Rýmařov

Rýmařovsko je územím, které navštěvovali již Keltové před více než dvěmi tisíci lety, když vystupovali z úrodného Pomoraví vzhůru k zlatonosným tokům Jesenicka a zanechali nízké rýžovnické kopečky v nivě řeky Moravice nad Malou Štáhlí. Nejdříve na samém konci 5. století, ale spíš o něco později pronikli do našich končin Slované. Někdy zbytky Germánů pojali do svého společenství a mísili se s nimi, jindy užívali krutého práva silnějšího. Jesenicko od jižních svahů po roviny Dolního Slezska osídlil mocný kmen Holasiců a bohatl z četných ložisek zlata, stříbra a dalších kovů. Tehdy však neprojevili noví zemědělci zájem o náš kraj a volili raději úrodnější Krnovsko chráněné hradištěm mohutného Cvilína i dalšími. Ještě ve 13. století se naše oblast počítala k provincii Golensizi, tj. Holasické, ale ta již patřila pod církevní správu olomouckých biskupů.

Středověké osidlování našeho prostoru, zahájili lidé stoupající proti vodním tokům až na plošinu Nízkého Jeseníku z přelidněných končin na jihu v 1. polovině 13. století. Tehdy založili čeští kolonisté zemědělskou osadu s rozptýlenými zemnicemi na prosluněném svahu nad levým břehem Podolského potoka. Nové příchozí zachvátila, mezi léty 1224 -1234 zlatá horečka, která do jesenického podhůří přilákala dobrodruhy celé Evropy. Kolem roku 1250 sídliště násilně zaniklo a na jeho místě se objevil velký dvorec, jež patrně poskytoval útočiště kupcům i pocestným v půli dvoudenního pochodu mezi staršími městy: královským Uničovem a Bruntálem. Teprve v poslední třetině století obnovili osadu kolonisté z Německa, avšak již na novém principu.  Postavili řadovou ves se zemědělskými usedlostmi pravidelně rozmístěnými podél dnešní Bezručovy ulice i s návsí tvořenou domy řemeslníků. Ani nádoby zazdívané pověrčivými vesničany do hliněných zdí polozemnic poblíž vchodů nezabránily další pohromě. Obydlí lehla popelem a obnovené chalupy na kamenných podezdívkách zanikly opuštěny v nepříjemné konkurenci nedalekého města na počátku 14. století.

Městečko Rýmařov, jehož půdorys dodnes respektuje polohu Hrádku, se schoulilo kolem svažitého rynku tvaru čtverce jedinou neúplnou okružní ulicí s domy mířícími štíty ke komunikaci. Chytře vybranou plochu chránil z jihu neprostupný močál, na severu příkrý sráz a jediný přístup po západní šíji přeťali Rýmařované hlubokým příkopem.

Od počátku města lze sledovat v činnosti jeho obyvatel výrazný podíl zpracování rud. Již na přelomu 13. - 14. století pracovala v prostoru Hrádku unikátní huť, která užívala tehdy špičkovou evropskou techniku k získávání zlata. Přímou tavbou získávali Rýmařované neuvěřitelně čistý kov téměř stoprocentní ryzosti. Doba vlády Jana Lucemburského znamenala pro město obrovský rozvoj spojený opět s dolováním, avšak nyní již daleko výnosnějších železných rud. Nová huť začala opět na Hrádku zpracovávat krevel a magnetovec z blízkého okolí. Sláva hutí na Rýmařovsku pohasla až v 19. století.

Konec nadějného století vyplnily krvavé spory dědiců Jana Jindřicha, bratra císaře Karla IV. Nastala občanská válka všech proti všem. Pokladny bojovných markrabat se postupně vyprázdnily a Rýmařov se stal na staletí městem zástavním. Roku 1398 získal zboží smutně proslulý Proček z Vildberka. Podobně jako jiní zvětšoval svůj majetek loupeží i lavírováním mezi stranami svárů, a tak si vysloužil riskantní označení zemským škůdcem a s tím zamířil do pekel i Rýmařov. Několikrát vážně stíhán kličkoval Vildberk před spravedlností neplněnými sliby. S tím nesporně souvisí nešťastný rok 1405. Město bylo neznámými útočníky dobyto, vydrancováno a spáleno. Zkázu nezamlčují ani dvě nejstarší městské listiny z ledna 1406, kterými zmoudřelý zeměpán Jošt dává městu stejná práva, jako užívala Brno s Olomoucí.

V době po válkách se vitální Rýmařovsko rychle vzpamatovalo, ožily doly železné, stříbrné i dobývání barevných kovů. Doby zemského správce a později krále Jiřího se staly pro náš kraj požehnáním. Roku 1468 obsadili Uhři Matyáše Korvína Moravu a na rozdíl od větší části země vznikla na Sovinci, Rabštejně i rýmařovské tvrzi tvrdá ohniska odporu proti usurpátorovi. Ozbrojenci pod vedením Sovineckých pánů i Matěje Tovačovského, rabštejnského hejtmana Jiřího Tunkla z Brníčka, napadali se střídavým úspěchem oddíly nepřítele i zrádců. Nejstrašnější rána dopadla na obě panství v srpnu 1474. Uherské vojsko vytáhlo od Olomouce proti Opavsku a Nisku, za sebou ponechalo široký pás spálenišť a lidského utrpení. Kromě vydrancovaného Rýmařova a zázračně zachráněných Jamartic lehly popelem všechny okolní vsi i s městečkem Brunzejfem (Ryžovištěm) a nadlouho zůstaly zcela pusté.

16. století se stalo pro větší část Moravy obdobím klidu a prosperity. Město pomalu zapomnělo na krutý třesk zbraní a prostředí nezvyklé náboženské tolerance umožnilo pronikání luterství. Nová víra zcela převládla a již roku 1555, nejspíše s účinnou pomocí vrchnosti převzali protestanté fary a kostely celého panství kromě hrázděné kaple V Lipkách a skalského kostelíka, jež zůstaly hrstce zbylých katolíků. Panství se podle nového sídla začalo nazývat janovickým.

Rýmařov měl svůj pivovar, lázně i špitál a rozličné řemeslnické cechy zásobovaly celé panství veškerým potřebným zbožím. Zástavní panství s nimbem bohatých nalezišť drahých kovů přitahovalo stále další zájemce. Teprve v roce 1583 zakoupil zboží do dědičného držení přítel Rudolfa II., renesanční velmož Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu, neobyčejně vzdělaný tyrolský hrabě. Tolerantní president dvorské komory s velkorysostí skutečného aristokrata ponechal městská práva nedotčena, a tak Rýmařované vůbec zatím nepocítili, že město pokleslo mezi poddanská, spíše naopak. Vrchnost vypomáhala při četných požárech a 1590 založila u farního kostela první stabilní městskou školu s řadou vynikajících preceptorů, mezi nimiž vyniká skvělý hudebník a skladatel Rudolf Aucuparius - Vogler. Hoffmannové věnovali též neobyčejnou péči lesům, jež tehdy patřily spolu se solnohradskými k nejkrásnějším v celé monarchii.

V roce 1626 pronikly na Rýmařovsko oddíly dánských protestantů pod vedením nejednoho českého důstojníka a v čele se schopným stavovským generálem Mansfeldem, Rýmařov opět zvedl v naději hlavu a městská hotovost pomohla svým souvěrcům při dobytí Sovince i obléhání Šternberka. Slabí Dánové však neudrželi krok se silnou katolickou Ligou a válku ukončili ústupem. Teprve po vydání Obnoveného zřízení zemského začal masový útěk luteránů odmítajících konverzi zvláště na Hornoměstsku. Skutečné hrůzy však nastaly o svatodušních svátcích 1643, kdy se už podruhé na severní Moravě objevily švédské oddíly Linharta Torstenssona. Teprve 1650 odtáhly poslední švédské jednotky a za nimi zůstalo ze značné části vylidněné, vyhořelé, zpustlé město a zoufalí obyvatelé propadlí po strašných zážitcích morálce horší než vlčí.

Zatvrzelé město nechtělo ustoupit, nejschopnější představitelé obce byli uvězněni. Teprve r. 1662 rozhodl císař Leopold ve prospěch měšťanů o zachování všech práv ovšem výměnou za naprosté a trvalé podřízení vlastníku janovického panství. Evangelická víra vzala za své v průběhu poslední jezuitské misie (1667 - 1668) po řadě předchozích neúspěchů. Zděšení z nástupu Turků znásobily opravy Rabštejna, průtahy vojsk k Vídni, ložírování regimentů a povinnost stavět do zbraně mladíky z panství. Vrchnost musela zřídit domobranu. V období nejistot lidé opět více přilnuli k víře. Město oslavilo přenesení ostatků sv. Hilária až z Říma a svěřilo se pod ochranu rytířského archanděla Michaela. Slavnostní Te Deum znělo na oslavu vítězství nad osmanskou záplavou u Vídně 1683 po celých sedm hodin. Ještě nedozněl strach z Turků a rodiny měšťanů ohrozily čarodějnické procesy. Za první oběť zvolil prokurátor Boblig statečného a výřečného odpůrce procesů rýmařovského faráře Františka Jana Bapsta a jeho obviněním chtěl přenést procesy i k nám. Opět nelze jinak, než obdivovat statečnost a prozíravost konšelů, kteří knězi, jenž se dostal do bezvýchodné situace, umožnili na poslední chvíli v lednu 1686 útěk na neznámé místo a zaskočený soudce nedokázal situaci zvrátit.

Po nedlouhém uklidnění na počátku 18. století udeřily nové rány, které k velkému štěstí Rýmařovska dokázali alespoň do jisté míry tlumit noví majitelé panství, českorakouský rod Harrachů, vynikající a lidští hospodáři. Mladičké Marii Terezii vyvstala hned po jejím nástupu na trůn řada nebezpečných nepřátel, a zatímco Bavoři s Francouzi záhy s ostudou opustili Čechy, Slezsko s Moravou napadli daleko schopnější Prusové. Hrabě Ferdinand Harrach využil staletých znalostí obyvatel s pěstováním a zpracováním lnu a zároveň přivedl ze svého panství na Šluknovsku další zručné tkalce. Pro nové příchozí nechal postavit vsi Harrachov, Růžovou, Ferdinandov a osadu Nové Pole. Již roku 1748 snížil značně též robotní povinnosti, ačkoli jej to přinutilo pronajmout všechny starší panské dvory kromě janovického. Není tedy divu, že selské bouře 1775 se panství naprosto nedotkly, i když hrozily bohaté Hané.

O Velikonocích roku 1790 vznikl z neopatrnosti nevelký požár v domě barvíře na Dolním předměstí, větrné počasí snadno rozdmýchalo oheň a ten se v neuvěřitelně krátkém čase přenesl na celé město. Divoké plameny zasáhly všechny domy včetně radnice a kostela, vznítily se i kopky hnoje na okolních polích. Starý Rýmařov nad zemí zmizel, vzniklo nové idylické městečko v duchu klasicismu a empiru, jež si přes léta přestaveb a chátrání zachovalo do jisté míry původní půvabnou tvář. Přicházely další změny v celém systému rakouského mocnářství a bouře zasáhly 1848 i Rýmařov. Vznikly tu dvě kompanie národní gardy, jež oblečeny ve fešáckých stejnokrojích a po zuby ozbrojené značně povzbuzovaly sebevědomí měšťanů při cvičeních a neméně častých parádách. Garda měla i svou šatlavu s profousem a vojenskou kapelu. Naštěstí na poklidné Moravě nemusela nikdy použít zbraně a zakrátko byla k nelibosti občanů rozpuštěna. Roku 1849 bylo zrušeno dělení země na panství a začal vznikat zcela nový správní systém. Rýmařov zůstal nadále v kraji olomouckém, ale podléhal zpočátku okresnímu hejtmanství ve Šternberku. Postupně se stal sídlem soudního okresu a v letech 1855 - 1868 získal statut okresního města. Nový okres spojil obce dvou bývalých panství sovineckého s janovickým a zůstal jím až do roku 1960.

Do města vstoupil telegraf, vznikly spořitelna s bankou, též nepříliš sympatický berní úřad a okresní četnická stanice. Ještě jednou se zase muselo město setkat s nepřátelskými vojáky. V létě 1866 pronikly zcela bez odporu do země pruské sbory, aby s konečnou platností zničily rakouský vliv v Německu, na něž si dělali nárok Prusové sami. Rakouské velení zcela nelogicky zbudovalo nevalnou obranu hluboko ve vnitrozemí a Rýmařov byl ponechán napospas nepříteli. Obyvatelé zjistili katastrofu až podle útěku státních úředníků. Prusové město obsadili a naprosto neuvěřitelnými požadavky, navíc vynucovanými patřičnou hrubostí, zcela zruinovali jeho finance. Pomoc, kterou po krátké a dokonale prohrané válce poskytla Vídeň, byla směšně malá a město se s nastalými dluhy již nikdy nedokázalo vyrovnat. Nová situace začala přesto přát podnikání a ve městě začaly růst nové průmyslové závody. Od šedesátých let vznikaly veliké hedvábnické podniky, mezi nimiž později vynikly zvláště textilky továrníka Flemicha a bratří Schielů. Ve městě se začaly tkát koberce, zpracovávat juta a kožařský průmysl využil možností výrazné dobytkářské oblasti. Vedle cínařského a olovářského podniku bychom zde nalezli i dřevozpracující závody. Dřevo četných pil se tu měnilo na drahý nábytek, sudy a lyže. Na předměstí stály dvě keramičky, též cihelny dodávaly poměrně kvalitní zboží na stavby spolu s kamenolomy. Potravinářský průmysl zastupovala kromě sodovkárny a likérny i konzervárna.

V roce 1878 přivítali Rýmařovští konečně první vlak z Valšova. Rýmařov měl tehdy šanci stát se důležitou železniční křižovatkou. Obě světové války tomu bohužel zabránily, a město tím získalo nezáviděníhodnou polohu konečné stanice.

Bohatnoucí město nezanedbalo ani kulturní sféru. Po roce 1850 vznikly kvalitní základní školy, 1873 gymnázium, potom tkalcovská škola, kupecká a hudební. Působila zde řada kulturních, odborných i charitativních spolků, město mělo svou veřejnou knihovnu, divadelní sál a od roku 1901 též zajímavé městské muzeum. Navíc příhodná poloha, příznivé zimní podmínky a přitažlivé okolí umožnily městu, aby svých předností plně využilo jako středisko zimních sportů a horské turistiky. Město nadále poskytovalo svému okolí vše potřebné. Mělo od konce století svůj vodovod i elektrárnu a zdejší stavebnictví prožívalo zlatý věk.

Zdánlivou stabilitu střední Evropy záhy porušily sarajevské výstřely a odstrkovaný Este zemřel v náručí posledního janovického Harracha Františka Arnošta. Přesně za měsíc vypukla první světová válka. Na dostupných fotografiích rýmařovských rekrutů z roku 1914 je vidět úsměvy a hrdost na tvářích jejich otců. Do války šli zvítězit. Situaci pak začali měnit první mrtví a v lepším případě invalidé, stačí jen pohlédnout na pomníčky padlých, abychom zjistili, jaká byla cena. Také začal hlad dřív tady než na bohaté Hané. Na konci války nacházíme místní obyvatele zklamané, nejisté s nenávistí k prohrané válce, bez jakýchkoli zpráv a naprosto dezorientované. Vznik Československé republiky je zastihl nepřipravené a způsobil zde doslova šok. Není proto divu, že se nechali pasivně dovláčet k souhlasu se vznikem podivného útvaru s názvem Sudetenland s vládou v Opavě, která se s dvěma dalšími snažila o připojení k Německu. Nový stát však nemohl souhlasit s tak rozsáhlou korekturou historické hranice, a tak se i Jesenicko pod pohrůžkou vojenskou silou svých cílů vzdalo bez odporu.

Německá armáda obsadila Rýmařov teprve 8. října 1938 a okres se stal správním celkem Velkoněmecké říše. Nelze skrývat, že mnozí zdejší obyvatelé změnu přivítali, objevily se protižidovské nálady, ale ani ty nebyly pravidlem. Také válka pro Německo zpočátku úspěšná vyvolala více nadšení u mladých, staří už měli své zkušenosti. Celé Jesenicko se navíc stalo jedním velkým táborem pro internaci či likvidaci odpůrců nacismu. Přímo ve městě zřídila armáda dva tábory pro polské a britské zajatce a kromě nich zde pracovalo mnoho totálně nasazených žen i mužů z Polska a Ukrajiny. Historie se opakovala. Zase zprávy o padlých a později nepříjemná vidina totální porážky. S hrůzou a strachem viděli Rýmařované na samém konci války procházet městem tisíce nelidsky zbědovaných ruských zajatců a ledaco se proslechlo o koncentrácích, jejichž filiální tábory byly v Bruntále a Světlé Hoře. Významnější nacisté opustili město zavčas a zbylo jen zklamané, obelhávané a vyděšené obyvatelstvo tvořené především starými lidmi, ženami a dětmi.

Závěrečný akt pochmurných let války nastal v Rýmařově 7. května 1945. V dopoledních hodinách se přisunuly jednotky sovětské armády od Bruntálu a při nedlouhém obléhání a ostřelování města, které způsobilo řadu požárů i zbytečné oběti na životech, padli čtyři ruští vojáci, pět německých a jedenáct civilistů. Po obsazení města došlo k dlouhé řadě sebevražd i podivných úmrtí, z nichž málokteré motivovala ideologie, častěji umírali lidé z pocitu bezvýchodnosti, osamocení, ze strachu z budoucnosti či zneužité ženy v šoku, aniž by zatím někdo uvěřil v hromadné vystěhování nebo si dokázal představit v zapadlém a špatně informovaném městečku celou obludnost nacistické genocidy

Mezi prvními přijela zajistit pořádek též jednotka Čs. obrněné brigády, která se vrátila po vítězném obléhání francouzského přístavu Dunkerque, a na konci měsíce ještě třiašedesát příslušníků Stráže národní bezpečnosti. Začaly též fungovat nové správní orgány. Poměry byly více než složité, jediné spojení s okolím zajišťovala železnice a zakrátko ještě dva americké nákladní Dodge. Teprve od března 1946 přibyly první autobusové linky. Zásobování nestálo za řeč, chybělo vše včetně výrobních surovin v podnicích a pohonných hmot.
V nepřehledném systému a velké euforii lidí z míru, ale též v atmosféře ještě živého děsu ze smrtící okupace a nepředstavitelných hrůz nacismu unikaly některé temné tóny dnes již nepochopitelného revolučního práva, podivné soudy i srpnový divoký odsun německých obyvatel do nepřipravené sovětské zóny. Zbývající němečtí Rýmařované, zatím zaměstnaní v podnicích i v zemědělství, pak podstoupili již spořádanější a nikoli bezbolestnou cestu po železnici postupně v době od ledna do října 1946. Usazovali se převážně v americkém okupačním pásmu v Bavorsku, Hessensku a Falci přijímáni ve zcela zničené zemi s nenávistí, a trvalo léta, než se s novým prostředím sžili. Výměna obyvatel znamenala pro Rýmařovsko dosud nejhlubší přeryv celé jeho historie od 13. století.

Školy zaplnily díky válce podvyživené a nedostatečně oblečené české děti a spolu s ostatními obyvateli vděčně přijímali solidární akci UNRRA. Postupem času začaly přicházet také slovenské rodiny i jejich krajané usídlení od minulého století v Rumunsku. Ani další lidé však nedokázali dostatečně naplnit Rýmařovsko. Dosidlování se zadrhávalo a zvláště na vsích docházelo k neustálé migraci. Jinak tomu bylo ve sféře živností. Rozběhla se knihovna, kino, neobyčejně pilní ochotníci z Mahena studovali první divadelní hry, svou činnost zahájil Sokol i první oddíly Junáka. Časem se situace změnila k lepšímu a život se pomalu vrátil do normálních kolejí, aniž kdo očekával výraznější změny.

Téměř neuvěřitelný se zdá prokazatelný nezájem o převrat v únoru 1948, ačkoli město ovládali nejpočetnější komunisté již od roku 1945. Situaci většinou lidé vnímali jako běžnou demokratickou výměnu vlády, ale události nabývaly stále rychlejší tempo. Přes šok z podivné smrti oblíbeného Jana Masaryka, kterou běžní lidé zatím nespojovali s nastupujícím režimem, mnohý uvěřil v lákavé sliby a jiné možná svedla i zášť k úspěšnějším či bohatším. Klima bylo připraveno. Dusná a pochmurná atmosféra diktatury brzy zabloudila i k nám. V říjnu 1949 byla obviněna skupina odpůrců režimu z útoku trhavinou na provoz tehdejší textilky Henap. Ačkoli akci neprovedli, byli odsouzeni ve vykonstruovaném procesu na desítky let. Nespravedlivý a krutý veřejný soud se konal v sále městského kina. Další tragédií bylo vytváření zemědělských družstev. Lidé, kteří před málo lety dostali půdu od státu, se jí měli opět zbavit a vstupovat do mnohdy vnucených komun již od roku 1950. Nejschopnější a bohatší rolníci odporovali více, a tak nastoupila falešná obvinění, vyvolávání nenávisti a násilné odebírání majetku rozkulačovaným, jak zněla politická hantýrka. Poslední stateční byli zlikvidováni po roce 1960.

Těžkou ránu rýmařovskému průmyslu zasadila izolace státu od tradičních trhů, vývoz se zaměřil na sice rozsáhlý, avšak trvale insolventní a nepodnětný trh států sovětského bloku či rozvojových zemí. Důsledky doznívají dodnes.

První známky nevelkého otupení drastického období tvrdé diktatury se objevily po roce 1955. Zlepšily se platy, 1956 obnoveno léta zrušené gymnázium ve formě jedenáctileté střední školy. Její studenti, využívaní často v provozech textilek, museli skládat ještě před maturitou kvalifikační zkoušky v oboru tkadlec. Přestaly přesuny obyvatel, došlo k poměrné stabilizaci, i když mnohdy nadále sloužilo Rýmařovsko k umisťování podezřelých či politicky nepřizpůsobivých jedinců a potencionálních rebelů, situace se značně uklidnila. Nadále však vládl tuhý centralismus a roku 1960 zanikl z moci úřední téměř stoletý moravský rýmařovský okres. Stal se proti logice vývoje historického správního systému součástí většího celku ještě s dalšími dvěma slezskými okresy Bruntál a Krnov.

Přes jistě významné a nesmírně potřebné zvýšení počtu bytů nebylo v silách města zabránit neodčinitelným zásahům v historickém centru. Ani Rýmařov neunikl porušení sedmisetleté uliční linie, otloukání stylových empirových či neorenesančních fasád, stavbě architektonicky trapných objektů v obvykle bezduchém slohu divné doby. Za nejtragičtější však můžeme považovat likvidaci celé poloviny rýmařovských kostelů. Když klidnější šedesátá léta vyvrcholila politickým jarem 1968, byli obyvatelé města v drtivé většině okouzleni možností reforem a jednoznačně na straně rozumu a lidskosti. Posledním pozdravem Pražského jara se stalo založení významného rýmařovského podniku na výrobu rodinných domků z bohatých zásob místní suroviny, ze dřeva. Podnik dodnes prodává na světových trzích a zachoval si pro město nesmírný význam.

Netrvalo dlouho a objevili se první zrádci, došlo k obávaným prověrkám, které u nás těžce postihly zvláště některé komunisty. Režim pronásledoval celé rodiny i s dětmi. Nastala situace připomínající události po puči 1948. StB spolu se stranou a podřízenou vládou zajistily hřbitovní klid, ideologie prorostla vším. Než vývoj nelze zcela ubrzdit, a přes nespornou stagnaci se ve městě ledaco měnilo k lepšímu. Vyrostla velká sídliště, opět bohužel šedivé panelové činžovní domy, mnohdy zcela nevyhovující drsnému klimatu Jeseníků. Vzrostl též počet školních budov a významným centrem se stal Dům kultury. Také Rýmařovem proběhly dokumenty Charty 77 a disent dosáhl i k nám, přesto se naděje na změnu zdály čirou fantazií. Ticho a poněkud ospalý poklid nevelkého městečka rozbily události po 17. listopadu 1989. Většina občanů ožila a propadla všeobecnému rozhořčení, později s nemenší chutí rozjařenosti. Již v listopadu vzniklo Občanské fórum a svobodné volby postavily po půlstoletí do čela města důvěryhodné spoluobčany, kteří, ač někdy různých názorů, vědomě nesli svou kůži na trh.

Do dnešní doby se mnoho změnilo, objevily se vkusné domy, opravilo se mnoho fasád na městských domech, zachraňují se upadající hodnoty, upravila se nevzhledná zákoutí např. Horní ulice, byl vybudován Sportovně kulturní areál v Zahradě Hedvy a mnohé další. Středisko volného času Rýmařov a městské muzeum zajišťují ve městě pravidelnou kulturu.

• Adam Gilg, (1651 - 1710?), jezuita, misionář v Mexiku
• Johann Christoph Handke, (1694 – 1774), významný barokní malíř
• Ferdinand Schnitzler (1857 – 1933), vládní rada, profesor na Německé technice v Brně a poslední německý starosta Brna (1916 - 1918)
• Karl Schinzel (1886 – 1951), inženýr a chemik, vynálezce barevné fotografie
• Mons. František Vaňák (1916 – 1991), teolog, olomoucký arcibiskup
• Jiří Karel (* 1936), archeolog a historik
• Jiří Meitner (* 1958), malíř
• Hana Marvanová (* 1962), právnička a politička
• Tomáš Ujfaluši (* 1978), fotbalista
• Ladislav Velebný (* 1957), politik, poslanec za ČSSD
• Pavel Verner (1947 – 2009), český novinář, spisovatel a dramatik
• Ivana Uhlířová (* 1980), divadelní herečka

• Kaple Navštívení Panny Marie, místními také nazývaná kaple V Lipkách, velmi významná barokní stavba místního stavitele Friedricha Höslera z let 1711-15. Uvnitř vymalována malbami Ferdinanda
• Nabotha a Johanna Christopha Handkeho. Poblíž se nachází socha Panny Marie Vítězné z roku 1774 a skupina Ukřižování, lidová práce z roku 1812. Kaple je od roku 2011 přístupná veřejnosti.
• Radnice - monumentální stavba s prvky gotiky, renesance, baroka a klasicismu
• Hrádek - chráněná archeologická lokalita, dříve se zde nacházela drobná pevnůstka, nyní je zde geologická expozice
• Kostel svatého archanděla Michaela - původně goticky kostel, později renesančně přestavěn
• Budova fary - cenná renesanční stavba ze šestnáctého století, dříve horní úřad.
• Socha Panny Marie Immaculaty v blízkosti fary (socha původně stávala v areálu parku u chátrajícího zámku v Janovicích u Rýmařova, na své současné místo byla instalována v roce 2010).
• Boží muka - na levé straně silnice z Rýmařova do Bruntálu
• Sloup se sochou Panny Marie - barokní plastika olomouckého sochaře Franze Leblose z roku 1683 nacházející se v západní části náměstí Míru. Sloup byl postaven na náklady Marie Elisabethy
• Richtensteinové na paměť morové epidemie, která postihla Rýmařov v roce 1680. Socha prošla restaurováním v roce 1993.
• Socha svatého Jana Nepomuckého - sochařská práce Severina Tischlera z roku 1736.