Humpolec

Humpolec vznikl jako strážné místo uprostřed pohraničních hvozdů, kde vedla důležitá stezka vedoucí z Prahy na Moravu. Podle pověsti stál při zrodu Humpolce polomytický Gumpold, seriózní prameny však tuto domněnku nepotvrzují a jméno praotce města neuvádějí. První písemná zmínka o vsi je z r.1178, kdy ji král Přemysl daroval Soběslavovi II. Komu předtím patřil není známo, ale Fr. Javůrek je toho názoru, že němečtí rytíři, kteří vnikali do pohraničního hvozdu, založili osady Gumpoldsdorf či Gumpolsfeld. P. Zoubek ve svém spisu "O zakládání měst v Čechách" zastává názor, že ke vzniku města přispěly stříbrné doly a odvozuje jméno Humpolec od slov "hon-pole"- tedy "zvláštnosti uprostřed lesů".

Prvním známým držitelem města je tedy řád německých rytířů, dále to byl do r. 1325 želivský klášter a poté křižovníci s červenou hvězdou. Velmi významně se do historie zapsal r. 1233, ke kterému se vztahuje první písemná zmínka o kostelu sv. Mikuláše založeného želivskými premonstráty.

Dalšími majiteli sídla se staly šlechtické rody, nejprve páni z Lipé a později z Dubé, z Leskovce, Trčkové z Lípy ( za jejich vlády došlo k rozvoji rybníkářství a pivovarnictví) a páni z Říčan (Jan z Říčan r. 1560 zakládá soukenický cech). V době husitských válek se celá oblast stává krajem kalicha, na nedalekém vrchu Melechov se odehrály první schůzky husitů i jejich první srážky s panskou mocí. Z této doby pochází patrně nejznámější humpolecký rodák středověku, Jan Želivský, vůdce radikální pražské chudiny. Město a okolí poznamenala válečná tažení krále Zikmunda, což byl trest chudé a drsné Vysočině za její nadšení z husitského povstání.

Po Bílé hoře r. 1620 se město stává konfiskátem a dostává se do rukou cizí šlechty - pánů ze Somlsu, ale ani tím se postavení Humpolce nijak nezměnilo.

Z dalších majitelů lze uvést rody Kirchnerů, Gastheimů, Metternichů, Regalů, z Delbína , z Neffzernu. Za pánů z Neffzernu se město opět vzpamatovalo z úpadku, který utrpělo v 18. století. Hlavní podíl na tom měl Jakub z Neffzernu, který se také zasloužil o rozšíření pěstování brambor na Humpolecku, které jsou dodnes jednou z nejvýznamnějších plodin tohoto málo úrodného kraje. Za posledního majitele - hraběte Wolkenstein-Troszburga - byl Humpolec r. 1807 prohlášen svobodným městem "na věčné časy".

Revoluční rok 1848 měl ohlas i v Humpolci - byla vytvořena národní garda a říšským poslancem za město se stal Karel Havlíček Borovský. V roce 1910 zde byl zřízen okresní úřad. Okresním městem zůstal i po 2. světové válce, až do roku 1960, kdy se stal i s okolím součástí pelhřimovského okresu.

Ve 13. - 15. století tu nabyla na významu těžba stříbra a od 17. stol. tradiční soukenická výroba. V 19. století mělo město již natolik rozvinutou soukenickou výrobu, že zaměstnávala na 2 000 lidí a městu se začalo říkat "Český Manchester". Soukeník Emerich Dítě tenkrát vytvořil světový rekord, který přispěl k propagaci města. Za pouhých sedm hodin dokázal zhotovit látku na lovecký oblek pro císaře Františka Josefa I. Vše sám od střiže ovcí až po utkání. Za další tři hodiny byl oblek ušit a dodán do Vídně. Není divu, že právě na jeho továrně se také rozsvítila první elektrická světla na Vysočině.

Aleš Hrdlička - Významný antropolog, vědecky vyvrátil názor, podle něhož by se lidstvo dělilo na vyvolené a podřadnější, na předurčené vládce a otroky, a to podle barvy pleti a podle původu. Stal se kurátorem Národního muzea ve Washingtonu a postupně i světové uznávaným antropologem a bojovníkem proti rasismu. Jeho celoživotním krédem se stalo heslo "Všechno lidstvo jednoho původu", které dnes zdobí Hrdličkův pomník na Dolním náměstí. Hrdličkovo jméno nese dnes místní gymnázium a především muzeum, jehož antropologická expozice patří k nejmodernějším a obdivovaným antropology celého světa. V části výstavy nalezneme i doklady o přátelství vědce s prezidenty Masarykem a Rooseveltem. Hrdlička se toužil vrátit po válce z Ameriky zpět do vlasti. Toto přání se mu však již nepodařilo vyplnit, a tak je v Muzeu Dr.A.Hrdličky uložena alespoň jeho urna.
    
Gustav Mahler - Jeden z geniálních tvůrců českého hudebního dědictví se narodil v Kalištích u Humpolce. Motivy, ovlivněné hlubokým vztahem ke drsnému rodnému kraji se staly kořením Mahlerovy hudby, dodávajícím jeho skladbám prostou, čistou vznešenost. Hudební skladatel působil jako dirigent ve Vídni a stal se tvůrcem slávy tamní Dvorní opery a Metropolitní opery v New Yorku. Uplatnil se i na domácí půdě, pracoval v Praze, Olomouci i v dalších městech. Jeho písňové celky využívající hojně lidových popěvků i velmi rozsáhlé a náročné celovečerní symfonie patří k pokladům světového umění. Ve svých skladbách nechal zaznít i ironickým i groteskním tónům, ty však pramenily spíše z autorova pocitu osamění.Gustavu Mahlerovi věnovalo Muzeum Dr. Aleše Hrdličky jako první v republice ve svých prostorách stálou expozici, kde je možné uprostřed exponátů si poslechnout nahrávky Mahlerových skladeb v podání nejrůznějších světových orchestrů dirigovaných velikány formátu L.Bernsteina, V. Neumanna a R. Kubelíka.
    
Jan Zábrana - pocházel z učitelské rodiny, která byla po II. světové válce pro politické názory pronásledována - Janova matka Jiřina jako bývalá národně socialistická poslankyně byla vězněna od 1948 do 1960. Zábrana po maturitě na humpoleckém gymnáziu mohl začít studovat pouze římskokatolickou cyrilometodějskou fakultu v Praze. Po dvou semestrech odchází pracovat jako dělník. V této době začal psát první povídky, které však vyšly až roku 1993 (Sedm povídek). Zároveň psal básně, které vycházely až později - v 60. letech, souborně až v letech 1991- Jistota nejhoršího, 1992 Zeď vzpomínek a 1993 Básně. V polovině 50. let se Zábrana stal překladatelem z povolání, a je chápán jako jeden z nejvýznamnějších a nejhodnotnějších překladatelů po II. světové válce. Z počátku překládal hlavně ruské autory: Bakunina, Babela, Pasternaka, Jesenina aj., pak také z angličtiny, a to především básníky beat generation: Ginsberga, Corsa, Ferlinghetti aj. O překládaných autorech psal eseje, které vyšly v knize Potkat básníka (1989). Spolu s J. Škvoreckým je autorem knížky pro děti Táňa a dva pistolníci (1965) a několika detektivek s hlavní postavou inspektora Pivoňky. Ze Zábranových deníkových zápisků - zahrnující dobu 1970-1984, vyšly na počátku 90. let 20. století knihy Celý život I. a Celý život II.
    
Jan Želivský - Jan Želivský, jeden z vůdců husitské protifeudální revoluce se narodil v Humpolci, někdy po roce 1380. Vzdělání nebyl v želivském klášteře a odtud byl r. 1416 poslán na faru v Jiřících. Některá zachovalá kázání Želivského jsou uváděna jako kázání Jana z Humpolce, jméno významného kláštera bylo ve středověku však více známé než bezvýznamné městečko, proto dochází ke změně jména na Jan Želivský. Počátkem roku 1419 zní Želivského plamenná slova již v chrámu Matky Boží Sněžné, kam se za ním hrnou zástupy nejradikálnějších složek husitství. Spolu s Janem Žižkou byl účastníkem defenestrace, ale vůdčího postavení si získal jako Žižkův spojenec nesmlouvavým bojem proti Zikmundovi, který měl po smrti Václava IV. V Čechách vládnout. Usiloval o jednotný postup všech husitů. Busta Jana Želivského je umístěna na Staroměstské radnici v Praze a před školou v Želivě, jeho pomník je umístěn před Novoměstskou radnicí na Karlově náměstí. Sborem Jana Želivského nazvala svůj chrám i Církev Čs. husitská v Humpolci.
    
Jindřich Honzl - (14. 5.1894 Humpolec - 20.4.1953 Praha)
Významný český režisér, teoretik, publicista a pedagog patří k levicově orientovaným umělcům, který prošel dlouhým vývojem od poetismu a surrealismu k socialistickému realismu. Přes ochotnické divadlo se dostal k profesionálnímu divadlu. Spolu s J. Frejkou založil v únoru 1926 Osvobozené divadlo, kde experimentovali avantgardně orientovaní umělci ze skupiny Devětsil. Do roku 1938 působil Honzl jako režisér v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, kteří jej uznávali jako vynikajícího teoretika divadla a filmu. V době II. světové války musel svou oficiální činnost přerušit a věnoval se poloilegální divadelní tvorbě, která měla významný vliv na vývoj divadla v poválečné době. Po II. světové válce přichází Honzl do Národního divadla a od roku 1948 je ředitelem činohry. Zde jednoznačně prosazuje socialistický realismus. Pro nemoc odchází roku 1951 do ústraní a věnuje se psaní studií o divadelní historii. Na jeho počest byly v Humpolci pořádány v letech 1968-1989 přehlídky amatérských divadelních souborů Jihočeského kraje pod názvem Honzlův Humpolec.
    
František Hamza - (6.3.1868 Kletečná - 4.6. 1930 Brno)
Již za studií na střední škole se projevovalo jeho literární i divadelní nadání, v létě roku 1890, již studentovi lékařské fakulty, byla v rámci studentských slavností v Humpolci ochotníky uvedena jednoaktovka Starosta. Po promoci roku 1897 se usadil v Luži u Košumberka, kde roku 1901 založil léčebnu pro skrufulozní děti, kterou vedl ve vlastní režii a po převzetí státem působil jako její ředitel. V červenci 1919 patřil k zakladatelům Masarykovy ligy proti tuberkulóze, od 1. září je jmenován přednostou ministerstva zdravotnictví, ve stejném roce zakládá plicní léčebnu v Dolnom Smokovci na Slovensku a v následujících letech další zdravotní ústavy v Chrudimi, Pardubicích, Praze, Žamberku a Jevíčku. V únoru 1922 se stává řádným profesorem sociálního lékařství na univerzitě v Brně kde působí až do své smrti. Jeho literární činnost je prezentována jednak vědeckými pracemi (Sociální lékař 1921, Zdravotní sociologie 1928), ale hlavně krásnou literaturou. Již v letech 1902-1904 uveřejňoval ve Zvonu Črty ze Zálesí. Vrcholným dílem je románem Šimon kouzelník (1920) a Želivské romance (1926), za zmínku stojí i jeho divadelní hra Duše lidská, s kterou toužil, byť neúspěšně proniknout na prkna Národního divadla.
    

• Farní kostel svatého Mikuláše.
• Evangelický kostel - stavba z letech 1861 a 1862 dle plánů stavitele J. Martina. Věž dokončena až roku 1891. Věž je postavena v novogotickém slohu a stojí na čtyřech pilířích.
• Hřbitovní kostel sv. Jana Nepomuckého – stavba z roku 1869 vznikla díky sbírkám a darům. Věž byla postavena a interiér vybaven v pozdějších letech. Jde o jednolodní novogotickou stavbu s věží a třemi oltáři obklopenou hřbitovem.
• Toleranční kostel – pozdně barokní stavba vystavěna roku 1785. Jeden z prvních tolerančních kostelů v Čechách. Následkem stavby tohoto kostela zdejší evangelický sbor získal 53 nových členů. Později kostel upraven zaklenutím oken a proražením vstupu v průčelí kostela. Po stavbě nového evangelického kostela na Českém městě sloužil toleranční kostel převážně jako pohřební.
• Fara (děkanství) - barokní stavba z roku 1732. Stěny členěny lizénovými pásy, okna se šambránami, uprostřed v přízemí portál zakončený segmentem. [2]
• Synagoga - U Vinopalny 492.
• Židovský hřbitov.
• Medova vila - stavba navržena architektem Josefem Gočárem v konstruktivistickém a funkcionalistickém stylu. Součástí stavby je i okrasná zahrada.
• Budova spořitelny - původně soudní budova. Po propuštění města z poddanství roku 1807 zde sídlila radnice. V roce 1848 tu promluvil z okna Karel Havlíček Borovský jako čerstvě zvolený humpolecký poslanec do říšského sněmu. V roce 1906 tu měl přednášku dr. Karel Kramář k 50. výročí Havlíčkova úmrtí. Ve stejném roce zde byl i T. G. Masaryk. Současná budova vystavěna roku 1929 dle návrhu Č. Musila. Na budově pamětní deska Karla Havlíčka Borovského od sochaře Josefa Šejnosta z roku 1935. [2]
• Budova městské knihovny - postavena roku 1873 jako nová radnice. Projekt navrhl architekt Josef Zítek. Jde o reprezentativní stavbu v novorenesančním slohu. V současnosti je zde umístěna městská knihovna.
• Radnice – secesní stavba z let 1912 až 1914 dle návrhu architekta F. Kavalíra. Dvoupatrová stavba se segementovým štítem a po stranách s arkýři. [2] Do stavby je zazděn kamenný portál z hradu Orlíka s letopočtem 1548. Druhé podlaží s prvky novobarokního slohu. Sochařská výzdoba od herce a sochaře Františka Fialy (Ferenc Futurista). V přízemí stavby pamětní deska druhoválečného stíhacího esa Josefa Dygrýna.
• Pomník rodáka antropologa Aleše Hrdličky a jeho museum.
• Pomník Tomáše Garrigue Masaryka - od Vincence Makovského s urbanistickým řešením od Josefa Gočára. Pomník byl slavnostně odhalen na Tyršově náměstí v roce 1937. Díky změnám režimů - nacionální socialismus a komunismus - byl pomník třikrát odstraněn a následně znovu postaven.
• Pomník rumunských vojáků nad železniční tratí.
• Pamětní deska nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi.
• Štůly pod hradem Orlíkem – na Humpolecku se těžilo ve středověku zlato, a to buď dolováním z pevné horniny (primární výskyt) anebo rýžováním z nezpevněných hornin (sekundární výskyt). Nedaleko hradu Orlíku se v lese nachází téměř půlkilometrové pásmo hornických prací, jehož součástí je 100 metrů dlouhý (a dobře zachovalý) hlavní úsek hornických dobývek o hloubce 5 až 7 metrů se zavaleným dnem. Hlavní úsek dobývek pokračuje směrem k západu ve formě 20 – 30 m široké pásma dobývek a odvalů o délce cca 170 m, které je následováno řadou mělkých průzkumných dobývek. K východu dobývky přecházejí ve vzájemně propojený systém prací. Ložisko bylo téměř kompletně vytěženo. Zrudnění (páskovaná, vtroušená a výjimečně žilná textura) je zde vázáno na pararuly, ložní křemenné žíly a čočky a hrubozrnné rekrystalované a pokřemenělé polohy erlanu se sulfidy. Zrudnění dosahovalo mocnosti 1-2,5 m. Obsah zlata se zde pohybuje od 0,3 do 10,8 g na tunu. Lokalita patří k nejzajímavějším památkám středověkého hornictví v okolí Humpolce a je chráněna.
• Rýžoviště zlata Březinka – v nejstarší době zde bylo v nižších partiích směrem k obci Čejov rýžováno zlato. Ve 13. století až 14. století zde bylo těženo zlato pravděpodobně i hornickým způsobem. Dále se zde začátkem 20. století krátce těžil živec. Těžba zlata byla prováděna u Humpolce pouze na těchto lokalitách a na lokalitě Trucbába u Humpolce-Hněvkovic.