Klášterec nad Ohří

Počátky osidlování území dnešního Klášterce spadají pravděpodobně až do období pravěku. Vznik samotného Klášterce pak spadá mezi roky 1150 a 1250, a váže se na proboštství (malý klášter - vlastně pobočka), které zde v této době vybudovali postoloprtští benediktýni. To mělo, podobně jako všechny kláštery a mnišské řády vznikající v období raného feudalismu, přispět k šíření křesťanství mezi pohanskými obyvateli. Dodnes je nám však záhadou, byl-li tento malý klášter postaven u již existující osady či naopak.

Ať už je pravda jakákoliv, jisté je, že osada, která podle kláštera přijala své jméno, se pomalu začala rozrůstat. Brzy zde byl postaven také kostel s farou a hřbitovem, pravděpodobně zde byla také klášterní škola.
       
Roku 1277 král Přemysl Otakar II. zdejší proboštství zrušil a jeho majetek přičlenil ke královské koruně. Osadu pak nakonec získali jako léno Šumburkové, kteří ji na začátku 14. století přičlenili k perštejnskému panství. Členové tohoto německého rodu přišli do Čech někdy v polovině 13. století a získali zde majetek i významné postavení. Někdy v první třetině 14. století získali do vlastnictví Perštejn, který se stal jejich rodovým hradem v Čechách.

Po celé 14. století byl Klášterec stále ještě bezvýznamnou a anonymní obcí. Teprve v roce 1353 se dozvídáme její latinské jméno – Claustrellum a roku 1356 se objevuje poprvé německý název Klosterlin.

Na začátku 15. století však u osady nastal značný rozvoj a jeho význam tak začal stoupat. Tento rozvoj nezastavily ani husitské války, které se krajem přehnaly ve 20. letech 15. století. Proč se Klášterce válka nijak nedotkla, nám není zcela jasné. Důvodem, proč se husitská vojska Klášterci vyhnula, je zřejmě fakt, že zde již neexistoval klášter.

Roku 1431 bylo perštejnské panství rozděleno mezi Aleše a Viléma ze Šumburka. Klášterec při tomto dělení připadl spolu s dalšími vesnicemi Vilémovi, který si později na Klášterním (Kláštereckém) vrchu postavil hrad Nový Šumburk (zcela dokončen byl roku 1435). Odtud pak Vilém spravoval své nově vzniklé panství. Růst Klášterce nadále pokračoval a v polovině 15. století je již uváděn jako městečko. V této době se zde každou středu konaly týdenní trhy, na kterých své zboží nabízeli pouze místní řemeslníci a obchodníci. Hlavními zemědělskými plodinami, které se pěstovaly na zdejších polích, byly obilniny, len, čočka, boby, konopí apod., na panských poplužních dvorech se chovaly ovce, dobytek a koně. Každý sedlák musel odvádět dávky a byl také vázán robotní povinností, v této době však byly tyto povinnosti ukládány v rozumné míře, a poddané proto nijak výrazně nezatěžovaly.

V červnu roku 1449 prodal Vilém ze Šumburka většinu svého panství Vilémovi z Ilburka. Kupní cena rozlehlého panství činila 1850 kop pražských grošů. Vilém z Ilburka se však dosti zadlužil, a musel proto panství již v roce 1453 postoupit bratrům Apelovi, Bussovi a Bernhardovi z Fictumu, Andreasi z Caffungku a Nikolasi Pflugkovi. Fictumové se pak se svými dvěma spoluvěřiteli vyrovnali a stali se tak výhradními vlastníky panství Nový Šumburk - Klášterec.

Rod Fictumů pocházel ze Saska. Apel z Fictumu patřil k předním rádcům knížete Viléma Saského. Roku 1451 však spolu se svými bratry upadl v nemilost, a proto s nimi uprchl do Čech. Rod získal brzy značný majetek a vážnost a mezi českou domácí šlechtou rychle zdomácněl. Fictumové vlastnili panství Nový Šumburk – Klášterec až do roku 1620. V druhé polovině 15. století si klášterečtí vařili vlastní pivo, vyráběli slad a provozovali další živnosti, kterými porušovali tržní míli královského města Kadaně. Tržní míle spočívala v zákazu provozování řemesel, vaření a čepování piva, konání trhů apod. v určité vzdálenosti od královského města, aby se tak nepoškozovaly jeho hospodářské zájmy. Klášterec tento zákaz, pravděpodobně s tichým souhlasem pána, porušoval, za což byla celá obec roku 1493 dokonce žalována u zemského soudu kadaňským purkrabím. Tato žaloba však nakonec vyšla naprázdno a Klášterec se tak dál těšil z "předčasně" nabytých práv. Oficiálně první privilegia dostalo městečko až roku 1502 od Felixe z Fictumu.

Na počátku 16. století byla dobudována městská zeď. V průběhu 16. století pak za touto zdí vznikaly další domy, čímž vzniklo tzv. dolní městečko (někdy také zvané nové městečko nebo předměstíčko). Obyvatelé dolního městečka pak měli oproti hornímu městečku rozdílná práva a v mnoha oblastech byli oproti svým "sousedům" znevýhodňováni, rovnoprávnost dolní městečko získalo až koncem 18. století.

Začátkem 16. století byla v Klášterci dosti rozvinutá řemeslná výroba a obchod. To dokazuje také založení prvního zdejšího cechu řemeslníků v roce 1523. Kryštof Fictum dosáhl roku 1512 propuštění statku z léna a stal se z něj svobodný alod. V této době byl na levém břehu Ohře postaven výstavný panský dům, který se stal základem dnešního zámku. V roce 1514 přesídlil majitel panství z hradu Nový Šumburk do tohoto nového sídla a Klášterec se tak stal správním centrem celého panství. Již roku 1520 se také poprvé objevuje znak Klášterce, dodnes je nám však záhadou, kdo a kdy jej městu udělil.

Roku 1523 dostali panství do správy Kryštofovi synové Jiří, Hans a Volf Dětřich. O dva roky později se tento majetek dělil a Klášterec připadl Volfu Dětřichovi. Ten obci roku 1529 udělil řadu práv, z nich nejvýznamnějšími bylo rozšíření dědičných práv zdejších obyvatel a udělení městečku nižší soudní pravomoci. To tak již mohlo soudit různé drobnější zločiny a šarvátky, souzení hrdelních zločinů si však vyhradila vrchnost. Kata Klášterec neměl, pro občasné popravy, které se ve městě konaly, jej vrchnost musela zvát odjinud, většinou z Chebu. Dále pak Volf Dětřich Klášterci předal svůj pivovar k trvalému dědičnému užívání i se zájezdním hostincem, což bylo pro klášterecké prvním písemným udělením práva vařit pivo. Navíc dal Volf Dětřich kláštereckým do užívání masné krámy a také se zasloužil o výstavbu radnice. Až do této doby se představení obce scházeli ke svým jednáním ve vyhrazené místnosti některého hostince. V čele obce stál na začátku 16. století rychtář a přísedící. Volf Dětřich zemřel roku 1540, panství poté až do roku 1555 spravovala jeho vdova Margareta. Za její správy proběhla v letech 1546-47 Šmalkaldská válka, což byl konflikt německých protestantských knížat a některých měst s katolickým císařem Karlem V. a jeho bratrem, českým králem Ferdinandem I. Tato válka Klášterec poměrně citelně postihla, když celé okolí nejprve v počáteční fázi plenilo stavovské vojsko, táhnoucí do Německa, podruhé pak městečko poškodilo procházející nepřátelské vojsko generála Thumshirna. Ten do Klášterce vpadl a požadoval po městečku výpalné. Po skončení války se však Klášterec ze všech útrap rychle vzpamatoval.

Vroce 1555 správu nad majetkem převzal Dětřichův syn Leo. Ten se na celém panství i v Klášterci zasloužil o rozšíření protestantismu, který se v okolí prosazoval již od 20. let. Roku 1574 dal Leo z Fictumu postavit mlýn, nazývaný Oharský. Ten byl v celé historii Klášterce jediným mlýnem, panství patřil až do roku 1700, kdy jej hrabě Thun prodal pekařskému a mlynářskému mistru Antonu Marschallovi. Z roku 1574 pochází i první zmínka o clu, které se vybíralo za plavené dřevo na Ohři. Spolu se svým bratrem Oplem Leo také opevnil panský dům na způsob tvrze. Po Leově smrti v roce 1577 panství převzal další Volf Dětřich z Fictumu. Ten však dva roky nato zemřel a panství tak spravovala jeho vdova Eleonora. Roku 1584 panství převzal do svých rukou poslední z rodu Fictumů, Eleonořin syn Kryštof. Ze stejného roku také pochází první písemný doklad o škole v Klášterci, kdy přesně zde však škola vznikla, nám není známo. Kryštof byl pro městečko dosti významným majitelem. Nejprve nechal rozšířit zdejší tvrz, v roce 1590 k ní dal navíc přistavit věž. Roku 1592 pak celé panství značně rozšířil, když koupil statek Himlštejn se 6 vesnicemi a řadu dalších vsí v okolí Klášterce - Údolíčko, Rájov, Vysoké, Kláštereckou Jeseň, Kunov, Okounov, Horu, Telcov, Černýš, Tunkov a také Perštejn s mlýnem a pilou, mimoto k panství také připojil lomy a cihelnu.

Během stavovského povstání v roce 1618 se Kryštof stal jednou z jeho vedoucích osobností, za což byl po porážce v bitvě na Bílé hoře potrestán zabavením majetku. Život si zachránil jen včasným útěkem do ciziny. Kryštofův majetek včetně Klášterce tak získal císař Ferdinand II., od něj pak roku 1623 koupil majetek Fictumů spolu s majetkem Štampachů Kryštof Šimon z Thunu. Tím se spojila panství Klášterec - Nový Šumburk a Egerberg (Lestkov), dále pak vystupovala pod společným názvem panství Klášterec.

Kryštof Šimon z Thunu se jakožto horlivý katolík ihned zapojil do právě začínající intenzívní protireformace, a pomocí nátlaku tak začal donucovat své protestantské poddané, aby přijímali zpět katolickou víru. Hlavním prostředkem tohoto nátlaku byli především jezuité, kteří se na rekatolizaci podíleli i v Klášterci. Zde se však rekatolizace obešla bez nějakých dramatických událostí, nedošlo zde ani k stěhování protestantů do ciziny, jak se dělo v řadě okolních obcí a měst. V této době ale již v Evropě propukala třicetiletá válka, která pro Klášterec znamenala opravdovou pohromu. Již v roce 1621 se v okolí pohybovaly skupiny loupících vojáků. Po bitvě u Breitenfeldu roku 1631 museli klášterečtí uprchnout i se svým majetkem před Sasy na druhou stranu řeky do Doupovských hor. Trvalo pak celý rok, než byli Sasové z Čech opět vyhnáni. Roku 1636 městečko obsadili císařští vojáci. Klášterec musel vojsku platit vysoké kontribuce, které ještě umocňovaly ztráty, které mu válka způsobovala. Městečko však za sebou ještě zdaleka nemělo to nejhorší. To přišlo až v roce 1639. Tehdy císařští vojáci, ve snaze vypudit z městečka Švédy, zapálili zámek, požár nakonec zachvátil celé městečko. Vedle množství domů oheň těžce poškodil také starý kostel a faru. Jak zoufale na tom Klášterec v této době byl, asi nejlépe dokresluje skutečnost, že drancující švédské vojsko, které tudy táhlo následujícího roku, se v Klášterci ani nezastavilo. Poté Švédové okolím Klášterce táhli ještě několikrát - v roce 1642 byli celou zimu usazeni na Felixburgu a v jeho okolí, roku 1645 byl Klášterec vypleněn švédským vojskem, vedeným Tortensonem, následujícího roku se vše opakovalo, tentokrát ve městě loupili a ničili vojáci pod velením Wrangela. Nakonec tudy ještě táhli Švédové v roce 1648, to již bylo po uzavření míru. Třicetiletá válka měla pro Klášterec katastrofální následky. Lidé během ní byli sužováni bídou a velkým nedostatkem, mnoho lidí za války ztratilo svůj majetek a někteří i někoho ze svých blízkých… Konec války byl pro všechny opravdovým vysvobozením. Ještě řadu let poté trvalo, než se Klášterec ze všech válečných útrap plně vzpamatoval.

Během války, která městečko značně ochromila, zde šel život přeci jenom dál, a i v této velice těžké době se zde událo několik změn. Např. roku 1630 vydal hrabě Jan Cyprián Thun pro Klášterec všeobecný cechovní řád, což byl jakýsi soubor pravidel o vzájemném chování mistrů a ostatních členů cechu vůči sobě. Když ale později v městečku a okolních vsích počet řemeslníků vzrostl, tento všeobecný cech se rozpadl a začaly vznikat nové cechy, které měly každý vlastní cechovní řád. Během války Klášterec také změnil majitele - po smrti Kryštofa Šimona z Thunu získal roku 1635 majetek jeho synovec Jan Zikmund z Thunu. V roce 1638 se v Klášterci poprvé objevuje úřad purkmistra (starosty). Roku 1649 byla opravena požárem poškozená fara, o tři roky později se opravy dočkal také kostel. Okolo poloviny 17. století byla klášterecká farnost dost velká - tvořilo ji 16 obcí s filiálními kostely v Petlerech (kostel sv. Josefa) a v Mikulovicích (kostel sv. Mikuláše). V té době však již městečko spravovala Zikmundova vdova (Jan Zikmund zemřel roku 1646). V roce 1655 získal klášterecké panství nyní již zletilý syn Jana Zikmunda Michael Osvald. Ten se své panství, které se stále ještě nevzpamatovalo z válečných útrap, snažil oživit a pozvednout. Do historie městečka se Michael Osvald zapsal několika významnými činy. Nejprve uskutečnil renovaci zámku, postiženého požárem za třicetileté války, v 50. letech 17. století bylo k zámku také přistavěno čtvrté křídlo, čímž vzniklo vnitřní nádvoří zámku. Michael Osvald pak ve "zvelebování" zámku pokračoval i nadále a roku 1666 jej nechal přestavět. V této době také kolem zámku založil rozsáhlou zahradu se salou terrenou a vodotrysky. Roku 1659 byla řemeslníkům potvrzena a navíc doplněna práva. Podle nich se řemeslníci stávali svobodnými měšťany, osvobozenými od robotních povinností. Dne 27. března 1666 pak Klášterec zásluhou hraběte Thuna získal od císaře Leopolda I. první skutečné královské privilegium. V něm je Klášterci povoleno konat třikrát ročně výroční trhy, které městečku měly přinést vyšší příjmy, a pomoci mu tak rychleji se po válce postavit na nohy. První trhy se zde však konaly až o dva roky později, pravděpodobně pro stále ještě nepříliš dobrý stav městečka.

Michael Osvald Thun tvář městečka změnil ještě dalším významným zásahem - nechal zde (z větší části na své náklady) postavit nový farní kostel. Stavba byla zahájena roku 1665, v roce 1670 byl již kostel vysvěcen, zasvěcen byl Nejsvětější Trojici. Ve stejném roce byl starý farní kostel vyklizen a přestal být užíván. Kromě kostela nechal Michael Osvald v Klášterci postavit také dvě kaple. Roku 1682 to byla kaple P. Marie Loretánské, v roce 1690 byla postavena kaple P. Marie na skále. Již předtím - v roce 1673 zde dal Michael Osvald zřídit nový špitál. Hrabě Thun se však ukázal také jako velice tvrdý ve svém postoji vůči Židům, když roku 1666 vydal nařízení, jímž ve městě zakázal přebývání jakéhokoliv Žida. Toto nařízení se pak dodržovalo pravděpodobně až do tolerančního patentu, vydaného císařem Josefem II. na konci 18. století, který částečně zrušil židovská náboženská a občanská omezení. Plné rovnoprávnosti však Židé dosáhli až přijetím ústavy v roce 1867. Roku 1671 rozdělil Michael Osvald rodový majetek na tři samostatná svěřenectví (fideikomisy) Sám si ponechal panství Klášterec, Pětipsy, Benešov nad Ploučnicí, Žehušice a Markvartice, svému bratru Maxmiliánovi nechal Děčín, Jílové a Bynov, druhý bratr Jan Arnošt pak dostal panství Achleuten - Hochenberg v Horních Rakousích. Koncem 70. let 17. století se v Čechách začal projevovat jeden zprvu velice nenápadný důsledek třicetileté války. Byla jím rostoucí nespokojenost a napětí ze strany poddaných vůči vrchnosti kvůli stále se zvyšující robotní povinnosti. Před třicetiletou válkou byl totiž každý poddaný povinen odpracovat v průměru 2-3 dny měsíčně, zatímco po válce se tato povinnost zvýšila až na několik dnů týdně! Tímto zvýšeným útiskem poddaných se šlechta snažila udržet své příjmy na stejné úrovni i přes velice špatný poválečný stav celé země. Sedláci se tedy začali bránit různými peticemi a stížnostmi, zasílanými státním úředníkům i samotnému císaři, jejich snaha o zmírnění pro ně sotva únosné situace však stále vycházela naprázdno. Roku 1680 tedy nakonec v téměř celých Čechách propukla vlna selských rebelií, která se nevyhnula ani kláštereckému panství, obyvatelé samotného Klášterce se jí však nezúčastnili. Povstání sedláků bylo nakonec krvavě potlačeno a jeho vůdci popraveni. Hrabě Thun poté městečko za jeho "neúčast" v rebeliích odměnil snížením kontingentu výčepu panského piva. Tento kontingent přikazoval právovárečným měšťanům vyčepovat určitý počet várek piva z vrchnostenského pivovaru předtím, než si směli začít vařit pivo vlastní. Poté, co císař Leopold I. vydal nový robotní patent, který špatnou situaci sedláků příliš neřešil, propuklo v Žateckém kraji roku 1682 nové selské povstání, ke kterému se již připojili také klášterečtí poddaní. Sedláci táhli do Mašťova, který patřil krajskému hejtmanovi Johannu z Goltze, jež zde právě pobýval, ten však proti nim poslal vojsko. To pak povstání opět potlačilo a následovaly další popravy… Těžká situace robotou sužovaných sedláků tak pokračovala i nadále.

Když roku 1694 Michael Osvald zemřel bez mužských potomků, získal klášterecké svěřenectví jeho bratr Maxmilián. Za jeho správy se v městečku začalo velmi rozvíjet tkalcovství, na přelomu 17. a 18. století zde bylo na 57 tkalcovských mistrů. V této době mělo městečko také svůj první spolek, tím byl spolek střelců, založený již před rokem 1700. Střelecké soutěže, které se zde od založení spolku pořádaly, byly významnou událostí a účastnilo se jich všechno měšťanstvo. V roce 1700 přestal mlýn, postavený Leem z Fictumu, patřit panství, když jej hrabě Thun prodal jistému pekařskému a mlynářskému mistru. Mlýn pak vystřídal ještě několik soukromých majitelů a po škodách, které mu napáchaly odcházející ledy, musel být několikrát znovu obnoven, až nakonec roku 1874 vyhořel a definitivně zanikl.

Roku 1701 Maxmilián zemřel a jeho majetek přešel na syna Jana Františka Josefa, který se nakonec stal držitelem všech tří svěřenectví. Během 19 let jeho správy v městečku nedošlo k žádným zásadním změnám. Roku 1706 zde bylo obnoveno popraviště, datum zániku toho starého nám však není známo. Nevíme tedy přesně, jak dlouho byl Klášterec bez vlastního popraviště, jisté ale je, že to obnovené zde příliš dlouho využíváno nebylo. Již v roce 1725 se totiž v Klášterci konala poslední poprava.

Za Jana Františka Josefa byla také roku 1714 opravena hřbitovní kaple, ze které bylo v této době (díky zdejší uctívané sošce P. Marie) vyhledávané poutní místo. Po smrti Jana Františka Josefa zdědil majetek Jan Josef František, za něj však panství až do roku 1733 poručensky spravovala jeho matka Filipina. Ve 20. letech 18. století bylo v Klášterci celkem 11 cechů - byly to cechy řezníků, ševců, soukeníků, pekařů, mlynářů, kolářů, kovářů, pláteníků, sládků a sladovníků, tesařů a bednářů. Ve městečku však chyběl lékař, zdravotnická péče tu byla pouze v podobě lidového léčitelství, zuby tedy trhal kovář, nemoci léčili šarlatáni a kořenářky… Prvního skutečného lékaře měl Klášterec až od roku 1731. Roku 1723 byla škola v Klášterci téměř celá znovu postavena, již ale roku 1726 při velkém požáru městečka vyhořela. Oheň zde toho roku napáchal velké škody - zničil nebo poškodil řadu domů, vedle školy také zcela zničil starý kostel, který byl poté zbourán a již nikdy nebyl obnoven. Na jeho místě později vznikl nový špitál. Požárem byl poškozen i farní kostel, ten však byl poměrně rychle opraven.

Roku 1733 se správy majetku ujal Jan Josef František z Thunu. Za něj Klášterec prošel hned dvěma válkami. První z nich - válka o rakouské dědictví - přišla v roce 1740. Městečko touto válkou naštěstí nebylo nijak výrazně poškozeno, obyvatelé trpěli především častým ubytováváním vojáků, která museli hradit ze svých kapes. V roce 1742 byl Klášterec obsazen francouzskou armádou, táhnoucí do bitvy s císařskými oddíly. Tato válka skončila v roce 1748 a život v městečku se brzy vrátil do normálu. O nepříliš velkém důsledku války na zdejší život svědčí také to, že v roce byla zahájena dlouho odkládaná výstavba nového velkého poutního kostela P. Marie. Dokončen byl roku 1760, chyběly mu však ještě věže, které byly dostaveny až po jeho renovaci (proběhla roku 1825) v roce 1831. Krátce po dokončení kostela (v letech 1764-65) byla v jeho blízkosti postavena ještě kaplička, sloužící jako márnice. Roku 1756 vypukla sedmiletá válka a ani ta se Klášterci nevyhnula, když v roce 1762, tedy rok před jejím skončením, muselo městečko zaplatit výpalné Prusům. Jinak zde ale také tato válka proběhla bez pohromy. Roku 1755 byla přenesena hrdelní soudní pravomoc zdejší vrchnosti na soudy v krajských a dalších vybraných městech. Městečko tak dál soudilo drobné zločiny, vrchnosti pak zůstalo patrimoniální právo, vyplývající ze správy panství. Během 18. století v zemi proběhlo několik pokusů o zlepšení situace sedláků v podobě robotních patentů, skutečných změn však dosáhla až Marie Terezie svým patentem z roku 1775, který stanovoval, že robotní povinnosti byly určovány podle výše daně. Poddaní si pak mohli sami zvolit, přijmou-li tento nový systém roboty, či zůstanou u starého. Klášterečtí se rozhodli zůstat u starého systému, který byl pro vrchnost výhodnější. Dá se tedy předpokládat, že vrchnost si toto rozhodnutí na poddaných vynutila určitým nátlakem. Později se robotní povinnost postupně přeměňovala na peněžní dávky. V roce 1782 Klášterec získal první les, který zakoupilo právovárečné měšťanstvo. O dva roky později městečko postihl další požár. Při něm byla kromě řady domů opět zničena zdejší škola, plameny zasáhly také radnici, zámek a kostel Nejsvětější Trojice, kde následkem ohně pukl velký a malý zvon. Zatímco zámek byl poměrně brzy po požáru opět uveden do pořádku, radnice byla opravena pouze provizorně (pravděpodobně se tehdy již počítalo s výstavbou nové radnice, ke které ale došlo mnohem později), a o škole zmínky po požáru ustávají zcela. Dále se hovoří pouze o dvou školních třídách, k nim pak ještě roku 1839 přibyla třetí učebna. V roce 1784 byl v Klášterci zřízen další špitál. Roku 1785 Jan Josef František znovu rozdělil rodový majetek na tzv. thunské majoráty. Ty pak rozdělil mezi své syny, klášterecký majorát při tomto dělení získal František Josef Jan z Thunu.

František Josef Jan se do historie městečka zapsal jako velice podnikavý člověk, který se snažil o jeho rozvoj, o novou organizaci hospodářství a zemědělství, a který byl velkým zakladatelem manufaktur. Po zrušení nevolnictví císařem Josefem II. v roce 1781 totiž došlo k velkému uvolnění pracovních sil, a začala se tak rychle rozvíjet průmyslová a manufakturní výroba. Zároveň ale také začaly postupně zanikat cechy a pro hájení stavovských zájmů tak začala vznikat nová společenstva řemeslníků. Roku 1785 konečně došlo k úplnému zrovnoprávnění obyvatel dolního a horního městečka. Zároveň byla obnovena rada Klášterce, a to tak, aby po starostovi z horního městečka následoval starosta z městečka dolního. Nutno však podotknout, že tato rada mohla o chodu městečka rozhodovat pouze velice omezeně, hlavní slovo při rozhodování měla stále vrchnost. V této době zde žilo asi 850 obyvatel - Klášterec patřil mezi města třetí třídy, byl tedy ve stejné kategorii jako například Údlice, Mašťov nebo Radonice! Nedá se tedy říci, že by byl Klášterec již v této době skutečným městem, podobným městům královským. Tím se stal až později - teprve v druhé polovině 19. století. K roku 1786 byla v městečku již nankinská textilní manufaktura, výrobna ocelového zboží, punčochárna a podnik na zpracování sazí. Nankinskou tkalcovnu založil hrabě Thun roku 1786, aby zajistil práci zdejším chudým lidem - po požáru v roce 1784 v městečku nebyla příliš dobrá situace a pracovní místa se hledala jen těžko. Textilní manufaktura zanikla v roce 1798. V 80. letech 18. století bylo na kláštereckém panství také dosti rozšířeno krajkářství, na celém panství působilo na 140 krajkářů. V této době vznikl i první klášterecký vodovod. Roku 1794 v městečku zahájila provoz Weberova porcelánka, která se brzy stala velice úspěšnou a začala své výrobky prodávat do řady evropských zemí. Dlouhou dobu pak byla jediným významným průmyslovým podnikem v Klášterci.

Císař Josef II. za své vlády v zemi zrušil řadu kostelů a klášterů. Jeho sekularizační nařízení se dotkla také Klášterce, zde byly v jejich rámci roku 1790 zrušeny kaple na skále a loretánská kaple. Naproti tomu za Josefa II. se konečně zlepšily životní podmínky Židů, na konci 18. století se městečko na krátkou dobu dokonce stalo střediskem všech Židů panství, ti zde měli i svou synagogu (spíše asi jenom modlitebnu). Podle záznamů tu však o 50 let později již žádní Židé opět nežili.

Když roku 1800 František Josef Jan zemřel, zdědil Klášterec jeho syn Josef Jan. Za krátkou dobu jeho správy se v Klášterci příliš událostí nestalo, za zmínku stojí pouze zbourání střelnice v roce 1804, čímž se rozpadl zdejší střelecký spolek, avšak jen do roku 1815, kdy došlo k jeho novému založení. Opětovnou popularitu a rozvoj spolku dokládá výstavba nové střelnice v roce 1829. Roku 1805 byla v městečku také založena farní knihovna, která časem čítala 4000 svazků, a v roce 1809 proběhla důkladná oprava střechy nového kostela. O rok později získal Klášterec Josef Matyáš z Thunu, který byl posledním majitelem městečka. Roku 1813 také Klášterec pocítil probíhající napoleonské války, když tudy táhlo levé křídlo rakouské armády do Drážďan. Městečko sice nebylo nějak výrazně poškozeno, přesto bylo toto tažení, ostatně stejně jako kterékoliv jiné, spojeno s útrapami obyvatel. Válka se už pak Klášterce naštěstí nijak dál nedotkla.

Ve 40. letech 19. století začaly být v Klášterci stavěny a upravovány silnice. Vznikla tak např. karlovarská silnice, upravena byla silnice do Vernéřova a Kadaně, a silnice od porcelánky do města byla přeložena. S výstavbou silnic je také spjato mýtné, které bylo zavedeno v roce 1843, aby se co nejdříve uhradily náklady vložené do výstavby. Kvůli výstavbám komunikací musela být městě také stržena zvonice a budova špitálu. Zatímco zvonice byla hned po dokončení stavby silnice v roce 1848 opět postavena, špitál na své opětovné zřízení čekal až do roku 1880.

Rok 1848 přinesl Klášterci, stejně jako celým Čechám a vlastně celé Evropě, řadu významných změn. Bylo to krátké a bouřlivé revoluční období, které změnilo po léta zavedené principy. V této době také v Klášterci vznikla ozbrojená složka - Národní garda, jíž zde velel hrabě Josef Osvald Thun. Nejvýznamnější událostí tohoto roku bylo bezesporu zrušení poddanského svazku a tedy i vrchnostenské pravomoci nad poddanými. Lidé tak přestali být robotníky a stávali se plnoprávnými občany a vlastníky půdy, kterou obdělávali. Těmi se však nestali najednou - ze dne na den, ale nejdříve museli své bývalé vrchnosti zaplatit náhradu. Každý poddaný se tak musel k vyvázání z roboty a poddanství přihlásit, a když pak zaplatil částku, kterou mu vyměřila vyvazovací komise jako náhradu, obdržel písemné potvrzení o svém vyvázání. Protože však byla náhrada dosti vysokou částkou, mnozí sedláci s jejím zaplacením nesouhlasili a záměrně setrvávali v plnění robotních povinností. K úplnému dokončení vyvazovacích aktů tak na kláštereckém panství došlo až v roce 1873. Dále se všechny obce staly samostatnými správními jednotkami, přestaly tedy náležet k panství a byly svobodné. Ani Klášterec nebyl výjimkou, v roce 1848 již měl prvního skutečně zvoleného starostu, kterým byl Josef Melzer. V čele obce stál obecní výbor, z nějž se volilo představenstvo, které tvořil právě starosta spolu s nejméně dvěma obecními radními. Rod Thunů již tedy Klášterec nevlastnil, nadále mu však zůstal obrovský majetek, díky kterému byla hraběcí rodina hospodářsky velice významná a i nadále si tak ve městě udržovala značný vliv. Důkazem toho je, že hrabě Josef Osvald Thun a také jeho syn Osvald, byli v letech 1861-1876 a 1876-1913 starosty města.

Druhá polovina 19. století byla v Klášterci ve znamení zakládání spolků. Ty zde pak tvořili významnou část kulturního a společenského života. Již v roce 1845 byl ve městě založen Spolek pro podporu hudebního umění, v roce 1861 pak Spolek divadelních ochotníků, r. 1865 Spolek veteránů, r. 1871 Německý tělocvičný spolek, vedle něj později vznikl také Dělnický tělocvičný spolek, Německý sportovní spolek a 1. německý spolek pro zimní sporty. Roku 1873 byl založen Spolek dobrovolných hasičů, o sedm let později svou činnost zahájil Krušnohorský spolek, uvnitř nějž vznikla v roce 1926 skupina "Starý Klášterec", kladoucí si za cíl vytvořit ve městě muzeum. O stále popularitě zdejšího Spolku střelců svědčí výstavba nové střelnice, která proběhla v roce 1878. Roku 1889 ve městě vzniklo Zemědělské kasino, které později nahradil Svaz Zemědělců. Časem zde vznikla řada dalších spolků - Svaz Němců v Čechách, Německý kulturní svaz, Pěvecký a hudební spolek "Svornost", po první světové válce vznikla Místní skupina válečných poškozenců, vdov a sirotků, dále zde působil Spolek králíkářů, později změněný na Spolek chovatelů drobného zvířectva, Spolek včelařů, Spolek majitelů domů, Cyklistický spolek dělníků, Spotřební spolek Jednota, Spolek na ochranu zvířat, ve 30. letech vznikl v dolním městě nový Střelecký spolek, z této doby pak pochází také Spolek přátel SSSR, Spolek pro údržbu církevních objektů ve farnosti Klášterec, v činnosti byly také dobročinné spolky, jako např. Spolek německých přátel dětí a Domov pro bezdomovce. České spolky byly v Klášterci dva - Národní jednota severočeská a Tělocvičná jednota Sokol - oba vznikly až po vzniku ČSR. Z množství spolků, které ve městě vznikly, je patrné, jak byly důležitou součástí života obyvatel.

Kromě zakládání spolků, byla druhá polovina 19. století také obdobím rozvoje a novinek, které přinesl technologický pokrok. Roku 1850 byl vydán zákon o zřízení obchodní a živnostenské komory, která tak tvořila zájmovou organizaci obchodníků a průmyslníků. Klášterec spadal do obvodu Obchodní a živnostenské komory v Chebu. Ve stejném roce bylo přestěhováno městské vězení, které se do té doby nacházelo na zámeckém dvoře jako přístavek panské hospody, do sklepních prostor radnice. Roku 1852 byla ve městě otevřena první poštovní stanice. Následujícího roku byl stržen starý pivovar a na jeho místě byl postaven pivovar nový, rozšířený a zmodernizovaný. V roce 1855 byla zahájena výstavba nové radnice, která pak neplnila pouze funkci úřadu, ale byla také společenským a kulturním střediskem města - konaly se zde plesy, přednášky, divadelní představení apod.

Roku 1856 vyhořel panský pivovar, oheň se odtud rozšířil také na zámek. Po požáru pak byl tento pivovar přemístěn mimo město k panskému špýcharu, kde k němu byla roku 1871 ještě přistavěna restaurace. Poškození zámku si vynutilo přestavbu, která mu dala dnešní podobu anglické gotiky. Po tomto požáru také zanikla zdejší manufaktura na výrobu ocelového zboží. Zbytky po požáru však ještě ani nestačily být zcela odklizeny, a již roku 1859 zde vypukl další, tentokrát již poslední požár - ten zachvátil celé město a způsobil mu velké škody. Kromě řady domů plamenům podlehla také nově postavená radnice, budova pošty a "škola"(tedy budova panství, v níž probíhala od roku 1784 výuka). Klášterec tak byl po požáru zcela bez školy a vyučování bylo pouze velice provizorní - ve městě zničeném požárem zkrátka nebyl žádný vhodný prostor pro zřízení školy náhradní. Část dětí tedy musela docházet do domu Václava Fritsche v Miřeticích, část se chodila učit do thunské hájovny. Tak však již velice brzy přestala být pro svůj špatný technický stav používána a výuka se tak opět stěhovala - kam jen to šlo. Chvíli se učilo ve stodole vedle hájovny, v kuželníku hostince v Miřeticích apod. Tento stav trval do roku 1864, kdy byla konečně postavena nová školní budova. Ještě v témže roce byla v Klášterci také zřízena 4. třída. O pět let později pak vznikl zákon o všeobecné povinné školní docházce, který konečně prakticky potlačil negramotnost. Město se po požáru brzy vzpamatovalo a opět mohl pokračovat jeho rozvoj. Dne 6. ledna 1865 byla v Klášterci otevřena první lékárna. V roce 1867 zde zahájil činnost samostatný telegrafní úřad, který se po sedmi letech sloučil s poštovním úřadem. V této době v Klášterci žilo ve 182 domech na 1436 obyvatel. Roku 1870 začaly práce na jednokolejné železniční trati, během ní byl také stavěn most přes Ohři. K jeho výstavbě se váže incident, kdy jistý novinář Mikoláš Urban z Urbanstadtu zahájil proti stavbě mostu kampaň, ve které předpovídal vznik ničivých záplav, způsobených ucpáváním mostu během povodní či odchodu ledů. I přes uklidňující posudek povolané komise, se však obyvatelé vesnic na Ohři rozhodli otevření mostu zabránit, a proto se jej dne 10. března 1871 vydali zbourat. Proti několika stovkám lidí, vyzbrojených motykami a krumpáči, pak musela zasahovat i armáda. Vše nakonec dobře dopadlo a provoz na železnici byl zdárně zahájen. Poměrně brzy po svém otevření - v roce 1883 - sice nádražní budovu postihl požár, při něm však byla zničena pouze střecha vše bylo brzy opět uvedeno do pořádku. V roce 1879 byl přes Ohři postaven další most, tentokrát silniční, kolem něj však již žádný rozruch nevznikl. Výstavba tohoto mostu znamenala konec převoznického řemesla, které zde mělo velkou tradici, a také plavení dřeva po Ohři, protože vory pod mostem již nemohly proplout.

V 80. letech došlo také k další řadě úprav městských komunikací, v této době se začaly stavět i chodníky, jejich výstavba pak pokračovala i na počátku 20. století. Roku 1880 byl v Klášterci zřízen další špitál a následujícího roku útulek pro chudé. V roce 1883 zde byl objeven pramen minerální vody, čímž vznikla stáčírna klášterecké kyselky. Později byl provoz tohoto podniku značně rozšířen, přímo nad pramenem byl postaven pavilon a v jeho těsné blízkosti vznikl park, který dal celému místu téměř lázeňský charakter. Klášterec se stal díky své kyselce skutečným letoviskem. V roce 1884 proběhla velká renovace celého kostela Nejsvětější trojice a následujícího roku byl poprvé rozšířen zdejší hřbitov. Dalšího rozšíření se pak dočkal v roce 1905. Dne 18. srpna 1887 byla v Klášterci také otevřena spořitelna a o tři roky později zde konečně existovalo jedno společenstvo řemeslníků. Na konci 19. století ve městě konečně došlo i ke zlepšení lékařské péče. Již od poloviny století byla zavedena funkce okresního úředního lékaře a v roce 1888 vznikl zákon, jímž byly zřízeny lékařské obvody, každý s jedním lékařem. Skutečnou nemocnici sice Klášterec nikdy neměl, na konci 19. století tu však jakási nouzová nemocnice zřízena byla. Měla 6 místností, z nichž nemocniční byly pouze dvě. Obyvatelům města sloužila do roku 1922, kdy zanikla. Zdejší lékařská péče tím ale příliš neutrpěla, protože již od počátku 20. století v Klášterci působili dva lékaři, navíc také zvěrolékař a od roku 1923 i zubní technik. Na konci 19. století ve městě také vznikla městská policie, v téže době byl vybudován i druhý zdejší vodovod. Rozvodu vody do jednotlivých domů se však obyvatelé města dočkali až při stavbě třetího vodovodu v roce 1906. Rozvoj v této době zaznamenala také železnice, když zde byla v roce 1898 postavena druhá kolej. Roku 1907 byl zahájen provoz na zdejších jatkách. Ten se pak udržel i po druhou světovou válku až do doby, kdy byly zrušeny soukromé živnosti a vznikly průmyslové masokombináty.

V roce 1909 byly v Klášterci konečně na delší dobu vyřešeny školní problémy, když zde byla postavena nová velká budova chlapecké obecné a měšťanské školy. Rozhodnutím obecního výboru z roku 1914 pak tuto školu mohly navštěvovat také dívky. Počet žákyň ve městě neustále stoupal, pro jejich počet musela být v roce 1922 v dívčí škole dokonce zřízena i paralelní třetí třída. Od roku 1907 mělo město také mateřskou školu. Na počátku 20. století se ve městě začaly stále častěji objevovat technické novinky - roku 1909 byl městskou radou zakoupen první psací stroj, o čtyři roky později také první rozmnožovací přístroj, významným bylo zahájení výstavby telefonní sítě v roce 1910. Roku 1913 mělo město veřejnou knihovnu.

Poklidný život města přerušil příchod první světové války. Již před jejím začátkem byli do armády povoláni někteří klášterečtí muži. Válka sama pak městu přinesla řadu problémů a nesnází. I přes svou nepříliš dobrou finanční situaci Klášterec upsal velké částky na válečné půjčky, brzy došlo k velkému zhoršení zásobovací situace a lidé tak začali trpět nedostatkem. Byly zavedeny potravinové lístky, zvony a mnoho dalších předmětů a naturálií bylo odevzdáváno na válečné účely, řada zdejších podniků, jako např. porcelánka, musela značně omezit svou výrobu, začala proto růst nezaměstnanost. Během války se také nekonaly trhy. K závěru války se již naplno projevoval hospodářský rozvrat státu, kvůli němuž se mnoho lidí ocitlo na pokraji bídy, a řadu obyvatel sužoval hlad. Situace byla stále horší, ke všemu navíc z fronty přicházely zprávy o padlých… Ve válce padlo celkem 104 kláštereckých mužů.

Konec první světové války byl pro všechny obrovskou úlevou. Ani ten však ale ještě nepřinesl lidem klid. Poté, co padla monarchie, se v Evropě začaly utvářet nové hranice států. Němci, kterých žilo v této době v pohraničí velké množství, chtěli tuto oblast připojit k Německu, němečtí poslanci neuznali ani zákon o zřízení samostatného státu Československo, vydaný dne 28. října 1918 Národním výborem v Praze a hned 29. října r. 1918 toto území vyhlásili za "samostatnou provincii Deutsch-Böhmen." Vytvořili tak zde prozatímní vládu a odmítli spolupráci na vytváření československého státu. V listopadu roku 1918 tedy pohraničí obsadila československá armáda - Klášterec byl obsazen oddílem 200 mužů až v 29. prosince. Kampaň za sebeurčení Němců však i přesto pokračovala, a to až do září 1919, kdy prohlášením rakouské vlády z 24. 9. o rozpuštění sudetoněmeckých vlád Deutsch- Böhmen přestalo existovat. Poté se v Klášterci začalo zlepšovat postavení Čechů - např. v roce 1925 zde byla zřízena jedna třída české školy, v roce 1928 vznikla česká veřejná knihovna a od září 1931 tu existovalo také jedno oddělení české mateřské školy…Po válce se život ve městě pomalu vracel do starých kolejí. Již v roce 1918 zde vzniklo stálé kino, v roce 1920 začala výstavba elektrické sítě, v průběhu téhož roku byly obnoveny trhy, v roce 1921 byl městu navíc povolen dobytčí trh, v roce 1924 prasečí trh a o rok později také koňský trh. Situace s nezaměstnaností se začala zlepšovat - již během války a ještě nějakou dobu po válce probíhaly "nouzové" stavby silnic, které měly pomoci zdejším nezaměstnaným. Jako nouzová stavba byla stavěna např. ještě v roce 1930 silnice ve Školní ulici. Roku 1922 zde vznikl podnik na výrobu dřevozpracujících strojů a nářadí firmy Panhans, která po několika letech přesídlila do Miřetic, kde již v roce 1917 vznikl Simonův podnik na zpracování korku a v roce 1922 porcelánka UNION. Rok po válce bylo v Klášterci 122 zemědělských producentů. Chovaly se zde převážně koně, krávy, kozy, prasata, husy a slepice, ze zemědělských plodin to bylo převážně žito, ječmen, oves a brambory. Během 20. a 30. let se začal značně rozrůstat počet zdejších živností, na konci 30. let bylo ve městě 268 živnostníků! Provozovaly se tu živnosti všeho druhu - od obchodníků s koloniálním zbožím, řezníků, truhlářů a hostinských, až po knihvazačství, krupařství, kominictví a dámské salony. Kromě běžných řemesel se zde však spolu s modernizací města začaly objevovat také nové a neznámé živnosti, např. v roce 1920 tak byla v Klášterci zřízena elektrotechnická kancelář… Nutno však podotknout, že Klášterec se po válce celá 20. léta potýkal se značnými finančními problémy.

Velký rozvoj v této době zaznamenal také automobilismus a doprava vůbec. Již za války byla pro stále se zvyšující počet automobilů projíždějících městem stanovena maximální povolená rychlost (10 km/h). V roce 1925 byla v Klášterci udělena první licence taxislužby, o dva roky později městské zastupitelstvo vyřizovalo žádost o zřízení osobní autodopravy a ještě téhož roku vznikla linka Klášterec-Miřetice-Vernéřov-Mikulovice-Kadaň. V roce 1930 byla na Karlovarské ulici postavena benzinová čerpací stanice. Od roku 1931 jezdil autobus ČSD na lince Vejprty-Perštejn-Klášterec. Roku 1932 byla autobusová doprava Klášterec-Kadaň na nátlak Ředitelství státních drah v Praze zastavena, čímž se ČSD zbavily konkurence. Na počátku 30. let bylo v Klášterci 12 dopravních živností, 4 dopravci ještě doposud používali koňské povozy, zbylí však již měli motorová vozidla. Od roku 1932 zde byli už dvě benzinové čerpací stanice. S rozvojem dopravy v Klášterci souvisí také úplná rekonstrukce silnic, procházejících městem, která proběhla v roce 1935. O rok později byla ještě zavedena autobusová přeprava osob z města na nádraží. V roce 1930 byly zahájeny práce na rozšíření zdejšího vodovodu. Ten byl postupně rozšiřován do nových obytných domů již v průběhu 20. let, novostaveb a spotřebičů vody však neustále přibývalo a dosavadní přítok vody by brzy přestal stačit. Ve 30. letech pak řada úprav potkala také radnici. Nejprve jí byla v roce 1930 opravena střecha, v roce 1937 pak byla tato oprava provedena znovu, o rok později proběhla oprava radniční věže a později i fasády radnice. Roku 1936 proběhla také oprava kostela Nejsvětější Trojice, který byl v dosti zchátralém stavu. V roce 1930 byl také konečně zahájen provoz koupaliště, jehož výstavba byla dlouho odkládána. Během prvních dvou let svého provozu však bylo toto koupaliště dvakrát smeteno velkou vodou a v následujících letech také vykazovalo ztrátu. Městská rada proto v roce 1936 rozhodla, že je již nebude dále provozovat a případně je prodá. Zda-li se kupec skutečně našel, bohužel nevíme. Při mobilizaci v roce 1938 bylo koupaliště značně poškozeno armádou, je tedy možné, že z toho důvodu zaniklo. Jisté však je, že v roce 1939 již koupaliště mezi podniky, patřícími městu, uvedeno není. Průmyslových podniků bylo v Klášterci v této době deset - porcelánka, továrna na výrobu hedvábných stuh, Kyselka, knihtiskárna, výrobna keramiky, cihelna, koželužna, podnik na zpracování kůže, podnik vyrábějící zboží z kakaa a sladu a podnik vyrábějící limonádu. Navíc v roce 1932 vyvrcholila dlouhotrvající finanční krize města. Pro naprostý nedostatek peněz tak byly zamítány jakékoliv podpory, lidé byli obecními dávkami zatíženi až na okraj únosnosti a pro neplacení úroků z dluhů městu hrozilo, že mu budou zabaveny veškeré příjmy. Hospodářská krize měla vliv i na jinak dosti čilý kulturní a společenský život ve městě. Ke všemu byl Klášterec v roce 1935 postižen živelní pohromou (nejspíše krupobitím), při které zemědělci přišli o více než polovinu své úrody, a na přelomu let 1937/38 zde také panovala velká obava ze zavlečení slintavky a kulhavky, které se vyskytly v několika okolních obcích. Díky přísným preventivním opatřením ale nakonec k nákaze dobytka naštěstí nedošlo.

Ve třicátých letech se v pohraničí začaly výrazně horšit vztahy mezi Čechy a Němci. Značnou zásluhu na tom měla Henleinova nacistická strana, která zde mezi německým obyvatelstvem získávala stále více příznivců. Napětí mezi oběma národy stále narůstalo, sousední Německo navíc stupňovalo svůj tlak na českou vládu, aby mu odstoupila pohraniční oblasti s více než 50 procenty německého obyvatelstva. Situace nakonec došla až tak daleko, že dne 23. září 1938 byla vyhlášena mobilizace československého vojska. České odhodlání bránit svou zem však ukončila Mnichovská dohoda, po níž již byl odpor marný a zbytečný, a od 1. října tak německá armáda začala postupně obsazovat české pohraničí. Během záboru většina Čechů pohraničí raději opustila a přesunula se do vnitrozemí. Do Klášterce německá armáda dorazila o čtyři dny později. Vypuknutí druhé světové války na sebe nenechalo dlouho čekat. Dne 3. srpna 1940 do Klášterce dorazili první váleční zajatci (Francouzi) na práci v zemědělství. Od té doby byli zajatci, převážné sovětští, nasazováni k práci ve stále větší míře. Kromě zemědělství se zajatci uplatňovali i jinde - např. v novém zbrojním závodě na výrobu leteckých součástek SUMAG, vybudovaném v Miřeticích již v roce 1939. Jak válka pokračovala, situace ve městě byla stále horší. Obyvatele opět začal sužovat nedostatek, muži byli odváděni na frontu, kvůli čemuž také zanikalo mnoho živností, do Klášterce byli navíc k ubytování přiděleni lidé z Essenu, Berlína, Dortmundu, Kolína, Hamburku, Frankfurtu, Bochumu, Wildau a Düsseldorfu, kteří při bombardování přišli o své domovy. K nim ještě později přibyli uprchlíci před frontou, takže na jaře roku 1944 žilo v Klášterci na 7 tisíc lidí, což byl téměř trojnásobek normálního stavu. Do konce ledna 1944 padlo na frontách 51 mužů z Klášterce a Miřetic. Na konci války byl Klášterec několikrát napaden hloubkovými nálety spojeneckých letců. Dne 16. dubna zaútočila letadla na vlak, stojící mimo obec, druhý den proběhl další nálet na osobní vlak, při němž dva pasažéři zahynuli a sedm bylo těžce zraněno. Tentýž den byl ještě letadly zničen dům č.p. 63 v Miřeticích a cílem dalšího náletu se stal SUMAG. Tento nálet si vyžádal celkem čtyři lidské oběti. Ve městě vládl strach z bombardování. Rodiče dokonce přestali posílat své děti do školy, od 16. dubna se ve školách přestalo učit úplně.

Válka se nezadržitelně chýlila ke svému konci. V Klášterci byl závěr války dosti bouřlivý. Dne 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání, ihned po něm dva klášterečtí Češi obsadili radnici a vyvěsili na ní československou a sovětskou vlajku. Tím prakticky převzali správu ve městě. Následujícího dne ráno se strhla přestřelka mezi Němci a osvobozenými ruskými válečnými zajatci. Zemřelo při ní asi 30 vojáků na straně Němců a dva bývalí ruští zajatci na straně druhé. Poté zde skupina nepříliš dobře vyzbrojených Čechů vytvořila Revoluční národní výbor a snažila se ve městě udržet pořádek. Dne 8. května 1945 v Evropě oficiálně skončila druhá světová válka. Odpor Němců však na některých místech nadále trval. Z jejich strany tak začaly vznikat různé násilnosti, a situace se zde pro české obyvatele, kteří vykonávali pořádkovou službu a střežili sklady, kam jednotky Rudé armády, mířící na Prahu, ukládali různé zásoby, stávala nezvládnutelnou. V noci z 18. na 19. květen proto do Klášterce dorazila vojenská jednotka československé armády o síle 35 mužů. Ta pak byla neustále v činnosti, vojáci ani nespali, museli totiž ve městě konat pořádkovou službu, měli také službu na dráze, na poště, v továrnách, střežili mosty a zatýkali. Ze strany Němců se stále ještě vyskytovaly různé sabotážní činy, po českých vojácích bylo také několikrát vystřeleno. Vojenská posádka musela být ještě posílena. Během tohoto revolučního období se v Klášterci také popravovalo, počet ani jména popravených však zatím neznáme. Dne 29. června byl Revoluční národní výbor vystřídán Místní správní komisí, v tomtéž dni byly vytvořeny také první odborné referáty - zásobovací, zemědělský, hospodářský, osidlovací a bytový. V červenci byl zahájen odsun Německého obyvatelstva, od 21. července do 21. srpna bylo vyhoštěno 986 Němců. Tento odsun však byl ještě spontánní, bez zákonného podkladu. První oficiální transporty Němců probíhaly až od konce ledna 1946. Od počátku tohoto roku se také na okresech vytvářela sběrná střediska pro odsun obyvatel německé národnosti. V polovině roku 1946 již bylo z Klášterce odsunuto z 5650 Němců 5150 osob. Zůstat mohli téměř výhradně antifašisté a specialisté s rodinami. Půda Němců, ale také Maďarů, zrádců a kolaborantů byla po válce vyvlastněna a zkonfiskována, a poté byla přidělována bezzemkům, domkářům a drobným zemědělcům. To bylo velice důležité, neboť vylidněné pohraničí potřebovalo být rychle dosídleno, čemuž tento akt napomáhal. Po odsunu německých obyvatel se totiž řada podniků potýkala s nedostatkem pracovních sil, tento stav pak byl úplně zažehnán až na konci 40. let. Jinak ale osidlování města probíhalo poměrně rychle. K 10. listopadu 1945 bylo v Klášterci zadáno již 352 obytných domů pro 1806 obyvatel a přiděleno bylo 58 živností. V polovině roku 1946 ve městě žilo 3630 obyvatel. Ve městě se po válce život pozvolna uklidňoval. V září 1945 bylo opět zahájeno vyučování na obecné i měšťanské škole, obecná škola brzy otevřela další třídy, v roce 1947 jich měla již 10, měšťanská škola byla v této době osmitřídní. Obnovena byla také česká knihovna. V lednu 1947 začala jezdit autobusová linka z Klášterce do Kadaně, v červnu téhož roku bylo vydlážděno náměstí Dr. E. Beneše. Provedena byla také obnova zdevastovaného elektrického vedení. Ze zbrojního závodu SUMAG se staly Klášterecké strojírny, pak Strojírny Baťa a Továrna na obráběcí stroje. Značného oživení dostál také společenský a kulturní život. Po válce však bohužel postupně zanikla tradice výročních trhů, které se za války i přes snahu městského úřadu konaly jen se značnými obtížemi a klesl o ně zájem. V roce 1950 byla zahájena poslední rekonstrukce celého kláštereckého zámku. Městský úřad má však dnes v úmyslu provést další důkladnou opravu zámku, v roce 1992 byla navíc dokončena celková oprava sally terreny. V roce 1950 byl pro špatný stav jímacího zařízení také ukončen provoz Kyselky. To však trvalo pouze do roku 1964, kdy byl pramen znovu obnoven a zpřístupněn veřejnosti. K realizaci celkové obnovy Kyselky však již nedošlo. V roce 1953 zde byl utvořen národní podnik Závody na kuličková ložiska Klášterec nad Ohří. Po volbách do Místního národního výboru v roce 1946 byla správa města plně v rukou komunistů. Po vypuknutí vládní krize v únoru 1948 byl i v Klášterci ustanoven Akční výbor Národní fronty. Ten pak výrazně ovlivňoval osudy města v duchu poúnorové politiky komunistické strany. Po únoru 1948 byli živnostníci postupně donuceni vzdát se své soukromé iniciativy a začlenit se do družstevních, komunálních nebo státních organizací, v téže době také začala vznikat první jednotná zemědělská družstva...

Ke Klášterci nad Ohří byla v průběhu let přičleněna řada osad, většina z nich pak až v druhé polovině 20. století, především po jejich likvidaci ať kvůli vysídlení, či kvůli uvolnění prostoru pro popílkoviště elektráren. Klášterecký městský úřad je tak často spíše správcem jejich bývalého katastrálního území. Vedle Šumné a Útočiště, které byly osadami Klášterce již od svého vzniku, a Lestkova, patřícího ke Klášterci od počátku 17. století, byly k městu přičleněny v roce 1950 Miřetice s katastrem již zaniklé osady Mariánské údolí, v roce 1961 Klášterecká Jeseň, Kunov, Vysoké, Ciboušov, Rašovice a Suchý Důl, a v roce 1988 Hradiště, Pavlov, Potočná, Vernéřov a Mikulovice.

• Michal Jan Josef Brokoff (1686 - 1721)

• Jane Darling (* 1980)

• Karel Meloun (* 1950)

• zámek se Sala terrena a sochami Jana Brokoffa

• novorenesanční radnice s osmibokou věží z let 1855 - 1860

• kostel Nejsvětější Trojice

• kostel Navštívení Panny Marie (Utěšitelky, Ochranitelky)

• sloup Nejsvětější Trojice na náměstí Dr. E. Beneše

• dva Mariánské sloupy (jeden ze zaniklého města Přísečnice, druhý z výše zmíněných Mikulovic)

• špejchar z 2. pol. 17. století

• množství soch sv. Jana Nepomuckého a dalších svatých (Florián, Antonín, Prokop)

• Lázně Evženie