Bělá pod Bezdězem

Město Bělá pod Bezdězem vzniklo přenesením práv města, jež se rozkládalo na úpatí kopce Bezdězu a trpělo nedostatkem vody, na místo při potoku Bělá. Svolení k tomu dal král Václav II. roku 1304.Když už bylo město vystavěno a opevněno v roce 1337, potvrdil městská práva zástavní držitel bezdězských statků Hynek Berka z Dubé a Lipé listinou, která je zachována a město neslo název Nový Bezděz. Toto jméno se však neujalo a bylo nahrazeno názvem původní osady Bělá. Mělo se stát významným hospodářským střediskem kraje, což v jeho pravidelném půdoryse dosvědčuje velké tržiště, nynější náměstí.Po založení augustiniánského kláštera roku 1345 mělo město být i střediskem kulturním. Slibný rozvoj s vzkvétajícími řemesly a obchodem však skončil za vlády Václava IV. Bělá se dostala z majetku koruny do moci pánů z Michalovic. Za husitských válek byla dvakrát tvrdě dobývána a střídavě náležela stoupencům krále Zikmunda a Pražanům (Sirotkům).Když nastaly klidnější časy, zůstalo město dál v zástavním držení rodu Michaloviců. Po vymření rodu připadla roku 1468 pánům Tovačovským z Cimburka, poté pánům z Janovic. Právě Jan z Janovic nechal v roce 1502 vybudovat městu vodovod. A pak tu byli především Berkové z Dubé. Roku 1622 koupil zkonfiskované statky Bohuchvala Berky Albrecht z Valdštejna. Ten uvalil na město značné daně.Po jeho zavraždění připadla Bělá Vlachovi Markraběti Caretto – Millesimo, od něhož ji roku 1678 koupil hrabě Arnošt z Valdštejna. Jeho rod ji držel až do roku 1848. Za třicetileté války Bělá velmi trpěla opakovanými nájezdy Švédů i morem a byla témeř zničena obrovským požárem v roce 1635.Za panství Valdštejnů v 18. století se opět vzpamatovala řemesla, zejména tkalcovské a soukenické. V roce 1765 byla v bělském zámku zřízena manufaktura, kde byly zaměstnány ponejvíce děti, vzmáhala se papírna, založená v roce 1696 a dále byla založena továrna na sukna a látky. Bělá se stala také sídlem okresního zastupitelstva a okresního soudu. V r. 1855 zde byla zřízena lesnická škola, přeložená v roce 1904 do Zákup.Po první světové válce došlo ke zrušení okresu a hospodářská krize ve třicátých letech zadusila textilku. V roce 1938 po německém záboru pohraničí se ocitla na samé hranici protektorátu.

Město Bělá pod Bezdězem získalo svůj historicky nezastupitelný význam díky řadě rodáků a obyvatel, kteří se neopomenutelnou měrou zasloužili o politický a kulturní rozvoj našeho města i života českého národa. Byli to především:

• Tista z Libštejna, Oldřich – dlouholetý purkrabí císaře Karla IV. na Bezdězi (1354 – 71). Když vystoupil ze služby, žil v Bělé, kde jej nazývali „starým purkrabím“. Je známý zvláště tím, že pro císaře postavil hrad Karlsfried u Žitavy a s velkou pravděpodobností i Velký Dokský rybník (Máchovo jezero)
• Velenský z Mnichova, Oldřich – žil v Bělé v letech 1519 – 21 a založil zde českobratrskou tiskárnu. Dosáhl hodnosti bakaláře na pražské univerzitě, dále studoval ve Witenberku a Norimberku, kde se také vyučil tiskařskému umění. Ve své bělské tiskárně – pokud je doloženo – vydal celkem 8 knih, které většinou sám přeložil do češtiny a opatřil výkladem. Nejznámější a nejvýznamnější z nich byl překlad latinsky psané knihy slavného Erazima Rotterdamského „O rytíři křesťanském“, vydaný v r. 1519, v jehož úvodu je obšírná Velenského dedikce tehdejšímu pánu Bělé Janu Špetlovi z Janovic a na Bezdězi.
• Albín (Albinus Bělský), Ondřej – bělský rodák, syn místního měšťana Kříže Beneška. Dosáhl vysoké církevní hodnosti arciděkana hradeckého kraje. Zachoval si vřelý vztah k rodnému městu. Celý svůj dědický podíl po otci (112 kop čes. grošů) věnoval v r. 1573 na pořízení uměleckého graduálu a českého žaltáře pro bělský farní kostel.
• Radešínský, Samuel – narodil se kolem roku 1571 v Bělé jako syn bohatého měšťana a rektora školy Jana Radešínského. Studoval na gymnáziu ve Zhořelci, pak ve Francii, na pražské akademii a posléze v Heidelbergu, kde získal hodnost doktora obojího práva. Poté se stal veřejným notářem v Čechách, později komorním a stavovským prokurátorem na Moravě. Byl jmenován císařským radou, povýšen do rytířského stavu a Rudolf II. jej poctil názvem „dvorního básníka“. Napsal řádu básní a drobnějších spisů, z nichž se v některých hlásí ke svému rodišti.
• Berka z Dubé a Lipé, Bohuchval – pán na Bělé, Kuřívodách, Loukovci a Chýši, který trvale sídlil na bělském zámku. Byl ve své době významným českým politikem, jedním z hlavních odpůrců Ferdinanda II., předním členem stavovského direktoria. Zahájil a řídil jednání českého sněmu, na němž byl Fridrich Falcký zvolen českým králem. Od konce r. 1619 do konce Fridrichovy vlády zastával úřad nejvyššího purkrabího. Po prohrané bitvě na Bílé hoře doprovázel krále na jeho útěku ze země. Byl v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě „hrdla, cti a statku“. Zemřel zchudlý v Hamburku.
• Artopaeus, Jan – narozen v Bělé. V r. 1605 se stal na pražské univerzitě bakalářem a působil na venkovských školách. Kromě drobnějších literárních příspěvků zanechal po sobě v rukopise návod k latinskému veršování. Na jeho konci jsou uvedeny čtyři Artepaeovy básně, z nichž jedna má vztah k Bělé.
• De Canevalle, Bernard – stavitel italského původu, snad vzdálený příbuzný známých pražských stavitelů téhož jména. Žil v Bělé v letech 1689 – 1691. Ve službách hraběte Arnošta Josefa z Valdštejna přestavěl jižní křídlo a průčelí zámku, spojil celou stavbu v jednotný celek a dal jí zhruba dnešní podobu. Zemřel v Bělé v r. 1691 a byl pohřben ve zdejším farním kostele.
• Heinsch, Jan Jiří – významný malíř českého vrcholného baroka, rodák z Kladska. Od r. 1978 žil v Praze, v r. 1702, patrně po smrti své první ženy, vstoupil jako bratr laik do bělského kláštera augustiniánů poustevníků, po nějakém čase však klášter opustil. Heinschovy obrazy se nacházejí v řadě pražských kostelů i v Národní galerii. I poté, co vystoupil z kláštera, si Heinsch zachoval k bělským augustiniánům dobrý vztah. Někdy po r. 1704 jim dodal pro výzdobu refektáře velkou olejomalbu Kristus hostem v klášterní jizbě a obrazy P. Marie s Ježíškem a Sv. Anna.
• Taške, Kryšpín – narozen r. 1776 v Bělé, vzorný učitel a skladatel chrámové hudby. Po předchozím působení na bělské klášterní škole a v Mladé Boleslavi nastoupil jako učitel na bělskou farní školu a jako v Bělé se vedle vynikající pedagogické činnosti věnoval hudbě, zejména kostelní. Složil řadu církevních skladeb, z nichž některé byly provozovány nejen v Bělé, ale i v řadě míst v Čechách a na Moravě. Za své zásluhy a kostelní hudbu byl jmenován čestným členem pražské Akademie pro povznesení chrámové hudby.
• Krolmus, Václav – narozen v r. 1790 v Březince, vlastenecký kněz, sběratel starožitností, archeolog a spisovatel, odchovanec bělské klášterní školy. Po dalších studiích se stal knězem. Hned od počátku svého působení měl neshody s církevní a světskou vrchností. Byl mezi jinými pronásledován pro to, že pociťuje potřeby prostých věřících, přeložil latinské církevní obřady do čeština a počal je vykonávat česky. Přestěhoval se do Prahy, kde se činně účastnil národního života a věnoval svým zálibám – archeologii a národopisu. Byl literárně velmi činný, psal na různá témata, zpočátku převážně náboženská, později vlastivědná. Jeho nejrozsáhlejší a nejvýznamnější prací je mnohasvazkové dílo Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy s ohledem na bájesloví československé. K rodnému Bělsku se hlásí připomínkami a motivy ve svém hlavním díle Staročeské pověsti … a zejména ve spisku Poslední božiště Černoboha s runami na Skalsku. Zemřel v r. 1861 a je pohřben na Vyšehradě.
• Umlauf, Josef – bělský kronikář, narodil se 19. května 1800 v Železném Brodě. Po skončení studia na jičínském gymnáziu vstoupil do rakouské armády jako kadet a byl přidělen k dělostřelectvu. Sloužil v Českých Budějovicích, ve Vídni, v Itálii a posléze v Praze. V roce 1848 byl na vlastní žádost penzionován v hodnosti setníka. Usídlil se ve svém rodišti, Železném Brodě, avšak již v r. 1851 se přestěhoval ze zdravotních důvodů do Bělé, kde bydlel až do konce života. Zemřel 4. října 1869 a byl pohřben na bělském hřbitově. Josef Umlauf byl vzhledem k tehdejší době a svému povolání mimořádně vzdělaný a měl zvláštní záliby. Již jako mladý poručík měl velký zájem o historii. Plně se jí věnoval po svém odchodu na odpočinek. Z dostupných pramenů, zejména studia městských knih a archiválií zpracoval „Kroniku města Bělé u Bezděze“. Dále sepsal „Dějepis cís. Král. výsadního sboru ostrostřeleckého v okresním městě Bělé jinak Novém Bezdězí“, zahrnující dějiny sboru od jeho založení v r. 1799 do r. 1865. Publikoval také články v Památkách archeologických a Boleslavanu.
• Bubák, Josef August – malíř, narodil se v r. 1812 v Bělé. Zabýval se malováním kostelních obrazů, krajin a portrétů. Z jeho chrámových děl jsou známy obrazy v Bosni u Mnichova Hradiště, v kostele ve Štětí a v kapli Nejsv. Trojice v Bělé. Z Bubákových maleb krajin se zachovaly pohledy na některé české hrady a města, z portrétů obraz spisovatele K. Vinařického na Kováni, skalského děkana J. Procházky, bělského učitele a hudebního skladatele K. Taškeho a další.
• Tieftrunk, Josef Med. Dr. – narozen r. 1814 v Bělé. Ve svém oboru vynikl tak, že byl povolán za osobního lékaře excísaře Ferdinanda Dobrotivého, který po své abdikaci sídlil na Pražském hradě. Již od svých studentských let se J. Tieftrunk hlásil k národnímu hnutí a udržoval styky s předními českými vlastenci. Byl známým lidumilem a mecenášem, zejména svého rodného města, na které pamatoval i nemalým odkazem ve své závěti. Zemřel v r. 1889 a byl pohřben ve vlastní pozdně empirové hrobce u bělského farního kostela.
• Fiscali, Ferdinand – narozen r. 1817, lesnický odborník, pedagog a spisovatel. Žil v Bělé od r. 1866 do r. 1894. Byl ředitelem zdejší vyšší lesnické školy a zasloužil se o její vysokou úroveň uznávanou i v zahraničí. Kromě menších prací vydal velké ilustrované dílo Deutschlands Forstkultur Pflanzen (Lesní kulturní dřeviny Německa). V Bělé jej připomíná pomníček s bronzovou bystou na náměstí, který v r. 1929 pořídili jeho bývalí žáci.
• Tieftrunk, Karel – narodil se v Bělé r. 1829. Jeho starším bratrem byl právník a později bělský notář Václav Vojtěch Tieftrunk, velmi aktivní účastník revoluce v r. 1848. Po studiích na pražské univerzitě se stal středoškolským učitelem, naposled ředitelem nově založeného českého gymnázia v pražské Žitné ulici. Ač byl odchován v německých školách a sám působil valnou část života na německých ústavech, nikdy se nezpronevěřil češství a zájmům národa. Obětavě zastával řadu veřejně prospěšných funkcí, v roce 1889 byl zvolen poslancem zemského sněmu za česká města Turnov, Mnichovo Hradiště a Bělou. Vedle řady drobnějších pojednáni napsal větší díla Odpor stavů proti Ferdinandu I., Historie literatury české a Dějiny Matice české. Dále upravil a vydal Historii českou Pavla Skály ze Zhoře. Jeho zásluhy připomíná pamětní deska umístěná na jeho rodném domě, bývalém hostinci U českého lva na bělském náměstí.
• Purkyně, Emauel Dr. – přírodovědec a pedagog, syn slavného J. E. Purkyně a bratr známého malíře K. Purkyně. Narodil se v r. 1831 ve Vratislavi. Po ukončení středoškolského vzdělání začal studovat na pražské univerzitě medicínu, později u něj převládl zájem o přírodní vědy a přestoupil na filozofickou fakultu, kde v r. 1857 získal doktorát. Po studiích krátce působil jako suplent na pražském gymnáziu, ale již v r. 1860 byl povolán jako profesor na nedávno založenou lesnickou školu v Bělé, kde setrval do konce svého života. Spolu s pedagogickou činností se E. Purkyně intenzívně zabýval vědeckým výzkumem v řadě přírodních oborů – v botanice, myslivecké zoologii a zejména zemědělské a lesnické meteorologii. Ze svého pobytu v Bělé udržoval čilý styk se známými pražskými osobnostmi, z nichž některé – zejména malířská rodina Mánesů včetně slavného Josefa – jej v Bělé navštěvovaly. E. Purkyně zemřel tragicky, vlastní rukou v r. 1882 v Bělé.
• Poppr, Antonín – učitel na bělských školách a spisovatel místního významu. Narodil se 11. února 1843 v Bělé. Pocházel z rodiny s dlouhou učitelskou tradicí. Po absolvování nižšího gymnázia byl do r. 1872 učitelem na bělské klášterní škole, odkud přešel na městskou školu. V r. 1883, po odchodu svého otce na odpočinek, převzal vedení. Když byla v r. 1896 v Bělé zřízena měšťanská škola, působil krátkou dobu jako její první ředitel. Zapojoval se do rušného národního a společenského života, byl členem rady místních korporací a spolků. Předmětem jeho literární činnosti byla regionální historie. Napsal a vlastním nákladem vydal Monografii Bělska, Školství soudního okresu bělského a zanechal po sobě, patrně v rukopise, dnes nezvěstné Dějiny města Bělé pod Bezdězem. Zemřel v prosinci 1896.
• Šimáček, Ferdinand – učitel a regionální spisovatel. Narodil se 28. května v Bělé. Základní vzdělání získal na bělské klášterní škole, pak vystudoval učitelský ústav a v r. 1877 nastoupil na místo podučitele na veřejné obecné škole v Bělé. V r. 1894 byl znovu povolán po šestileté pauze na bělskou obecnou školu, na níž setrval, později ve funkci řídícího učitele, až do svého odchodu na odpočinek v r. 1920. Po několik období byl členem obecního zastupitelstva, aktivně pracoval ve všech významných institucích Bělé a jejího okolí. Jeho předním zájmem, ba přímo láskou, byla historie Bělé a jejího okolí. Podrobně prostudoval bělský městský archiv a na základě svých studií napsal řadu hodnotných článků do regionálních vlastivědných časopisů Od Ještěda k Troskám, Boleslavan, Bezděz. V rukopise po něm zůstaly a po jeho smrti byly vydány Paměti města Bělé pod Bezdězem. Zemřel 2. listopadu 1935.
• Zuman, František – finanční úředník a historický spisovatel. Narodil se v r. 1870 v Bělé. Po maturitě na boleslavském gymnáziu vystudoval práva a stal se úředníkem státní správy. Měl rozhodující zásluhu na založení bělského okresního muzea, byl iniciátorem řady jeho významných vlastivědných akcí. Byl uznávaným historickým spisovatelem. Napsal stovky článků a pojednání do různých vědeckých a vlastivědných časopisů, publikoval v regionálních periodikách i v denním tisku. Kromě článků o historii Bělé a Bezdězu zaslouží pozornost a byla v odborných kruzích vysoce hodnocena jeho Knížka o papíru a materiály o filigránech českých papíren. Jeho práce pro rozvoj české historické vědy byla oceněna tím, že byl zvolen dopisujícím členem Královské české společnosti nauk. Zemřel v r. 1955 ve Staré Boleslavi.
• Disman, Miloslav – pedagog, redaktor Čs. rozhlasu a spisovatel. Narodil se 27. dubna 1904 v Bělé. Po ukončení pedagogického vzdělání působil od r. 1922 do r. 1930 jako učitel na menšinových školách v pohraničí. V září 1935 nastoupil na místo redaktora školního vysílání Čs. rozhlasu, který se pak stal jeho trvalým pracovištěm. Za okupace se zapojil do odbojové činnosti. Již v době svého působení na menšinových školách se M. Disman aktivně věnoval mimoškolní kulturní práci s mládeží. Při nuselské pokusné škole založil dětský recitační klub, který byl později, když se jeho činnosti rozšířila na oblast rozhlasu a divadla, přejmenován na Dismanův rozhlasový dětský soubor. M. Disman rovněž působil jako externí učitel na pražské AMU a byl literárně činný. Napsal společensko – psychologický román Paprsek a memoárovou knížku Hovoří Praha obsahující vzpomínky na revoluční květnové dny v pražském rozhlasu. Svého postavení a osobních vztahů využíval k prezentaci města v rozhlasu i v dalších sdělovacích prostředcích. Zemřel r. 1981 v Praze.
• Holan, Vladimír – básník. Narodil se r. 1905 v Praze – Holešovicích. Patří k největším zjevům české poezie 20. st.. Své mládí strávil v Bělé. Přistěhoval se sem spolu se svou rodinou v r. 1911 a žil zde do r. 1919. Léta strávená v Bělé patřila k těm šťastnějším v básníkově těžkém a pohnutém životě. Dojmy z dětství v Bělé nalezly odezvu i v některých Holanových básních. Devadesáté výročí básníkova narození a patnácté výročí jeho úmrtí uctilo město v září 1995 odhalením pamětní desky umístěné na budově bývalé obecné školy na náměstí.
• Trégl, Václav – český divadelní a filmový herec. Narodil se v roce 1902 v Bělé. Zanechal středoškolského studia a proti vůli rodičů se věnoval divadlu. Vypracoval se od pouhého technického pracovníka až k velkému umělci. Byl typickým představitelem komediálních rolí a lidových postav. Působil postupně v řadě pražských divadel, zejména v předválečném Osvobozeném divadla V+W, v divadle Vlasty Buriana, za okupace v Intimním divadle, pak dlouhou dobu (1955 – 65) v Městských divadlech pražských. Z jeho filmových rolí jsou zvláště známé úlohy ve filmu Pudr a benzin, Golem, Škola základ života, Revizor. Měl dobrý vztah ke svému rodišti Bělé, kde kdysi svou hereckou dráhu začínal na prknech ochotnického divadla. Často město navštěvoval a několikrát zde pohostinně vystoupil s místními ochotníky. Zemřel v roce 1979 v Praze. U příležitosti stého výročí narození tohoto výjimečného člověka a herce, byla na jeho rodném domě umístěna pamětní deska.

• V nejvyšším bodě města stojí zámek ve tvaru nepravidelného pětiúhelníku s 30 metrů vysokou věží. Původně zde stávala gotická tvrz, pak došlo k řadě přestaveb, zejména v roce 1689. V zámku je umístěno muzeum města, většina jeho prostor byla přebudována na byty. Součástí je i zámecká kaple z roku 1629.
• Česká brána, poslední z někdejších čtyř na vchodech do středu města, součást mohutných hradeb. Je vysoká 13 metrů, doplněná hranolovitou věží.
• Klášter Řádu sv. Augustina s kostelem sv.Václava, založený 1345 Hynkem Berkou z Dubé. Klášter byl roku 1571 byl opuštěn, ač nebyl poškozený. V roce 1633 došlo k přestavbě. Kostel byl poškozen husity a přestavěn do dnešní podoby v letech 1709 až 1712. Řeholníci zde působili do r. 1950 kdy byl klášter, stejně jako mnoho jiných, násilně zlikvidován.
• Děkanský chrám Povýšení sv.Kříže byl postaven v 14.století současně s nově zakládaným městem, po požáru v roce 1635 byl v roce 1650 barokně přestavěn. Velké opravy se dočkal roku 1881.
• Radnice na náměstí byla postavena v roce 1613, v 19.století bylo přistavěno patro. Součástí areálu je také šatlava z roku 1852.
• Městský dům čp.85, stojí na náměstí od poloviny 18.století
• Městský dům čp.86, také na náměstí vedle radnice, první zmínky jsou z roku 1797.
• Budova děkanství z roku 1807
• Socha sv.Jana Nepomuckého z počátků 18.století, stávala na náměstí, nyní je opodál před kostelem
• Mariánský sloup byl věnován Arnoštem z Valdštejna roku 1681 jako dík za zachránění města od moru
• Pomník Na stráž byl postaven v roce 1931 v parku, autorem je Josef Mařatka.

(Zdroj: Wikipedie)