Sedlec-Prčice

První dochovaná písemná zmínka o Sedlci pochází ze 14. století. Lze však právem předpokládat, že městečko zde bylo již daleko dříve. Roku 1045 daroval kníže Břetislav I. benediktinskému klášteru v Břevnově mimo jiné také dědinu Kvasejovice, která se nachází poblíž Sedlce. Je více jak pravděpodobné, že pokud v té době byla již prokazatelně osada Kvasejovice, musel být i Sedlec ležící v daleko úrodnější, na vodu i klimatické podmínky příhodnější části sedlecké kotliny.

Ve 14. století náležel Sedlec tehdy mocnému rodu pánů z Janovic. Krom svého původního sídla ve Vrchotových Janovicích tito páni vystavěli také hrad Vysoký Chlumec na druhém konci sedlecké kotliny a připojili k němu i panství sedlecké. Páni z Janovic zřejmě založili v Sedlci také kostel svatého Jeronýma. V roce 1350 se v popisu diecéze Pražské objevuje sedlecký kostel mezi farními kostely Vltavského dekanátu.

Purkhart, řečený Strnad z Janovic byl velmi důstojný a vážený muž. Král Václav IV. mu svěřil vysoké státní úřady, s nimi získal i značný majetek. V letech 1390 až 1395 byl zemským sudím, posléze se stal nejvyšším purkrabím království českého. Roku 1397 byl však s dalšími přívrženci krále Václava nalákán na Karlštejn, zde byl zajat a poté popraven. Jeho synové Jan a Petr pak společně vládli na Chlumci, Petr se dožil husitských bouří a horlivě se jich účastnil. Není divu. Když Mistr Jan Hus na žádost krále opustil Prahu a jal se pobývat na českém venkově, jedním z jeho útočišť stal se také hrdý hrad Zvěřinec pouhých pár kilometrů vzdálený od Sedlce. Kdo mohl zakázat lidu, aby kázání Mistra Jana poslouchal? Dlouhé pobývání Husa v okolí Tábora i na Zvěřinci zapříčinilo, že zde vznikla ohniska husismu a Mistrovo učení se zde rychle ujalo. Po upálení Mistra Jana se Husův přítel a hostitel, pan Václav ze Zveřince a na Zvěřinci, připojil k těm členům české šlechty, kteří zaslali koncilu kostnickému stížný dopis, své jméno k dopisu připojil i Petr z Janovic, pán na Chlumci. Později se však Petr stal odpůrcem husitského hnutí a byl to on, kdo se v bitvě u Lipan jako jeden z prvních vetřel do otevřených vozů táborských.

Petrův syn pan Dětřich z Janovic a na Chlumci byl za panování krále Jiřího z Poděbrad přísedícím zemského soudu. Roku 1459 se stal ministrem královské komory a roku 1465 mu byl svěřen úřad nejvyššího sudího království. Posledním držitelem Vysokého Chlumce z rodu Janovických byl pan Jenec z Janovic, nejvyšší purkrabí pražský. Po něm na krátký čas panství přejali páni z Očedělic a od nich pak panství převzali Lobkovicové. Stalo se tak roku 1474, kdy Fridrich Ojíř z Očedělic prodal své dědictví Chlumec a Sedlec a vesnice k hradu příslušející za 4000 kop grošů českých paní Anně Švihovské z Risenberka, vdově po Janu Popelu z Lobkovic a jeho potomkům.

Lobkovicové

Ladislav Popel z Lobkovic na Chlumci byl maršálkem u dvora krále Ferdinanda I. a roku 1548 se stal prvním presidentem nově zřízeného apelačního úřadu, roku 1570 pak i nejvyšším hofmistrem zemským. Na jeho žádost propůjčil král městečku Sedlec pečeť, na níž je znázorněn bílý štít, v něm červená otevřená brána se zdí a nad bránou sedí černý orel s rozevřenými křídly. Touto pečetí - zeleným voskem - mohli sedlečtí pečetit městské listiny . V té době byl Sedlec kvetoucím městečkem, kde panoval mír, kvetla řemesla a obchod. Tak tomu bylo až do smrti pan Jana Popela dne 18. prosince 1584 (zemřel ve věku neuvěřitelných 82 let). Své statky Chlumec, Jistebnici, Krásnou Horu, Brotín, Rybníky a Kamenici rozdělil v závěti svým synům.

Po bezdětné smrti svých bratří však nakonec celý majetek zpět získal prostřední z nich Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic na Chlumci a Jistebnici. Byl věrným stoupencem Habsburků, spolu s Martinicem a Slavatou byl hlavním odpůrcem protestantských stavů. Po Bílé Hoře se stal nejvyšším kancléřem království českého a za věrné služby byl císařem Fridrichem II. povýšen do knížecího stavu. Pro Sedlec však vymohl od císaře Rudolfa II. výsadu krom tradičních dvou jarmarků pořádat ještě třetí - pro koně, vlnu a dobytek. Jarmark se konal na sv. Michala archanděla. Za jeho panování se také Sedlec z tradičně kališnického městečka stalo centrum katolické víry. On i jeho manželka paní Polyxena z Pernštejna byli horliví katolíci, avšak v kraji, kde kdysi kázal Mistr Jan Hus a přijímání pod obojí bylo silně zakořeněné, se katolická víra jen ztěží prosazovala. To je patrné i ze stížnosti, kterou zaslal povolaný katolický kněz Šimon z Městce arcibiskupu pražskému: „...stavení farní má shnilé a spustošené, do světnice a komor všudy jako řešetem zatéká, včas deště že musí hledati kouty, aby se skryl a suchý zůstal. Osadníci že mu desátek odváděti nechtějí, k přijímání že bez zpovědi chodí a první rok, kdy jim svátek Mistra Jana Husa neoznámil nadali mu do mnichů a jiných slov dosti hanlivých. Zvláště rytíř Mikuláš starší Měděnec z Ratibořic na Kvasejovicích že mu desátky ze dvou dvorů zadržuje a sobě sjednal si kněze luteránského a hrozí, že se od záduší Sedleckého jinam obrátí..." Co se po tomto listu stalo, nevíme, pravdou však je, že záhy na to se osadníci podrobili vůli svého pána a přiklonili se ke katolické víře. Zdeněk Vojtěch z Lobkovic zemřel 20. června 1626.

Doba pobělohorská a třicetiletá válka

Po smrti Zdeňka Vojtěcha Lobkovice jeho vdova, paní Polyxena - zdatná obchodnice - využila konfiskace majetků odbojných pánů po Bílé Hoře (na Sedlecku byly konfiskace jedny z největších, samotný Sedlec se však vzpoury nezúčastnil a byl konfiskací ušetřen) a lobkovický majetek mnohonásobně rozšířila. Majetek spravovali hejtmani a měli nad poddanými téměř neomezenou moc. Zvláště pak hejtman Pavel Drahnětický, který měl v době pobělohorské zavádět mezi poddanými nové řády, spolu s nimi však i tužší porobu.

Během třicetileté války (1618 - 1648) Sedlec a místní lid mnoho trpěl. Vojáci drancovali vesnice, loupili, bořili stavení. Navíc byl lid vysáván neustálými kontribucemi. Hejtman Pavel Drahnětický to popsal svému pánu Zdeňku Lobkovicovi v dopise takto: „...Vsí pustých už je několik a lidé z Počepic i při samém zámku pryč ucházeti chtějí... Císařští svlékli sedláky, robotující u dvora klimětického, potahy jim pobrali, též jednu klisnu, ke dvoru patřící..."

Morové rány

O nic lépe se však lidem vedlo i po jejím skončení. V čas největšího úpadu roku 1651 čítaly osady Sedlec a Jesenice 1307 „duší". Ve hladem a bídou zkoušené zemi se po válce několikrát rozšířil mor. Roku 1640 se rozšířila epidemie, která postihovala zvláště děti do 10 let. Další epidemie moru se rozšířila roku 1649, v Sedlci během jediného měsíce zahubila 90 lidí. Mnohem zhoubnější však byl mor, který postihl zem roku 1680. V Sedlci začala epidemie ve škole a skončila na faře. Dne 13. září zemřel Tomáš Bělský - učitelský pomocník. Škola byla ihned zapečetěna a učitel s rodinou ji museli ihned opustit. Při sedleckém kostele bylo pohřbeno 137 osob, nejvíce v listopadu, jako poslední zemřel farář Václav Klaviger.

Městské knihy, které byli městským syndikusem (písařem) Janem Františkem Šmerlou založeny roku 1748, popisují zvláště obšírně o hrůzyplných výjevech, které se mezi lidem ve městě a okolí odehrávaly v letech 1771 - 1773. Tehdy byla velká neúroda, z které vzešel velký hlad a hladomor - poslední v Čechách. Roku 1770 po svatém Josefu napadlo tolik sněhu, že obyvatelé nemohli ani ze stavení vyjet. Sníh pak zůstal ležet přes čtyři neděle, čímž se téměř veškeré osení zničilo. Na podzim pak nebylo čím zasít.

Příští rok pak na květnou neděli napadl opět sníh, který zůstal ležet celý měsíc. Při tom panovala tak velká zima, že i zpěvné ptactvo se stěhovalo k stavením. Tam je hladoví lidé vychytávali. Z jara pak již vyhládlí lidé jedli vše, co se dalo semlít. Mouka podražila, dováželo se obilí, proso, kroupy, prodávalo se za šatstvo, domácí potřeby. Nařízením Marie Terezie byla stanovena taxa obilní, 1 míra žita, pšenice, hrachu nesměla být dražší než 2 zl. a 40 kr.

V čase jarního setí pak opět nastala velká bída, chybělo zdravé zrno, které by se mohlo dát do země. Na konci května navíc napadly stromy i veškerou úrodu housenky a vše pohubily. A na den sv. Antonína přišla veliká bouře s krupobitím a veškeré ozimy byly zničeny. Prudký déšť protrhl hráze několika rybníků. Po tak velkých mokrech se zdrželo jarní setí a když pak hlad a nouze týraly kraj, začali lidé sklízet nezralé obilí a hrách. V polích se rozmnožila „steklice", tu když lidé s obilím semleli, třásli se zimnicí a malé děti umíraly. Hladem se začalo krást. Brzy začali lidé ve velkém umírat, takovému náporu mrtých však nestačil hřbitov, mnohdy bylo proto uloženo i 20 těl do jedné jámy. Záhy se musel založit nový hřbitov.

Konečně nadešly žně v roce 1772 a urodilo se krásné obilí. „Bůh letošního roku obec dvojí milostí obdařil. Mor od ní odvrátil a chlebíčkem ji opatřil."

Svítání na lepší časy

V posledních letech panování Marie Terezie svitly lepší časy. Národ pookřál, rány se rychle hojily, lidí přibývalo. I v Sedlci se projevil čerstvý závan vzduchu. Když se císařským nařízením roku 1771 sčítaly domy, v Sedlci bylo zaznamenáno 84 domů, roku 1788 již 96 a roku 1800 103 domů.

Knížecí městečko Sedlec mělo své výsady - privilegia. František I. dvorským dekretem 30. května 1777 přeměnil dosavadní osmidenní jarmark na svátek sv. Michala (konec září) na jednodenní, přidal však ještě jarmark 19. listopadu.

V čele měšťanstva stála obecní rada počtem 12 členů včele s primátorem. Rada se scházela ve vlastním radním domě, nyní č.p. 61 a členové rady zastávali střídavě úřad purkmistra. Sedlec měla své gruntovní knihy, které vedl městský písař. V čas žní museli sedlečtí občané pro vrchnost vykonat na měšetickém dvoře 350 dní pěší a 45 dní potažní roboty, to bylo roku 1770 změněno na peníze. Obec vlastnila krom již zmíněné radnice také pole, louky, dvorec v Janovicích, čtyři obecní rybníky. Dle nejvyššího nařízení však bylo přikázáno veškerý nemovitý majetek odprodat. Zakoupili ho různí měšťané, peníze z prodeje byly uloženy a úroky z nich pak rozmnožily obecní pokladnu. Roku 1811 byl však vydán nejvyšší finanční patent, kterým byly změněny kurzy měny, tím se obecní důchod výrazně zmenšil.

Dne 2. srpna 1845 postihl Sedlec velký požár. Zničil 11 domů, mezi nimi lehla popelem i radnice.

Přišel rok 1848, který v celé zemi i v Sedlci odstartoval nový věk. Díky snaze purkmistra Václava

Blažka a podpoře JUDr. Jana Kaňky, pána na Jetřichovicích, byl v Sedlci zřízen c. k. okresní soudní úřad. Budovu k tomu účelu nabídl Leopold Černický. Nový c. k. okresní soud začal úřadovat 1. července roku 1850, berní úřad dokonce 1. března téhož roku. Soudní okres sedlecký spadal pod politické hejtmanství milevské.

Od té doby nastal v Sedlci čilý ruch, město vzkvétalo, stavily se zde nové budovy s ozdobnými, nákladnými fasádami a kvetoucími zahradami, zřizovaly se blahočinné ústavy. 1. března 1851 zahájila v Sedlci své působení c. k. pošta, nejprve pěší, od 1. ledna 1862 i jízdní. 1. června otevřel c. k. notář Jindřich Rieger svou notářskou kancelář v domě č.p. 9, roku 1855 byl zřízen nový hřbitov cestou na Měšetice a roku 1856 byla o jedno poschodí zvýšena zdejší škola. Roku 1862 byla na náměstí vybudována pumpa, roku 1862 počala svou činnost okresní záložna.

Roku 1866 se Sedlci nevyhnuly pluky pruského vojska (Prajzů), které táhly krajem. Ti měli pověst velkých jedlíků a šťastná byla rodina, která byla jejich návštěvy ušetřena. V Malkovicích u Sedlce měli výborný nápad, jak se Prusů zbavit - předstírali nemoc. Skoro v každé chalupě měli maroda, který „margýroval" choleru. Jelikož bylo v pruském vojsku mnoho starších mužů - otců od rodin - kteří se chtěli ve zdraví vrátit domů, raději vesničku rychle opustili.

Krátce na to byla na hranicích okresu stavěna železniční dráha. Zastupitelstvo sedlecké se zasadilo, aby v nedalekých Heřmaničkách byla zřízena osobní i nákladní stanice, čemuž pověřená komise 26. února 1869 dala svolení. O Božím těle roku 1870 byl položen základní kámen a 3. září 1871 byla stanice slavnostně předána k užívání.

Roku 1872 byly odstraněny zdi kolem hřbitova u kostela sv. Jeronýma a roku 1873 prodělal úpravy kostel. Hořejší část věže byla nově vystavěna a zvýšena, rok na to byla opatřena hodinami a na podzim téhož roku přibyly nové svítilny.

20. století

28. a 29. června oslavoval své padesáté trvání hospodářský spolek sedlčanský, před ukončením slavnosti došla zpráva, že byl zavražděn následník trůnu Ferdinad ď Este se svou drahou manželkou. Tehdy prohlásil řečník, říšský poslanec Zahradník, že tato událost bude mít hluboké následky a přirovnal ji k černému mraku. Nemýlil se. 26. července vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, která se brzy rozšířila po celém světě. Rakousko se na tuto válku však již několik let připravovalo, po několik let se konaly vojenské manévry, roku 1913 se konaly i v Prčici. Těžko bylo během časů válečných. Mnoho mužů odešlo do války, domnívajíce se, že se za krátký čas vrátí zpět. Hrůzy bojišť však ty, co přežili, poznamenaly navždy. Vraceli se jako zlomení muži. Noční vlaky odváželi na frontu stále více mužů, doma zůstávali jen ženy a malé děti. Úroda na polích začala klesat, ač to byly jinak na hospodaření roky příznivé. Následky se brzy dostavily v nedostatku potravin. Úřady zabavovaly dobytek, lidé mrzli z nedostatku paliv, stoupla drahota. Kdo si vlastní pílí doplňoval nedostatečný příděl, riskoval potrestání.

Nadešel však 28. říjen 1918 a s ním i svoboda. Skončila nejen nejstrašnější válka v dosavadních dějinách lidstva, ale byla vyhlášena i samostatná Československá republika.

• Prokop Chocholoušek (1819–1864), český novinář a spisovatel
• Josef Paukner (1847–1906), český hudební skladatel
• Miloš Ondřej - český botanik a vysokoškolský pedagog
• Vítek z Prčice

• Farní kostel sv. Jeronýma v Sedlci - Založení kostela sv. Jeronýma v Sedlci můžeme datovat do 11. nebo 12. století. Jeho původní stavba čistě románského slohu byla jen skrovných rozměrů, takže se kostel podobal spíše velké kapli.

• Kostel svatého Vavřince v Prčici - Kostel sv. Vavřince v Prčici je původně románský, založen byl ve 12., možná však již v 11. století. Jeho zakladateli byli s největší pravděpodobností Vítkovci.

• Nemocnice v Prčici - Prčická nemocnice má mezi středočeskými zdravotnickými zařízeními zvláštní akcent. Snad nejvíce opředena mýty a představami, často až okultního charakteru, je nejstarším "špitálem" bývalého benešovského okresu a jedním z najstarších fungujících ve střední Evropě. Ne každý ví, že tato mlčenlivá budova se svým areálem v zákoutí Vítkova náměstí v Prčici se tu majestátně tyčí již více jak 160 let.

• Zřícenina hradu Zvěřinec - Hrad Zvěřinec je jedinou hradní zříceninou v Českém Meránu. Musíme přiznat, že nikdy nehrál v historii důležitější úlohu. Také návštěvníka neudiví mnoha dochovanými zdmi.

• Zřícenina hradu Borotín - V historických pramenech se hrad poprvé uvádí k roku 1356 v predikátu Vítka z Borotína, který pocházel z jedné z větví nejmocnějšího jihočeského rodu Vítkovců, pánů z Landštejna, a který je i možným zakladatelem hradu. V držení jeho potomků zůstal pak hrad ještě téměř celé století. Jeho potomci Jan a Heřman byli přívrženci Husova učení a významnými postavami doby, Heřman z Landštejna a Borotína byl 16. října 1423 na Svatohavelském sněmu dokonce jako zástupce kališníků zvolen do dvanáctičlenné zemské vlády.

• Radnice v Prčici - Dne 19. dubna 1882 obec koupila od manželů Jana a Karolíny Pištěkových na východní straně náměstí dům čp. 69 za 2000 zl. a zbořila jej pro stavbu nové radnice.

• Židovská synagoga v Prčici - Dnes již neexistující židovská synagoga vznikla přestavbou domu čp. 68 (spodní část Vítkova náměstí, dům pod radnicí),