Hranice

Areál dnešního městského jádra Hranic byl prokazatelně osídlen již ve 12. století. Středověká osada vznikla jako přirozená hraniční výspa na okraji pomezního hvozdu mezi Moravou a Slezskem - dále od města směrem na sever již byly pouze těžko prostupné lesy. Odtud také pochází název současného města - Hranice. Pozdější německý název Weisskirchen vznikl až později v důsledku postavení původního gotického kostela, stávajícího do třicetileté války v místech současné fary, jenž tvořil svým bílým zdivem dominantu údolí řeky Bečvy - latinsky Alba Ecclesia, německy Weisskirchen (doslova Bílý kostel). V blízkosti města procházela tzv. Jantarová stezka, táhnoucí se po svazích Moravské brány a rozdělující se v Hranicích na dvě linie - severní větev pokračovala ve směru na Bělotín a Ostravu dále na sever, východní se otáčela východním směrem do bečevského údolí ve směru na Kelč a Valašské Meziříčí. Zejména ve 13. století hrály Hranice důležitou úlohu jako kolonizační centrum pro oblast dnešního Potštátska (východní hřebeny tzv. Železné brány).

Založení města je datováno řadou listin v rozmezí 12. - 13. století, především falz, které vznikly v průběhu sporů o hranický újezd mezi kláštery Rajhradským (řád benediktinů) a Hradisko u Olomouce (premonstráti), přičemž na autorství největšího počtu falz se podepsal posledně zmiňovaný klášter.
První falzifikát, datovaný k roku 1169 (Granice), náleží Rajhradskému klášteru a patří také k těm historicky a geograficky nejvěrohodnějším. V této listině také figuruje legendární zakladatel města Hranic, poustevník Jurika (jmenovitě uváděn rajhradským nekrologiem k roku 1209), který v této oblasti skutečně působil a o kolonizaci území se nemalou měrou zasloužil. Další falzum, tentokrát premonstrátské, vzniklo roku 1250 (Hranicz) a je reakcí na vyvrcholení sporu mezi zmíněnými kláštery o hranický újezd.

Celý spor vznikl v důsledku církevních a politických tlaků, jejichž důsledkem se stala tzv. "clunyjská církevní reforma": původně patřil olomoucký klášter Hradisko, stejně jako klášter v Rajhradě benediktinům. Se vznikem tzv. "clunyjského hnutí" a nových reformních tlaků v církvi (např. 12. stol.) došlo také ke vzniku nových řádů, jako premonstráti a cisterciácký řád, které byly novým "trendům" více nakloněni, než řády staré, tyto "trendy" podporovali a na oplátku byly podporovány papežem. Odtud také pramenila nevraživost a rivalita "nových" a "starých" církevních řádů, která však kromě četných sporů dala vzniknout také takovým kulturním skvostům, jako je např. Codex Gigas (alis "Ďáblova bible"). Když byli v roce 1143 benediktini z olomouckého kláštera vytlačeni premonstráty, vznikly spory i o původně benediktinské majetky, které sice klášteru Hradisko nepatřily, ale byly v jeho blízkém okolí, zejména pokud jejich benediktinské vlastnictví netrvalo příliš dlouho, jako tomu bylo i v případě hranického újezdu. Premonstráti nakonec celý spor díky "nezvratným důkazům práva", jako oblíbenost u papeže, vyhráli a benediktinský hranický újezd tak přešel roku 1222 do jejich vlastnictví. Zmiňované falzum z roku 1250 tak mělo definitivně stvrdit nezvratné majetkové nároky na hranický újezd.

Nehledě na historická falza zakládacích listin, město jako takové bylo skutečně vysazeno až v 3. třetině 13. stol., a to hned dvakrát. V roce 1276 byla vydána klášterem Hradisko lokační listina, tentokrát již pravá, k založení města Alba Ecclesia (v tu dobu již existovala osada v jižní části ostrožny a pod ní). Během rozbrojů po smrti českého krále Přemysla Otakara II. bylo lokované město zpustošeno, a proto bylo po roce 1282 lokováno znovu. K roku 1296 se již v listinách mluví o Hranicích jako o městečku.

V období do husitských válek bylo město s přilehlými majetky častým artiklem premonstrátských zástav, a majitelé újezdu se proto velmi rychle střídali. Kvalitativně novou etapou v dějinách města nastolilo obsazení města husitskými vojsky (Jana Tovačovského z Cimburka) roku 1427. Počínaje tímto okamžikem se Hranice staly součástí tehdy mohutného "impéria" nepsaných vládců husitské a pohusitské Moravy - pánů z Cimburka. Za vlády Jana a Ctibora Tovačovských z Cimburka byly Hranice opevněny kamennými hradbami (1435-1460), původně dřevěná městská tvrz, již pravděpodobně vybudovali v místech dnešního zámku někteří ze zástavních držitelů města, byla přestavěna na malý kamenný hrádek.

Roku 1470 získal hranické panství společně s hradem pan Albrecht Kostka z Postupic, nejvyšší komorník zemského soudu v Olomouci. Na hradě ovšem mnoho nepobýval a pro značné zadlužení byl brzy nucen hrad s městem zastavit panu Janu Bělíkovi z Kornic. Nehledě na tuto zástavu ale hrad s přináležejícím zbožím roku 1475 prodal za 4000 zlatých a tři životy (termín „tři životy“ znamená možnost držby v zástavě po dobu tří generací rodu, tj. po dobu života pana Viléma a jeho dvou nástupců) pánům Vilému a Janovi z Pernštejna. Tato obchodní transakce ovšem poněkud komplikovala situaci, poněvadž právoplatnými majiteli jednoho a téhož panství se stali zároveň pan Jan Bělík a pan Vilém z Pernštejna. Není známo, jak se celá věc urovnala, ale k roku 1477 byl již pánem na Hranicích Vilém. Pernštejnové vlastnili město Hranice mezi léty 1475–1547. S jejich vládou je spojen rozkvět hranického panství i města samotného. Došlo také k další přestavbě městského hradu, jenž byl významně rozšířen (snad mezi rokem 1480 a 1514). Z této doby také pochází válcový základ dnešní zámecké věže.

Již za svého života, roku 1507, Vilém pro lepší správu panství rozdělil své statky mezi své dva syny, Jana a Vojtěcha, přičemž Hranické panství s hradem připadlo prvně jmenovanému, tedy Janovi, ten celé panství také zdědil. Jeho rozhazovačný, značně nákladný život a potřeba splatit dluhy ho roku 1547 přinutily prodat všechno hranické zboží Václavu Haugvicovi z Biskupic. Haugvic podržel město sotva 6 let a již v dubnu 1553 je prodal vladykovi Janu Kropáči z Nevědomí (na Hranicích v letech 1553–1572).

Pod vlastnictvím Jana Kropáče z Nevědomí zažilo město jednu z posledních renesancí svého rozkvětu. Poněvadž si Jan Kropáč vybral Hranice jako sídelní město, došlo k novým urbanisticko-architektonickým úpravám historického jádra, přičemž pozornost se soustředila především na sídlo samotné – tedy původně pernštejnský hrad, který byl přebudován na výstavný trojkřídlý renesanční zámek. Vlastní budova zámku se od dnešní stavby se lišila pouze západním křídlem, jež bylo o něco kratší než dnes, a také severním zakončením zámku, neboť severní arkádové křídlo ještě nestálo a zámek tak byl v tuto stranu oddělen od hospodářské části pouze příkopem, a úpravou vstupní (dnes Zámecké) ulice. Stará pernštejnská původně cele válcová věž dostala osmibokou nástavbu a byla zastřešena kuželovou střechou s podsebitím.

Po smrti Jana Kropáče se na Hranicích vystřídalo několik majitelů (Jan ml. ze Žerotína, Frydrych ze Žerotína, Jan Jetřich z Kunovic), mezi léty 1600–1609 vlastnil město Zdeněk Žampach z Potštejna (z období jeho působení pochází korouhvička na zámecké věži a unikátní arkádové severní křídlo zámku).

Posledním majitelem Hranic, jenž ve městě sídlil, byl Václav Mol z Modřelic. Jeho podpis najdeme především v bohužel vlivem času dosti poničených zámeckých interiérech. Za stavovského povstání proti Habsburkům byl Václav Mol zvolen mezi 12 moravských direktorů za panský stav, kteří převzali prozatímní vládu na Moravě. Po bitvě na Bílé hoře bylo město se zámkem roku 1620 vzato pod kontrolu císařskými vojsky. 31. května 1621 byl zatčen spolu s dalšími šlechtici Václav Mol a uvržen do vězení v Olomouci. Jeho zkonfiskovaný majetek získal roku 1622 biskup a kardinál František Serafínský z Dietrichsteina trvale sídlící v Olomouci. Ten město i přes ozbrojený odpor hranických měšťanů převzal a po peripetiích třicetileté války téměř na tři sta let začlenil do dietrichsteinského dominia.

(Zdroj: Wikipedia)

• synagoga (nyní galerie)
• židovský hřbitov
• barokní kostel Stětí sv. Jana Křtitele
• renesanční zámek (nyní městský úřad)
• pozdně gotické městské opevnění
• městská radnice s gotickým sálem (nyní informační centrum)
• neorenesanční komplex budov vojenské akademie
• sídlo bývalé firmy Ant. Kunze (na třídě 1. máje)
• Hranické železniční viadukty
• Železniční tunel ve Slavíči