Mladá Vožice

Svým okolím, horskou polohou a zejména i svým "Hradem", návrším, na němž v dobách dřívějších stával skutečný hrad jako sídlo královského statku a spolu zemská pevnost, připomíná Mladá Vožice alpské sídlo arcibiskupské. Město vzniklo jako podhradí na svahu návrší a již na počátku vlády Karla IV. připomíná se jako městečko se dvěma kostely. Bývalo potom se svým hradem zápisně v držení různých rodů, z nichž jeden, vladykové z Pacova, opatřili mu znak.
Asi již od té doby užívalo město na svých pečetích znamení, kterého se později užívalo jako znaku, totiž věže na hradbách, provázená dvěma znaky vrchností. Podoba znaku je doložena pečetěmi, barvy však známe jen z literatury a novodobého znázornění (na solnici). Podle pečeti věž nestojí na trávníku, nýbrž na skalnaté půdě a nemá korouhvičky ani zuby, jak se jí někdy přidávají v nové době.

Dle značně mladých místních vyprávěcích pramenů je původ Mladé Vožice velmi starého data, až se vztahem ke knížeti Spytihněvovi, který měl Vožický hrad vystavět pro uschování stříbra z nedalekých dolů.

Ne zcela jasný vztah k Mladé Vožici má Stanimír z Vožice (Ztanimirum de Bazychce), připomínaný roku 1273, který je některými badateli dle svého predikátu (šlechtického titulu), považován snad za nejstaršího možného držitele tohoto města.

S velkou pravděpodobností možno soudit, že vožické zboží patřilo královské komoře, ale bylo však dáváno v zástavu nebo propůjčováno různým pánům za prokázané služby králi. Zachovalé písemné památky dokládají, že prvním z takových pánů byl Vilém z Vožice, který držel vožické zboží od roku 1318. Od tohoto roku se objevují písemné zprávy o držitelích vožického panství. Král Karel IV. držel Vožici pro svou potřebu a jednou byl se svým dvorem na zdejším hradě (8. 9. 1352). Od roku 1318 do roku 1425 se v držení Vožice vystřídaly tyto rody: páni z Landštejna, z Janovic, Hulerové z Orlíka, z Prahy a z Ronova, z nichž držel Vožici Materna.

V březnu po bitvě u Sudoměře obsadilo asi 2000 jezdců Vožici za vedení Mikše Divůčka z Jemniště, nejvyššího mincmistra na Horách Kutných. Z 5. na 6. dubna 1420 ráno na Velký pátek vpadl Žižka, tiše pobořiv plaňky, kterými byla Vožice obehnána, do městečka a zapálil ho. Mnoho železných pánů pobil nebo zajal a zachránili se jen ti, kteří utekli na hrad. Ukořistil několik tisíc koní, jimiž posílil svoje vojsko. Staré letopisy říkají: "A tu hned sobě jazdcouv naděla, a kterého podobného pacholka viděl, na toho oděnie dada a kuoň pode/ň, i vycvičil jeho k jiezdě a k boji".

V září roku 1425 dobýval přední vojevůdce Jan Hvězda z Vícemilic - zvaný Bzdinka vožický hrad 5 týdnů. Hrad byl dobyt a rozbořen do základů. Vůdce Táborů byl smrtelně raněn, ale ještě se dočkal vzdání hradu a jednání mezi Tábory a Sirotky na jedné a Pražany i jednotou na straně druhé, ve věci míru dne 18. října 1425 (tzv. "Vožický mír" - podle nejnovějších výsledků historického bádání však byl zjednán ve Vršovicích, jedná se tedy o "Vršovický mír"). Hrad byl pobořen a zboží Vožické připojeno k Vlašimi.

V této době měli Mladou Vožici v držení páni z Klinštejna, z Čestic, z Kralovic, Trčkové z Lípy a Voračičtí z Paběnic. Roku 1579 získal Ml. Vožici Michal Špaňovský z Lisova, který povolil Vožickým výsadu volního stěhování, šenk vína, obchod železem, právo volně nakládati s odumřelým statkem a také místní cechy obdařil výsadami. Jeho syn Jáchym prodal Ml. Vožici Bernartu Fünfkirchnerovi, který po bitvě na Bílé hoře propadl své statky. Nějaký čas tu vládl císařský generál Baltazar de Marradas, jenž se staral o obnovení víry katolické a o pořádek v městských knihách. Za jeho nástupců Přehořovských z Kvasejovic vystavěna byla (1646) z trosek hradních kaple na návrší "Hradu", vystaveny tři trhy (1650) a obnoveny řemeslnické pořádky.

Roku 1678 přešlo panství do rukou Küenburgů, kteří k němu připojili četné drobné statky v okolí a zřídili z nich "svěřenecké" panství (fideikomisní, pozn.: fideikomis - ve feudálním právu nedělitelný a nezcizitelný majetkový soubor, obvykle zděditelný pouze nejstarším synem zůstavitele).
Spolkové hnutí

Daleko před rokem 1848 až do let šedesátých 19. století vládla v majetných kruzích jen němčina. Česky mluvil jen prostý lid, a ten se staral především o zajištění bídného živobytí. Strach před panskou a státní mocí zavíral ústa i těch, kteří občas sahali po české knize a v duchu zalétali do slavných dob českého národa.

Skromné známky kulturního života možno zaznamenat v Mladé Vožici již koncem 18. a začátkem 19. století. Svítání však zastihlo Vožici až po roce 1848, který znamenal přelom v českém národním vývoji. Po roce 1860 přinesli oživení učitelé a úředníci, kteří do Mladé Vožici přišli po zvětšení místní školy a po zřízení okresního úřadu, jakož i berního úřadu a finanční důchodkové kontroly. Také z místních občanských kruhů dospívali studenti, kteří přinesli ze škol a velkých měst do zaostávající Mladé Vožice ideály nového národního života.

V roce 1862 zde byl ustaven zpěvácký spolek Vlastislav za vedení vlasteneckého učitele Čeňka Sedmíka.

V té době působil ve Vožici i Čtenářský spolek, který později zanikl.

Je zřejmé, že národní a kulturní podněty vyšly hlavně z kruhů přistěhovalecké inteligence. V ochotnickém spolku založeném roku 1865 působili lidé prošlí školami a mezi nimi opět přistěhovalci. Z místních občanských kruhů tam byli muži, kteří před trvalým zakotvením v Mladé Vožici poznali jiný svět a měli smysl pro vlastenecké dění. Národní a kulturní život v Mladé Vožici má tedy co děkovat v prvé řadě ochotnickému spolku, který první prorazil tu zeď netečnosti a lhostejnosti.

V roce 1875 byl založen spolek dobrovolných hasičů, jenž se do dnešní doby rozrostl, postavil po roce 1945 velkou požární zbrojnici a nyní obhospodařuje 4 velké požární automobily.

O rok později se ustavil "Klub vožických a vůkolních akademiků", který si vzal za úkol šířit v naší krajině duševní vzdělání. Hlavní péči věnoval znovuzřízení knihovny po zaniklém čtenářském spolku a pořádání divadelních představení.

V roce 1884 vycházel časopis "Vožičan a mládež vydávala ručně psaný časopis "Potěr".

Rok 1885 byl pak rokem založení tělocvičného spolku Sokol. V té době byl také ustaven spolek pro postavení spolkového domu v Mladé Vožici.

Velkou a záslužnou činnost zde vyvíjel hospodářský správce Küenburského panství Josef Joachimsthal. I proti vůli pana hraběte usilovně podporoval vybudování železnice z Tábora do Mladé Vožice, která měla být součástí projektované Českomoravské transverzální dráhy. Jednání probíhala ještě za první republiky, kdy se utvořilo "Sdružení českých a moravských měst na Českomoravské vysočině" a ještě naposledy v roce 1947 v Mladé Vožici za přítomnosti ministra železnic.

Místo železnice byla v roce 1921 zavedena poštovní autobusová doprava v jižních Čechách. V roce 1931 byla převzatá Jihočeskými podniky pro automobilovou dopravu, akc. spol. v Praze - JAS. V roce 1945 byla převzatá státními dráhami - ČSD a pak od roku 1949 národním podnikem ČSAD.

Na počátku tohoto století byl založen podpůrný spolek živnostníků "Berla" a místní okrašlovací spolek, který se staral o parky a vycházkové cesty. V druhé polovině 19. století vznikl také spolek vojenských vysloužilců z válek v roce 1866. Po několika pokusech již od roku 1880 byl založen v Praze v roce 1931 "Spolek rodáků a přátel Mladé Vožice", který aktivně podporoval kulturní dění v rodném městě a v Praze velmi propagoval celé Mladovožicko.rkéty, snímek z roku 2002ší dochovanou stavební památku Golčova Jeníkova představuje hřbitovní kostel sv. Markéty. Svému účelu sloužil již ve 14. století. Písemné doklady o jeho založení však chybějí.
Od počátku doby husitské patřil kostel utrakvistům. Ti zde zbudovali faru, kterou však museli roku 1627 opustit. V Čechách se oficiálním náboženstvím stává tzv. pod jedno a kostel sv. Markéty slouží nyní katolíkům, protože kostel sv. Kříže na náměstí utrpěl v průběhu třicetileté války značné škody. Roku 1650 nechal generál Goltz zřídit při kostele sv. Markéty katolickInteriér kostela sv. Markétyou faru. Často však zůstávala prázdná. Tehdy duchovní správu vykonávali kněží z farnosti Vilémov - Klášter s podstatnou pomocí jezuitů z jeníkovské rezidence.
Teprve Leopoldovi Krakovskému z Kolovrat se podařilo roku 1775 zřídit v Jeníkově faru trvale. Zasloužil se rovněž o její povýšení na děkanství v roce 1783. Bohužel tehdy začal úpadek kostela sv. Markéty, protože centrum náboženského dění se přesouvá do kaple sv. Františka z Assisi. Po zrušení jezuitského řádu plní bývalá domácí kaple jezuitů úlohu farního kostela.
Bohoslužby, zvláště o slavných mariánských poutích, se konaly také v loretánské kapli a na prostranství kolem ní. Roku 1800 je kostel sv. Markéty uváděn již jako zpustlý.
Při rozšiřování hřbitova roku 1821 nechává tehdejší majitelka panství Louisa hraběnka Herbersteinová starou stavbu strhnout a zbudovat novou, kteJeden z náhrobních kamenů zdobících stěny kostelará je pak rekonstruována roku 1905.
K dalším velkým opravám dochází v letech 1965-1966, naposledy 1995-1996. Kostel sv. Markéty slouží nyní jako smuteční obřadní síň.
Jedná se o jednoduchou kamennou stavbu. Tvoří ji čtvercové presbyterium čili kněžiště a obdélná loď. K východní straně kostela přiléhá čtverhranná věž, zakončená jehlancovitou střechou.
Z původní stavby se dochoval gotický portálek. Zdobí severní zeď kostela.
Pozornost však přitahují hlavně náhrobní kameny. Původně byly umístěny v presbytáři, po opravách v roce 1996 pak rozesazeny v chrámové lodi. Nejstarší pocházejí ze 16. století. Jedná se hlavně o náhrobky rodu Libenických a rodu Robmhápů, jejichž příslušníci vlastnili Jeníkov v průběhu 16. a 17. století.

Město Mladá Vožice a Mladovožicko vůbec bylo až do roku 1945 zcela zemědělskou oblastí. Teprve po osvobození nastala přeměna celé oblasti v průmyslově zemědělskou. Do roku 1947 byla Mladá Vožice soudním okresem v politickém okrese Tábor. Okres měřil 268 km2 a měl 17422 obyvatel ve 141 dědinách a samotách, sdružených v 39 politických obcích. Měl dvě města, Mladou Vožici a Miličín a 1 městys Kamberk (dříve Zlaté Hory, dříve Kamberk). Podle národnosti náležel k nejryzejším českým krajům.

Od počátku 1949, pozměně politického a státního zřízení, přešla Mladá Vožice do nově zřízeného okresu Votice v Pražském kraji. Po územní reorganizaci v roce 1960 připadla Mladá Vožice k okresu Tábor v Jihočeském kraji.

V letech 1975-1980 bylo provedeno sloučení malých obcí s osadami s městem Mladá Vožice pod jeden národní výbor, který řídil 12 občanských výborů, z nichž 4 ve městě a 8 v místech bývalých malých národních výborů.

Po roce 1989 se část obcí osamostatnila.

• Matěj z Janova (mezi 1350 až 1355 – 1393), spisovatel
• Jan Jeník z Bratřic (1756 - 1845), rakouský důstojník, nadšený josefinista a český vlastenec
• August Sedláček (1843 - 1926), historik, genealog, sfragistik a heraldik
• Ota Bubeníček (1871 - 1962), akademický malíř
• Fran Lhotka (1883–1962), chorvatský hudební skladatel českého původu

• Hrad Šelmberk - Když dnes navštívíme zříceninu šelmberského hradu, která se nachází nedaleko Mladé Vožice u obce Běleč, nic již nepřipomíná jak významným hradem ve zdejším kraji kdysi byl. Zbyla z něj pouze kamenná kulatá asi 26 m vysoká věž (hláska), která se vypíná z lesa, neboť celá lokalita okolí hradu byla časem plně zalesněna. Hrad stojí v oboře a poblíž něj je myslivna, která léta lesy spravovala.    Původní hrad byl obehnán příkopem, jehož stopy jsou dodnes patrné u věže. Rovněž byl chráněn prostředím, v němž se nacházel a dále hradbami, ze kterých zůstaly již jenom pilíře, jenž se datují do 16. století.

• Kaple Nanebevzetí Panny Marie - V místech, kde stával královský hrad, jenž byl za husitských válek v roce 1425 zcela zbořen, stojí dnes, na vrchu zvaném Hrad, kaple oválného půdorysu, zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie. Postavit ji dal v roce 1646 tehdejší držitel vožického panství Krištof Karel Přehořovský z Kvasejovic. Cesta ke kapli, na níž jsou zastávky křížové cesty, vede úbočím hory k východnímu prostranství pod kaplí, kde jsou tři velké kříže, jako na Kalvárii. V západním směru od kaple je ve skále jeskyně s Božím hrobem. Ke kapli se přistupuje od západu po 32 kamenných schodech.

• Zámek - Vožický zámek vznikal v letech 1570 – 1603. Tehdy panství bylo v držení Michala Španovského z Lisova. V roce 1603 ho koupil Jan Bernhart Fünkfirchen. Pro vzpouru proti císaři mu byl zámek zkonfiskován a poté se na krátkou dobu jeho majitelem stal generál Marradas, který ho v roce 1629 prodal Veronice Přehořovské z Dlouhé Vsi. Od ní dále v roce 1678 přešel do vlastnictví Františka Ferdinanda Küenburga. Majetkem jeho rodu byl zámek až do roku 1945, kdy byl znárodněn.

• Kostel sv. Martina - Kdy a kým byl tento nejstarší vožický kostel posta-ven se neví. Z jeho názvu „na voborách“ se dá pouze usuzovat, že kdysi stál v místech, kde byl les s oborou. Víme, že roku 1348, kdy je prvně připomínána Mladá Vožice, kostel již stál. Faráře do něj tehdy dosazoval sám Karel IV., jenž kostel daroval vyšehradské kapitule.

• Kostel sv. Mikuláše - Západním směrem, při silnici k Miličínu, se nad Mladou Vožicí tyčí hřbitovní kostel sv. Mikuláše. Dlouhý je necelých 12,5 metrů a široký něco přes sedm. Jeho střecha původně byla pokryta šindeli, později byly na ni položeny tašky a přistavěna zvonička. Původní vchod do kostela byl pravděpodobně ze severní strany, což je dodnes patrno na zdi.

• Zvonice – solná věž -  čp. 22 (bývalý radní dům) - Jedná se o jednu z nejstarších vožických staveb. O jejím vzniku existují dnes již jenom dohady. Pravděpodobně zásluhu na tom, že byla postavena, mělo zboření vožického hradu v roce 1425, kdy město přišlo o strážní místo, odkud by mohlo být varováno před blížícím se nebezpečím, hlavně požárem. Proto byla na vyvýšené místo uprostřed města postavena věžovitá stavba – hláska. aby byla využita celá stav-ba, bylo v jejím přízemí skladiště soli, jejíž prodej povolil městu Michal Španovský z Lisova v roce 1581. Nad tímto skladištěm byly teprve upravené místnosti pro radní síň a městské vězení a nad tím vším byly místnosti pro strážce, odkud měli možnost přehlédnout celé okolí.

• Fara (čp. 21) - Původní, dřevěná budova fary byla zbořena v roce 1683, kdy arcibiskup, hrabě Ferdinand Küenburg svolil k nové stavbě, která byla dokončena v roce 1690.    Další úpravy na budově se prováděly v roce 1786, kdy také byla, značným finančním nákladem, zřízena zahrada. O několik desítek let později, v roce 1837 byly k faře přistaveny chlévy a stodola.

• Radnice (čp. 80) - Již v nejstarších zprávách je tento dům připomínán jako „stavení zděné“, což svědčí o tom, že vždycky patřil mezi významné vožické domy, čemuž nasvědčovalo i jeho položení blízko kostela. Jeho majiteli byly vždy osoby rytířského stavu a kolem roku 1680, než byla postavena nová fara, sloužil dům za byt faráři.

• Pivovar (čp. 4) - O tom, kdy byl postaven není dochována žádná zmínka, takže se nedá s určitostí říci, zda stál    i před zbořením hradu, roku 1425. Jediná zmínka o tom, že snad existoval je z roku 1579, kdy Michal Španovský z Lisova koupil zámek se clem a várkou piva. Jisté již je, že v roce 1603 pivovar byl, neboť jsou zachovány zprávy o tom, že jak  pivovar, tak i sladovna se nacházely v zámku. Pro zámecké pány to ale nebylo moc příjemné, za prvé z obou budov se linul nepříjemný zápach a za druhé hrozilo nebezpečí požáru. Bylo proto rozhodnuto postavit pivovar nový. Nejprve měl stát v místech, kde je děkanství. To ale znamenalo velké finanční náklady a stále zůstávala hrozba po-žáru. Proto se hrabě Küenburg rozhodl postavit pivovar menší, v bezpečnějších místech. Jeho zařízení bylo na tehdejší dobu účelné a zámecké pivo v celém okolí mělo velice dobrou pověst. Pivovar fungoval ještě po odchodu majitele panství a posledním jeho stárkem byl Josef Korbel. Po zřízení autobusových linek ČSAD sloužil nějaký čas jako opravny, garáže a kanceláře. Současný vlastník COMETT PLUS začal s opravou celého objektu.

• Dětský dům (čp. 3) - Kdysi se mu  říkalo dům Dvořákovský, alespoň tak jej zmiňuje ve své závěti Václav Voračický z Paběnic, který ho odkázal své manželce Johance. Ve starších zprávách je nazýván také domem  Buriá-novským, i když není známo, že by ho někdy nějaký Burián vlastnil. Naopak se ví, že mezi jeho vlastníky patřil také Michal Španovský z Lisova. Když se stali majiteli panství Küenburgové, dědili ho z pokolení na pokolení. Vždycky to bylo velice honosné sídlo   a pravděpodobně v něm bydlívaly vdovy po členech rodiny  nebo neprovdané sestry majoritního pána.   V roce 1915 koupila dům Okresní komise pro péči o mládež a od roku 1925, po určitých úpravách, sloužil jako sirotčinec. V poschodí byl divadelní sál a loutková scéna. Po roce 1945 zde byla umístěna mateřská škola.    Dnes je v něm umístěna zvláštní škola.

• Zámeček (čp. 178) - Jedním z nejstarších vožických domů byl tzv. „zámeček“, jenž stával na rohu ulic Aloise Mareše a Ronovské. V roce 1673 si jej postavil Pavel Sprenslík. Dlouho ho však nevlastnil, protože již v roce 1692 domek prodal krejčímu Martinu Mrázkovi. Je až s podivem, jak rychle domek měnil majitele. Po krejčím Mrázkovi ho vlastnil Václav Štibral, který ho v roce 1705 za 47 zlatých prodal Martinu Vobo-řilovi. Od něj v roce 1747 ho se zahradou a studní za 82 zlatých a 30 krejcarů koupil švec Jiří Hřebíček. V roce 1777 domek, již o jedno patro vyšší, prodal za 150 zlatých opět ševci Václavu Svobodovi. Ten v roce 1774 přikoupil kus zahrady a o čtyři roky později ji opět rozšířil. V Josefském katastru z roku 1785 je již zapsán Václav Svoboda jako majitel domu se „suchopárnou“ zahradou.    V roce 1788 prodal Václav Svoboda „zámeček“ za 200 zlatých svému synu Václavovi. Tomu byl v roce 1818 dán dům do exekuce a soudně odhadnut, protože dlužil peníze ve výši 281 zlatých 267 krejcarů ve směnných listech dětem zemřelého bratra Ondřeje. Rodinu Svobodových však „zámeček“ neopustil. Roku 1820 uzavřel Václav Svoboda se svým synem Tomášem smlouvu, z níž vyplývalo, že oba si vyměnili domy. Otec šel do do-mu čp. 141 a syn do zmiňovaného čp. 178. Jeho majitelem byl dvacet pět let. V roce 1845 ho za 400 zl. prodal synovi Tomášovi, což si dal v roce 1850 nový majitel zapsat do knih. Z rodiny Svobodových, která dům vlastnila nejdéle ze všech předchozích majitelů, něco přes 100 let, to byl poslední držitel. V roce 1870 se vlastníkem domu stal Jan Kypta, po němž ho v roce 1883 zdědily Jana a Marie Kyp-tovy. Ty dům v roce 1894 prodaly Čeňku Hurskovi, aby ho v roce 1921 zdědil Jan Kypta, který ho obratem prodal Marii Chlumákové, po níž ho v roce 1923 zdědila Antonie Chlumáková a v roce 1931 Barbora Chlumáková.    Dnes už tento dům neexistuje. V roce 1965 byl z rozhodnutí národního výboru zbořen a na jeho místě byla postavena plechová prodejna potravin. V současné době se zde prodává textil.