Velvary

Vznik a rozvoj středověké osady v místě dnešních Velvar byl vyvolán prastarou obchodní cestou, jdoucí od Prahy přes Tursko a Velvary na Roudnici nad Labem a směřující do Horní Lužice. Z ní se za obcí Velvary odpojovala cesta zvaná Saská (Chlumecká), vedoucí přes Litoměřice do Drážďan. Vzdálenost od panovnického centra do Velvar odpovídala jednodennímu pochodu zvířat s nákladem. Pravděpodobně zde vznikly nejprve zájezdní krčmy, u kterých se postupně usazovali obchodníci a řemeslníci a osada se proměňovala v tržní ves. Nejstarší písemná zmínka o Velvarech pochází z roku 1282, kdy jsou jmenovány ve výčtu majetků vyšehradské kapituly. Z nejstarších pramenů není přesně patrno, jaký byl správní vývoj města. Po roce 1357 připadla osada královské koruně a Karel IV. ji zřejmě povýšil na městečko. Kdy Velvary získaly městská práva, není zcela jisté. Při velkém požáru v roce 1482 shořel městský archiv a s ním i důležité listiny a privilegia. Král Vladislav II. Jagellonský proto v listopadu téhož roku svým majestátem potvrdil Velvarům práva a výsady obsažené ve shořelých listinách, včetně svého majestátu ze 4. dubna téhož roku, jímž městečko Velvary na město vyzdvihuje. Oba majestáty se zachovaly a jsou dnes uloženy v SOA Praha, SOkA Kladno. Postupem let získávalo město další výsady, rozmáhalo se stavebně a hospodářsky sílilo. Od roku 1593 si Velvary přikládaly natrvalo přívlastek královského města, avšak přímo v textech panovnických majestátů se výslovného jmenování královským městem zdejší obec dočkala až v 2. polovině 18. století a to v listinách Marie Terezie a Josefa II. Královským městem pod ochranou nejvyššího purkrabího zůstaly Velvary až do konce roku 1848. Důkazem, že nebyly městem poddanským, je také skutečnost, že tu vždy bývala rychta. Rychtář byl královský úředník, který stál v čele městské správy. Již za krále Vladislava II. Jagellonského Velvary tuto rychtu koupily a v roce 1480 dosáhly zřízení purkmistrovského úřadu, takže obec nadále řídili konšelé s purkmistrem. Od roku 1553 pak býval v čele rady první konšel zvaný primas či primátor. Konšelů bývalo zpravidla dvanáct a v purkmistrovském úřadě se střídali vždy po měsíci. Tento stav trval do zrušení primátorského úřadu v roce 1784.

Rozkvět renesančních Velvar přetrhla třicetiletá válka. Město bylo několikrát vydrancováno a v roce 1639 na rozkaz švédského generála Banéra vypáleno. Z následků třicetileté války se Velvary těžce a pomalu vzpamatovávaly a teprve počátkem 19. století dosáhly velikosti, kterou měly před rokem 1620. Stavební ruch a obnova města začaly již koncem 17. století, kdy původně renesanční vzhled Velvar dostává barokní překryv. Zásluhu na tom měli především dva primasové a vynikající hospodáři Jan Augustin Klouzal a Florián Mikulovský. Za hospodářské správy prvního z nich se zvýšily obecní důchody a uskutečnilo se mnoho staveb a oprav. To vše bylo možné především proto, že primas Klouzal hledal nové možnosti využití městského majetku: do provozu byla uvedena nová cihelna, otevřeny opukové lomy, pila a rozšířena obecní vinice u Podhorního mlýna. Florián Mikulovský (v úřadě 1760-1776) byl vzdělaný muž se širokým rozhledem a bývá označován za nejzasloužilejšího velvarského primátora. Roku 1759 si od města pronajal na 12 let veškeré dvory, mlýny, hospody, pivovar i ostatní reality a zvelebil je. Jako primas zlepšil i veškeré další městské důchody a podařilo se mu vymanit obec z vleklých dluhů. Jeho dodnes zřetelným dílem je Velvarský les nad Velkou Bučinou vysázený v letech 1764-1765.

Velký význam pro rozvoj města měly správní reformy po roce 1848. V roce 1849 byl ve Velvarech zřízen okresní soud, který zde působil až do roku 1953, a berní úřad. V letech 1854-1868 byly Velvary dočasně sídlem smíšeného politicko-soudního okresního úřadu. V roce 1868 připadl soudní okres Velvarský do obvodu okresního hejtmanství Slánského a v roce 1913 do obvodu okresního hejtmanství Kralupy n. Vltavou.

Po polovině 19. století se měnil i vzhled města, rozvíjelo se hospodářství i kulturní a spolkový život. V 60. letech 19. století zde působilo studentské ochotnické divadlo, které zásadní měrou přispělo k posílení českého jazyka ve velvarské společnosti. Od svých počátků byly Velvary zemědělským městem, a přestože zde vznikly i menší průmyslové podniky, jako zemědělské středisko se rozvíjely i ve 20. století. Dnes jsou Velvary především městem historie, památek a klidného života.

• František Dvořák (1814-1894) – otec skladatele Antonína Dvořáka, závěr života prožil u své dcery Jany ve Velvarech, kde je také pochován
• Jan Antonín Koželuh (1738–1814) – hudební skladatel, ředitel chrámového kůru u sv. Víta v Praze
• Leopold Koželuh (1747–1818) – dvorní skladatel a komorní kapelník ve Vídni
• Václav Klement (1868–1938) – původně knihkupec a později spoluzakladatel továrny Laurin & Klement na výrobu motocyklů a automobilů v Mladé Boleslavi
• Karel Krohn (1846–1913) – založil ve Velvarech první dobrovolný hasičský sbor v Čechách, starosta města 1891–1901
• Berta Mühlsteinová (1841-1887) - spisovatelka
• Ferdinand Stiebitz (1894–1961) – klasický filolog, profesor Masarykovy univerzity v Brně, překladatel řeckých dramat
• Jaroslav Vozáb (1919–1988) – český herec, člen divadla Járy Cimrmana v letech 1969–1988 a jazykový překladatel
• Václav Nebeský (1889–1949) – výtvarník, profesor estetiky na UMPRUM, vnuk básníka Václava Bolemíra Nebeského
• Ferdinand Vaněk (1849−1939) − středoškolský profesor, historik
• Zdeněk Kratochvíl (1865−1942) − malíř, karikaturista
• Santini Malvazione (?−1626) − architekt a stavitel v období renesance, pocházel z Itálie
• Emanuel Adam Homolka (1796−1849) − zakladatel předního houslařského rodu
• Ferdinand August Vincenc Homolka (1828−1890) − houslista, umělec
• Karel Treybal (1885−1941) − šachový mistr, popraven za druhé světové války
• František Šimek (1898–1964) – český fotograf a malíř
• Tomáš Vosolsobě (1937-2011) - český malíř
• Zdeňka Ortová (*1961) − česká spisovatelka
• Martina Bittnerová (*1975) − česká spisovatelka

• Kostel sv. Kateřiny ze 14. století je gotický, jednolodní s jednou věží. Byl upraven roku 1478 mistrem Linhartem, znovu po požáru 1580 a koncem 17. století P. I. Bayerem. Roku 1929 skončila důkladná oprava a regotizace. Uvnitř má síťovou klenbu a renesanční kruchtu s emporou na sloupových arkádách. Vnitřní zařízení je barokní, v kostele je pozdně gotická Madona (kolem 1510). Severně od kostela (naproti věži) je jednoduchá nízká zvonice. Na severní stěně kostela je mramorová náhrobní deska z roku 1588 a socha sv. Josefa od E. A. Střebského z roku 1745.[12]
• Pražská brána, postavená roku 1580 snad na starších základech mistrem Bartolomějem Vlachem a opravená romu 1701 (znaky na jižní straně). Je čtverhranná, třípatrová s postranním točitým schodištěm.[13]
• Paládium Panny Marie staroboleslavské − barokní pískovcový vysoký reliéf z roku 1674.
• Kostel sv. Jiří
• Špitál u kostela sv. Jiří
• Barokní radnici postavil v letech 1721-1724 stavitel Volf a po roce 1795 ji upravil Ignác Palliardi.
• Mariánský sloup na náměstí krále Vladislava postavil v letech 1716-1719 František Tollinger z Litoměřic a kameník Antonín Falke. Na vrcholu je socha Panny Marie, dole na nárožích jsou sochy sv. Václava, sv. Prokopa a sv. Šebastiána. Sloup byl postaven na poděkování, že morová epidemie roku 1713 skončila.[14]
• Goticko-renesanční hřbitovní kostel sv. Jiří dal postavit bohatý měšťan Jiřík Pechar, zv. Dryáčník v letech 1613-1616 pod vedením B. Santiniho. Na severní straně má renesanční portál a uvnitř barokní zařízení.[15]
• Dům čp. 57 na náměstí, zvaný u Dryjáků, z doby kolem 1600 s mohutným pozdně renesančním kamenným portálem a mansardovou střechou.
• Další měšťanské domy ze 17.-18. století, zejména na náměstí.
• Přírodní památka Pod Šibenicí, louka s výskytem slanomilných rostlin, v údolí Vranského potoka severně od města při silnici do Miletic.
• Lípa u Horova mlýna, památný strom u samoty jihozápadně od města
• Lípy u sv. Trojice, trojice památných stromů u kapličky a pramene pod osadou Radovič, vjv. od města