Hejnice

Podle pověsti žil ve 13. století (jiné zdroje uvádějí rok 1159) v blízkém Luhu chudý sítař, který měl těžce nemocnou manželku i dítě. Když jednou vysílením usnul pod třemi lipami na břehu říčky Smědé, zdál se mu sen, podle něhož měl na tomto zázračném místě pověsit sošku Matky Boží (podle některých podání příběhu mariánský obrázek), díky čemuž se měla jeho žena i dítě uzdravit. Sítař vše učinil a jeho nejbližší se skutečně uzdravili. To k lokalitě přilákalo další poutníky a na tomto místě zbudovali dřevěnou kapli, do níž sošku umístili. Když se pak po roce 1352 přestavovala na kamenný kostel, našel se na jednom z jejích trámů vyřezaný římský letopočet MCCXI (tedy 1211), jenž měl udávat rok, kdy k hejnickému zázraku došlo. První písemná zmínka o obci v urbáři Frýdlantského panství je však datována až k roku 1381.[p 3] V té době osadu obývali především zemědělci a lesní dělníci pocházející z Lužice[p 4] pracující v okolních lesích. Hejnice byly posledním osídleným místem proti proudu řeky Smědé. Zakončovaly totiž pruh vinoucí se sem od Frýdlantu přes Raspenavu, Luh a Lužec. Osídlování zdejší krajiny začalo nejpozději před polovinou 14. století a pokračovalo až koncem 16. století, když bylo poddaným dovoleno majitelem zdejšího panství Melchiorem z Redernu vykácet lesy proti proudu řeky Smědé východně od Hejnic a založit v těch místech Bílý Potok.

Správu nad obcí dědičně vykonával rod usazený ve statku číslo 2 nazývaném „Kretscham“. Jeho majitelé byli (až do doby vlády Marie Terezie ve druhé polovině 18. století) osvobozeni od povinnosti robotovat na panském. Tito správci obce řešili také případné soudní pře mezi zdejšími obyvateli. Podle údajů v urbáři frýdlantského panství z roku 1409 existovala v Hejnicích jedna pila a v údolí Štolpichu probíhalo dobývání chudé železné rudy určené železárnám a hamrům v blízké Raspenavě. Mohlo k němu však docházet i dříve. Na dolování odkazuje také například název dolu Krásná Máří, podle nějž se stejným jménem označuje jedna ze skal využívaných pro horolezectví. Vedle tohoto dolu patřil mezi nejvýnosnější ještě Svatý Jiří.

V místech, kde stála dřevěná kaple Navštívení Panny Marie vyrostl koncem patnáctého století nový kostel, jenž byl roku 1498 vysvěcen míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu. Za Redernů, jimž zdejší území patřilo v letech 1558 až 1621, kostel chátral. Redernové totiž patřili k protestantům (luteránům) a všechny kostely na jimi spravovaném území měnili z katolických na protestantské. Protože se však k hejnickému kostelu konaly pravidelné poutě, nechali tuto stavbu zavřít úplně. K jejímu opětovnému otevření nepomohly ani stížnosti katolických církevních hodnostářů, ani nařízení panovníka Rudolfa II. V září roku 1600 se po smrti dosavadního majitele panství Melchiora z Redernu stala majitelkou panství jeho vdova Kateřina z Redernu. Ta šla v represích vůči katolíkům ještě dále a roku 1609 nechala veškeré vybavení kostela včetně madony odvést na liberecký zámek (sošku umístila do jeho kaple). Ten ale za šest let kompletně vyhořel a sama Kateřina při požáru o vlásek unikla možné smrti. Soška hejnické madony však zůstala požárem neporušena. Kateřina ji proto během noci nechala odvézt zpět do Hejnic. Objekt kostela však zůstával i nadále uzavřený.

17. a 18. století

Když v roce 1618 vypuklo Stavovské povstání, stáli Redernové (jako protestanti) na straně českých stavů. Po jejich porážce v bitvě na Bílé hoře (1620) byly Redernům majetky nacházející se v Čechách zkonfiskovány, a ti se tak museli uchýlit na své zawidówské panství, jež jim díky tomu, že již leželo v Horní Lužici, kterou spravoval saský kurfiřt, zůstalo. Majitelem frýdlantského panství se stal Albrecht z Valdštejna. Ten Frýdlantské panství povýšil na vévodství, razil vlastní mince a potlačoval náboženskou reformaci. Roku 1634 se však města Frýdlantu zmocnila švédská vojska a plenila také okolní kraj (například vyloupila hejnický kostel). Valdštejnovu vraždu v Chebu (roku 1634) pomáhal zosnovat i následující majitel frýdlantského panství, Matyáš Gallas. Gallasové byli katolickým rodem a opět začali dbát o rozvoj poutního místa. Pro ochranu poutníků při nepřízni počasí nechali ke kostelu v roce 1679 Abrahámem Leuthnerem přistavět ambit, který v roce 1694 upravil Marek Antonius Canevall.[p 5] Ten také mezi roky 1692 a 1696 pro Františka Ferdinanda Gallase vybudoval čtyřkřídlý patrový klášter, jenž byl roku 1698 předán do správy františkánskému řádu. V tom samém roce navíc došlo k dokončení gallasovské a františkánské hrobky, do níž se pohřbívali zesnulí majitelé zdejšího frýdlantského panství a řádoví mniši. Prvním pohřbeným z vládnoucího rodu byl hrabě František Ferdinand Gallas, jenž skonal roku 1697. Za Gallasů přicházelo na poutě do kostela až 7000 věřících (ročně až 80 000 poutníků). V té době existoval východně od kostela vodní Šolcův mlýn. Poháněla ho dvě vodní kola a fungovala v něm dvě mlýnská složení.

Dne 8. září 1722 se započalo s přestavbou kostela, která trvala sedm let. Z původního kostela zůstal zachován pouze presbytář, jenž v nově vystavěném kostele tvoří rameno příčné lodi, a v levé kapli je umístěn polní oltář Albrechta z Valdštejna s plastikami tří světic pocházející z původního gotického kostela a pod podlahou také pařez lípy, u níž došlo k zázraku. Kostel je jednolodní, vybudovaný na půdorysu latinského kříže, v jehož čele je dvouvěžové průčelí. Stavbu podle návrhu Tomáše Haffeneckera, jehož plány ještě před samotnou stavbou částečně upravil Johann Bernard Fischer z Erlachu, budoval zednický mistr Johann Fogenauer. Vzniklý velkolepý barokní chrám, vysvěcený v polovině roku 1725, dostal název Navštívení Panny Marie (někdy nazývaný též Sličná madona). Jeho stavba však byla dokončena až čtyři roky po vysvěcení. Následně ještě roku 1730 došlo ke zvětšení obou hrobek (gallasovské i františkánské) v suterénu kostela. Roku 1761 však postihl objekt chrámu požár, který zničil střechu a část interiéru (hlavní oltář). Po něm začala jeho obnova vedená stavitelem Janem Antonínem Jedličkou, která již ale nebyla tak velkolepá a rychlá jako předchozí přestavba celého chrámu. V roce 1787 vytvořil malíř Josef Kramolín do kostela iluzivní technikou oltář. Je v něm uchována původní soška Madony z 80. let 14. století. Do interiéru stavby se umístily i další barokní oltáře vyřezávané na konci 18. století. Došlo také ke spojení obou hrobek v podzemí kostela v jednu (1819) a roku 1843 byl do hrobky zbudován nový vchod. Celou obnovu kostela dokončil na počátku 20. století vídeňský malíř Andreas Groll, jenž na její strop vyvedl nástropní malby s mariánskou tematikou.

19. a počátek 20. století

Během 19. století nastal rozvoj služeb (od roku 1866 mají Hejnice vlastní poštovní úřad) a vzniklo také několik průmyslových podniků. Roku 1859 se rozeběhla přádelna bavlny Franze a Eduarda Hermanových a roku 1874 začala vedle kostela pracovat tkalcovna Franze Fritsche. Společnosti patřila také továrna v objektu čp. 385 jižně od železniční trati. Zatímco objekt u kostela byl od roku 2004 dle návrhu architektonického ateliéru Agora přestavován na byty, druhý objekt společnosti slouží svému účelu dosud. Vedle textilky byly v provozu také porcelánky. Ty produkovaly nejenom nádobí, ale také malované porcelánové hlavičky na dýmky. Nejvýznamnější porcelánkou v Hejnicích byla továrna Josefa Kratzera. Roku 1874 vznikl místní sbor dobrovolných hasičů a od roku 1882 vyráběla své výrobky papírna Antona Rösslera, která sice byla asi o sto let mladší, než podobná továrna ve Ferdinandově (založená roku 1784), obě ale vydržely pracovat až do poloviny 20. století.

Roku 1895 došlo k otevření objektu pětitřídní chlapecké měšťanské školy u železniční zastávky a o tři roky později mohli turisté z Ořešníku, který se vypíná nad městem, díky upravení a zabezpečení zdejší vyhlídky shlížet na celé Hejnice. Na přelomu století (3. května 1900) začal do města jezdit vlak po trati zbudované Frýdlantskými okresními drahami. Po železnici se začaly odvážet výrobky z hejnických továren. O pět let později došlo ke zřízení telefonní centrály na místním úřadě a o další dva roky poté, v dubnu 1907, se na ulicích rozsvítily plynové lampy, jež nahradily do té doby používané petrolejové osvětlení. Od října roku 1913 byla většina obyvatel napojena na veřejný vodovod. Toho roku navíc vyhořela Kratzerova porcelánka. Po svém obnovení ale své výrobky dále produkovala, a to až do poloviny 20. století. V té době v ní pracoval například Jaroslav Pýcha.

Na kopci zvaném Na Chatkách (465 m n. m.) jihozápadně od Hejnic bylo zásluhou místního „Spolku pro pozdvižení cizineckého ruchu“ v letech 1913 až 1914 vybudováno lesní divadlo o kapacitě hlediště dosahující dvou tisíc diváků. Na zahajovací představení (hru Síla víry sehranou kočovnou společností J. Hubera), které se konalo v neděli 7. července 1914, se přišlo podívat na tisíc návštěvníků. Posléze zde vystupovali s Ibsenovými hrami také členové divadla z Liberce. Vedle dramat se v divadle hrály též operety a jednotlivá představení byla mezi návštěvníky oblíbená.

S ohledem na rozvoj obce vyhověl císař Karel I. svým rozhodnutím (zemským zákonem číslo 71/1917) z 31. července 1917 žádosti o její povýšení na město.

Po první světové válce pokračoval rozvoj města. Obyvatelé měli již od roku 1919 konzum a další podniky přibývaly, takže v polovině třicátých let 20. století fungovalo ve městě dvacet hostinců a pohostinství, šest hotelů, osm pánských a deset dámských krejčích, dále osm kadeřníků, sedm pekařů a devět řezníků. Svou provozovnu zde mělo také devět obuvníků a pobočku v Hejnicích měla i firma Baťa. Od roku 1921 promítalo filmy zdejší kino.

Divadlo v lokalitě Na Chatkách se roku 1923 stalo majetkem města Hejnic, ale hry se v něm přestaly hrát ještě před druhou světovou válkou. Po ní již jeho provoz nebyl obnoven. Zbytky divadla se ovšem dochovaly dodnes.

Roku 1926 došlo k rozparcelování svažité plochy na svahu směrem k Lázním Libverdě, na níž se do té doby nacházely obecní pastviny či průhony pro dobytek, a vzniklé pozemky byly prodány jako stavební parcely. Oblast je dnes nazývaná Na Skřivánku. Po roce 1945 zde vyrostlo několik domů pro pracovníky porcelánky v Raspenavě.

Od roku 1931 se na schodech před kostelem hrávalo divadelní představení, jež bývalo součástí každoročních slavností zvaných Jedermann Festspiele. Toho roku také došlo ke zřízení koupaliště, jež vzniklo z bývalého obecního rybníka. Napájeno je Safírovým potokem. Během zimních měsíců, kdy koupaliště zamrzalo, se na něm dalo bruslit. Ve 30. letech 20. století, kdy hejnické obyvatelstvo z přibližně 91 % tvořili Němci, se ve městě stále silněji prosazovala Heinleinova Sudetoněmecká strana (SdP). Zatímco v obecních volbách v roce 1927 zvítězili komunisté, následující volby do poslanecké sněmovny v roce 1935 již patřily Henleinově straně a obdobně dopadly také obecní volby konané v roce 1938.

Na základě Mnichovské dohody připadlo město Německu. Zdejší přívrženci Heinleinovy strany byli ve své nesnášenlivosti vůči Čechům ještě horlivější, než jejich vládní úřad v Ústí nad Labem. Snažili se totiž i o vystěhování některých zdejších českých rodin, které se odmítaly vzdát protektorátního občanství. Na druhou stranu německé úřady později během války bezplatně udělili stavební parcelu jinému občanovi města, neboť coby letec luftwaffe úspěšně sestřelil dvě nepřátelská (spojenecká) letadla.

Ráno 9. května 1945 obsadila město sovětská a polská vojska. Na konci druhé světové války byly Hejnice i sousední Lázně Libverda plné civilistů uprchlých z bombardovaných částí Německa. Ve městě bydleli v některých školách a penzionech přeměněných na lazarety. Po válce 22. května 1945 přijel do Hejnic oddíl vojska původem ze Železného Brodu, jenž začal se zajišťováním majetku nejen přímo ve městě, ale také v blízkém Bílém Potoce, Luhu, Raspenavě a v Bulovce. Členové jednotky zatkli a uvěznili deset hejnických členů Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), jež posléze následovali další. O čtyři dny později (26. května) se hejnická jednotka přemístila do Bílého Potoka a ve městě ji vystřídala jednotka „Skuteč“. Ta vznikla sloučením několika partyzánských oddílů u Skutče na Českomoravské vrchovině a 25. května se přesunula na Frýdlantsko. Velel jí nadporučík Ludvík Špirk a čítala celkem 257 mužů a jednu ošetřovatelku. V Hejnicích zůstaly tři čety, jimž velel podporučík Kabele, a nacházelo se zde též velitelství celé jednotky. Další dvě čety pod vedením četaře Prchaly operovaly v Raspenavě a zbylé dvě v čele s rotmistrem Matrasem v Bílém Potoce. Vojáci vůči původnímu německému obyvatelstvu postupovali nekompromisně a vykonali také několik trestů smrti. Popraveno bylo přes padesát osob německé národnosti. Přímo v Hejnicích vojáci usmrtili 22 osob a v lese u Ferdinandova dalších 8 lidí. Tvrdě postupovali ale i vůči Čechům, když 27. června rozpustili hejnický národní výbor a pět jeho členů zatkli kvůli neoprávněným manipulacím s antifašistickými průkazy. Činnost jednotky oficiálně skončila 5. srpna 1945 v Hejnicích a někteří její členové se na Frýdlantsku usadili natrvalo. Postupně však vyšly najevo přehmaty, jichž se jednotka dopustila, a její velitel Špirk byl odsouzen k několika letům vězení.

Během odsunu německého obyvatelstva, který po válce probíhal, odcházeli mezi prvními uprchlíci z bombardovaných částí Říše. Ve dvou odsunech odešli také členové někdejší místní pobočky NSDAP. Během roku 1945 opustilo město ve třech etapách 1116 osob a v průběhu roku 1946 úhrnem 1179 osob. Dobrovolně navíc ještě odešlo 114 antifašistů. Zpět do Hejnic se po válce naopak vrátili jak strážci státní hranice, tak čeští františkáni, kteří byli za války vězněni v koncentračním táboře Buchenwald, a začali spravovat klášter po odsunutých německých řeholnících. Na první poválečnou pouť, kterou zorganizovali, přijelo 12 000 věřících. Do města začaly v rámci dosidlování pohraničí přicházet i rodiny z československého vnitrozemí, především z Hořicka, Hradecka a Českomoravské vrchoviny.
Poválečný vývoj

Na základě dekretů projednaných během září 1946 československou vládou znárodnil stát všechny banky, pojišťovny, doly a také průmyslové podniky, které měly více než 500 zaměstnanců (v případě textilních provozů i s nižším počtem). V Hejnicích se toto nařízení týkalo Fritschovy textilky, jež se spolu s dalšími podniky z oblasti Frýdlantska stala součástí nově vzniklého národního podniku České vlnařské závody, který sídlil v Liberci.

Roku 1948 sice došlo ke zbudování místního rozhlasu, ale únorové události toho roku znamenaly znárodňování průmyslu (například porcelánky Kratzer, která byla znárodněna již necelý měsíc po Únoru), dále též šikanu a zabavování majetku příslušníkům nekomunistických stran, členům Junáka či zemědělcům bránícím se kolektivizaci. S ohledem na odchod obyvatelstva během vysidlování Němců z Československa, potýkalo se celé Frýdlantsko s nedostatkem pracovních sil. Místa po odsunutém obyvatelstvu zajišťovali nejenom příchozí českoslovenští obyvatelé, ale také reemigranti ze zahraničí. Do Hejnic například přišli z Jugoslávie a z polského Zelówa, který založili čeští pobělohorští exulanti. Absenci pracovních sil řešila také hejnická porcelánka, které sice hrozilo zrušení, ale místní správě se povedlo toto rozhodnutí změnit. Chybějící pracovníky se pokoušela v létě 1950 získat náborovou akcí pořádanou v Prešovském kraji na Slovensku. Přilákat nové obyvatele se vláda snažila také pomocí různých finančních pobídek. I přes ně však zůstaly některé domy neobydlené a nikdo je nechtěl využívat ani jako rekreační objekty. Tyto neudržované stavby armáda postupně během padesátých a šedesátých let bourala. Přes nedostatek pracovníků museli v rámci celostátních náborových akcí zdejší lidé odcházet pracovat jinam. Během tak zvané Lánské akce získávající zaměstnance do těžkého průmyslu, odešlo z Frýdlantska celkem 15 žáků končících povinnou školní docházku a byla mezi nimi i hejnická hornice Marie Cimburková.

V létě 1949 se na úbočí Vlašského hřebene utábořila skupina osmi železnobrodských skautských roverů, kteří se zde skrývali a čekali na vhodný okamžik k emigraci z Československa. Po udání však 24. července 1949 jejich úkryt obklíčila Státní bezpečnost (StB), dva z mladíků zastřelila a tři těžce zranila. Mrtvé tajně pohřbili na hejnickém hřbitově a vedle toho navíc dvanáct lidí, převážně zemědělců z Hejnic a Bílého Potoka, bylo za poskytování potravin skautům, což soud označil za podporování protistátní činnosti, odsouzeno k mnohaletým trestům v pracovních táborech v Jáchymově a Příbrami.

V padesátých letech v rámci pronásledování katolické církve skončily vlivem zákazu vládnoucí Komunistické strany Československa (KSČ) hejnické poutě. Během noci ze 12. na 13. dubna 1950 přepadl zdejší klášter oddíl Státní bezpečnosti (StB) a následně z něj vytvořil jeden z internačních táborů pro řeholníky a řádové sestry svážené sem z rušených klášterů po celé republice (Akce K). Soustředili se tu především mladí řeholníci (novicové) v počtu obvykle nepřesahujícím stovku, kteří zde s ohledem na svůj věk měli mírnější podmínky režimu, než jaké panovaly v klášterech se staršími internovanými mnichy. Počet vězňů kolísal mezi přibližně 100 až 140. Byli tu například Zdeněk Bonaventura Bouše nebo Bernard Drahoslav Říský. Proti své vůli držení řeholníci pracovali v místní textilce a porcelánce. Jako internační tábor mužských řádů přestal klášter sloužit během září 1952 a po jejich vyklizení sloužil do září 1955 jako internační tábor pro řeholnice. Následně se z kláštera postupně stala jídelna, školní družina a dílny.

Začátkem července roku 1959 byla v Hejnicích spotřebním družstvem Jednota otevřena první samoobslužná prodejna na Frýdlantsku. O dva roky později se součástí města stala osada Ferdinandov. V polovině roku 1980 ji následovaly další dvě do té doby samostatné sousední obce, a sice Bílý Potok a Lázně Libverda. Během poslední dekády vlády Komunistické strany Československa se v Hejnicích započalo s výstavbou panelových domů, na bývalém hřišti házené vyrostlo zdravotní středisko a v lokalitě Na Skřivánku se vybudovaly domy určené lesním dělníkům, kteří likvidovali kalamitou postižené lesy Jizerských hor. Naopak neudržovanému klášteru hrozila zkáza a zánik. Během osmdesátých let 20. století zvažovalo Severočeské muzeum v Liberci provést na objektu základní opravy, aby mohl sloužit jako depozitář této instituce. K tomu ovšem nedošlo a po sametové revoluci připadl klášter zpět církvi. Ve zdejší farnosti začal od září 1990 působit ThDr. Miloš Raban, jenž se vrátil z emigrace, a začal opravovat interiér chrámu. Následně se po roce 1998 díky prostředkům z fondu Evropské unie Phare CBC v rámci přeshraniční spolupráce Euroregionu Nisa podařilo za přibližně 100 milionů korun českých obnovit klášter i jeho zahradu. Počátkem ledna 2001 byl objekt za účasti církevních hodnostářů slavnostně vysvěcen a otevřen jako „Mezinárodní centrum duchovní obnovy“. Od roku 1990 se při příležitosti ukončení druhé světové války (8. května) koná Mezinárodní pouť smíření, které se účastní zástupci dříve znepřátelených národů (Češi, Němci, Poláci či Romové) a pokoušejí se nalézt způsob opětovného vzájemného poklidného soužití. Po roce 2000 je cílem poutě dřevěný Kříž smíření, zbudovaný severně od hejnického kostela v místech, kde se nacházel místní hřbitov. Na betonovém podstavci kříže je český, německý a polský nápis „Na hrobech našich zemřelých si v Pánu odpouštíme“.

Dne 1. září 1990 se opět osamostatnila obec Lázně Libverda a na přelomu let 1991 a 1992 ji následoval Bílý Potok. Ve městě proběhla plynofikace a díky prostředkům z fondu Phare se podařilo dokončit kanalizaci a na břehu Smědé vybudovat v roce 1999 čistírnu odpadních vod. Do města také přišel výrobce příslušenství pro motorová vozidla, firma Knorr-Bremse, jež koupil místní závod Autobrzdy a až do svého přestěhování se do liberecké průmyslové zóny byl největším zaměstnavatelem ve městě.

Během srpna 2010 postihla město spolu s okolní krajinou povodeň, která na veřejném majetku napáchala škody ve výši asi 60 milionů korun českých. Na jejich odstraňování přispěl také český miliardář Petr Kellner. Od téhož roku jsou na svazích v okolí města vedeny trasy cyklistického Singltreku pod Smrkem. Počínaje létem roku 2013 objíždějí hejničtí policisté své okolí včetně singltrekových tras na horských kolech, které jim město ve spolupráci se sousedními obcemi pořídilo.

Významné letopočty:

• 1211 legenda o vzniku poutního místa v Hejnicích
• 1381 první písemná zmínka o Hejnicích v Urbáři frýdlantského panství
• 1692 položen základní kámen františkánského kláštera
• 1722 - 1729 stavba barokního chrámu Navštívení Panny Marie
• 1900 železniční spojení s Frýdlantem a Libercem
• 1917 povýšení obce na město a udělení znaku rakouským císařem a českým králem Karlem I. Habsbursko-Lotrinským

• Franz Karl Auersperg (1935–2008) – rakouský politik a odborář
• Heda Kaufmannová (1905–1981) – česká spisovatelka a překladatelka
• Wilhelm Klein (1850–1924) – klasický archeolog
• Jürgen Kocka (* 1941) – německý historik
• Katharina Matzová (* 1935) – německá herečka
• Miloš Raban (1948–2011) – katolický kněz, pedagog, teolog
• Josef Riedel (1816–1894) – průmyslník označovaný za Sklářského krále Jizerských hor
• Josef Zlámal (1915–2008) – katolický kněz

• Kostel a okolí - K místním pamětihodnostem se řadí kostel Navštívení Panny Marie se svým okolím. Severně od chrámu se nachází čtyřkřídlý patrový klášter. Jeho vnější zdi jsou pokryty jednoduchou fasádou a kolem oken se již nenachází kamenné ostění. Prostor na severní straně před objektem tvoří zahrada v parkové úpravě. Prostranství západně od kláštera vymezené dále na jižní straně kostelem a na západní straně ohradní zdí (na břehu řeky Smědé) je ze severní strany uzavřeno zídkou se dvěma brankami, jež se nacházejí po jejích stranách. U nich stojí sochy svatého Jakuba della Marca a Františka „Solaris“, dále svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava. Všechny tyto čtyři sochy vytvořil v roce 1750 frýdlantský sochař A. Weber.Při západní straně tohoto prostranství stojí obdélníková novobarokní kaple svatého Antonína. Před kostelem také stojí mariánský sloup z roku 1714, jehož poškozená socha byla přemístěna do ambitu zdejšího kláštera. Od silnice číslo III/29016 vedou jižním směrem k prostoru před kostelem dvě cesty. Ty jsou lemovány zděnými poutnickými stánky zbudovanými roku 1834.U domu číslo popisné 73 stojí obdélníková barokní kaple z první poloviny 18. století, jejíž průčelí je členěno pilastry a ukončeno římsou. Její vnitřek je sklenut plackou. Před ní se nachází socha svatého Jana Nepomuckého, do níž je vytesán chronogram 1727.

• Boží muka - Pískovcová boží muka stojící u chodníku. Patka muk má tvar kvádru, dřík je vytvarován do podoby protáhlé kuželky. Hlavice má tvar domku s nikami a křížem na střeše. Při silnici číslo II/290 poblíž domu číslo popisné 175 stojí památkově chráněná kapličková boží muka z roku 1673, čímž se řadí mezi nejstarší hmotné památky na území města. Skulpturu pravděpodobně nechala vystavět Marie Anděla z Nouncle, roz. Lamotte z Frintropu jejíž rod na Frýdlantsku vlastnil lenní statky v Boleslavi a v Poustce. Důvodem výstavby sloupu měla být její nemoc. Když byl sloup dokončen absolvovala od něho podle písemných pramenů cestu po kolenou až ke kostelu (cca 0,5 kilometru) a tím se uzdravila. Boží muka dosahují výšky asi 4 metrů, vytvořena jsou z pískovce a mají podobu patky, dříku a hlavice, jež je ukončena křížem. Do hlavice je do dvou protilehlých nik vryt erb s letopočtem 1673. Je zde vytesán text upomínající na stavitelku (Maria Angela von Nanckl Wittib, geborne von Frintrop, genannt Lamotin). Podle Josefa Bennesche, autora hejnické kroniky z roku 1924, bývala v jedné ze čtyř nik dříve také schránka s mincemi a pamětním listem. Niku s krabičkou měl překrývat obrázek a obdobný měl být i na protilehlé straně. Obrázky zachycovaly biblické motivy, a sice Krista na Olivetské hoře a Pannu Marii Bolestnou. Až do poloviny září roku 2006 stávala boží muka v chodníku Jizerské ulice. Avšak vlivem otřesů od stále intenzivnější dopravy, eroze a také opomíjené údržby došlo k jejich puknutí a hrozilo tudíž jejich zřícení. Proběhla proto jejich rekonstrukce, kterou zaplatil vlastník pozemku – Liberecký kraj, a v polovině listopadu toho roku se skulptura vrátila zpět do Hejnic, jen je umístěna ve vzdálenosti asi dvou metrů od původní lokality. Na nové místě jsou tak lépe chráněna před otřesy vzniklými projíždějícími automobily. Během osazování na nové místo byl do prostoru mezi základ a patku sloupu vložen dle rozhodnutí Národního památkového ústavu zcela nový díl vyrobený z pískovce.

• Kamenný most přes řeku Smědou - Silnice spojující Hejnice s Ferdinandovem překračuje východně od kostela řeku Smědou přes památkově chráněný barokní kamenný most z 18. století. Údolí most překlenuje dvěma oblouky z lomového zdiva, které ovšem nemají stejné rozpětí (jeden 11,9 metru, druhý 5,3 metru). Délka mostu činí 21,4 metru a výška 12,5 metru. Na mostě se nachází socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1722, která však byla na most umístěna až v 90. letech 20. století.

• Hotel Perun -V místech, kde stávala hospoda U císaře rakouského, nechal F. J. Scholz postavit hotel o 25 pokojích. Pojmenoval ho Klášterní dvůr a slavnostně jej otevíral na Vánoce roku 1900. Objekt patřil k nejznámějším místním hotelům.] Nedlouho po otevření byl přejmenován na Císařův dvůr (Kaiserhof), potom podle svých majitelů na Sholz a následně Möller. Po roce 1945 se jeho název změnil na Praha a poté na Perun. V restitucích po roce 1990 byl navrácen původním majitelům, kteří jej však prodali. Stavba ale vlivem zanedbání údržby ztrácela svůj reprezentativní vzhled a roku 1997 se její jižní stěna zřítila. K úplnému zboření hotelu došlo až za dalších 13 let, v roce 2010.