Mšeno

Přesný počátek či původ Mšena není přesně znám, avšak četné nálezy svědčí o tom, že mšenská náhorní plošina byla osídlena již v dobách pradávných. Slovanský lid přišel do těchto míst pravděpodobně v 5.-6. století n. l. a zakládal zde svá hradiště. Jednalo se především o kultury zemědělského lidu, nejčastěji únětickou, a kulturu popelnicových polí, jejichž vykopávky lze dodnes nalézt u Vrbodolu, v okolí Stránky, Kaniny, Hradska a Mšena.
   Název Mšeno (německy Wemschen) pravděpodobně pochází od krajinného znaku okolí - mechových porostů, tedy nejspíš místa, kde hojně vyrůstal nebo se často využíval mech, například při stavbě chalup. Za nejstarší osídlenou část Mšena lze považovat s největší pravděpodobností část obce nazvanou „Podolec“, ale i původní mšenskou tvrz, která stávala na skále nad rybníčkem „Blížka“. Tato tvrz existovala už ve 12.–13. století. Byla několikrát zničena a obnovena, definitivně pak zanikla v první polovině 16. století.
   První podklad o historii Mšena pochází z roku 1080, kdy zde byla vystavěna kaple sv. Václava. Mříž z této kaple, s letopočtem a nápisem, byla pak použita při stavbě původního chrámu sv. Martina v roce 1384, jehož věž (ač prošla mnoha přestavbami) je dodnes dominantou okolí. První písemnou zmínkou o Mšeně je darovací listina Václava III., Historická listina z roku 1352krále českého a polského, z roku 1306, ve které král daruje ves Mšeno Hynku Berkovi z Dubé. Tento vůdce českého panstva a nejvyšší purkrabí český a po něm i jeho syn Hynek důsledně rozvíjeli své državy, a tak v oblasti Doks, Dubé, Bělé a Mšena byl patrný značný hospodářský rozkvět. Po smrti Hynka Berky staršího se císař Karel IV. domáhal daru zpět a směnil Mšeno s Hynkem mladším za 300 kop grošů a část půdy, jak o tom svědčí dochovaná listina. Tak se Mšeno vrátilo na čas do královského majetku (i Městská pečeťkdyž část zůstávala vladycká) a mělo již charakter městečka s farním kostelem. Když se válkami v letech 1360–1365 Karel IV. zadlužil, mšenští poddaní mu přispěli do prázdné královské pokladny 50 kopami pražských grošů. Jako odměnu za tento příspěvek udělil Karel IV. dne 18. ledna 1367 Mšenu privilegium bezplatného užívání lesů a pozemků v okolí, a to i těch, které byly kdysi Mšenu odebrány biskupem mindenským a dány jiřskému klášteru. V této listině se poprvé o Mšeně mluví jako o městečku (oppidum). Vedle toho svědčí pro charakter Mšena jako města i okolnost, že mělo již vedle dědičného rychtáře (šulce) i svou měšťanskou samosprávu, purkmistra a konšely.
 
   Z dob husitských se dochovalo jen velmi málo písemných památek, jelikož většina z nich zanikla při pozdějších požárech. Významným dokladem husitského hnutí ve Mšeně je stavba husitského kostelíka sv. Jana v letech 1398–1415 vedle katolického chrámu sv. Martina. V roce 1421 se husitům vzdal bez boje Mělník, téhož roku oblehli Kokořín, pobořili jej a taktéž vypálili mšenskou tvrz nad Blížkou. „Zlatého věku“ dosahuje Mšeno v 16. století, kdy mu byla udělena různá privilegia:

    1545 – od Jana Špetly z Janovic privilegium volného nakládání s majetkem, právo jarmareční
    1549 – od císaře Ferdinanda I. právo vybírat clo a potvrzení všech předešlých privilegií
    1578 – od Jana z Vartemberka právo pivovarnické, svobodné výroby sladu
    1580 – tato dvě privilegia byla potvrzena jako majestát od císaře Rudolfa II.
    1581 – od Jana z Vartemberka stanovy mšenským cechům, neboli první artikule
    1583 – od Rudolfa II. udělena Mšenu další dvě každoroční jarmareční privilegia

Mšeno mělo i právo hrdelní (šibenice nejdříve na „Mučovce“, dnes „Míčovce“, později na „Spravedlnosti“ neboli „Šibenci“). V tomto období nastal rozmach řemesel a drobného obchodu, největší rozkvět města.

Doba pobělohorská

Mšenský pán Václav starší Berka z Dubé se zúčastnil povstání českých stavů, a tak musel po bitvě na Bílé Hoře roku 1620 opustit zemi a Mšeno připadlo císařské komoře. Ta je prodala Adamovi z Valdštejna a ten dále známému Albrechtovi z Valdštejna. Nastala přísná vymáhání dávek a daní, vrchnost byla bezcitná, mnozí z poddaných utekli, ostatní upadli v bídu, nastalo období dluhů. K pohromám přispěla i protireformace, násilná rekatolizace městečka a okolí. Za třicetileté války se česká země otevřela cizím vojskům a nastalo drancování a plenění, loupení a vraždění. Táhli tudy Sasové a několikrát Švédové. Na Mšensku přežila zhruba polovina obyvatelstva...Mšeno po požáru r. 1867
   Po válce se rozloha mšenského velkostatku, nyní již Mšeno-Lobeč, zvětšila. Tento patřil od roku 1654 rodu Věžníků (do r. 1765). Vrchnost sáhla k utužení roboty a městečku byla odpírána některá privilegia. Nové robotní povinnosti vyčerpávaly městečko, které se jen pomalu zotavovalo po válkách. A tu v roce 1670 zachvátil Mšeno obrovský požár, padlo při něm přes 40 domů, kostel, fara, radnice i škola, shořela i privilegia. V dalších desetiletích byl setrvalý stav - útlak ze strany vrchnosti, církve i státu - pověstná doba temna. Přesto se město pomalu vzmáhalo, v roce 1766 vykoupilo od vrchnosti dvůr Romanov i s polnostmi a v letech 1770-1771 se obec mšenská konečně vymanila z dluhů.
   A ledy pomalu praskaly - toleranční patent z roku 1781 byl radostně přivítán, stejně jako jiná opatření osvíceného císaře Josefa II., miláčka lidu. V tomto století ale také značně přibylo v kraji německého obyvatelstva a úřady začaly provádět systematickou germanizaci. V té době se české národní povědomí udržovalo především v písních a pohádkách. Ve Mšeně vzniklo v roce 1804 české ochotnické divadlo, jedno z prvních v Čechách. Mšenu byl v této době také povolen krajským úřadem v Mladé Boleslavi regulovaný magistrát III. třídy. To přineslo městečku na jedné straně pokrok a pořádek ve správě, na druhé straně však začala doba nejtvrdší germanizace. V 19. století se vztahy mezi městem a velkostatkem (vlivem častého střídání majitelů) pomalu uvolňovaly, až byly zcela rozvázány prohlášením konstituce a zrušením roboty v roce 1848.Mšeno po požáru r. 1867
   Zájem obyvatel se od třicátých let soustředil na úpravy domů. Do začátku 19. století byla nouze o dřevo a kámen. Domy byly nízké, oken málo a byla velmi malá, podlaha často hliněná, prkenné Radnice po požáru r. 1867podlahy byly zřídka. Přesto Mšeno mělo půvab, který dokázal příjemně překvapit Karla Hynka Máchu, když se v tehdy „starobylém městečku s krásným náměstím, plným dřevěných podloubí a kašnou“ roku 1832 zastavil se svým přítelem Eduardem Hindlem. Krása barokního a empírového Mšena však vzala za své při strašném ohni v roce 1867. Do tohoto požáru, který zničil téměř celé Mšeno (během půl hodiny padlo na šedesát domů, kostel i fara), hořelo ve Mšeně nejméně třiatřicetkrát. Tentokrát shořel i městský archiv. Do dvou let bylo Mšeno zhruba obnoveno a postupně dostalo dnešní ráz. Domy již byly stavěny z cihel nebo štuk, nebylo již vidět došky, šindel, ani dřevěná podloubíčka.
   Mšeno, často sužované velkými požáry, mělo však štěstí, že se mu vyhýbaly epidemie moru a cholery. Ač často řádily ničivě v blízkém okolí, Mšena se nikdy výrazněji nedotkly. Z toho potom pramenila víra některých obyvatel širokého okolí, že ve Mšeně je zdravěji, a tak se například za velkého moru v Boleslavi do Mšena přestěhovala řada boleslavských obyvatel.

Konec feudalismu, národní obrození

Pomalu nastával konec feudálního Mšena, nastupovalo národní obrození a ve Mšeně se rozvíjel čilý společenský život. Objevilo se mnoho aktivních vlastenců – např. kaplan Václav Krolmus, jenž zorganizoval velkou pouť na Romanov (r. 1820), dále lékaři Kampelík a Hák, František Stanislav Hulicius a další. Vznikaly různé spolky a sdružení. Přišel revoluční rok 1848, městský magistrát byl vystřídán měšťanskou samosprávou a byla vyslána delegace s protesty až k císaři. Myšlenky tohoto roku měly svůj dopad v dalším období. Důkazem byl i tábor lidu na Romanově v roce 1869, zorganizovaný místními vlastenci a konaný pod důraznou kontrolou státní moci. Nástup kapitalismu však byl ve Mšeně brzděn špatnými komunikacemi a hlavně nedostatkem vody, což byl odvěký mšenský problém. V 70. letech vrcholil počet obyvatel Mšena (2375), čemuž musel být přizpůsoben hřbitov, zvětšen i malý špitál, který město vydržovalo již od 16. století, a zřízen chudobinec. Mšeno nadále zůstávalo převážně městem zemědělským, ale snažilo se i o rozvoj kapitalismu. Muselo tedy investovat do rozvoje komunikací, aby se mohlo obchodovat se zemědělskými výrobky. Byly vystavěny první silnice vedoucí do okolních vesnic (ty měly přivést okolní vesničany na výroční a jiné trhy) a 27. července 1879 byla za obrovské slávy otevřena „železná dráha“, spojující Mšeno s Mělníkem a Chotětovem. V roce 1872 byl také postaven parní stroj na čerpání vody z pramene na Šibenci. Voda byla zavedena do kašen ve městě, čímž se částečně vyřešil starý problém. Pramen však musel být každoročně prohlubován. Po vydání tzv. „spolkového zákona“ roku 1861 vzniklo ve Mšeně velké množství spolků, takže se prudce zvýšila intenzita i kvalita společenského i kulturního života. Ten byl postupně poznamenán i rostoucím ruchem politickým, koncem století vznikly i ve Mšeně politické strany. V letech 1901-02 byla otevřena měšťanka pro chlapce a děvčata – do té doby byly nejbližší měšťanky v Mělníku a Mladé Boleslavi. Dojížděli sem studenti z okolí do 15-20 kilometrů.

„Šílené“ 20. století

Válka přišla do Mšena nečekaně, uprostřed dožínek. Nikdo na ni nevěřil. S válkou přišla i bída. Kvetla šmelina a lichva. Např. na rok 1916 měla v létě vyživovací komise 40 pytlů mouky po 75 kg, zatímco o rok později 20 až 22 pytlů o stejné váze. Z toho měla uživit celé město. Bída a hlad vrcholily. Na jaře roku 1918 byl otevřen tzv. polévkový ústav pro 80 nejpotřebnějších dětí. Počet přihlášených ale denně narůstal. Proto byl 4. dubna otevřen druhý takový ústav, kde se stravovalo na 40 dospělých na legitimace od obecního úřadu. Zde se pohyboval počet strávníků koncem léta kolem 250. Není divu, že 28. říjen 1918 byl oslaven již den předem díky tomu, že posel přinesl z Prahy zprávy o vyhlášení Československé republiky.
   Přišla svoboda, poválečné sociální a hospodářské problémy sice zůstávaly, ale s novým státem přišel i rozvoj. Hospodářský život se jako v minulosti rozvíjel jen velmi pomalu, ale společenský byl čilejší. Roku 1918 byla otevřena sokolovna, jejíž stavbu započali sokolové již za války. Dluh z této stavby byl umořován zřízením a provozem biografu. Ve dvacátých letech byla vystavěna nová újezdní škola, jež je dodnes významným architektonickým prvkem Mšena a patří mezi největší v kraji. V roce 1921 byla také připravena významná stavba tzv. skupinového vodovodu Mšeno–Sedlec, a tak se definitivně vyřešily po staletí trvající problémy s vodou. Tato stavba přiváděla vodu z mocných pramenů „Stříbrníku“ Českobratrský kostelu Vojtěchova a později se rozšířila i na další obce. Roku 1932 bylo postaveno jedinečné mšenské koupaliště. Mšeno se stalo letoviskem a rekreační oblastí, především díky své výhodné poloze na okraji Kokořínského dolu. Ani za první republiky se Mšenu nedostalo dostatečné industrializace, nepočítáme-li vznik parní pily, několika mlýnů a větších dílen. Příčiny tkvěly patrně v odlehlosti, nedostatku surovin a také ve světové hospodářské krizi. V letech 1924-25 byla ve Mšeně zavedena elektřina. V roce 1936 tu byla dokončena další pěkná stavba – českobratrský kostel. Rozvíjel se spolkový, kulturní i politický život. Konec třicátých let však přinesl i politické a národnostní napětí, obzvláště citelné na zdejším národnostním pomezí.
Policejní hranice na dubské silnici   Mšeno se 10. října roku 1938 stalo pohraničním městem. Po mnichovském diktátu se na Mělnicku zastavily hranice ve vzdálenosti 4 km od Mšena. V půli kopce, zvaného „Ráj“, asi tři kilometry od Romanova, začínala německá „třetí říše“. Opět se objevil válečný nedostatek, potravinové lístky. Pět mšenských občanů zahynulo v koncentračních táborech - sokolové Procházka a Regner, dále Vácha, Bada a Slánská. Mnoho dalších bylo vězněno, či odvlečeno do „říše“ na nucené práce. Vznikl odboj, který mj. ukrýval utečence v okolních skalních jeskyních. V roce 1945 působila v okolních lesích partyzánská skupina "Národní mstitel" pod vedením majora Kaniščeva. První skupiny sovětských vojsk sem dorazily 10. května.
   Po osvobození odešlo mnoho obyvatel Mšena osídlovat pohraničí, pusté po odsunu Němců. Počet klesl až na 1700 obyvatel (proti cca 2500 v roce 1939). Nastala krátká doba svobody a křehké demokracie, načež přišel komunistický převrat v únoru 1948 a opět 40 let nesvobody a úpadku. Nastalo znárodňování, likvidace řemeslníků a živnostníků, „socializace“ zemědělství, likvidace osobních práv a svobod. Řemesla se změnila ve „služby obyvatelstvu“, které byly převzaty komunálním podnikem. Zmizely krámky a malé provozovny. Roku 1952 bylo založeno jednotné zemědělské družstvo, které se později (v roce 1964) změnilo na státní statek. Z průmyslu byla rozšířena pouze sladovna, pekárna a cihelna. V roce 1960 zde byla zřízena odbočka mělnické továrny TDV (později Liberta), Mšeno však nadále zůstalo převážně zemědělsky zaměřené. Významným byl v tomto období rozmach motocyklového sportu ve Mšeně, ať již ploché dráhy, či terénních soutěží, o což se staral zejména místní Svazarm (fungující pouze coby automotoklub). Fungoval i nadále Sokol, vznikla věhlasná LŠU (nyní ZUŠ) a v Debři bylo dokonce vystavěno přírodní divadlo (v současnosti již ruiny).
   Období od „sametové revoluce“ v roce 1989 je ještě příliš čerstvé, aby je bylo možno hodnotit, ponechme to tedy na dobu pozdější. Dá se však zřejmě konstatovat, že zásadní změny v naší společnosti neovlivnily zásadním směrem charakter a směřování města Mšena. Je to stále malé, půvabné, klidné městečko v částečně zemědělské oblasti, s absencí průmyslu, a tudíž s větší nezaměstnaností a klesajícím počtem obyvatel. Po krachu místní firmy na výrobu kol Oliba v roce 1998 se pro mnoho živitelů rodin stalo nutností denně dojíždět do průmyslových závodů v Pojizeří a Polabí, případně až do Prahy. Nadějí na ekonomické oživení regionu je možný rozvoj turistického ruchu v oblasti a s tím související rozvoj služeb.

• Augustin Heřman (cca 1621 - cca 1686), mořeplavec
• Vojtěch Živný (1756-1842), klavírista, basista, houslista, skladatel
• Josef Ladislav Píč (1847-1911), historik a archeolog
• František Bíza (1849-1904), ilustrátor
• Jiří Zahajský (1939-2007), herec a dabér
• Anna Bayerová (1852-1924), lékařka (nar. v místní části Vojtěchov)
• Jan Křtitel Píšek (1814-1873), operní pěvec

• Kostel svatého Martina u Masarykovy ulice a náměstí Míru
• Evangelický kostel v Boleslavské ulici
• Evangelická zvonička v Mělnické ulici - galerie dobových fotografií
• Lidová dřevěná architektura
• Sousoší Panny Marie se sochami svatého Pavla a Šebestiána na náměstí Míru
• Radnice na náměstí Míru
• Městské lázně
• Skalní obydlí v údolí Debř
• Památník mistra Jana Husa v údolí Debř
• Muchomůrka - lesní altán v údolí Debř
• Polní opevnění Švédský val severně od města
• Kamenný železniční most