Manětín

Manětín, městečko na tehdejší zemské stezce z Prahy do Chebu, je poprvé připomínán v roce 1169, kdy zdejší újezd daroval král Vladislav II. řádu pražských johanitů. Ti si v roce 1235 na králi vymohli udělení práva soudu a hradeb. V té době byla v prostoru západní části dnešního zámku vystavěna tvrz a klášter.

V roce 1420 dal král Zikmund Lucemburský manětínské panství do zástavy Bohuslavu ze Švamberka. Ten se nejprve stavěl proti husitům, ale poté, co ho v roce 1422 zajali, se nakonec přiklonil na jejich stranu. Panství později převzal jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka. Na manětínské tvrzi sídlil správce (purkrabí).
Manětínské náměstí s barokním kostelem.

Když Krušina v roce 1455 zemřel, panství po něm převzal jeho syn Bohuslav, který se ostře stavěl proti tehdejšímu králi Jiřímu z Poděbrad. S dalšími českými pány založil v roce 1465 tzv. jednotu zelenohorskou. O tři roky později se spojil s křižáky a podnikal s nimi ničivé výpady na území západních Čech. V roce 1483 Bohuslav od řádu johanitů dědičně odkoupil celé panství (do té doby ho měl pouze v zástavě).

Rod Švamberků panství prodal v roce 1544. V pozdějších letech se majitelé střídali častěji. Za zmínku stojí rod Hrobčických, kteří panství vlastnili mezi léty 1560–1617 a za jejichž vlády vyrostl na místě původní tvrze renesanční zámek.

V průběhu třicetileté války získala panství Ester Lažanská s manželem Jiřím Mitrovským z Nemyšle. Ten se „zasloužil“ o násilnou rekatolizaci obyvatelstva – odvolal dosavadního faráře a dosadil na jeho místo jezuitu. V roce 1625 se proti němu vzbouřili poddaní a obléhali zámek. Mitrovského osvobodilo až přivolané vojsko z Plzně. Před svou smrtí odkázala majitelka Ester Lažanská panství svému bratrovi.

18. století bylo pro Manětín ve znamení stavebního rozkvětu, který paradoxně zahájil velký požár města v roce 1712, při kterém lehl popelem zámek, kostel, škola a polovina města. Bezprostředně po požáru nechal tehdejší majitel Václav Josef Lažanský vyhořelý zámek barokně přestavět podle plánů architekta Tomáše Haffeneckra. O rozvoj barokní kultury ve městě se po smrti Václava Josefa zasloužila i jeho manželka a syn – v Manětíně tehdy tvořili malíři Petr Brandl a F. K. Bentum, architekti J. B. Santini a J. J. Hess, sochaři Š. Borovec a J. Herscher a hudební skladatel Jan Josef Brixi.

V roce 1809 byl u zámku založen anglický park. Od roku 1830 sílí protesty proti robotě. Po jejím zrušení, v roce 1850, vzniká nový soudní okres Manětín. V roce 1857 byla vystavěna silnice do Žlutic, současně byla projektována i železniční trať Plzeň – Žlutice – Karlovy Vary. V roce 1869 byla zahájena činnost SDH. V 70. letech 19. století pokračuje výstavba silnic – na Nečtiny, Dolní Bělou a do Kaznějova, později do Mladotic a do Rabštejna nad Střelou.

Po vzniku samostatné ČSR v roce 1918 vyvěsila většina občanů města české prapory, pouze na zámku visel černo-žlutý prapor, který byl následovně místními Čechy odstraněn. Manětín byl jedním z posledních měst v oblasti s převládajícím českým obyvatelstvem – byl obklopen německými obcemi (Rabštejn nad Střelou, Pšov, Bezvěrov). Při sčítání lidu 1921 bylo napočítáno 1 017 Čechů a 242 Němců, tj. podíl Čechů 80 %.

V roce 1923 definitivně padly veškeré plány o výstavbě lokální železniční tratě z Plzně do Manětína. Železniční zastávka Manětín vznikla na trati Plzeň – Žatec někdy ve 30. letech, ale byla vzdálena 10 km od obce. Později byla přejmenována na „Mladotice – zastávka“. 15. srpna 1924 byla zahájena pravidelná autobusová doprava mezi Plzní a Manětínem. Po Mnichovské dohodě, 30. září 1938, se stal Manětín poslední českou obcí v okolí, která nebyla přičleněna k Říši.

Osvobozen byl 7. května 1945 americkou armádou. Zámek byl zkonfiskován rodu Lažanských, zestátněn a využíván jako kanceláře různých organizací. Odsun Němců Manětín nezasáhl tolik jako většinu okolních vesnic, vysídleny byly pouze dříve „německé“ vesnice, které tehdy ještě pod Manětín samozřejmě nepatřily – např. Rabštejn nad Střelou nebo Zhořec. Nástup komunismu přinesl také správní reformu, kdy se od roku 1949 stal Manětín součástí okresu Plasy (do té doby byl okres Kralovice). Až 22. srpna 1957 se v obci podařilo ustanovit JZD.

Od roku 1960 se Manětín stal součástí okresu Plzeň-sever, jíž je dodnes. V letech 1973–1974 byly ve svahu Chlumské hory vystavěny nové bytovky. Postupně se ke městu integrují další a další vesnice, maximálního stavu je dosaženo v roce 1980, kdy mělo katastrální území obce rozlohu 96 km². V roce 1988 převzalo zámek od Státních lesů Muzeum a galerie severního Plzeňska a provedlo rozsáhlou rekonstrukci.

V posledních 45 letech se Manětín potýká s úbytkem obyvatel. Důvodem je bezesporu značná odlehlost města na hranici 2 okresů (dnes již také 2 krajů –Plzeňského a Karlovarského), s čímž je spojený nedostatek dostupných pracovních příležitostí. Autobus do Plzně jede hodinu, nejbližší sousední města jsou vzdálena kolem 15 km (Žlutice a Plasy), např. do Žlutic je ale kvůli okresní a krajské hranici špatná dopravní dostupnost a navíc je tam snad ještě poměrně méně pracovních příležitostí, než v Manětíně.

(Zdroj: Wikipedie)

• Jeroným Brixi - plasský cisterciák, varhaník
• František Wonka - římskokatolický kněz, manětínský děkan

• zámek Manětín
• barokní sochy po celém městě
• poutní kostel sv. Barbory
• kostel sv. Jana Křtitele
• barokní domy na náměstí