Svratka

Starobylá osada dostala název podle klikaticí se říčky, jejíž jméno se opakuje vícekrát ve starých archivních zprávách s různými obměnami. Původ a význam jména byl v minulosti různě vykládán. Přidržíme-li se obyčeje slovanského pojmenování řek, pak je nejvýš pravděpodobné, že jméno vzniklo od staročeského slova sworti, tj. vinouti se. Byla to říčka vinoucí se, tj. Swortka. Jazykovými obměnami pak vzešlo jméno Svratka.Koncem 13. století vzniklo rychmburské panství, jehož středem se stal nově zbudovaný hrad Rychmburk. Tím byly dány pevné základy pro osídlení okolního kraje.

Nejstarší zpráva o Svratce je z roku 1350, tehdy patřila k rychmburskému panství. Když v roce 1392 postupoval Smil z Pardubic a Rychmburka panství Otovi z Bergova a Bočkovi z Poděbrad , vyjmenoval v postupovacím zápise všechny obce panství. Mezi nimi je i městečko Svratka.  Až do bitvy u Lipan byla celá oblast v rukou husitů. V roce 1421 se zastavil Jan Žižka při svém tažení na Moravu u Rychmburku, avšak hrad nedobýval. Teprve v roce 1425 jej dobyli sirotci. 

V roce 1485 zapsal zemský písař Martin z Dobronína do Zemských desek zboží náležející k svratecké rychtě: „ Svratka, městečko celé s rychtú, ves řečená Swratúch k téže rychtě přislušející, Krziankowie, polovice vsi pusté, Herarcz, ves po řeku Swarczow.“ Tehdy náležela Svratce všechna městská práva. Roku 1558 bylo rychmburské panství prodáno nejvyššímu sudímu království a hejtmanu chrudimského kraje Zdeňku Berkovi z Dubé a Lipého. Za tohoto vlastníka byl Svratce udělen znak: půlený štít, v jehož levém, zlatém poli je černá ostrv o 4 pahýlech pokosem položená, v pravém stříbrném poli vyvrácená zelená lípa se 7 kořeny.
Nezdařilého povstání českých stavů proti králi Ferdinandu I. se zúčastnil také držitel hradu Vilém mladší z Valdštejna  a za trest musel Ferdinandovi postoupit zámek i městečka Rychmburk, Skuteč, Hlinsko, a Svratku, dále 60 vesnic a dvorů. Svratka po vydání „Obnoveného zřízení zemského“ v roce 1627 zcela ztratila městská práva, výsadní listiny byly svrateckým odňaty.

V třicetileté válce trpěl celý kraj nájezdy cizích vojsk. Válka vyháněla venkovský lid do lesů a českomoravský hvozd se tak stal útočištěm těžce zkoušených psanců. Následoval i rekatolický útlak.

Od roku 1706 do roku 1823 získal rychmburské panství rod Kinských. K reversu Karla VI. ze 17. ledna 1729 se říká, že: „bývala v městském stavu obec ‚Česká Svratka před dávnými časy, ale stav ten beze snadu skrze vojenský vpády k zrušení jest přišel a svratečtí nemohouce žádných privilegií proukázati za sedláky a chalupníky držáni býti museli.“ A tak žádali, aby jim zase potvrzeny byly trhy, na něž obdrželi výsadu ze dne 7.7. 1728. Starší privilegia však buď shořela před rokem 1728, nebo si je vrchnostenští páni oficíři půjčili navždy.
Panství rychmburské znovu pak vyměnilo řadu svých pánů, z nichž za zmínku stojí uvést Filipa Kinského, který založil některé průmyslové závody a začal na Vysočině pěstovat len. V letech 1766-1776 dal vybudovat v rokokovém stylu nad Svratkou lovčí zámeček Karlštejn. Panství prodal roku 1823 bavorskému šlechtici Karlu Alexandru Thurn-Taxisovi.
V roce 1850 byl v Hlinsku zřízen okresní soud a v roce 1855 okresní úřad, který byl začleněn do chrudimského hejtmanství. Robotní pouta padla, ale starost lidu o uhájení živobytí nepřestávala. Pracovali na drobných políčkách, hlavní obživou byly brambory a chléb.
Téměř pět století byla Svratka v držení rychmburské vrchnosti. Páni z Pardubic, z Poděbrad, Berkové z Dubé a Lipého, Kinští z Vchynic a Thurn-Taxisové vládli nad lesy i nad lidmi.

19. století je charakterizováno vznikem a rozvojem průmyslu. Prvním továrním podnikem na Svratecku byla papírna Ignáce Fischera na Cikánce u Svratky, která navázala na již zaniklou železnou huť. Zahájila provoz v roce 1804. Roku 1862 vznikla ve Svratce tovární výroba sirkařská, založená Ignácem Gebasem. 

Přišel rok 1867 a obec Svratka byla povýšena na město. Stalo se tak  přípisem tehdejšího okresního úřadu v Hlinsku, ve kterém se oznamovalo: „Císařský a královský úřad v Hlinsku oznamuje tímto politickému představenstvu ve Svratce, že jeho c. k. apoštolské veličenstvo, císař pán ráčil s nejvyšším rozhodnutím ze dne 6. července 1867 městečko Svratku v okrese Hlinském, kraji Chrudimském k městu co nejmilostivěji povýšiti…“ Na počest toho byla za 100 zl. zhotovena socha sv. Václava a osazena uprostřed náměstí. Sochu zhotovil pražský sochař Ludvík Wurzl.
Povýšení Svratky na město změnilo život obyvatel. Město se modernizovalo, začala přestavba některých domů, otevíraly se nové obchody, řemeslnické dílny, hostince, bylo založeno několik spolků: divadelní spolek Kollár byl založen roku 1877. V letech 1868-81 fungoval čtenářský spolek Svornost, spolek včelařů, řemeslnická beseda, hasičský sbor /1877/. Roku 1895 byl ustanoven Sokol, 1909 rybářský spolek.
Lid na Svratecku žil tvrdým životem, neboť chudá a primitivním způsobem obhospodařovaná půda neposkytovala dostatečnou obživu. Potřebné předměty pro domácnost i pro hospodářství si každý zhotovoval sám. Časem se někteří zdokonalili určitém oboru tak, že v něm vynikli. Tím postupně vznikala řemesla, buď jako doplněk obživy, nebo jako její hlavní zdroj. Neplodné kamenité stráně nutily ke zpracování materiálů, kterých tu byl dostatek, ať už to byla jílovitá hlína, kámen, dřevo apod. Známým odvětvím ve Svratce bylo hrnčířství a plátenictví, koželužství, obuvnictví i řemeslo dřevařské. V roce 1865 byl založen průmysl klempířský, základ dnešního podniku Mars.
Počátkem 20. století nastal rozvoj podnikání a období rozmachu živností. Změny zasáhly i řemeslnou výrobu. Živnostenský řád, uzákoněný v roce 1859, kodifikoval svobodu podnikání a nadobro zrušil cechovní zřízení. Hrnčířská výroba ve Svratce byla postupně nahrazována výrobou klempířskou. Od té doby je Svratecko známo jako kraj klempířů a plechových výrobků. Úplně zanikla výroba sirek, tkalcovství se zcela přesunulo do Hlinska, obuvnictví do Skutče. Rozvíjela se i kultura. Velkou a úspěšnou činností pokračoval divadelní spolek Kollár, při škole vznikl věhlasný pěvecký sbor, známá byla i svratecká kapela. Nejrušnějšími obchodními centry Svratky zůstalo náměstí, pak ulice Palackého /z náměstí na křižovatku/ a Libušina či „Podměstí“ /z křižovatky k Cikánce/. Rozmach výroby si vynutil další rozvoj komunikací a výstavbu nových domů.Tehdy ve Svratce žilo přibližně 1400 obyvatel.

1. světová válka se vyžádala nesmyslné oběti na životech. Jména svrateckých padlých občanů jsou vytesána do kamene památníku na náměstí.

Po vyhlášení samostatné republiky v roce 1918 dostalo náměstí nové pojmenování-Masarykovo-na počest prezidenta Osvoboditele. Nad památníkem byla vysazena lípa.  Z těžké doby se zmáhala i kultura. V roce 1928 se pro veřejnost otevřela místní sokolovna, na tehdejší dobu moderní budova pro účely kulturní, tělovýchovné a společenské. Návštěvníci mohli zhlédnout na jevišti oponu, dílo umělců Josefa Fialy, Jindřicha Bubeníčka a Cíny Jelínka, obdivované všemi, kteří rozuměli rozvíjejícímu se malířskému umění Vysočiny. Otevíraly se nové menší i větší obchody a dílny řemeslníků. Poprvé vyjely autobusy směrem na Hlinsko, Poličku, Nové Město a k nejbližšímu vlakovému nádraží na Čachnov. Rozvoj zaznamenal i podnik Josefa Berounského (Mars) a další klempířské a pilnikářské dílny. Byla založena měšťanská (1922) a živnostenská pokračovací škola (1923), provedena elektrifikace (1920), zaveden telefon (1924), vydlážděna silnice přes město (1936), postaveny nové čtvrti (Ohrada, domky v Partyzánské ulici a ulic Na Náhoně).
Ve dvacátých letech navštívil Svratku pražský nakladatel Bedřich Tuček a Svratce zůstal věrný natrvalo. Právě on přilákal na Vysočinu desítky akademických malířů, kteří zde tvořili svá významná díla. Svratka se tak zanedlouho stala střediskem nejen turistů, ale i umělců. Snad právě proto zamýšlel svratecký velkoobchodník Jindřich Bureš vystavět moderní hotel. Stavba se o několik let pozdržela, ale po válce byla dokončena a jméno hotelu-Mánes- bylo známé v širokém okolí. V restauraci „U Šillerů“(Vysočina) se každoročně scházeli věrní návštěvníci Svratky i významné osobnosti nejen malířství, ale i literáti, herci, hudebníci, politici, apod.

Období druhé světové války ukázalo zdejší obyvatele v dobrém světle. Po celé válečné období zachovali věrnost rodné zemi. V noci na 26.3.1945 byl na kraji lesa nad Moravskou Svratkou vysazen sovětský partyzánský oddíl „Vpřed“ pod velením majora Nikolaje J. Melničuka- Orla.Tento velitel zorganizoval skupinu českých vlastenců k boji proti nacistům a zapsal se významně do osvobozovacích bojů Svratecka. Březen, duben a první květnové dny roku 1945 byly lidovým ozbrojeným vystoupením proti okupantům. Několik zdejších mužů obětovalo své životy za svobodu vlasti. Jejich jména připomíná také památník na náměstí. Svratka byla druhým městem ve východních Čechách, kde došlo 5. května k povstání. 8.května 1945 Německo kapitulovalo a na náměstí poprvé po šesti letech zazněla naše hymna. Když 9. května ustupovali Němci přes Svratku, bylo sovětskými letadly bombardováno a zapáleno několik budov /na jejich místě je dnes autobusové nádraží a náměstí 9. května/. 11.května prohlásil velitel major Orel činnost partyzánů za skončenou.

Ve volbách v roce 1946 získala většinu komunistická strana. S elánem se začalo s poválečnou obnovou. Postavena byla nová škola (1947-51), koupaliště a vodovod. V roce 1949 došlo k územním změnám a Svratka byla začleněna do nového okresu Hlinsko. Po dalších územních změnách (1960) bylo město připojeno ke žďárskému okresu.
Nad hotelem Mánes vzniklo golfové hřiště, jehož vzhled z velké části navrhl svratecký výtvarník Alois Chocholáč. Nová doba však také vnesla stín do poválečného rozkvětu a budování. Nastalo období zestátňování drobných řemeslnických dílen, soukromých obchůdků, restaurací i velkých podniků. Zemědělci byli nuceni odvádět majetek do velkých družstev. Od roku 1950 se stal Mars národním podnikem.
Na Cikánce byl vystavěn kempink s chatkami, dnes – značně rozšířen – slouží jako rekreační zařízení Žďas. Hotel Mánes se přiřadil k podniku Interhotely Brno.  Svratecká jizba/malé muzeum o Svratce a jejím okolí/ bohužel zanikla v roce 1959 úmrtím zakladatelem B. Tučka, rozpadl se i divadelní ochotnický soubor Kollár/kolem roku 1976/.

Na druhou stranu se Svratka v této době velmi rozrostla. Rozběhly se tzv. brigádnické stavby v akci Z. Byl postaven stadión (1953), tribuna (1957), budova hasičské zbrojnice s kulturním střediskem (1957-70), budova mateřské školy (1977), prodejna Jednota na náměstí (1974-77), obchodní dům domácích potřeb na náměstí (1976-80), tělocvična při ZŠ (1979-84), nový most mezi Českou a Moravskou Svratkou (1972), vodní nádrž pod koupalištěm (1973-83), turistická ubytovna (1987-88), prodejna stavebnin, benzínová pumpa.

Svratka se rozšiřovala, vznikaly nové komunikace, rodinné domky (ulice Družstevní, Partyzánská, Nad Školou, Na Náhoně, Komenského, Táborská, ČSA, Pláňava, Moravská Svratka) a tzv. „bytovky“ v družstevní výstavbě. Uskutečnila se mnoho let plánovaná dostavba základní školy (1988-92).

Dříve zakázaný Sokol nalezl své pokračovatele v podobě TJ Mars Svratka. Proslulosti dosáhlo především rychlobruslení, které zde má své zázemí od 50. let. Velmi úspěšní jsou také lyžaři, a to i v celostátním měřítku.

• Čeněk Gregor (1847–1917) - Od mládí pracoval ve veřejném životě svého rodiště, byl zakladatelem svrateckého divadelního spolku Kollár a po dokončení studií se stal význačným stavitelem, jemuž Praha vděčí za četné krásné stavby. Byl primátorem města Prahy, dal podnět k postavení pomníku M.J. Husi na Staroměstském náměstí od sochaře Ladislava Šalouna, dokončil za onemocnělého stavitele Hlávku budovu Národního divadla a stavěl budovu Muzea království Českého, palác Živnostenské banky, Wilsonovo /Hlavní) nádraží, Průmyslovou školu na Smíchově i lékařskou fakultu. Byl čestný předseda Národopisné výstavy v Praze roku 1895. Dne 15. 8. 1917 byl jmenován čestným občanem Svratky a 17. 8. 1947 /100 let od narození/ mu byla odhalena pamětní deska. Zemřel v Praze 5.11.1917.

• Petr Matěj Fischer (1809–1892), starosta Smíchova, zakladatel Slavína - Jeho otec Ignác Fischer si najal opuštěnou železnou huť a v roce 1804 tam zřídil papírnu /v ní se pracovalo do požáru v roce 1896/. Petr Fischer navštěvoval obecnou školu ve Svratce. Vystudoval lesnictví, praxi vykonával v Rychmburku /dnes Předhradí u Skutče/. V Novém Městě působil jako lesní příručí. Později si zařídil obchod s dřívím v Praze na Smíchově. V roce 1848 byl pobočníkem v národní gardě. Pro svoje vlastenecké smýšlení byl zvolen do obecního zastupitelstva. Roku 1864 do městské rady a v roce 1867 byl zvolen starostou Smíchova. Po úmrtí Jindřicha Fügnera - spoluzakladatele Sokola /1866/ byl starostou pražského Sokola. V letech 1889-90 dal svým nákladem zbudovat na vyšehradském hřbitově Slavín - "hrobku pro muže o národ český vysoce zasloužilé, svými činy nad jiné vynikající". Fischer zanechal velké odkazy chudým na Cikánce a farníkům svrateckým. 

• Josef Věromír Pleva (1899–1985), spisovatel - a jeho rodném domku byla při příležitosti rodákových osmdesátých narozenin odhalena pamětní deska. Slavnosti se zúčastnil i devadesátiletý mistr Vlastimil Bálek ze Svratky, u něhož se J. V. Pleva vyučil knihařství. S Plevovým jménem je spjata celá řada měst a obcí na Vysočině, protože Plevovi se často stěhovali. Žili v Polné, v Sázavě, v obci Rovné u Nového Města na Moravě, stěhovali se do Žďáru nad Sázavou, pak zase do Radňovic. Do této obce přejmenované na Radobylice situoval Pleva první kapitoly své nejznámější knihy Malý Bobeš, v níž se objevují jen některé životopisné údaje. O knize autor uvedl: "Nechtěl jsem psát svůj životopis, nýbrž poutavou knížku pro děti. A tak jsem příhody, které jsem prožil, skládal všelijak dohromady, aby vznikla řada příběhů, které budou tak podobny pravdě, že je čtenáři přijmou za pravdivé." Své skutečné osudy popsal Pleva v knihách Náruč maminčina a Dávno tomu.Po vyučení pracoval Pleva jako posunovač ve Žďáru nad Sázavou, pak jako knihař v Moravských Budějovicích. V roce 1917 byl odveden a poslán bojovat na italskou frontu. Počátkem roku 1918 dezertoval, byl uvězněn a eskortován zpět. Pod dojmem válečných zážitků vzniká později kniha Eskorta. Po válce pracoval Pleva opět jako knihař v Novém Městě na Moravě a po složení zkoušek ze všech tříd měšťanské školy vystudoval učitelský ústav v Čáslavi. Jako učitel učil na mnoha školách - na Křižánkách, v Bohuňově, v Karasíně, v Rapoticích, na Podřipsku a v Brně. Od roku 1930 žil Pleva v Brně. V roce 1934 vydal dobrodružný příběh z Vysočiny Hoši s dynamitem a následujícího roku vyšel naučný příběh o koloběhu vody v přírodě Kapka vody. V roce 1937 opustil Pleva řady učitelstva a věnoval se práci v Československém rozhlase. Kromě několika let pražského pobytu žil stále v Brně.

• Rudolf Hanych (1906–1994), malíř-krajinář - Pocházel ze známého „Hanychova statku“ na náměstí číslo popisné 11; dnes tato typická horácká usedlost bohužel neexistuje a na jejím místě stojí prodejna Jednoty. Po nelehkém mládí a složitých životních peripetiích začal nejdříve studovat Uměleckoprůmyslovou školu v Praze v letech 1928 – 1931. Jeho zájem o krajinomalbu ho později přivedl do krajinářské speciálky Otakara Nejedlého na pražské Akademii výtvarných umění, kde absolvoval v roce 1935. Kolektiv žáků Otakara Nejedlého byl vyhlášený svou soudržností, inspirativním přátelstvím profesora se svými žáky a zde uzavřené lidské i profesní svazky přetrvávaly po celý život. Zemřel 28. března 1994.Ve své tvorbě vycházel z realistických tradic české krajinářské školy. Zůstal věrný krajině Českomoravské Vysočiny, která se mu stala nevyčerpatelným zdrojem malířské inspirace. Byl stálým obdivovatelem tohoto kraje, zobrazoval jej ve všech ročních obdobích. Příznačné pro něj jsou náladové krajiny předjaří a podzimu s výraznou barevností v bohaté škále okrů a hnědí. S vytrvalostí jemu vlastní snažil se po celý život podat pravdivé svědectví o této krajině – právem byl nazýván „malířem Vysočiny“. K hlavnímu tématu krajinomalby se druží i menší počet kytic a žánrových zátiší.Byl i zaníceným svratečákem, žil se svým rodným městečkem dobré i zlé, snažil se o jeho rozkvět a účastnil se aktivně veřejného života. Považoval si zájmu občanů i přátel a v mnoha zdejších domácnostech se stále setkáváme s jeho obrazy. Ty vlastní všechny galerie v kraji, jsou i v majetku Ministerstva kultury, je zastoupen v soukromých i veřejných sbírkách.

• Bohuslav Příhoda (1914–1943), letec R.A.F. - Jeho přáním bylo stát se letcem. V 18 letech ho přijali jako mechanika do vojenského leteckého učiliště, které absolvoval s výborným prospěchem. Po obsazení Československa nacisty v roce 1939 odešel ilegálně do Polska a dále do Francie, kde vstoupil do Cizinecké legie. Později spolu s dalšími kamarády opustil kapitulující Francii, aby v Anglii a později v Kanadě pokračoval v nastoupené cestě. Chtěl se dostat k bombardovací letce, ale byl přidělen do anglické školy stihačů v Kanadě. Při posledním cvičném letu 12.12. 1943 havaroval a našel smrt v troskách letadla jako poručík pilot. Poručík Bohuslav Příhoda je pochován na hřbitově v Kanadě. Rozkazem ministra obrany jako výraz vojenské rehabilitace vojáků západního odboje 2. sv. války kteří položili své životy v boji proti fašismu, byl dne 1. 6. 1991 jmenován spolu s jinými do hodnosti podplukovníka in memoriam. Ve Svratce je uvedeno jeho jméno na pomníku padlých z první a druhé světové války a na rodném domě ulice Račana čp. 63 má pamětní desku.

• Antonín Odehnal (1878–1957), akademický sochař - V dětství mu zemřel otec, během studií na keramické škole v Bechyni matka. Občané Svratky mu ochotně poskytli podporu při studiích. Mladý absolvent bechyňské školy začal navštěvovat pražskou Akademii. Třebaže se usadil v Praze navždy, na Svratku nezapomněl nikdy a využil každou chvilku pro návrat do míst svého dětství. V roce 1938 vytvořil na kašně u křižovatky /nyní náměstí 9. května/ kovové sošky ryby a houbaře. Další jeho ozdobou města Svratky byla tzv. bohyně svobody, umístěná na pomníku padlých na nynějším náměstí Národního povstání. Později byla tato soška "neznámo jak" odstraněna. A. Odehnal je též autorem pamětní desky J. a O. Bubeníčkových na restauraci U Šillerů. V roce 1938 byla odhalena pamětní deska na místě jeho rodné chalupy. V současné době však neexistuje. A. Odehnal zemřel 6. dubna 1957 v Praze.

• Kostel sv. Jana Křtitele - Farní kostel byl původně postaven ve slohu románském nebo románsko-gotickém s dřevěnou lodí, pocházel nejspíše z konce 13. století. Oltář měl na východ, sakristii a chór na západ. Byl klenutý a ze 4 rohů se gotická žebra sbíhala uprostřed stropu v okrouhlý závěrečný kámen. Měl dvě malá okénka na jižní straně (jsou dochována dosud). Stará dřevěná loď byla zbořena roku 1788, zeď kostela na západní straně prolomena a k původní modlitebně přistavěna loď nová s novým presbyteriem. Vchod z jižní strany byl zazděn a postaven od zvonice nový. Kostel má na západní straně velký oltář – dílo Jana Vorlíčka z Jablonného z roku 1840 s obrazem Jana Křtitele od J. Novotného z Vysokého Mýta. O prvních varhanách jsou zprávy již z roku 1787, současné byly postaveny v roce 1955.

• Zvonice - Do areálu kostela se vchází skrze čtyřhrannou kamennou zvonici s roubeným zvonovým patrem. Podle některých údajů je zvonice stará jako kostel a podle jiných pochází z doby kolem roku 1600. Patro nad ní bylo obnoveno roku 1790, přízemí sloužilo do roku 1947 jako márnice. V dřevěné části visí zvon Maria z roku 1480. V roce 1972 byly zavěšeny další dva zvony – Jan a Václav. Před 1. světovou válkou zde bývaly tyto zvony: první z roku 1561, druhý zvaný „poledník“ z roku 1872, třetí „umíráček“ z roku 1806 a čtvrtý na kostelní věži z roku 1862. Při rekvizici v roce 1917 byly tyto zvony odňaty a ponechána jen nejstarší Maria. Ani později zakoupené zvony z let 1919 a 1925 však nezůstaly dlouho: 3. dubna 1942 je sňali a odvezli Němci.

• Fara - Barokní fara pochází z 2. poloviny 18. století, značným nákladem byla opravena v letech 1992–1994.

• Račana-lidová architektura - Domky na tzv. Račanech, na nábřeží potoka Řivnáče – roubené domky z 18. století, které si zde vystavěli drobní řemeslníci.

• Náměstí - Na náměstí stojí měšťanský dům čp. 23 z let 1891–1892, který si postavil obchodník Jan Tuček. Náměstí dominuje socha sv. Václava z roku 1868 od sochaře Ludvíka Wurzela, postavená na počest povýšení Svratky na město a kašna, postavená v roce 1844 po požáru náměstí.

• Sokolovna - Skvěle zachovaná budova sokolovny z let 1927–1928 se sochařskou výzdobou od Karla Pavlíka a Antonína Odehnala, oponu malovali pro Sokol malíři Josef Fiala, František Cína Jelínek a Ota Bubeníček.

• Soška "Houbaře" - Soška Houbaře na kašně na náměstí 9. května pochází z roku 1938, a je dílem akademického sochaře, svrateckého rodáka Antonína Odehnala, který její návrh městu věnoval.