Ronov nad Doubravou

Město má velmi dlouhou historii. Vzniklo poměrně brzy po první písemné zprávě o osídlení Železných hor, která pochází z roku 1137. V blízkosti budoucího města Ronova existovalo románské osídlení již v polovině 12.století, kdy vznikla ves Protivany s dosavadním kostelem Sv. Kříže, který je zmíněn dle některých pramenů již kolem r. 1180. Na protilehlém břehu řeky Doubravy existovala osada Stusyně s kostelem sv. Martina, jehož vznik je datován do první třetiny 13. století. Obě osady později, asi vlivem založení Ronova zanikly a zůstaly po nich jen kostely se hřbitovy. Samotný Ronov nad Doubravou založil Oldřich, třetí syn Smila z Lichtemburka, který se rozhodl pro úplně nové místo t. zv. "na zeleném drnu". V listině z 22.ledna 1307 Oldřich konstatuje, že bylo založeno město. Tomuto městu dal 39 lánů půdy, z nichž se mělo platit po jedné a půl hřivně ročně. Ve městě dostal dědičné rychtářství Gottfried, bývalý rychtář z Podolí, který darovanou půdu osadil na 24 lánech lidmi, zřejmě německými kolonisty, které si přivedl. Zakladatel dále v listině stanovuje termíny placení daní na sv. Michala a sv. Jiří a plat měl jít zároveň i z krčmy. Obyvatelé si pro svůj úžitek mohli stavět pivovary, pekárny a zahrady, aniž by z nich byli zdaňováni. O tehdejším významu sídliště svědčí i skutečnost, že v privilegiu Jana Lucemburského z 3.srpna 1331, jímž král daruje městu 1 lán půdy se uvádí, že král vidí potřebu města a kaple atd. V roce 1488 král Ladislav povolil Ronovu dva výroční trhy a až roku 1674 obdrželo město od Leopolda I. právo třetího trhu. Cechovní privilegia máme dochována pro polovinu 16.století ( 1559 - cech tkalcovský, 1584 - cech ševcovský atd. ) Město pravděpodobně nikdy nemělo hradby a Ronov se také nikdy nevyvinul ve výraznou aglomeraci, teprve roku 1908 byl znovu povýšen na městys privilegiem Františka Josefa I. a dne 29.dubna 1909 bylo císařem "Městské obci Ronovu" povoleno užívati městského znaku.
V roce 1945 byl v Ronově nad Doubravou ustaven Místní národní výbor a tím také statut města na dlouhou dobu 53 let zanikl. Teprve v roce 1998 předseda poslanecké sněmovny Miloš Zeman určil s účinností od 1. června 1998 obec Ronov nad Doubravou, Městečko na dlaniokres Chrudim městem, byl též schválen prapor a jeho podoba.

• Antonín Chittussi - Narodil se v 1. prosince 1847 v domě č.p. 115 na severní straně náměstí. Umělcův děd, který pocházel ze severoitalského města Ferrary, přišel do Čech kolem roku 1810 a usadil se tu natrvalo. Malý Antonín navštěvoval v letech 1853-1858 obecnou školu v Ronově a už tehdy se projevil jako dítě s výtvarným nadáním. Když v roce 1861 jeho otec Jan Chittussi, tehdejší starosta, založil ronovskou kroniku, nakreslil do ní třináctiletý Antonín titulní list. Po ukončení gymnázia v Čáslavi a Kutné Hoře studoval jeden rok na pražské technice, potom na Akademii výtvarných umění. Uměleckým studiem prošel také v Mnichově a ve Vídni. Po celou dobu studií se věnoval historické malbě a portrétu. Jeho spolužáky byli např. Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Tulka aj. V roce 1872 odešel podporován některými svými přáteli do Paříže, kde se setkal s díly mistrů tzv. Barbizonské školy, kteří tvořili přímo v terénu před motivem. Chittussi převzal jejich malířský způsob a přenesl jej šťastně do českého prostředí. Chittussiho vztah k rodišti se vyznačoval velkým citovým nábojem. Krajině kolem Ronova n. D. věnoval celou řadu svých děl, z nichž zřejmě nejznámější je olejomalba z roku 1886 Údolí Doubravky, dále pak Z Českomoravské vysočiny a Rybník Utopenec. Antonín Chittussi zemřel 1. května 1891 ve svých 44 letech. Pohřben je na pražském Vyšehradě v hrobě označeném renesančním křížem, darem Julia Zeyera. O pět let později byla na jeho rodný dům umístěna pamětní deska. V roce 1961 byla v Ronově nad Doubravou otevřena Pamětní síň Antonína Chittussiho, z níž se v osmdesátých letech vyvinula dnešní galerie nesoucí umělcovo jméno.

• Ferdinand Schulz - Narodil se ve mlýně Korečníky 17. dubna 1835. Byl vynikajícím novinářem a redaktorem. Řídil význačné časopisy své doby (Osvěta, Poesie světová, Matice lidu). Několik let zastával funkci šéfredaktora časopisu Zlatá Praha. Napsal mnoho statí z historie novočeské slovesnosti, z nichž k nejdůležitějším patří Česká balada a romance. Věnoval se též vlastní literární tvorbě. Největší ohlas získal zřejmě jeho starosvětský literární obraz Latinská babička. Je autorem mnoha povídek, v nichž se dotkl společenských poměrů a národnostních vztahů. Ferdinand Schulz zemřel 16. února 1935.

• Karel Horký - Prozaik, básník, dramatik, novinář a publicista. Narodil se 25. ledna 1879 v Zámecké ulici č.p. 175 jako syn úředníka nadačního velkostatku. Novinářské schopnosti věnoval nejprve krajanskému tisku. Roku 1903 založil list Kramerius, kde uveřejňoval i své vlastní fejetony. Od roku 1927 bylo jeho jméno spojeno s polemicky zaměřeným týdeníkem Fronta, kde se věnoval politické publicistice a polemice. V době německé okupace odmítl spolupracovat s oficiálním proudem a ve svých fejetonech se soustředil zvláště na aktualizaci českých národních tradic. Postavil se také do čela ohroženého divadla E. F. Buriana. Po druhé světové válce se věnoval psaní svých pamětí. Zemřel 3. března 1965 v Praze. Horkého Paměti byly sice napsány a vytištěny, ale nikdy nespatřily svého čtenáře. Rukopis 2. dílu je zachován v Památníku národního písemnictví v Praze. V roce 1954 vyšel výbor z jeho fejetonů pod názvem Cestou necestou. Karel Horký pravidelně navštěvoval rodnou obec až do svého vysokého věku. Psal o ní, o kraji a zážitcích z dětství v řadě fejetonů. Pamětní deska na jeho rodném domě byla odhalena 17. června 1995 univerzitním profesorem PhDr. Františkem Černým, děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

• Dobroslav Orel - V Čáslavské ulici v domě číslo 126 se 13. prosince 1870 narodil Dobroslav Orel, kněz, profesor a rektor Univerzity Komenského v Bratislavě. Po středoškolských studiích vstoupil na teologickou fakultu, kterou ukončil v roce 1894. V témže roce byl vysvěcen na kněze. Jeho zájem o historii a hudbu jej přivedl ke studiu skladby u Vítězslava Nováka, hudební vědu studoval na pražské a vídeňské univerzitě. V časopise Cyril, který deset let redigoval, vycházela postupně jeho obsáhlá práce Kancionál Franusův, vydaná v roce 1922 knižně. Téhož roku vydal Počátky českého vícehlasu. Orlovým vrcholným dílem jsou Hudební prvky svatováclavské, které jej postavily do první řady všech našich kulturně historických pracovníků Dobroslav Orel zemřel 18. února 1942 v Praze - Dejvicích. Při oslavách 110. výročí položení základního kamene ronovského kostela sv. Vavřince byla 30. května 1947 odhalena na rodném domě Dobroslava Orla pamětní deska.

• Antonín Culek - Narodil se v roce 1904 ve Školské ulici č.p. 170, pocházel z učitelské rodiny. Studoval na Univerzitě Karlově v Praze biologii a zeměpis. Sepsal a zveřejnil 40 pojednání z oboru geologie, paleontologie, biologie, geografie. Za svého života vytvořil rozsáhlou sbírku hornin, kterou převzal Ústřední ústav geologický v Praze. Sbírka ulit recentních plžů patří nyní Národnímu muzeu v Praze. Přes dvacet let působil jako středoškolský profesor a vychoval řadu budoucích přírodovědců. RNDr. Antonín Culek zemřel 14. července 1955 v Čáslavi.

• Chittussiho náměstí - Náměstí je nazváno jménem zdejšího slavného rodáka, českého malíře - kraji náře Antonína Chittussiho. Rozměry náměstí jsou 120 m x 100 m. Jeho plocha je vymezena 27 domy s jednou prolukou po demolici dvou domů. Pravoúhlý tvar svědčí o tom, že bylo založeno se záměrem městského osídlení. Centrální budovou je kostel sv. Vavřince. V dolní části náměstí, v parku, stojí Pomník padlým z 1. světové války a kašna, při jižní straně kostela pak Mariánskýsloup. Park byl zřízen na náklady Občanské záložny v Ronově nad Doubravou v roce 1885. Stromy a keře z něj činily až do roku 1933 tzv. anglický park. Po architektonické úpravě byly zachovány původně vysázené lípy, javory a dva vzácné stromy, líska turecká a dub svazčitý.

• Kostel sv.Vavřince - Původní podoba kostela, o němž je zmínka již roku 1358, není známa. Sloužil až do roku 1847, kdy byl zbourán, a na jeho místě se ještě v témže roce započalo se stavbou kostela nového. Ten byl v letech 1849-1852 uveden do současné podoby a uvnitř postupně zařizován. Kostel je postaven ze smíšeného zdiva (kámen, cihly) ve slohu pseudobarokním. Má jednu loď a presbytář. Sakristie se nachází ve východním přístavku kostela. Za zmínku stojí fresky na stropě kostela, které maloval bývalý člen benediktinského řádu v Emauzích v Praze Jaroslav Major, architekt, sochař a malíř, žák Dona Desideria Lenze. Jedná se o kopie originálů italských malířů Frankassiniho a Grandiho, kteří namalovali výjevy ze života sv. Vavřince technikou fresky na strop stejnojmenného chrámu za hradbami v Římě.

• Radniční budova - Dnešní radniční dům byl postaven v roce 1865 ve slohu pseudogotickém, což je stále patrné i přes generální opravu v 60. letech 20. století. Zatímco se řešení obecních záležitostí odbývalo v přízemí ve dvou místnostech vpravo, horní patro sloužilo ve 20. letech jako byt a ordinace lékaře. Později byly ve čtyřech horních místnostech školní třídy a ředitelna. Všechny přízemní prostory radnice se dnes využívají jako kanceláře městského úřadu. Horní patro má velkou zasedací síň a svatební síň.

• Stavení č.p. 25 - unikát lidové architektury. Jedná se o domek ve Svatokřížské ulici, "který v české barokní architektuře lze nazvat nevšedním unikátem", jak jej přímo před objektem označil v roce 1959 historik umění V.V. Štech. Z památkově uměleckého hlediska je nejcennější částí průčelí s pozdně barokním štítem. Zednický mistr vkomponoval celé průčelí do čtvercového formátu, jehož diagonály se protínají v centru niky, jejíž zadní stranu zdobí nízký reliéf Panny Marie s Ježíškem. Nejvýše ve štítu je umístěn sluneční kotouč s personifikací obličeje. Po obou stranách niky dominují svou výškou postavy dvou mučedníků, sv. Vavřince a sv. Floriana. Sv. Vavřinec je místním církevním patronem, postava sv. Floriana byla na štítu vyobrazena po častých požárech.

• Bílkova (Nečasova) vila - Galerie Antonína Chittussiho - Jedná se o vilu projektovanou sochařem Františkem Bílkem v roce 1932 a postavenou v Ronově n. D. v následujících dvou letech. Jejími majiteli byli Bílkův švagr, pražský lékař MUDr. Jaromír Nečas, a jeho manželka Ludmila Nečasová. Vila č.p. 309 v Čáslavské ulici je podélným trojtraktem o rozměrech 14,60 x 8,00 m, vestavěným do mírného svahu. Centrální prostor zaujímá čtvercová patrová hala, umělecky nejcennější část interiéru. Na ni napojil Bílek pět místností, z nichž každá byla samostatným obytným prostorem. Obdobná varianta se opakovala ještě v patře budovy. Z haly do prvního patra zaprojektoval Bílek dřevěné dubové schodiště, jehož zábradlí je mistrovým řezbářským dílem. Vila sloužila výhradně k letnímu pobytu. Neoddělitelnou součástí architektury jsou dva venkovní reliéfy: Hlava Kristova, bronz, 70 x 60 cm, a rozměrná luneta Jak čas utíká, terakota, 202 x 234 cm. V roce 1954 darovali manželé Nečasovi vilu obci Ronov nad Doubravou s tím, že se jedná o cenný památkový objekt, který by měl být v budoucnu využit ke kulturním účelům.Bílkova vila není v současné době trvale otevřena.

• Zámecká budova - Jedná se o třípodlažní stavbu podélného tvaru s centrálním klenutým vchodem. Historie tohoto panského sídla se připomíná písemně poprvé v kupní smlouvě z roku 1664, která se zmiňuje o zámečku s kaplí sv. Barbory. Budova dřívějšího zámku byla stržena v roce 1823 a roku 1825 postavena nová, tzv. úřednická. Důkladná přestavba byla provedena až ke konci 19. století, kdy se stal zámek kromě hlavní zdi pseudogotickou budovou. V současné době zde sídlí Lesy České republiky, a.s.

• Pomník padlým - z první světové války je umístěn, jak už bylo uvedeno, v jižní polovině náměstí. Dominantní je hranatý pylon vysoký 1,95 m. Na přední straně nahoře čteme nápis: Z krve jejich květ svobody vzešel. Jména padlých jsou vytesána do obou postranních stěn. Jižní strana pylonu nese nápis: 13.5.26 zřízeno obětavostí občanstva. Součástí pomníku je pískovcová socha napolo sedící a napolo klečící dívky s rukama přiloženýma dlaněmi k obličeji. Pomník byl odhalen v roce 1926. Jako autor se uvádí A. Drajer, kamenický mistr z Chrudimi.

• Socha Panny Marie - Původně stála na dolním konci náměstí, roku 1870 byla přemístěna do horní části Zámecké ulice. Od roku 1908 je její místo před jižním vchodem kostela sv. Vavřince. Socha je vytesána do pískovce. Panna Maria stojí na kouli - planetě Zemi, kterou obepíná tělo hada, a má ruce sepjaté k modlitbě. Socha má kolem hlavy 12 pozlacených hvězd. Náboženská funkce a barokní původ jsou zřejmé.

• Sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Prokopa - Sochy umístěné v dolní části Zámecké ulice při dvou nárožích bývalých zámeckých zahrad jsou zhotoveny z pískovce a stojí na poměrně vysokých soklech. Reprezentují barokní sloh 18. století. Obci Ronov nad Doubravou byly věnovány opatem cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou Václavem Vejmluvou, který pozval do Čech italského stavitele Jana Santiniho-Aichla. Sochy měly původně sloužit jako výzdoba kamenného mostu ve Žďáru nad Sázavou, z toho však sešlo ve prospěch ronovské farnosti. Nauka o svatých udává u každého světce tzv. atribut, věcný prvek, podle kterého se jednotlivé postavy poznají a religiózně určí. Atributem sv. Jana Nepomuckého je kříž, držený oběma rukama úhlopříčně přes prsa, a kolem hlavy v polokruhu pět zlatých hvězd. Pro sochu sv. Prokopa je typický ďábel, kterého drží světec na řetězu. Výjev představuje symbol zkroceného zla.