Dolní Poustevna

Listinou z 13. 7. 1249 král Václav I. ukládá šlechticům Jaroslavu, Havlovi, Benešovi a Častolovu, aby podpořili biskupa míšeňského na svých statcích v jeho diecézi. Její adresáti byli předními dvořany a velmoži a především spojenci krále z časů odboje jeho syna, pozdějšího krále Přemysla Otakara II.: Markvartici Jaroslav z Hruštice (1239 purkrabím na Königsteině), jeho bratr Havel z Lemberka (pozdější purkrabí kladský), bratranec obou Beneš Okrouhlý (svým časem královský maršálek, purkrabí budyšínský, předek pánů z Michalovic) a s nimi Ronovec Častolov ze Žitavy (pán obrovského teritoria, nejvyšší lovčí).

Měl-li Častolov odpovědnost za své počínání v obvodu míšeňské diecéze, pak jen jako pán Honštejnska a Šluknovska, které do této diecéze patřily. Prostor Krásné Lípy, Rumburka a Varnsdorfu patřil spolu se Žitavskem k diecézi pražské a patřil pravděpodobně k Čechám dříve než ostatní části šluknovského výběžku a Honštejnsko, které byly také majetkem Častolova. Český král byl ovšem podle již zmíněné hraniční litiny z roku 1241 nejpozději v roce 1213 již také jejich vrchním pánem. Z listiny tedy můžeme usuzovat na existenci Honštejnského panství ve vlastnictví Ronovců. V roce 1253 bylo Budyšínsko a Zhořelecko zastaveno Braniborům jako věno české princezny Boženy, dcery Václava I., na nyní nekrytou severní hranici reagoval časem král záborem šlechtických statků. Po roce 1263 král odňal Žitavu Ronovcům, která se v roce 1265 stala královským městem. Po roce 1268 král odnímá Markvarticům hrad Ostrý. Po odnětí Žitavy, kdy Ronovci přišli o zisky z hospodaření na královském majetku, soustředili se na svůj ostatní stále veliký majetek, který začali po roce 1265 zvelebovat, tedy kolonizovat. První zmínka o honštejnském panství je teprve z roku 1333. O hradě Honštejně se výslovně mluví až roku 1353. Ze souvislostí výše uvedených však plyne, že hrad vznikl hluboko ve 13. století, a v době držení panství Jindřichem (Hynkem) z Dubé (zakladatelem rodu Berků z Dubé) v letech 1276 - 1309 došlo k poslední vlně kolonizace a dokončení sítě osídlení. Tehdy vznikla krátká lánová ves Dolní Poustevna, na jejímž katastru bylo vyměřeno 7 statků.

Od roku 1361 měl Honštejnsko se Šluknovem a Rumburkem téměř 60 let (dědil jako dítě) pan Hynek Berka z Dubé, později nejvyšší sudí zemský, zemský fojt v Dolní Lužici a královský popravce pro litoměřický kraj. Byl dobrým hospodářem, jak svědčí stálý růst jeho majetku.

Rumburk byl již za jeho vlády městečkem. Svědčí o tom zpráva o darovaných polích poblíž městečka Rumburk z roku 1377 a také protesty lužických měst proti solnému trhu v Rumburku z roku 1390. Také Šluknov se stal městečkem pod jeho správou.

V roce 1408 Hynek Berka Honštejnský postoupil Tolštejn synovi Jindřichovi s tím, že kdyby on otec zemřel, má své bratry podělit rovným dílem. Tato situace nastala po roce 1417. Majetek a statky po zemřelém "starém" Hynokovi si jeho synové rozdělili v roce 1419. Hynek starší obdržel Ostrý. Jindřich získal rodové sídlo Honštejn a polovinu příslušejícího panství. Druhá polovina Honštejnského panství připadla Hynkovi mladšímu. Beneš měl Rathen. Jan zvaný mladší se stal majitelem Tolštejnu a Kamenice.

Jako jejich otec (člen panské jednoty z roku1415) přidrželi se synové starého pana Hynka po nástupu husitství strany pod jednou a později císaře Zikmunda. Posilou jim ovšem bylo, že proti husitům stála lužická šlechta a mocný svaz šesti lužických měst.

Více než husité v letech 1423, 1425 a 1429 postihla kraj po roce 1433 na deset let Vartenberská válka, do níž se zapletli i Berkové z Dubé, saský vévoda Bedřich Mírný a míšeňský biskup. Právo i víra šly stranou, jednalo se o kořist.

Průvodním jevem doby byly změny ve vlastnictví panství, v překotnosti změn se tu a tam vytrácí přehled o genealogických vztazích uvnitř Berkovského rodu. Od jisté doby drželi panství Tolštejn a Vildštejn bratři Beneš, Hynek a Albrecht pravděpodobně synové Beneše Berky, držícího kdysi hrad Rathen. Z uvedených bratří byl Beneš okolo roku 1440 zabit lužičany a Hynek po roce 1442 zcela mizí z historických pramenů.

Za stálých zmatků a bojů všech proti všem se objevuje nakonec jako majitel Tolštejnského panství v roce 1444 Albrecht Berka z Dubé, jeden z vnuků starého pána, který roku 1451 opět spojil ve svých rukou Šluknovsko. Zmocnil se i Českokamenicka, které právem již patřilo Vartenberkům.

Za zemského správcování Jiřího z Poděbrad byl majetek potvrzen králem Ladislavem Pohrobkem (1457), ale po jeho vyhlášení v deskách Zemských se vyrojilo množství oponentů a věřitelů, vznikl dlouhý proces, který se nevyvíjel pro Albrechta příznivě, ten hledal (asi správně) příčinu v nepřízni Jiřího z Poděbrad, odmítl mu přísahat věrnost a odpadl od něho roku 1462 při sporu krále s papežem.

Byl proto v roce 1463 odsouzen v nepřítomnosti ke ztrátě hrdla a majetku a na králův rozkaz byl dobyt Tolštejn. Hrad a panství připadly Janu z Vartenberka a pak jeho synovi Kryštofovi.

Pan Albrecht Berka se utekl do Vratislavi pod ochranu papežského legáta a rozesílal stížnosti. Věrnost králi Jiřímu vynesla Vartenberkům v roce 1467 sankci v podobě papežského interdiktu (zákaz všech bohoslužeb, křtin, sňatků atd.) na panství Tolštejn - Šluknov.

Mezi Vartenberky a lužickými městy se válčilo dál. V roce 1469 byl Tolštejn zachráněn včasným příchodem vojska vévody Hynka Minsterberského, syna krále Jiřího. Do rukou lužičanů padl o rok později, Kryštof z Vartenberka jej však obdržel zpět, když uzavřel s Lužičany smír v Budyšíně.

Zadlužený Kryštof nabídl saským vévodům Arnoštovi a Albrechtovi Tolštejnsko-šlukonovské panství ke koupi za 10 000 kop míšeňských grošů. Sasové o koupi stáli, ale 1700 kop míšeňských usmlouvali. Koupě byla uzavřena 3. 12. 1471.

Saští vévodové si přáli dosáhnout postupně odtržení koupeného majetku od Čech, jako se to podařilo roku 1443 s Honštejnem, roku 1451 s Vildštejnem a kdysi dávno i s Königsteinem. Záhy však zjistili, že uzavřeli špatný obchod. Kraj byl zpustlý a zchudlý. Poddaným se musely odpouštět dávky a roboty, aby vůbec přežili. K obtížím se přidaly i problémy právní, zemský sněm a úředníci krále Vladislava II. Jagelonského dobře pochopili, že přechod části země do rukou suverénního cizího panovníka znamená ohrožení integrity státu. Zápis saského vlastnictví do veřejných knih nebyl proto povolen a postavení vévodů na Tolštejnsko-šluknovském panství zůstalo labilní.

Znechucení vévodové prodali panství roku 1481 svému maršálku Hugoltovi ze Šlejnic, na nějž převedli i Honštejnsko. Naděje, že jejich poddaný převede majetek pod jejich svrchovanost se nesplnila, naopak Šlejnicové byli přijati mezi českou šlechtu.

Dolní Poustevna před 30-ti letou válkou

Když v roce 1481 koupil Hugolt ze Šlejnic panství Tolštejn - Šluknov a Honštejn soustředil tak do svých rukou území, které kdysi patřilo Berkům z Dubé. Šlejnicové byli osvícenou renesanční šlechtou a pochopili, že zemědělstvím v tomto drsném kraji nezbohatnou. V roce 1484 dostali od krále první důlní privilegium, podporovali řemesla, takže mohl v roce 1515 v Rumburku vzniknout cech tkalců. Na svém panství podporovali luteránské pastory, které dosazovali na původně katolické fary.

Za Jiřího ze Šlejnic, jenž spravoval panství v letech 1528 - 1565 bylo založeno horní městečko Jiřetín. Tento šlechtic vydal v roce 1535 na svém panství nový poddanský dědický řád, který svými úlevami umožnil další rozvoj podnikání.

Při dělení majetku mezi syny Jiřího Šlejnice (Hugolta, Jana, Arnošta a Jindřicha) vzniklo v roce 1466 z Arnoštova dílu samostatné šluknovské panství. Hugolt dostal Lovosice, Jindřich Rumburk a Jan získal nově utvořené panství Lipová (Hanšpach).

Rozsáhlým podnikáním, jehož součástí byl i vznik papírny v Dolní Poustevně dochází k rozvoji v oblasti, které se říká "Šlejnická zemička". Ztrátovostí důlní činnosti, kdy byly otvírány stále nové šachty a na panství přicházeli horníci ze zavíraných dolů v okolí Freiberku se Šlejnicové zadlužili tak, že museli prodat panství Lipová Kinským, kterým už náleželi Rumburk, Česká Kamenice, Teplice a část Benešova nad Ploučnicí. Stalo se tak 19. června 1602, kdy prodali panství za 84 000 kop míšeňských panu Radslavu Kinskému ze Vchynic a Tetova.

Starý pán Radslav postupně opět získal do svého držení "Šlejnickou zemičku". V roce 1602, kdy kupuje panství zakládá nové vsi Vlčí Horu, Sněžnou, Dlouhý Důl. V roce 1607 kupuje panství Rumburk, v roce 1613 Českou Kamenici. Po jeho smrti v roce 1618 získává panství Českou Kamenici a Lipová jeho syn Vilém.

V této době před vypuknutím 30-ti leté války postavili Kinští v areálu popružního dvora, který stál na návrší mezi Horní Poustevnou a Karlínem tvrz. Součástí areálu byl i karlínský rybník. Tvrz je připomínána v roce 1619 a nikdy netvořila samostatný statek, byla jen sídlem panských úředníků a zanikla během 30-ti leté války průchody vojsk. V roce 1634 je již uváděn pouze dvůr. Dnes z areálu tvrze zůstala pouze část úvozové cesty směrem do Horní Poustevny, na místě tvrze dnes stojí vyhořelá ocelová kůlna. Stavební materiál ze zřícenin tvrze byl použit na stavbách v okolí.

30-ti letá válka

Během stavovského povstání, kdy do Čech přitáhl zimní král Fridrich Falcký, rozšířilo se v kraji prostřednictvím anglických žoldnéřů kouření tabáku. V roce 1624 byla Horní i Dolní Lužice i se Žitavskem zastavena Sasku.

Vilém Kinský se věnoval vysoké politice. Jeho kariéra však skončila v roce 1634 zavražděním společně s Albrechtem z Valdštejna v Chebu. Po konfiskaci majetku Vilém Kinského z Vchynic získal Lipovou darem od české komory hrabě Wolfgang von Mansfeld, držící od roku 1623 Šluknov.

Nový majitel byl přísný katolík, na jeho příkaz byla složena nová reformační komise z členů řádu jezuitů s doprovodem 100 pěšáků a 20 dragounů. Ale jak sám kapitulní kanovník z Budyšína Georg Khatzmann, člen reformační komise napsal nemělo toto opatření žádný účinek. Sedláci prchali do sousedního Saska a sklízeli dokonce s pomocí sedláků z Rugiswalde a Burkersdorfu v noci své obilí, převezli je a vymlátili v Sasku. Z této doby se však zachovalo rčení "Udělám z tebe katolíka".

Během války trpělo zdejší obyvatelstvo průchody vojsk, od nichž je nedokázal uchránit ani politický vliv majitele panství Viléma Kinského. Později se plenění stalo předmětem vyřizování účtů mezi oběma válčícími stranami.

V roce 1631 táhl saský kurfiřt Jan Jiří proti císaři Ferdinadovi II. a saské oddíly vpadly vícekrát do Poustevny, kde loupily a plenily. Do Horní Poustevny vpadlo 25. 7. 1632 šedesát saských mušketýrů a odvedli z panského dvora všechen dobytek přes Sebnitz do Schandau.

Postrachem se též staly chorvatské oddíly, které patřily císařskému vojsku Valdštejnovu, kteří přišli v lednu 1633 z Kamenice a v Horní Poustevně, Lobendavě a Severním si vynutily vydání peněz, dobytka a ovsa. V roce 1633 tábořilo 2000 mužů císařských oddílů pod panem Trčkou u Dolního Šenova, kteří rovněž plenili a vraždili.

K dalšímu plenění, které trvalo 4 týdny došlo v dubnu 1637 při obsazení Neustadtu a Sebnitze císařskými oddíly polního maršála hraběte Melchiora z Hatzfeldu. Byl dokonce násilně otevřen kostel a jeho vybavení vyloupeno. Obyvatelstvo uprchlo a skrývalo se v okolních lesích a skalách. Z této doby se zachoval na svazích Tanečnice tzv. Křtící kámen (Taufstein), podobné místo protestantských bohoslužeb se zachovalo nedaleko zámečku Šternberk jižně od Brtníků.

V roce 1637 byl zcela vypleněn panský dvůr v Horní Poustevně Švédy, kteří táhli až do Rumburka. 13. června 1639 přepadli zdejší okolí opět Švédové, kteří táhli přes Neustadt, Severní, Lipovou, Novou Vísku a Poustevnu do Sebnitz a brali na co přišli.

V roce 1642 byl dobyt a vypálen Švédy Tolštejn a poslední švédské rekvizice se odehrály ještě roku 1648.

Selské povstání na panství Lipová

Po smrti Volfa z Mansfeldu v roce 1638 držel Lipovou jeho syn Karel Adam až do roku 1662, kdy též zemřel. Lipovou zdědily děti Kristiny Alžběty z Mansfeldu, provdané Trautsonové z Falkenštejna, Marie Markéta a František Eusebius.

Po smrti hraběnky Kristiny Alžběty Trautsonové bylo panství Lipová předáno v roce 1666 po správní rozepři mezi dětmi do majetku Marii Markétě, která se provdala v roce 1663 za hraběte Jana Jiřího Jáchyma Slavaty z Chlumu a Košumberka. Bratr František Eusebius byl vyplacen v pěnězích (65 000 zlatých).

Císař udělil Slavatům titul: "Comes palatinus caesarei", jímž získali právo udělovat predikáty a erby i svým služebníkům. Tohoto práva využil Jan Jiří Jáchym a povýšil do šlechtického stavu svého dosavadního správce Eliáše Karla Schwartze a udělil mu predikát "ze Schwarzenfeldu". Jeho erb je umístěn na kapličce nad pramenem ve Vilémově.

Za jeho správcovství pak došlo k velkému selskému povstání na celém panství v roce 1680. Povstání bylo reakcí na neúměrné zvýšení povinností kodifikovaných v nově založeném urbáři.

Nejaktivnější byli poddaní z Brtníků a Mikulášovic, kteří se shromáždili a rozhodli se pod vedením Hanse Engelmanna a "Křivého" Rösslera pro veřejné povstání. K povstání se přidali sedláci ze Šenova a o dva dny později z Lobendavy a Vilémova.

Srocení sedláci táhli 3. dubna 1680 z Mikulášovic přes Šenov do Lipové. Toho dne povstali i poddaní z Horní a Dolní Poustevny. Sedláci ze Severního se připojili teprve, když jim byla rozbíjena okna a kamna (nejdražší zařízení chalup) a pro lidi z Lobendavy si došel Enegelmann sám. Na shromáždění byl dohodnut další postup. Před tyčí s vyřezávaným křížem (asi odznak rychtářksého práva) musel každý sedlák složit mikulášovickému konšeli Georgu Rösslerovi přísahu: "Přísahám Bohu a této tyči, že společně s vámi ať živý či mrtvý vydržím nechť přijde dobro nebo zlo". Chybějící rychtář z Horní Poustevny byl v noci přivlečen tlupou 100 mužů a druhý den musel Křivému Rösslerovi též přísahat.

Na shromáždění 3. dubna bylo rozhodnuto poslat stížnost k zemskému pánu a císaři Leopoldu I. Habsburskému, který právě dlel v Praze. Tento slíbil přešetřit stížnost, nepravdivé stížnosti odmítnout a přísně potrestat nepravdivé údaje a přikázal vyhýbat se veškerému srocování a ozbrojování.

Císařem vyslaný komisař hrabě Kolowrat dal za pravdu vrchnosti, vyzýval sedláky ke klidu a k plnění povinností vůči pánům, zakázal srocování a požadoval vrácení zbraní. Nejradikálněji si počínali sedláci z Mikulášovic, kteří odmítali odevzdat zbraně a nechtěli se vrátit k poslušnosti.

Když z Prahy nepřicházela uspokojivá odpověď shromáždili se poddaní před zámkem v Lipové (starý zámek stával na místě pozdějšího pivovaru naproti dnešnímu závodu RON, středem obce byl dnes zaniklý rybník, po jehož hrázi dosud vede dlážděná silnice) a žádali vydání pozemkových knih, urbářů a starých privilegií, ale zámku se nezmocnili.

Hrabě Slavata požádal o vojenský zákrok. Povolané vojsko na panství rychle obnovilo klid, povstalci byli sehnáni na zámecké nádvoří, kde o hladu a žízni čekali den a noc na svůj ortel. Za slib věčného poslušenství pak byli omilostněni. Přesto museli 3. a 4. května 1680 přihlížet popravě svých vůdců, kdy Rössler byl oběšen a Engelmann roztrhán koňmi. Celkem bylo popraveno 7 účastníků povstání a mnozí další potrestáni nucenými pracemi, mezi které např. patřilo vybudování hráze nového rybníka v Lipové, který nese název Slavatův a na jehož břehu byl později vybudován nový lipovský zámek.

Na jaře 1680 se nevolnická povstání rozšířila v celých Čechách, kde kormě jižních Čech zasáhla celou zemi. Vesměs byla povstání potlačena vojskem a desítky povstalců byly odsouzeny k trestu smrti. Jejich oběť nebyla marná, nepokoje vedly císaře Leopolda I., aby vydal 28. 6. 1680 nový robotní patent. Byly stanoveny robotní povinnosti na tři dny v týdnu a v době sezonních prací podle potřeb vrchnosti. Robotní povinnosti pak dále upravovali patenty z roku 1717 a 1738.

Marie Markéta Slavatová prodala roku 1696 panství Lipovou své dceři Marii Anežce, provdané za Františka Viléma Salma - Reifferscheida dědičného maršálka kurfiřství Kolínského. Tímto sňatkem panství Lipová připadlo do dědičného držení Salmů. Salmové drželi panství Lipovou až do roku 1891, kdy vymřeli po meči.

Dolní Poustevna v 18. století

Šluknovský výběžek byl v 18. století místem, kudy často procházela vojska. I když tyto události neměli tak těžké následky jako v 30-ti leté válce, přesto obyvatelstvo velmi trpělo.

Během sedmileté války v dubnu 1757 měli Prusové svůj hlavní stan v Neustadtu. V okolí Poustevny a Nové Vísky docházelo k častým šarvátkám mezi císařskými a pruskými oddíly. Záznam je z 19. dubna 1757, kdy major Kleist se sto dragouny a sto husary táhl na Dolní Poustevnu, kde narazili na několik pruských husarů, kteří se však ihned stáhli zpět. Též bavorská válka o následnictví v roce 1778 (boje, jež vedla Marie Terezie za územní celistvost císařství) měla za následek rekvírování a průchody vojsk přes Severní, Lobendavu a Poustevnu.

V roce 1770 zapříčinil neúroda v celé zemi hlad a bídu, která měla za následek smrt 250 tis. obyvatel. Neúroda, drahota a stále se zvyšující požadavky vrchnosti zapříčinily vzrůstající nespokojenost mezi sedláky a docházelo tak k dalším nevolnickým povstáním. Velké nevolnické povstání proběhlo v březnu 1771 v okolí Stráže pod Ralskem, kde vzbouřenci požadovali nový "královský" robotní patent. K obdobnému povstání, které bylo ohlasem povstání v hradeckém kraji, došlo na zákupském panství.

Tato povstání se však lišila od povstání v roce 1680, neboť již měla konkrétní cíl - zrušení roboty. Ve změněné situaci již po potlačení povstání následovalo kruté trestání nevolníků, ale byly vyhlašovány amnestie. Svůj cíl venkovský lid dosáhl v roce 1781, kdy císař Josef II. vydal patent o zrušení nevolnictví. Patentem bylo podaným povoleno volně se stěhovat, uzavírat sňatky a dávat děti na řemesla a studia.

Císař Josef II. navštívil v roce 1779 při své cestě po tomto kraji také Dolní Poustevnu. Jeho cesta vedla ze Sebnitz přes Poustevnu a Karlín do Mikulášovic, kde přenocoval. Při návštěvě Lobendavy vyřídil několik stížností sedláků na vrchnost a zasáhl vůči zlovůli místní celnice.

Dolní Poustevna v 19. století

Velká průtž mračen 14. června 1804 zapříčinila protržení hráze rybníka v Lobendavě, což mělo za následek, že povodňová vlna odplavila mnoho budov v Horní i Dolní Poustevně a několik lidí přišlo o život. V Horní Poustevně byla poškozena i školní budova č.p. 65. Také na polích způsobila průtž mnoho škod, proto v roce 1805 byla velká bída.

Napoleonské války v letech 1809 - 1813 přivedly do kraje opět mnoho vojska, které se zásobovalo potravinami a krmivem na úkor obyvatelstva. Významnými opěrnými body napoleonských vojsk v okolí byly pevnosti Stolpen a Königstein v Sasku.

Během operací, které byly součástí bitvy u Budyšína (kterou Francouzi ještě vyhráli), se 18. srpna 1813 ubytoval francouzský generál Vandamme u lobendavského faráře a jeho vojsko čítající 40 tis. mužů se utábořilo na pahorku Annaberk. Jeho vojska vystřídalo 20 tis. vojáků maršála Lefébvra.

Vandamme se svými muži stíhal poražená česká vojska Nakléřovským průsmykem do Čech, kde se s nimi střetl v bitvě u Chlumce 28. - 30. 8. 1813. Ustupující armádě přišly na pomoc zálohy a obklíčení dokončily spojenecká vojska generálů Ostermanna a Tolstého. Poražená francouzská vojska se shromáždila v prostoru Lipska, kde byla 16. - 19. října 1813 svedena "bitva národů", v níž vojska Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska způsobila Francouzům zdrcující porážku. Vrchním velitelem spojeneckých vojsk byl polní maršál Karel Schwarzenberg a šéfem generálního štábu Jan Josef Radecký.

Průchody pruských vojsk zažila Poustevna též v roce 1886, kdy došlo k rekvírování potravin a krmiva. Dolní Poustevna byla odškodněna císařem ve výši 600 zlatých.

Začátek 19. století byl též počátkem nové epochy, která vznikla zrušením nevolnictví v roce 1781 a dalšími reformami a myšlenkovými proudy, jež sem přinášela jako ohlas Velká francouzská revoluce. Zemědělství přestalo být výhradní obživou poddaných. Velký rozmach zaznamenala textilní výroba. Mnoho poddaných se zprostilo feudální závislosti na vrchnostech a přecházelo do manufaktur k průmyslovým podnikatelům.

Po napoleonských válkách v roce 1815 začala do Evropy pronikat lepší a levnější anglická strojní příze. Tím byli ohroženi zdejší přadláci, protože podnikatelé pašovali levnější strojní přízi. V letech 1817 - 1837 probíhalo v okolí Varnsdorfu hnutí tzv. Bosáků, jehož účastníci hlídali hranice a ničili pašovanou přízi.

Toto hnutí našlo své pokračování v akcích vilémovských, lipovských a šluknovských předáků, kteří 22. dubna 1848 přepadli mezi Lipovou a Vilémovem povoz plný anglické příze a tuto spálili.

Kolem roku 1850 se území šluknovského výběžku stává průmyslově nejvyspělejší částí Čech. Vrchnost si uvědomuje, že ve zdejším podnebí je výhodnější obilí a potraviny nakupovat v úrodných krajích a zde pěstovat len a provozovat pastevectví. Umožňuje obyvatelstvu nakupovat půdu a na ní stavět obydlí, s rozvojem přadláctví a tkalcovství stoupá počet obyvatel a zvětšují se vesnice stavěné podél cest a potoků a vzniká tak charakteristická krajina s dlouhými obcemi. Na jednu chalupu, v níž pracoval tkadlec připadlo deset chalup, kde se předl len. Volný pohyb obyvatel umožnil rozvoj obchodu, kdy každý desátý produktivní muž byl za obchodem nebo prací mimo domov.

Kolem roku 1850 se stává Poustevna centrem výroby umělých květin, kdy již v tomto oboru zaměstnává většinu místních obyvatel. Původně se vyrábět umělé květiny naučilo několik rodin od kočujících herců v Mikulášovicích. Časem však v Mikulášovicích převládla kovovýroba.

Zhruba od roku 1850 dojížděl do Dolní Poustevny 3 x denně poštovní kočár. V roce 1868 byl zřízen v hostinci U šenku poštovní úřad a tento v roce 1892 doplněn o telegraf.

Až do roku 1869 bylo školství řízeno církví a vyučovalo se jen polodenně. V tomto roce se ujal řízení škol stát a nový zákon ukládal celodenní vyučování. V roce 1876 navštěvovalo školu v Dolní Poustevně 184 žáků, stará školní budova již nevyhovovala a proto po položení základního kamene v roce 1880 byla do provozu uvedena nová škola dne 21. 8. 1881.

Vlivem vynálezu strojů na papír byla v roce 1875 prakticky vyřazena z provozu místní světoznámá papírna, neboť se cenově na trhu již neprosadila. Místo výroby jemného papíru byla papírna nucena vyrábět méně rentabilní balicí papír a lepenku.

Ve výrobě umělých květin byla pracovní doba neúměrně prodlužována, zejména v sezoně, kdy trvala až 18 hodin. Po roce 1870 získává stále větší význam domácí výroba, kdy podnikatel při nižších mzdách není nucen zajistit zaměstnancům stálou práci. Při práci museli pomáhat i děti. Při průzkumu v roce 1898 bylo zjištěno, že na domácí práci se podílí 75 % dětí.

Blazonování městského znaku:

Polcený štít, v jehož pravé zlaté polovici je půl černé orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem. Levá polovice štítu je dělená, v hořejším stříbrném poli jsou tři červené pětilisté růže se zlatými semeníky a zelenými okvětními lístky, v dolním červeném poli křížem přeložené stříbrné kladívko a stříbrné kleště.

Štít je obklopen ornamentální obrubou bronzové barvy a na jejím horním okraji spočívá stříbrná zděná koruna s pěti stínkami.

DOLNÍ POUSTEVNA (Děčín)

ZANIKLÁ TVRZ S POPLUŽNÍM DVOREM NA NÁVRŠÍ NEDALEKO KARLÍNSKÉHO RYBNÍKU MEZI HORNÍ A DOLNÍ POUSTEVNOU, 10 KM ZÁPADNĚ OD ŠLUKNOVA.

V roce 1241 potvrdil král Václav I. hraniční listinu biskupství míšeňského a Horní Lužice zachycující po dlouhých sporech zhruba stav snad již z roku 1213 určitě pak z roku 1228, tedy z doby vlády Přemysla Otakara I. Listina ukazuje, že např. území pozdějšího panství honštejnského patřilo již pod svrchovanost českého krále. Lze např. lokalizovat Poustevnu ovšem těžko tím dokázat skutečnou osadu.

Listinou z 13. 7. 1249 král Václav I. ukládá šlechticům Jaroslavu, Havlovi, Benešovi a Častolovu, aby podpořili biskupa míšeňského na svých statcích v jeho diecézi. Měl-li Častolov odpovědnost za své počínání v obvodu míšeňské diecéze, pak jen jako pán Honštejnska a Šluknovska, které do této diecéze patřily. Z listiny tedy můžeme usuzovat na existenci Honštejnského panství ve vlastnictví Ronovců. První zmínka o honštejnském panství je teprve z roku 1333. O hradě Honštejně se výslovně mluví až roku 1353. Ze souvislostí výše uvedných však plyne, že hrad vznikl hluboko ve 13. století, a v době držení panství Jindřichem (Hynkem) z Dubé zakladatelem rodu Berků z Dubé) v letech 1276 - 1309 došlo k poslední vlně kolonizace a dokončení sítě osídlení. Tehdy asi vznikla krátká lánová ves Dolní Poustevna, na jejímž katastru bylo vyměřeno 7 statků.

Když v roce 1481 koupil Hugolt ze Šlejnic panství Tolštejn - Šluknov a Honštejn soustředil tak do svých rukou území, které kdysi patřilo Berkům z Dubé. Rozsáhlým podnikáním, jehož součástí byl i vznik papírny v Dolní Poustevně dochází k rozvoji v oblasti, které se říká "Šlejnická zemička". V roce 1566 při dělení majetku mezi syny Jiřího ze Šlejnic se Dolní Poustevna dostala do Hanšpašského dílu (Lipová), který obdržel Jan.

Ztrátovostí důlní činnosti, kdy byly otvírány stále nové šachty a na panství přicházeli horníci ze zavíraných dolů v okolí Freiberku se Šlejnicové zadlužili tak, že museli prodat panství Lipová Kinským, kterým už náležely Rumburk, Česká Kamenice, Teplice a část Benešova nad Ploučnicí. Stalo se tak 19. června 1602, kdy prodali panství za 84 000 kop míšeňských panu Radslavu Kinskému ze Vchynic a Tetova.

Starý pán Radslav postupně opět získal do svého držení "Šlejnickou zemičku". V roce 1602, kdy kupuje panství, zakládá nové vsi Vlčí Horu, Sněžnou, Dlouhý Důl. V roce 1607 kupuje panství Rumburk, v roce 1613 Českou Kamenici. Po jeho smrti v roce 1618 získává panství Českou Kamenici a Lipová jeho syn Vilém.

V této době před vypuknutím 30-ti leté války postavili Kinští v areálu poplužního dvora, který stál na návrší mezi Horní Poustevnou a Karlínem tvrz. Součástí areálu byl i karlínský rybník. Tvrz je připomínána v roce 1619 a nikdy netvořila samostatný statek, byla jen sídlem panských úředníků a zanikla během 30-ti leté války průchody vojsk. V roce 1634 je již uváděn pouze dvůr. Dnes z areálu tvrze zůstala pouze část úvozové cesty směrem do Horní Poustevny, na místě tvrze dnes stojí vyhořelá ocelová kůlna. Stavební materiál ze zřícenin tvrze byl použit na stavbách v okolí. …

Podobu poplužního dvora a možná i tvrze udává mapa salmovské hraběcí vesnice Horní Poustevna od Františka Pavlovského ze srpna 1736, která je uložena ve Státním oblastním archivu Litoměřice v Děčíně. Při konfrontaci této mapy s leteckým snímkem jsou dosud patrné prvky dřívější zástavby a sítě cest. Čtyřhranný dvůr stál u křižovatky cesty z Dolní Poustevny do Lobendavy, která ho míjela po jižní straně a cesty z Karlína do Horní Poustevny, která za hrází rybníka uhýbala vlevo a kolem zaniklé hospodářské usedlosti nastoupala na návrší. Dále pokračovala podél západní strany poplužního dvora (dodnes patrný úvoz) dolů do vsi, kde minula dnes již také neexistující hornopoustevenskou rychtu.

Do dvora o straně cca 50 m se vjíždělo průjezdem uprostřed západní strany, obvod dvora byl zastavěn přízemními patrně hospodářskými stavbami, pouze východní stranu dvora tvořilo patrové stavení s věžičkou na hřebeni střechy.

Přesto, že rychta v Horní Poustevně bývala v sousedství tvrze (viz kronika Horní Poustevny uložená na městském úřadě ), v písemných pramenech je tvrz uváděna v Dolní Poustevně. To nasvědčuje tomu, že rychta v Horní Poustevně vznikla až po zániku tvrze.

• Evangelický kostelík - V jižní části obce na cestě od I. stupně základní školy v Dolní Poustevně se nachází původně evangelický kostelíček. Dne 1. 11. 1938 byl slavnostně položen základní kámen k stavbě kostelíka, ale rušné události po roce 1938 nedovolily stavbu dokončit.

• Kostel Archanděla Michaela - byl postaven v letech 1854 - 55 v pseudogotickém slohu. Oltáře jsou v témže slohu a na hlavním oltáři je pak obraz od J. Grusse z Litoměřic z roku 1826.

• Oltář sv. Jana Nepomuckého je od J. Hájka z roku 1769 a byl přenesen z původní kamenné kaple, která stávala vedle nynější mexické restaurace (Andresovi). Toto místo je vyznačeno vysázenými lípami a uprostřed stojí podstavec s křížem z 19. století.

• Kostelík Panny Marie - V části Markéta založené r. 1667 a pojmenované podle hraběnky Margarety Slavatové je malebný kostelík Panny Marie z roku 1854. U kostelíku se nachází hřbitov založený v roce 1874 a sloužící celé Horní Poustevně.

• Barokní socha Piety - V blízkosti hraničního přechodu se nalézá barokní socha Piety, která je s hrázděným domem č.p. 36 jedinou dolnopoustevenskou památkou zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek ČR. Socha jest datována rokem 1748. V roce 2006 byla socha restaurována a zakonzervována.