Vimperk

Steinbrenerova, 385 01, Vimperk, Tel.: +420 388 402 231, urad@mesto.vimperk.cz
Vimperk/Společnost - Vimperk




Počet obyvatel ke dni 1.1.2013 je 7 748 obyvatel. Vimperkem prochází hlavní silniční tah do Německa přes hraniční přechod Strážný. V blízkosti města začíná území Národního parku Šumava a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Vimperk je historické město v okrese Prachatice v Jihočeském kraji, 25 km jihozápadně od Strakonic, na úpatí Boubína na Šumavě. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.

Katastrální území: Arnoštka, Bořanovice, Boubská, Hrabice, Huťský dvůr, Klášterec u Vimperka,, Korkusova Huť, Křesanov, Lipka u Vimperka, Michlova Huť, Pravětín, Skláře u Vimperka, Solná Lhota, Veselka u Vimperka, Vimperk, Výškovice

Rozsáhlé plochy hustých pralesů pokrývaly v pravěku velkou část dnešního Vimperska. S osídlením se zde setkáváme až od doby bronzové a to převážně v severní části regionu. Nejvýznamnější pravěkou památkou oblasti je mohutné hradiště Věnec u Lčovic, užívané ještě keltskými Bóji v 1. století před naším letopočtem. Ve středověku osídlení jen pomalu postupovalo z českého vnitrozemí do šumavského podhůří a celá oblast vlastní Šumavy ležela ve stínu hlubokého pohraničního hvozdu. První snahy o proniknutí do něj souvisejí až se založením hradu Vimperka (před rokem 1263) a s rodem pánů z Janovic. Velkým impulsem pro celou oblast se stalo založení nové větve proslulé Zlaté stezky, která od přelomu 13. a 14. století směřovala do tržní osady pod vimperským hradem. Na její ochranu byl postaven strážní hrad Kunžvart nedaleko dnešního hraničního přechodu Strážný a od 14. století rostly podél stezky nové osady, které přibližovaly lidské osídlení k zemské hranici. Provoz na vimperské větvi Zlaté stezky během 14. století stále stoupal a prospěch z toho měla vrchnost na vimperském hradě i celý kraj. Od konce 14. století vládli na Vimperku celé století Kaplířové ze Sulevic a jejich působení se tu projevilo víc než blahodárně; převedli oblast bouřemi husitských válek i následujícího neklidného poděbradského období, obnovili provoz na Zlaté stezce a v roce 1479 dosáhli povýšení Vimperka na město. Obstáli také v ostré konkurenci se sousedními Prachaticemi, které jako správce hlavní prachatické větve Zlaté stezky nelibě nesly konkurenci vimperské větve. V 16. století se obě větve dostaly pod kontrolu Rožmberků a za jejich patronace dosáhl obchod na Zlaté stezce v 16. století svého vrcholu.

Třicetiletá válka a vnucený monopol Habsburků na dovoz jejich "rakouské soli" přes České Budějovice do Čech znamenaly konec slávy Zlaté stezky a úpadek pro její cílová města a okolní oblasti. Obchod se solí na Zlaté stezce zanikl na počátku 18. století a Vimperk i celá oblast musely hledat nové zdroje obživy. Rozvíjelo se sklářství a od 19. století daly mnoha lidem práci průmyslové podniky a tiskárny ve Vimperku. Obyvatelstvo jižní vysokohorské části Šumavy a Vimperka se od 17. století poněmčovalo, a to pokračovalo dále i za nové vrchnosti knížat Schwarzenbergů (od roku 1719). Severní část oblasti obývalo nadále české obyvatelstvo a dvojjazyčný ráz oblasti přetrval až do konce 2. světové války. Odsun německého obyvatelstva a následující komunistické období Vimpersko těžce postihly, ale po roce 1989 se oblast pomalu vrací ke své dávné úloze prosperující příhraniční spojnice Čech a německého Podunají a významného centra na Zlaté stezce.

Romantická poloha na ostrohu nad řekou Volyňkou a malebná silueta se zámkem na vysokém kopci, s hradbami, vysokou věží kostela Navštívení Panny Marie a se shlukem starých domů, to vše vdechuje Vimperku ráz středověkého města. A středověk toto sídliště opravdu zrodil. Prvním obydleným místem tu byl hrad, který byl založen pravděpodobně jako královský kolem roku 1260. Purkart z Janovic, oblíbenec krále Přemysla Otakara II. a významný zemský úředník, získal zřejmě později prostřednictvím své funkce vimperského purkrabího hrad i panství do manského nebo osobního držení. Ještě ve 13. století vznikl nedaleko hradu raně gotický kostel svatého Bartoloměje. Rod pánů z Janovic začal z vůle svých přemyslovských vládců kolonizovat neosídlené oblasti Šumavy na jih a na východ od Vimperka a založil také pod hradem sídliště, v kterém se začali usazovat kupci a řemeslníci. Od přelomu 13. a 14. století do něj směřovaly z Pasova po nové větvi Zlaté stezky soumarské karavany se zbožím.

Černá zámecká brána ve městě VimperkKolem poloviny 14. století vyrostl v dolní části sídliště farní kostel. V druhé polovině 14. století se Vimperk dostal do přímého majetku panovníka a král Václav IV. jej zastavil rodu Kaplířů ze Sulevic. Ti tu vládli po celé husitské i pohusitské období a jejich zásluhou byla tržní osada pod hradem v roce 1479 povýšena na město a opevněna pásem kamenných hradeb. Poslední Kaplíř na Vimperku Petr odkázal v roce 1494 hrad, město i celé panství spřízněnému rodu Malovců. Malovcové Vimperk ztratili svou účastí na protihabsburském povstání v roce 1547, a po nich se tu vystřídala řada předních rodů Českého království – páni z Hradce, Rožmberkové, Novohradští z Kolovrat. Zvláště Vilém z Rožmberka si Vimperk oblíbil, často tu pobýval i s manželkami a s družinou; starý hrad dal k tomu účelu přestavět na honosný zámek. Především v šedesátých letech 16. století na něm sídlil i jeho proslulý bratr Petr Vok, majitel zámku i panství v letech 1565-1601. V roce 1630 koupil Vimperk kníže Jan Oldřich z Eggenbergu a od té doby se město i panství staly součástí rozsáhlého eggenberského a od roku 1719 schwarzenberského jihočeského dominia.

Významným finančním zdrojem města Vimperku byly nesporně příjmy z obchodu na Zlaté stezce. Solní obchod vynášel a logicky kvůli němu docházelo k mnoha sporům. Prachatice - nejvýznamnější české město na Zlaté stezce hledělo na Vimperk jako na svého nežádoucího konkurenta a snažilo se jej se střídavými úspěchy a neúspěchy v jeho podnikání omezit. Podle dohody z roku 1502 si soumaři mohli vybrat, zda svůj náklad soli dopraví do Prachatic nebo do Vimperka, a nikdo jim v tom nesměl bránit. Vimperští měli právo na užívání Zlaté stezky zakotveno i ve svém městském privilegiu krále Vladislava Jagellonského z roku 1479.

Vimperk byl dobyt husity na počátku husitských válek, znovu v roce 1468 v rámci boje proti Jiřímu Poděbradskému vojskem pasovského biskupa a naposled na počátku třicetileté války v roce 1619 stavovským vojskem hraběte Mansfelda. Po úpadku města v 18. století nastal nový rozmach ve století následujícím a z Vimperka se stalo jedno z průmyslových středisek na prahu Šumavy. V roce 1907 tu byla továrna na duté sklo, 2 cihelny, vápenka, strojní zámečnictví, továrna na kostěné zboží, sirkárna, 2 pily, 3 tiskárny, 2 pivovary a mnoho dalších menších podniků. Průmyslový charakter si město udrželo i po odsunu německého obyvatelstva v komunistické éře, ale po roce 1989 v něm řada podniků zavřela své provozy. Vimperk hledá v nové době novou identitu a do značné míry ji chce stavět na turistickém ruchu.

  • Mons. ThDr. Antonín Liška, CSsR - Narodil se 17.9.1924 v Bohumilicích. Studoval na redemptoristickém gymnáziu a vstoupil do této kongregace (sliby složil 15.8.1944) a studoval na jejím učilišti v Obořišti. Spolu s ostatními řeholníky byl od dubna 1950 internován v Králíkách a na podzim nasazen do pracovních jednotek (PTP). V této době byl v Praze pražským pomocným biskupem Kajetánem Matouškem dne 22. září 1951 tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby působil v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí. V duchovní správě mohl působit až od 15.5.1971, kdy se stal administrátorem v Poříčí n. Sázavou (pražská arcidiecéze).Na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích získal doktorát teologie. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. 1.6.1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta.19.5.1988 byl jmenován titulárním biskupem z Vergi a pomocným biskupem pražským, biskupské svěcení přijal z rukou kardinála Františka Tomáška 11.6.1988.Biskupem českobudějovickým byl jmenován papežem Janem Pavlem II. 28. srpna 1991 a úřadu se ujal 9.11.1991.Po dovršení 75 let požádal biskup Liška Svatý stolec o uvolnění z funkce diecézního biskupa. 25.9.2002 Antonína Lišku na biskupském stolci v Českých Budějovicích vystřídal současný diecézní biskup Jiří Paďour.Antonín Liška byl v pořadí 11. biskupem českobudějovické diecéze, kterou 20.9.1785 založil papež Pius VI.Jeho biskupské heslo znělo: Evangelizare pauperibus. (Hlásat evangelium chudým.) Mons. ThDr. Antonína LIŠKA CSsR, emeritní biskup zemřel 15. října 2003.
  • František Eduard Hrabě - Narodil se 4. října 1895 ve Vimperku, na předměstí zvaném Mariahilf, a 9. srpna osudného roku 1938 tam i zemřel. Byl redaktorem u tamních Steinbrenerových tiskáren a napsal pro jejich šumavské kalendáře více než 400 příběhů, takže dostal přezdívku "šumavský Karel May": když po roce 1990 proběhl pokus o obnovení té firmy alespoň několika knihami, prvá z nich byla právě od Franze Eduarda Hraběte (ho) a studenti vimperského gymnázia provedli tenkrát (1992) dokonce po mnoha letech oslavnou hru téhož autora pod názvem Johann Steinbrener - jeho díla v celém světě. Sbíral i pověsti a lidové písně z vimperského okolí a zanechal jako žeň této práce zpěvník Lieder aus dem Böhmerwald. Svého času vydal Hrabe, který se opravdu psával i s tím háčkem na konci příjmení, také drobnou práci o velkém šumavském národopisci Gustavu Jungbauerovi a připojil k ní Jungbauerovu bibliografii.

  • František Pubal - Narodil se 28. října 1851 v Buku u Vimperku jako nejstarší ze tří dětí v rodině mlynáře Františka Pubala. Matka se jmenovala Anna Pubalová, mladší sestry Anna Aloisie a Aloisie Anna. Rodný dům Františka Pubala (číslo popisné 31), dodnes stojí, v současnosti je sídlem firmy Dřevo-palety VLK.Po studiích teologie byl František Pubal roku 1874 vysvěcen na kněze a 25. června 1878 byl rozhodnutím hraběnky Nostitzové přidělen na faru v polabské obci Sluhy. Sem se přistěhoval 17. srpna 1878.Páter František Pubal se nesmazatelně zapsal do historie tohoto regionu na středním Polabí nejen jako duchovní správce, člen obecního zastupitelstva a čestný občan, ale především jako autor významného historiografického díla - kroniky Sluzské. Ta zachycuje dějiny obcí Sluhy, Mratín, Velký Brázdim, Malý Brázdim, Nový Brázdim a Podháje od konce 10. století, o primární prameny se důsledně opírá od století šestnáctého. Na kronice pracoval páter Pubal celkem 13 let, od roku 1898 do roku 1911. Vyšla vlastním nákladem autorovým, tiskem Josefa Voctáře v Brandýse nad Labem. Dosud představuje jedno z nejvýznamnějších děl regionální historie a je stále užívána jako cenný zdroj informací.Kronika sluzská ovšem není jen dílem historiografickým. František Pubal se v ní vyjadřoval také k aktuálnímu dění v obci, text obsahuje osobní úvahy, odkazy, poděkování apod.Stejně cenný, i když veřejnosti téměř neznámý je deník pátera Pubala. Dochoval se jen jeho nedokončený opis pořízený Pubalovou služebnou Marií Kostkovu. Jde o jediný existující záznam – originál deníku nebyl v pozůstalosti nalezen. Tento deník představuje cenné autentické svědectví o životě polabských obcí v průběhu 36 let a o proměně postavení církve v tradiční venkovské společnosti. Ani v tomto případě ovšem nejde o prostý chronologický záznam událostí, nýbrž o dílo prokládané úvahami, zamyšleními, ale i řadou mučivých otázek bez odpovědí.Z dalších písemných památek po otci Pubalovi víme o existenci sborníku písní a o rukopisném sborníku homilií. Sborník písní se doposud nepodařilo nalézt (pozůstalost byla z velké části ztracena), naopak o nevratném zničení sborníku homilií máme bohužel jistotu. Několik krátkých Pubalových textů se dochovalo v časopise Naše Polabí z dvacátých let 20. století.P. František Pubal zemřel roku 1923 ve dvaasedmdesáti letech v Brandýse nad Labem, v nynější ulici Jiřího Wolkera. Pohřben je na hřbitově ve Sluhách. Za doby dvou totalitních režimů nebyl jeho odkaz s výjimkou historických informací z Kroniky sluzské připomínán, po změně společenských poměrů se jeho jméno začíná objevovat alespoň v regionálním tisku. Jako regionální osobnost figuruje v několika publikacích o středním Polabí, v celostátním odborné časopise „Společenskovědní předměty“ jsou publikovány výňatky z jeho deníku (III. ročník, č. 2, rok 2003). Jako literárně činná osobnost regionu je zařazen rovněž do doplňkové středoškolské učebnice literatury vydané gymnáziem Brandýs nad Labem. Stručný medailon Františka Pubala je také součástí dvou filmových dokumentů o regionu.
  • František Xaver Jedlitschka - Narodil se 21. prosince 1924 ve Vimperku a byl předsedou rodáckého spolku vimperských Němců, tzv. Stadtausschuss Winterberg v patronátním bavorském Freyungu, města vzdáleného od jeho rodiště pouhých 38 km. Po vychození školy doma maturoval na prachatickém gymnáziu a roku 1942 nastoupil k válečné Říšské pracovní službě, o rok později pak narukoval a za bojů ve Francii byl zajat silami francouzského odporu. Rodiče byli z Vimperka odsunuti roku 1946 a on se do Německa vrátil ze zajetí až rok nato. Roku 1950 se zapsal ke studiu práv na mnichovské univerzitě. To už byl ženat a v "šumavském" manželství se mu narodila dcera. Aktivně působil ve zpěváckém spolku Prager Universitätsängerschaft Barden, kde byl po 17 let činný jako předseda. Roku 1986 se stal předsedou sdružení Deutscher Sängerschaft, které se i jeho zásluhou pět let nato vrátilo slavnostně do svého "domovského" Výmaru a zvolilo ho svým nestorem. Když v září 1989 vydali vimperští němečtí krajané čítanku Böhmwind, přispěl tam nejen svou nářeční básní, ale právě z titulu své nesporné autority i zasvěceným úvodním slovem. Vzorná úprava toho svazku vzdává čest rodnému městu a jeho knihtiskařské tradici. F.X. Jedlitschka zemřel v roce 2007 v Mnichově.
  • Jan Nepomuk Woldřich - český geolog, paleontolog a archeolog.Woldřich patřil ke generaci nadšenců druhé poloviny 19. století, kteří pomáhali stavět základy české novodobé vědy a kteří zasvětili svůj život národní věci, což chápali jako nejvyšší poslání.Po studiu na piaristickém gymnáziu v Českých Budějovicích pokračoval na vídeňské universitě studiem přírodních věd. Studium zakončil získáním doktorátu filosofie roku 1859.Přestože vystudoval přírodní vědy, zajímal se již od mládí o historii a archeologii svého rodného kraje. To se mu nakonec stalo hlavní životní náplní. Svými archeologickými výzkumy přispěl nemalou měrou k poznání pravěkého osídlení jižních Čech, především svého rodného Českobudějovicka, okolí Týna nad Vltavou, Vodňan, Netolic, Volyně, Strakonic, Protivína a Písku.Prozkoumal mnoho mohylových pohřebišť a hradišť. Významně se podílel na studiu diluviální fauny jižních Čech, paleolitu Čech a problematice megalitických staveb u nás. Jako první u nás dokazoval, že většinou tyto útvary nejsou žádnými záhadnými stavbami, ale mají vesměs přírodní původ.Výsledky své práce publikoval v archeologických a přírodovědných časopisech ve Vídni, některé články i u nás, hlavně v Památkách archeologických, Českém lidu a Poutnících. Jeho nejdůležitější prací jsou Beitrage zur Urgeschichte Böhmens (5 dílů, MAGW 13, 14, 16, 19, 23, 1883-1893).Roku 1899 byl Woldřich jmenován řádným profesorem geologie a paleontologie na pražské universitě, kde působil až do roku 1905, kdy se vzdal pedagogické činnosti a věnoval se zpracování archeologického materiálu.
  • Jan Steinbrener - Narodil se 17. července 1835, původním povoláním byl knihař. Od roku 1855 začal tisknout nejprve na ručním lisu a později na jenom rychlolisu. Onen dům čp. 3 stál v bývalé Školní ulici a podle domovního znamení se mu říkalo U slona. V tomto domě tiskl pouze jeden náklad a v jenom jazyce.Dům však při velkém požáru v městě v roce 1861 vyhořel. Jan Steinbrener ho s nesmírným úsilím znovu vystavěl a výrobu obnovil. Vzrůstal i počet zaměstnanců. Zatímco v roce 1867 zaměstnával pouze 4 knihařské pomocníky, do roku 1870 jejich počet stoupl na 15 osob.
  • Jan Suchl -Jan Suchl se narodil 5. 1. 1928 ve Zdíkovci u Vimperka. Je prozaikem, redaktorem, ředitelem Severočeského nakladatelství. Těžiště své tvorby nalezl v knihách reportáží s cestopisnou a horolezeckou tématikou a v próze pro dospělé, kde se soustřeďuje především na období zostřených sociálních zápasů. Pro děti převyprávěl sibiřské pohádky a humorné romány. K mládeži se obrátil se svými knihami, kde propojil příběhový děj s reflexí přírody a krajiny. Napsal Zelenou stopou, Vteřiny mezi životem a smrtí, Ztracená osada, Senzační trio a Alan a já.Roku 1946 ukončil obchodní školu ve Volyni, maturoval 1949 na obchodní akademii v Liberci; 1975 ukončil dálkové studium na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. 1949-52 byl vedoucím osobního oddělení bavlnářských závodů Nisan, později zastával různé funkce v podniku Tesla Liberec. 1969-70 byl redaktorem Severočeského nakladatelství v Liberci, 1971-85 ředitelem nového Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem, 1985-89 šéfredaktorem nakladatelství Československý spisovatel v Praze. 1990 začal podnikat ve vlastním nakladatelství Erika. Autor povídek (Řekněte své jméno, 1964, Voják si nosí pušku sám, 1974, Vlak na Prahu, 1978, Eskorta do tmy, 1983), novel (Cesty mužů, 1979, Šok, 1985), románů (Sázka na lásku, 1982, Milenci na celý život, 1987, Čas jako stvořený pro lásku, 1995), reportážních próz (Črty na pomezí, 1962, Bivak nad propastí, 1966, Akce HS, 1970, Cesta končí pod Huascaránem, 1972, Na štěstí se nečeká, 1985, Království boha tajgy, 1987), próz pro mládež (Zelenou stopou, 1964, Senzační trio, 1993), knížek pro děti (Modré jezírko, 1961) a pohádek (Medvědí král, 1976, Pohádky z iglú, 1987). Hojně publikoval v regionálním i celostátním tisku (Cesta míru, Průboj, Rudé právo, Kmen, Tvorba, Svět socialismu, Svět v obrazech, Vlasta, Květy, Pionýr, Haló noviny), autorsky spolupracoval s rozhlasem. Přeložil několik divadelních her pro děti a mládež a literaturu faktu.
  • Josef Sager - Josef Sager se narodil 8. února 1932 ve Vimperku. Vychodil tu i obecnou školu, z měšťanky však stačil absolvoval jen půl druhého roku, když přišel násilný odsun z milovaného domova. Následoval pobyt v tranzitním táboře v bavorském Furth im Wald, jímž prošlo tolik rodin vyhnanců nejen ze Šumavy, pak zaměstnání čeledína na selském statku. Odešel se odtud učit pekařem, vyučil se už jako pekařský tovaryš navíc i knihvazačem a pak ještě cukrářem, ale od roku 1958 byl nakonec zaměstnancem finančního úřadu v Schönbergu. Schönbergu věnoval dokonce vlastivědnou knihu, stačil však v mnoha příspěvcích především do krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief uchovat i mnohé z paměti rodných míst.
  • Ladislav Stehlík - Ladislav Stehlík (1908- 1987) Básník a spisovatel, rodák z Bělčic. Bělčickou školu navštěvoval v letech 1924 - 1928. Napsal řadu básnických sbírek a za jeho největší dílo lze považovat trilogii “Země zamyšlená". Dílo je lyrickým průvodcem po jihozápadních Čechách, psaný s hloubkou a znalostí dosud nevídanou. Autor při svých cestách po kraji sesbíral pověsti, zaznamenal osudy místních lidí či zastavení zajímavých návštěvníků - malířů, sochařů, spisovatelů, herců, hudebních skladatelů a dalších. To doplnil mistrným popisem přírody. Ladislav Stehlík byl i vynikajícím malířem a častým tématem jeho obrazů byla opět jihočeská krajina. Ladislav Stehlík V Bělčicích naleznete domek, označený jako Památník Ladislava Stehlíka, spravovaný za podpory Obecního úřadu v Bělčicích Muzeem středního Pootaví ve Strakonicích.
  • Michal Müller - Výraznější rozvoj sklářství nastal v druhé polovině 17. století, kdy se začaly zacelovat rány zasažené dlouholetými válkami. Obchod se rozběhl, huťmistři měli tolik práce, že sotva mohli stačit. Zaplatili dluhy a nabývali značného jmění. Proto když se sklářští mistři roku 1687 ucházeli o obnovení starých výsad, vimperský hejtman Jan Karel Gube se za ně sice u vrchnosti přimluvil, ale vzhledem k jejich rostoucím příjmům od nich zároveň žádal zvýšení poplatků. Tak kupříkladu huťmistr z Janouškovy huti musel místo původních 9 zlatých odváděl 75 zlatých činže, ač se vymlouval na špatné obchodní spojení a daleký dovoz písku a křemene.Největší rozkvět zaznamenaly zdejší hutě koncem 17. a počátkem 18. století. Tehdy si podboubínská sklárna, jmenovitě Janouškova, získala světovou pověst. Vyrábělo se sklo sprosté (běžné, obyčejné), kopové, barevné, smaragdové, duté, brejlové, korálkové, zrcadlové, rubínové a křídové. Ze sklářů se stávali odborníci, sklo se vyváželo takřka do celého světa – i do Ameriky – a mělo slavnou pověst.Nejvýznamnější a ve světě nejproslulejší se stala huť Michlova na Helmbašském potoku, přejmenovaná z huti Janouškovy (původně Zíkovy) po nejvýznamnějším skláři, huťmistru Michalu Müllerovi. Tomu se v roce 1683 podařilo objevit výrobu krásného bílého skla, podobného horskému křišťálu, jemuž dal jméno sklo křídové. Toto Müllerovo sklo s vysokým jasem a jiskrností bylo naprosto čiré a tvrdé, a proto se v něm dobře uplatňovaly hlavně broušené a řezané ozdoby. Jeho uvedením na evropský trh byl rozhodnut v jeho prospěch dlouholetý konkurenční zápas mezi sklem českým a benátským. Do té doby převládalo na světových trzích sklo benátské, vyhledávané pro vysokou uměleckou hodnotu, křehkost a eleganci zejména křídlových pohárů, nitkovaných i jemně síťkovaných ohárů podobných krajce. Huťmistr Michal Müller měl ještě další úspěch: jako první ze šumavských hutí zavedl výrobu rubínového skla bez přísady zlata, pouze za použití kysličníku měďnatého.Ve 20. letech 18. století však došlo k prudké krizi v odbytu všech sklářských výrobků. V té době totiž vznikalo v celé zemi množství skláren, zejména kolem Prahy, nabídka převážila poptávku a cena výrobků prudce klesala. To vše dolehlo i na podboubínské skláře a jejich situace se navíc zhoršila tím, že Eggenberkové přestali ztrátovému sklářství přát – cena lesa pro ně byla důležitější. To byl počátek konce slávy boubínských hutí.

 

  • Zámek, původně hrad, přestavěný v 16. a 17. století, v současnosti Národní kulturní památka. Roku 2009 prošel rozsáhlým zkoumáním archeologů a památkářů. V současnosti funguje především jako muzeum. Vzniknout by zde mělo mezinárodní Environmentální vzdělávací centrum.
  • Kostel Navštívení P. Marie je nepravidelné gotické trojlodí s jednou věží, původně ze 13. století, přestavěn 1365 a v 16. století znovu zaklenuta loď jednoduchou síťovou klenbou. Barokně byl kostel upraven v 18. století. Na hlavním oltáři z roku 1702 je také kamenná gotická socha Madony (kolem 1400), dřevěná Vimperská madona (kolem 1420) je v Národní galerii a v kostele je řada cenných barokních obrazů. Po stranách hlavního oltáře jsou dvě velké vitráže z konce 19. století, vytvořené Janem Zachariášem Quastem pro světovou výstavu ve Vídní a poté věnované kostelu. Jsou to obrazy Ježíše a Panny Marie bohatě zdobené rostlinnými a architektonickými prvky.
  • Městská věž z doby kolem 1500 s gotickým portálem a sgrafity, upravená roku 1909.
  • Stará radnice, barokní stavba s ozdobným průčelím.
  • Hřbitovní kostel sv. Bartoloměje ze 13. století má cenné nástěnné malby z druhé poloviny 15. století. Vnější vzhled byl upraven v 19. stol.
  • Zbytky hradeb, zejména v západní části, se sedmi zachovanými baštami a Černou branou na cestě do zámku.[5]
  • Přírodní rezervace Radost

Památné stromy:

  • Lípa na Výsluní
  • Lípa u Brantlova dvora I
  • Lípa u Brantlova dvora II
  • Naučné stezky v okolí Vimperka Chalupská slať, Pravětínský okruh, Sudslavická stezka, Povydří, Boubínský prales, Medvědí stezka, Jelení slať, Mařský vrch - kamenné moře.

 


Fotografie a videa


Hlavní partneři projektu Kultura.cz
Mediální partneři projektu Kultura.cz
Ostatní partneři projektu Kultura.cz