Otrokovice jsou moderním průmyslovým sídlem, jehož rozvoj byl založen ve třicátých letech 20. století výstavbou Baťových závodů a dynamiku nabral v sedmdesátých letech minulého století v souvislosti s otevřením nové pneumatikárny. V současné době je město Otrokovice se svými téměř 19 tisíci obyvateli šestým největším městem Zlínského kraje a je centrem mikroregionu zahrnujícího obce s celkovým počtem téměř 35 000 obyvatel. Svou polohou na důležitých silničních a železničních tazích jsou Otrokovice vstupní branou Zlínského kraje.
Občan města i jeho návštěvník tady najde příjemné místo k bydlení a práci, ale také k rekreaci, sportu a zábavě, místo s širokou nabídkou vzdělávacích možností a služeb.
Archeologické nálezy objevené v katastru města svědčí o tom, že toto území je osídleno už od mladší doby kamenné. První písemná zmínka o Otrokovicích je obsažena v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (nové historické bádání ji datuje rokem 1141). Až do poloviny 14. století byly Otrokovice církevním majetkem, pak přešly do rukou světských a byly poznamenány jak léty sporů mezi feudálními rody, tak obdobím rozkvětu, kdy tu začaly růst usedlosti a grunty a rozvíjelo se rybníkářství. Asi roku 1576 byla v Otrokovicích postavena tvrz, která se stala centrem menšího panství vyděleného z Malenovic. To zaniklo ve 2. polovině 17. století přikoupením k velkému rottalovskému dominiu Napajedla. Ve 2. polovině 18. století byla tvrz nahrazena loveckým zámečkem a v jeho sousedství vznikla novostavba mohutné barokní sýpky.
V 19. století patřily Otrokovice a Kvítkovice do oblasti východní Hané. Jednalo se o poslední hanácké obce, neboť sousední Malenovice již k regionu Hané nepatřily. Podle soupisu obyvatel měly roku 1843 Otrokovice 804 obyvatel a Kvítkovice 363. V roce 1841 byla vybudována železniční trať pojmenovaná tehdy jako Severní dráha císaře Ferdinanda, která vedla z Vídně přes Břeclav a Ostravsko do Bochni v dnešním Polsku. Železniční zastávka však byla v Otrokovicích zřízena až v roce 1882. Roku 1899 byla do provozu uvedena přípojná lokální trať Otrokovice-Zlín-Vizovice.
V roce 1930 rozhodl koncern Baťa s ohledem na nedostatek vody a dopravní komplikace ve Zlíně o vybudování pobočného závodu v Otrokovicích. Pro výstavbu byly vybrány pozemky zvané Bahňák a Menšov u řeky Moravy na hlavní železniční trati Přerov – Břeclav. Výstavba sídliště byla zahájena v září 1930 podle urbanistického plánu Františka Lydie Gahury. V tomto plánu je také poprvé uveden název Baťov, zprvu jen pro firemní čtvrť. Prvních osm továrních objektů bylo postaveno v roce 1931. Pracemi na Bahňáku byl pověřen Jan Antonín Baťa. Problém jak zvednout terén kvůli podmáčenému terénu, vyřešil zcela originální myšlenkou, která se stala později i spouštěčem udělení titulu doctor honoris causa. Šlo o metodu splavování zeminy z kopce Tresný na protějším břehu řeky Moravy proudem vody dřevěným korytem až na místo stavby.
V následujícím období je realizována další výstavba. Na volné ploše je zřízeno také hlavní letiště pro Zlín. V červenci 1932 zde nedlouho po startu zahynul při leteckém neštěstí šéf koncernu Tomáš Baťa. To také vyvolalo zájem koncernu na oficiální zavedení názvu Baťov pro celé město, což bylo uskutečněno v roce 1939. Do roku 1944 bylo postaveno 409 domů s 689 byty, v nichž bydlelo tři tisíce zaměstnanců. Ředitelem zdejších Baťových pobočných závodů (BAPOZ) byl chvíli i švagr Jana Antonína Bati – Josef Hlavnička.
V roce 1938 je uveden do provozu Baťův plavební kanál, jehož severní vyústění bylo v přístavu v areálu továrny. Další baťovské projekty však zpomalila nebo zastavila válka. Po druhé světové válce byl BAPOZ znárodněn, v plánované výstavbě se nepokračovalo. V roce 1946 byl městu navrácen název Otrokovice. Označení Baťov se však nadále neoficiálně používá pro čtvrť Bahňák.
Ke spojení Otrokovic a Kvítkovic došlo v roce 1960. Roku 1964 byly Otrokovice povýšeny na město.
V 70. a 80. letech 20. století došlo k dalšímu výraznému zásahu do života města. V důsledku mohutné bytové výstavby opět podstatně vzrostl počet obyvatel, tentokrát na více než dvojnásobek. Z Otrokovic se stalo dvacetitisícové město. Tato změna zároveň znamenala faktickou likvidaci původních Otrokovic - nové paneláky se stavěly přímo v centru města, na území bývalé vesnice Otrokovice. Tradiční zástavba byla z větší části „srovnána se zemí“ a namísto ní vyrostlo centrální sídliště. Zároveň byly demolovány památky lovecký zámeček a sýpka. Dnes tato část města nese název Střed. V nových panelácích pak našli bydlení obyvatelé původní i nově příchozí.
Kvítkovice si naproti tomu do dnešních dnů zachovaly svoji identitu připomínající venkovskou pospolitost.
(Zdroj: Wikipedie)
Kostel svatého Michaela archanděla - postaven v roce 1769, rozšířen 1849.
Socha svatého Jana Nepomuckého - v novogotickém stylu z konce 19. stol. na náměstí 3. května.
Soubor drobných sakrálních památek - kříže, kapličky a další socha sv. Jana Nepomuckého se nacházejí v různých částech města.
Kostel svatého Vojtěcha - postaven v roce 1995 na dominantním místě náměstí 3. května podle plánu M. Korvase.
Hotel Společenský dům - postaven v roce 1936 podle plánu Vladimíra Karfíka na půdorysu trojlisté vrtule. Jeho otevření se zúčastnil prezident Edvard Beneš.
Socha Tomáše Bati - odlita podle originálu, který se nachází v anglickém East Tilbury.
Na letišti - přírodní památka
