Vrchlabí

Historie města Vrchlabí je nedílně spjata s dějinami osidlování Krkonoš - nejvyššího českého pohoří. České (původně Werchlab, Wrchlab) i německé jméno (Hohenelbe asi z roku 1518) města souvisí s jeho polohou na horním toku Labe, nejstarší latinský název Albipolis s Labem a jeho latinským pojmenováním Albis (Bílé) právě tak.

Pravděpodobně již před rokem 1300 vzniká na území našeho města první osada českého jména Wrchlab,doložená písemným pramenem r. 1359, a o něco později (r. 1365) německá ves Goswinsdorf, pojmenovaná podle svého zakladatele, lokátora Goswina, později zvaná Giesdorf. Snad již před rokem 1241 stávalo nedaleko Klášterské Lhoty tzv. vrchlabské proboštství s klášterem zvaným „cela Panny Marie“– pobočkou benediktinského kláštera v Opatovicích u Pardubic.

Vrchlabský zámek s parkem je dnes sídlem vrchlabského městského úřadu.Hašek z Vrchlabí, držitel vrchlabského panství, jako leník trutnovského manství kolem poloviny 14. století vystavěl nedaleko dnešního zámku vodní tvrz. Vrchlabí spravoval v letech 1359 až 1363, po jeho smrti zdědil léno jeho nezletilý syn Petr, jehož jménem zde vládla Haškova vdova do roku 1370. Petrův syn Hašek je připomínán roku 1437, v roce 1470 se jako držitelé Vrchlabí uvádějí bratři Čeněk, Petr a Vácslav. Roku 1488 Vácslav jako jediný leník umírá bezdětný. O vrchlabský majetek nastal spor mezi Heníkem z Valdštejna a na Štěpanicích, bratrem Čeňkem a sestrou tří bratrů Barborou, která jednala jménem zemřelého Petra. Soud rozhodl v roce 1493 ve prospěch Čeňka, Barbora ho však znovu žalovala a nakonec je vrchlabské zboží postoupeno Petrovým sirotkům. Ti prodali vrchlabské manství Janovi a Hynkovi Kordulům ze Sloupna. Vrchlabské zboží získal Jan a podíl upsal na svou manželku Mandalénu ze Šanova. Janova dcera Kordule ze Sloupna potom upsala polovinu vrchlabského statku manželovi Janu Tetaurovi z Tetova. Spolu vlastnili léno do roku 1525. Janovi se toho roku podařilo vymoci na králi Ludvíkovi propuštění z léna, načež Jan se svolením manželky vložil své výhradní právo do zemských desek. Právo se vztahovalo na vrchlabskou tvrz, dvůr i ves, na dvory v Branné (Horní), na vsi Kněžice, Žďár, Holenice a část Lhoty.

Tradice vrchlabských jarmarků přetrvala až do 20. století. V pozadí je vyobrazen náš kostel v podobě z roku 1820.Historicky nejvýznamnější postavou našeho města je bezesporu Kryštof Gendorf z Gendorfu, korutanský důlní odborník a královský rada. V roce 1533 kupuje Vrchlabí od Tetaura za 1750 kop českých grošů a zasluhuje se o povýšení vsi na město 6. října 1533. Od té doby se město honosí znakem a privilegiem dvou výročních trhů. Gendorf z Vrchlabí vytvořil bezesporu jedno z nejvýznamnějších center hutnictví železa, neproduktivnější v českých zemích. Za prací přišlo tehdy do Vrchlabí velké množství nových obyvatel. Gendorf jim v roce 1558 daroval pastvu a k těžbě dřeva kus lesa na pravém břehu Labe severně od města. Na oplátku museli Vrchlabští sušit seno na Gendorfových loukách. Eustachie z Gendorfu, dcera Kryštofa, dostala Vrchlabí od otce v roce 1561. Po ní vlastnily Vrchlabí dcery Barbora, Kateřina a Rozina, provdaná za Viléma Miřkovského ze Stropčic. Panství si rozdělily na třetiny, ale nakonec ho celé získala Rozina s manželem. Od jejich syna a Gendorfova vnuka, Viléma Miřkovského ze Stropčic nátlakem koupil Vrchlabí roku 1624 Albrecht z Valdštejna. Dohodnutá cena: 110 000 míšeňských kop. Ujednalo se také, že dokud Valdštejn nezaplatí, budou panství spravovat Miřkovští. Slovo nedodržel a po smrti Viléma Miřkovského ze Stropčic se panství zmocnil násilím a místo peněz dědice vyplácel manskými statky v podhůří. Díky vyspělému hutnictví a železářství se Vrchlabí zapsalo do dějin třicetileté války jako významný dodavatel sečných i palných zbraní. Po smrti Albrechta z Valdštejna získal Vrchlabí darem od císaře Ferdinanda II za vojenské zásluhy a finanční výpomoc Rudolf z Morzinu. Do Vrchlabí přichází nový rod.

Vrchlabští měšťané požívali až do konce třicetileté války náboženskou svobodu, kterou poskytovalo protestantské (luteránské) vyznání. S příchodem Morzinů začala na celém vrchlabském panství násilná rekatolizace. Po Rudolfově smrti jeho bratr Pavel z Morzinu obracel luterány na pravou víru tak horlivě, že se proti němu 15. března 1651 vrchlabští vzbouřili. Vzpouru urovnala ve prospěch pánů z Morzinů padesátka mušketýrů pod vedením komisaře Schoenfelda. Hlavní viníci odporu byli zatčeni a uvrženi do pražského žaláře. Ostatní dostali lhůtu k přestoupení na katolickou víru do konce března následujícího roku. Mnoho místních rodin následovalo příkladu J. A. Komenského a město navždy opustilo.

Spolu se zpracováváním železa se nejvýznamnějším řemeslným odvětvím stalo zpracování lnu. Vedle tradičních městských cechů vzniká ve městě roku 1590 i cech tkalcovský a začíná se rozvíjet přadláctví a tkaní lněných látek pro vzdálené trhy. Norimberský obchodní dům Bartholomea Viatise a Martina Pellera zprostředkovával odbyt vrchlabského plátna až do poloviny 18. století. Krkonošské plátěné výrobky se prodávaly v Itálii a Španělsku, vyvážely se do severní Afriky, Orientu a zámoří. Hrabě Pavel z Morzinu zařadil mezi robotní povinnosti sklizeň a zpracování lnu, který pěstoval na svých pozemcích. V roce 1675 přímou povinnost svých poddaných zrušil a nahradil ji peněžními platbami. Dva tkalcovské cechy odevzdávaly ročně do vrchnostenské pokladny více než polovinu příjmů. Na konci 17.století pracovalo na Vrchlabsku víc než 200 tkalců.

Vrchlabská radnice na pohlednici z přelomu 19. a 20. století.Následníkem Pavla se stal jeho syn Jan Rudolf. Protože jeho nejstarší mužský potomek Maxmilián zemřel, ujal se roku 1706 vrchlabského majetku druhorozený syn Václav. Majitelem byl až do své smrti roku 1737. Jeho rod zanikl po smrti jeho vnuka Františka a majetek získala nejmladší větev rodu. Rudolf z Morzinu a po něm stejnojmenný syn drží Vrchlabí až do roku 1881. Protože Rudolf mladší nemá syna, přechází panství na jeho dceru Aloisii, která sňatkem s Heřmanem Černínem z Chudenic zakládá nový rod: Černín-Morzin.

Výstavba nové radnice, dokončená roku 1737, předznamenala další hospodářský vzestup v 18. století. Před dvěma sty padesáti lety (kol. roku 1750) bydlelo a žilo ve městě asi patnáct set lidí ve více než 250 domech. Zhruba jen k polovině domů náležela orná půda, takže velký význam pro obživu obyvatelstva mělo řemeslo. V tereziánském katastru bylo město hodnoceno jako tzv. klasifikované, řemesla zde tedy byla hodnocena vyšší sazbou. Dle katastru pracovalo ve Vrchlabí 109 řemeslníků: zedník, krejčí, obchodníci s přízí, ševci, tkalci, soukeníci, barvíř, kožešníci, rytec pečetí, kolář, řezníci, punčocháři, řemenáři, mydláři, hrnčíři, kramáři, kloboučník, hodinář, sedlář, puškař a provazník. Trutnovskou horskou obchodní společnost založili podkrkonošští obchodníci s přízí ve snaze zbavit se konkurence a získat nové zákazníky. Působili v ní i dva vrchlabští měšťané. Významný podíl na obchodu s plátnem zůstal vrchnosti, která ho podpořila výstavbou bělidla a mandlovny. Se zpracováním lnu úzce souvisí založení přadlácké a tkalcovské školy roku 1770 Janem Mittelholzerem. Švýcarský odborník, který přišel do Vrchlabí o rok dříve, zřídil ve sklepení jednoho z místních domů dílnu, kterou vybavil pěti stavy. Tkaly se na nich závojovité látky určené k barvení. Říkalo se jim sangalety podle místa, kam byly vyváženy – švýcarského Sankt Gallenu. Škola (třetí svého druhu v Čechách) bohužel po pěti letech zanikla.

Od čtyřicátých let 18. století se Vrchlabsko často dostávalo do blízkosti válek o Slezsko, které vedla Marie Terezie s pruským panovníkem Fridrichem II. Nebezpečí vrchlabským hrozilo hlavně v podobě rekvizice potravin a peněz. Ani občasné kvartýrování vojsk nepřineslo městu nic dobrého, nepočítáme-li novou krev nechtěného potomstva. Spoluvládcem Marie Terezie se v roce 1765 stal její syn Josef II. Vrchlabí „lidového císaře“ několikrát přivítalo při jeho inspekčních návštěvách. Roku 1778 přibyl do města jako vrchní velitel armády, která měla zabránit vstupu Prusů do Čech ve válce o bavorské dědictví. Tři roky před Josefovou návštěvou – v roce 1775 – se také na vrchlabském panství poddaní připojili k povstání za úpravu robotních povinností, které propuklo v severních a severovýchodních Čechách, a vystoupili proti vrchnosti. Vtrhli 23. března do zámku, zbili panské úředníky, vypili pivo a pálenku ve vrchnostenském pivovaru. Městským pekařům sebrali chléb a pečivo. Roku 1781 s patentem o zrušení nevolnictví převedl hrabě Xaver Josef z Morzinů naturální robotní povinnosti na peněžní platby. V roce 1790 se Vrchlabí dostalo vlastního magistrátu – městského úřadu. Tvořili ho tři neplacení úředníci – purkmistr a dva obecní radní, placenými zaměstnanci byli zkoušený radní, kancelista a soudní sluha. Magistrát od počátku disponoval pravomocí nezávislého soudu první instance.

Textilní výroba dominovala od poslední čtvrtiny 18. století až do třicátých let 20.století a určovala průmyslový a řemeslný rozvoj města. Pobočka vídeňského velkoobchodu Jenny Aebly & Comp. působila ve Vrchlabí od roku 1788. Výrobu závojů u nás rozšířila firma bratří Kieslingů přibližně ve stejné době. Prostor vlastního města začínal být malý a tak se nová průmyslová zařízení zakládala v Hořejším a Dolením Vrchlabí a v Podhůří (Hartě). Od počátku 19.století pracovala v Podhůří vrchnostenská tiskárna látek, v roce 1803 tady Wenzel Zirm založil první z mnoha bělidel a úpraven látek – pozdější podnik Leutzendorf a Waengler. Do třicátých let minulého století pracovalo na zušlechtění výrobků místních tkalců celkem sedm podobných podniků.

Výstavbu přádelen lnu si vyžádala konkurence z Anglie dovážené a strojově vyráběné bavlněné příze. Jako celkem pátá v Rakousku-Uhersku vznikla v Hořejším Vrchlabí strojní přádelna lnu, kterou vybudovalo konsorcium čtyř společníků (později firma F.A.Rotter a synové). O tří roky později založil druhou vrchlabskou přádelnu Vilibald Jerie z Mrklova. Před sto lety pracovalo 1660 dělníků v místních přádelnách, což jim zaručovalo punc největších průmyslových podniků ve městě. Zakládání menších i větších podniků souvisí s rozvojem bavlnářství. Jako první vznikla tkalcovna Eugena a Viktora Cyperse v Podhůří pod Liščím kopcem. Před sto padesáti lety si ve městě v sedmi tkalcovnách vydělávalo na živobytí přes jedenáct stovek dělníků. Jejich výrobky se daly koupit nejen na území habsburského mocnářství, ale i jinde v Evropě. Kompletnost vrchlabských produktů zajišťovaly tiskárny a barvírny látek. Továrna Hartmann a Kleining se specializovala na výrobu obvazových materiálů.

Ostatní strojírenská výroba se ve Vrchlabí prosazovala jen pozvolna. Na konci 19.století se u nás začaly produkovat stavební materiály: vápno, cihly, kameninové a cementové prefabrikáty, umělý kámen. Velkolepou první průmyslovou výstavou severovýchodních Čech v roce 1896, kterou připravil vrchlabský magistrát s místními průmyslníky, vyvrcholilo období průmyslového rozvoje města.

Okolí města skýtá ideální podmínky k provozování zimních sportů.Nedílnou součástí života města se od roku 1867 stala činnost rozličných spolků. Vedle Jilemnice považované za kolébku českého lyžařství můžeme i Vrchlabí směle označit za jedno z rodišť zimního sportu ve střední Evropě. Průkopníkem, organizátorem a mecenášem lyžařského sportu ve Vrchlabí a okolí byl Guido Rotter starší, továrník z Hořejšího Vrchlabí.

Podíváme-li se podrobně na demografickou situaci ve Vrchlabí před necelými sto lety, zjistíme, že obyvatelstvo se hlásilo převážně k německé národnosti. V roce 1913 žilo v našem městečku 7048 obyvatel v téměř šesti stech číslech popisných. Jen necelá desetina z nich byli Češi, ostatní mluvili německy. O dvě desetiletí později zde už napočítáme přes dvanáct set Čechů, přičemž celkový počet občanů mírně poklesl na 6984. Život za první republiky se po poválečné hospodářské a národnostní krizi vrátil do normálních poměrů. Objevily se nové průmyslové obory: firma Petera – výroba automobilových karosérií, firma Löwit – výroba kabelů.

Pracovní příležitosti a solidní výdělky umožnily mnoha občanům výstavbu rodinných domků, takže počet čísel popisných vzrostl k počátku třicátých let o téměř dvacet procent na 707 (Smetanova ulice). Hranice města se rozšířily k jihu. Hospodářská krize (krach na burze v New Yorku) se projevila zejména ve vrchlabském textilním průmyslu a přinesla velkou nezaměstnanost.

V roce 1938 po mnichovské zradě se Vrchlabsko stalo součástí sudetské župy, tedy Velkoněmecké říše. Vrchlabský průmysl prodělal rychlou rekonstrukci a veškerá výroba se zaměřila na produkty válečného charakteru. Ve vrchlabských továrnách pracovali totálně nasazení Češi, zatímco většina německých mužů proti své vůli bojovala a hynula na bojištích druhé světové války. V mnoha pracovních táborech ve Vrchlabí žili ruští, francouzští a angličtí váleční zajatci, kteří na Vrchlabsku pracovali v průmyslu i zemědělství. V Hořejším Vrchlabí se nacházel ženský tábor pro Polky a Ukrajinky. Vysídlení německy mluvícího obyvatelstva po válce (1945-1946) znamenalo radikální změnu poměrů. Do Vrchlabí přišli noví lidé, staré tradice zanikly, mnoho majetku se rozkradlo a zničilo. Další rána dopadla na město s komunistických pučem v únoru 1948, přirozený vývoj se zastavil, talent, schopnosti a činorodost obyvatel města zůstaly v poměrech totalitního režimu nevyužity. Až s pádem totalitního režimu (1989) nastal rozkvět města, které se přirozeně stalo jednou z nejdůležitějších turistických křižovatek nového českého státu.

•     Kryštof z Gendorfu, nejvyšší horní hejtman Království českého, původce povýšení Vrchlabí na město 1533
•     Wenceslaus Hantke, barokní pěvec
•     Georg Ambrosius Tauchmann, varhanář, syn zakladatele varhanářského rodu Tauchmannů a proslulé vrchlabské varhanářské školy
•     Viktor von Cypers-Landrecy, botanik a zoolog, první správce Krkonošského muzea
•     Rolf Clemens Wagner, německý levicový terorista, člen RAF
•     Bruno Schier, německo-český germanista a slavista
•     Robert Turka, ředitel české menšinové školy a národnostní pracovník
•     Ladislav Rygl, český reprezentant v severské kombinaci
•     Ladislav Rygl ml., český reprezentant v severské kombinaci
•     Jaroslav Balcar, skokan na lyžích
•     Vladimír Guth, astronom
•     Josefina Kablíková, první žena-botanička v Rakousko-Uhersku, objevitelka a systematička mnoha druhů krkonošské flóry
•     Vojtěch Kablík, chemik, objevitel moderního postupu bělení papíru a bezpečnostní škrtací směsi na zápalky
•     Karel Halíř, houslista, sólista Berlínské filharmonie
•     Pavel Wonka, politický vězeň komunistického režimu, občanský aktivista
•     Viktor Kugler, obchodník, ochránce rodiny Anny Frankové, nositel vysokých státních vyznamenání Izraele a Kanady
•     Pavel Kuchyňka, oftalmolog
•     Karel Šebek, surrealistický básník a výtvarník
•     Konrád Wiesner, grafik a mědirytec
•     Vincenc Erben, archivář, blízký spolupracovník Františka Palackého, ředitel Svatováclavského      korunního archivu v Praze
•     Josef Krbal, nakladatel a vydavatel, průkopník regionální a vlastenecké literatury
•     Bedřich Steuer, překladatel a pětinásobný mistr republiky v zimním otužileckém plavání
•     Anna K (vl.jm. Lucianna Krecarová), zpěvačka a herečka
•     Martin Veselovský, TV a rozhlasový redaktor a moderátor
•     Marie Kubátová, spisovatelka a sběratelka krkonošských pohádek
•     Stanislav Skalský, hudebník, učitel a katolický kněz
•     Kryštof Ludwig, barokní puškař
•     Theodor Petera, zakladatel automobilového průmyslu ve Vrchlabí
•     Hana Jüptnerová, disidentka
•     Karolína Erbanová, rychlobruslařka
•     Radomír Šimůnek, československý a český cyklokrosový reprezentant
•     Veronika Vítková, česká reprezentantka v biatlonu
•     Zdeněk Vítek, český reprezentant v biatlonista
•     Jan Matouš, biatlonista
•     Radek Dejmek, fotbalista, obránce FC Slovan Liberec
•     Zdeněk Vašina, hornista, člen Pražské komorní filharmonie
•     Linda Fikar Stránská, muzikálová herečka a choreografka
•     Evelína Jirková, muzikálová herečka
•     Vojtěch Hakl, automobilový závodník
•     Petr Kuchař, motocyklový jezdec, průkopník freestyle motocrossu
•     Jiří Jebavý, hokejista, obránce HC Slavia Praha
•     Lukáš Bolf, hokejista, obránce HC Oceláři Třinec
•     Eva Samková, snowboardistka
•     Amálie Kutinová (1898 - 1965), spisovatelka a folkloristka
•     Miloš Gerstner, (1915 - 2006), podkrkonošský literát a pedagog
•     Miloš Fišera (1950), bývalý československý reprezentant v cyklokrosu
•     Zbyněk Honzík (1967), filmový herec
•     Václav Kuťák (1876 - 1956), učitel a lichenolog
•     Aleš Polanský (1959), disident

(Zdroj: Wikipedie)

Vyhláškou z 17. ledna 1990 je Vrchlabí městskou památkovou zónou. Do ní patří řada níže uvedených památek. U nich je za názvem značka (MPR).

Nedochované

• Sousoší Kristus na hoře Olivetské — Na návrší nad poliklinikou se nacházelo toto sousoší nedaleko kaple sv. Anny. Peníze na výstavbu poskytl J. Ch. Wancke. Autor neznámý.
•  Vítězný tank — Tank umístěný před budovou školy po roce 1945. Odstraněn byl ještě za komunismu.
•  Malý morový sloup — Na křižovatce ulic Pražská a Fügnerova stávala menší kopie morového sloupu z náměstí. Během komunismu byl zničen.

Sochy

• Morový sloup na (kostelním) Náměstí Míru (MPR) — Na pískovcovém sloupu stojící socha Immaculaty = Neposkvrněné Panny Marie je dílem sochaře Krystiana Punschucha z roku 1696. Socha byla vytesána z kamene z Lánova. Samotný morový sloup však nebyl dílem jedné osoby. Společně s Punschuchem na něm pracovali Jonáš Hancke a Kryštof Tauch — kameníci a Zikmund Bandt — zámečník. Barevnost sousoší, neboť samotný sloup lemovaly čtyři sochy sv. Šebestiána, sv. Rocha, sv. Rozálie a sv. Jana Nepomuckého, které byly odebrané do depozitáře místního muzea roku 1896 zajistil malíř Václav Hallmann. Sloup dříve stál uprostřed náměstí, ale byl přemístěn. Nyní ovšem spatříte jenom kopii originálu, neboť zchátralý originál nahradila kopie od Eduarda Wlačihy, který se jako kameník zúčastnil stavby hraběcí hrobky naproti městskému parku. Od roku 1964 je sloup národní kulturní památkou.
• Socha Panny Marie Pomocné — Nachází se u bývalého městského parku nad kinem. Financována byla z prostředků měšťana G. Wagnera. Po založení Městského parku nad sochou byla od sochy na Strážné vysázena lipová alej.
• Socha svatého Jana Nepomuckého „u mostu“ (MPR) — Nachází se u kamenného mostu přes Labe. Autora neznáme, kdežto donátora, kterým byl A. Kolonitz ano. Na pískovcovém podstavci stojí nápis Ex voto, což česky znamená splnění slibu a letopočet 1709. Ze čtyř světových stran je na podstavci zobrazen ukřižovaný Ježíš, svatý Vavřinec, svatý Václav a svatá Ludmila. U země je pak německé věnování ve kterém je obsažen datum 16. květen, kdy světec, kterému je socha věnována slaví svátek.
• Socha svatého Josefa (MPR) – stojí v areálu Městského muzea za třemi historickými domky za Náměstím Míru
• Socha svaté Anny Samotřetí (MPR) — Sousoší svaté Anny Samotřetí neboli Annenská statue stojící vedle děkanství bylo původně umístěno vedle zdi dřevěného kostela, pochází ze 17. století.

Stavby

• Budova městské knihovny — více v kapitole Městská knihovna
• Klášter augustiniánů (MPR) — více viz Klášter augustiniánů (Vrchlabí)
• „Stará“ radnice
• „Nová“ radnice (MPR) — Stavba z roku 1591 ležící na jižním okraji Masarykova náměstí na místě třech měšťanských domů byla do nové podoby vystavena v letech 1732 až 1737 architektem Janem Jiřím Seehakem.[90] Původní vzhled renesanční byl změněn na barokní podobu, která ale není ta dnešní. Směrem ke Krkonošské ulici má tato stavba štítové průčelí v přízemí tvořené pětiosým podloubím. Na štítu je poplašný zvonek. Radnice má věžičku s bání a hodinami. Na hodinách je latinský nápis: Ultima latet, tj. česky Poslední hodina je skryta. Ze strany k náměstí je šest zazděných oken. Kolem roku 1848 bylo přízemí využito jako hospoda „U zeleného hroznu“ a sídlo Národní gardy. Od roku 1900 byla zde zprostředkovatelna práce, jakýsi Pracovní úřad a později opět restaurace „Radnice“. Nyní je v přízemí Turistické Informační Centrum a ve vyšších patrech kanceláře městského úřadu. V roce 1913 proběhla na budově rekonstrukce. Roku 1927 pak byla radnice přestavěna do novorenesanční podoby městským architektem Hansem Knollem.
• Gymnázium Vrchlabí — viz Gymnázium Vrchlabí
• Kostel sv. Vavřince (MPR) — viz Kostel svatého Vavřince (Vrchlabí)
• Zámek (MPR) – viz Zámek Vrchlabí
• Domy čp. 222, 223, 224 „Tří domky“ (MPR)
• Fara, čp. 287 (MPR)
• Domy čp. 21, 44, 100, 106, 173, 197, 198, 210, 298, 309, 386, 471 (MPR)
• Kaple sv. Kříže — Výklenková kaple ležící na Stavidlovém vrchu nad kaplí svaté Anny z přelomu 18. a 19. století. Od nástupu komunismu tato stavba postupně chátrala až do roku 2005, kdy sdružení Zdravé Krkonoše zorganizovalo roční opravu. Interiér i exteriér zdobí malby od klášterskolhotského malíře Mariána Puchnika.
• Kaple sv. Anny — Výklenková kaple ležící u koryta Labe pod Stavidlovým vrchem. Kaple byla postavena v roce 1832 nad studánkou s pitnou vodou. Sdružení Zdravé Krkonoše v letech 2003–2004 provedlo kompletní rekonstrukci zničené kaple z níž zbyla jen štítová zeď. Vnitřní výzdobu provedla malířka Květa Krchánková. Kaple byla slavnostně vysvěcena v roce 2004 vrchlabským děkanem Stanislavem Skalským.
Akciový pivovar — Po stržení starého vrchnostenského pivovaru na náměstí se město ocitlo bez pivovaru. Roku 1902 proto vznikl na jih od centra nový, akciový, který začal fungovat o rok později, v roce 1903. Pivovar dal také jméno celé dnešní Komenského ulici, jmenovala se Bräuhaustraße, tedy Pivovarská ulice. Do roku 1949 byl majetkem akciové společnosti. Od roku 1948 do roku 1952 majetkem Hradecké pivovary n.p., mezi roky 1953–1957 vlastníkem Krkonošské pivovary n.p., do rukou Hradeckých pivovarů n.p. se pivovar vrátil v letech 1958–1959, poté až do roku 1973 vlastníkem Východočeské pivovary n.p. Téhož roku ukončil spolu se sodovkárnou svoji činnost. Roku 2009 se začalo s rekonstrukcí objektu a v areálu s dostavbou čtyřech dalších domů na bytový komplex, ale v současné době je komplex nedostavěný a práce pozastaveny. V pivovaru se vařilo pivo Rýbrcou

Ostatní

• Pomník bojovníkům proti fašismu (MPR) — na hřbitově
• Památník Sokola — 13. září 1936 byl v rámci Hraničářského dne na oslavu 25. založení vrchlabského Sokola odhalen v malém sokoly vybudovaném parku naproti nádraží kámen s pamětní desk
• Městský park — Dnes již poloopuštěný park na východ od města. V roce 1903 byl díky pronajetí pozemku od Kablíkovy nadace založen Městský park. Jeho plán zhotovil Jan Mrázek, zámecký zahradník. S ním spolupracoval stavitel Kleofas Hollmann a zahradník Senger. Tito muži dokázali městský park vybudovat v rozmezí od 9. dubna do 21. června. Park v byl v té době delší o 100 metrů oproti původním předpokladům: Měřil 350 m. Při přístupové cestě bylo vybudováno návrší s břízkami, výše byla dvě jezírka s mostem. Celý areál se však stále rozšiřoval. V letech 1910 až 1911 měl park rozlohu 5 ha. Od sochy Panny Marie Pomocné na Strážné byly vysázeny lípy. Výletní restaurace stojící na zalesněném návrší však 2. září 1939 vyhořela a obnovena již nebyla.

(Zdroj: Wikipedie)