Liberec

Patrně na konci 13. století začala na obchodní cestě z Čech do Lužice, na brodě přes Harcovský potok, vznikat osada, kde si obchodníci mohli po náročném přechodu Ještědského hřebene odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352 (původní název Reychinberch). V té době byl Liberec proti sousednímu Hrádku nad Nisou nebo Frýdlantu bezvýznamný.

Prvními významnými vlastníky okolního území byli Bieberštejnové. O rozvoj města se však zasloužili Redernové, kteří založili liberecký zámek s nádhernou kaplí, špitál a další stavby a za jejichž panování císař Rudolf II. roku 1577 povýšil Liberec na město. Na znaku nového města je od té doby znak Redernů – stříbrné kolo. Kateřina z Redernu dala také podnět k budování radnice v letech 1599–1603. Ve stejné době již určovaly ráz města první kamenné stavby.

Když Redernové po Bitvě na Bílé hoře opustili Frýdlantsko i Liberecko, získal toto panství Albrecht z Valdštejna. Ten město změnil v továrnu na sukno, do kterého oblékal svou armádu. Založil také Nové Město v oblasti dnešního Sokolovského náměstí zastavěné hrázděnými domy. Poslední tři tyto „Valdštejnské domky“ zůstávají ve Větrné ulici. Po vévodově smrti připadl Liberec Matyáši z Gallasu.

Zlaté období nastalo pro Liberec v 18. století s rozvojem textilního průmyslu. Nejprve se původní cechovní výroby přerodila v manufakturní, kdy v Liberci pracovalo na 800 soukenických mistrů, 480 tovaryšů a víc než 1000 jejich pomocníků. Liberec se tak stal největším manufakturním městem Království českého a jeho důležitost ještě stoupla přeměnou manufaktur na textilní továrny. Na počátku 19. století ve městě vznikla řada reprezentativních budov odpovídajících jeho významu jakožto druhého největšího města Čech; 21. prosince 1850 Liberec získal postavení statutárního města, čímž se ze správního hlediska co do důležitosti zařadil hned za Prahu. Toto období bylo zlatým věkem města, stavělo se mnoho honosných vil, moderních škol, do města byla roku 1859 zavedena železnice z Pardubic a Žitavy. V této době zde průmyslník Johann Liebieg založil továrnu Johann Liebieg & Comp. (pozdější Textilana). Ve městě byly 3 konzuláty, 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilové továrny RAF. Na konci století byla také postavena nová liberecká radnice a divadlo. Liberec byl převážně německým městem se 7% českou menšinou. Prosperitu ukončila první světová válka. Na místě čtvrti Ostašov tehdy vznikl zajatecký tábor pro víc než 40 000 ruských a italských vojáků.
Fotochrom Liberce kolem roku 1900

Národnostní složení města se stalo problémem po vzniku Československa na podzim 1918. Aby se sudetští Němci neocitli ve státě, kde jejich město budou ovládat Češi, vyhlásili v severním pohraničí provincii Deutschböhmen s vlastní vládou, měnou a Libercem jako hlavním městem. Jejich snaha přidružit se k Německu nebo Rakousku skončila, když nová československá armáda v prosinci téměř bez boje území obsadila.

Vyhláška č. 68/1923 prezidenta české zemské správy politické ze 6. dubna 1923 libereckému magistrátu odňala kompetence okresního úřadu a území města bylo spojeno s okolním politickým okresem Liberec-venkov do politického okresu Liberec, čímž prakticky přestalo být statutárním městem, ačkoliv jím formálně i nadále zůstalo. V roce 1935 vyhrála volby v Liberci Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei – SdP), jejímž předákem byl rodák z Vratislavic nad Nisou Konrad Henlein. Po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 připadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo muselo odejít do vnitrozemí. Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy a sídlem místodržícího. 1. května 1939 připojením předměstských obcí Rochlice, Horní Růžodol, Dolní Hanychov, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice, Ruprechtice, Starý a Nový Harcov vznikl tzv. Velký Liberec. Druhá světová válka město výrazně nezasáhla, vynutila si však změny struktury průmyslu. Během posledních dnů války byly v Liberci vydávány polooficiální bankovky v hodnotě 20 říšských marek. Po skončení války byli během dvou let vysídleni Němci.

Roku 1945 se Liberec stal opět plnohodnotným statutárním městem. Tím přestal být po správní reformě roku 1949, stal se však střediskem Libereckého kraje. Tento kraj byl zrušen roku 1960 a Liberec se tak stal pouze městem okresním v rámci Severočeského kraje spravovaného z Ústí nad Labem.

V srpnu roku 1968 projížděla Libercem polská okupační vojska Varšavské smlouvy. Tento vpád ve městě mimo jiné způsobil smrt 9 nevinných obětí, jejichž památník je dnes umístěn na radnici, a zničení průčelí domů na Náměstí Edvarda Beneše. Invaze zastihla v Liberci také Václava Havla a Jana Třísku, kteří se účastnili svobodného vysílání libereckého rozhlasu.

Po sametové revoluci se Liberec roku 1990 stal opět statutárním městem. Po krachu textilních továren se mění struktura průmyslu, vznikají nové průmyslové a obchodní zóny.

Je zakládajícím členem Euroregionu Nisa, od roku 2004 i jeho hlavním městem. Okres Liberec se skládá z 59 obcí, liberecký obvod obce s rozšířenou působností z 28 obcí.

(Zdroj: Wikipedie)

• Marcela Augustová (* 1965), televizní moderátorka
• Yemi A.D. (* 1981), herec, moderátor, tanečník
• Guido Beck (1903–1989), fyzik
• Zdeněk Bradáč (* 1987), iluzionista, kouzelník, žonglér, rekordman a eskapolog
• Vlasta Burian (1891–1962), herec a divadelní podnikatel, zvaný „král komiků“
• Jonáš Červinka (* 1987), zpěvák a rapper (pseudonym Lipo (rapper))
• Martin Damm (* 1972), tenista
• Christoph Demantius (1567–1643), německý hudební skladatel, hudební teoretik a básník
• Lukáš Derner (* 1983), hokejista
• Tomáš Enge (* 1976), automobilový závodník
• Herbert Feigl (1902–1988), rakousko-americký filosof
• Zita Frydrychová (* 1991), trampolinistka, juniorská mistryně světa, olympionička
• Gustav Ginzel (1931–2008), cestovatel a horolezec
• Ladislav Hampl (* 1981), herec
• Pavel Harant (* 1987), zpěvák a rapper (pseudonym Paulie Garand)
• Zuzana Hejnová (* 1986), atletka, olympijská medailistka
• Konrad Henlein (1898–1945), sudetoněmecký separatista
• Heinrich Herkner (1863–1932), ekonom
• Stanislav Hnělička (* 1922), voják od Tobruku a Dunkerque
• Kamillo Horn (1860–1941), německý hudební skladatel
• Petr Jeništa (* 1977), herec
• Oldřich Kaiser (* 1955), herec
• Petr Kellner (* 1964), majitel finanční skupiny PPF, nejbohatší Čech
• Štěpán Klásek (* 1957), duchovní a biskup Církve československé husitské
• Jiří Kořínek (1906–1989), esperantista a překladatel
• Harald Kreutzberg (1902–1968), tanečník a baletní teoretik
• Franz Liebieg mladší (1827-1886), bankéř, ekonom, politik, průmyslník
• Pavel Liška (* 1971), herec
• Olga Lounová (* 1981), herečka a zpěvačka
• Markus Lüpertz (* 1941), malíř a sochař
• Ludmila Macešková (1898–1974), básnířka publikující pod jménem Jan Kameník
• Jaroslav Masopust (* 1929), lékař, klinický biochemik, profesor Univerzity Karlovy
• Roderich Menzel (1907–1987), tenista a spisovatel
• Jaroslav Nedvěd (* 1969), hokejista
• Petr Nedvěd (* 1971), hokejista
• Marek Němec (* 1988), hudební producent (pseudonym Kenny Rough)
• Miroslava Pleštilová (* 1966), herečka, pedagožka na DAMU
• Ferdinand Porsche (1875–1951), německý automobilový konstruktér
• Otfried Preußler (1923–2013), německý spisovatel pro mládež
• Jaroslav Řídký (1897–1956), hudební skladatel a pedagog
• Augustin Schramm (1907–1948), komunistický funkcionář, agent StB
• František Xaver Šalda (1867–1937), literární kritik a spisovatel
• Jiří Unger (* 1974), religionista
• Karel Vacek (1902–1982), hudební skladatel
• Pavel Vandas (* 1952), architekt, poslanec
• Benjamin Vomáčka (* 1978), fotbalista
• Luděk Zelenka (* 1973), bývalý fotbalista

Jedním ze symbolů města je Liberecká radnice, novorenesanční stavba z roku 1893, která nahradila starou radnici z let 1599–1603 (původně renesanční stavba s věží a štítem stavitele Marcuse Antonia Spazia de Lanza), jejíž půdorys je naznačen v dlažbě náměstí Dr. E. Beneše. Širším symbolem nejen města, ale i kraje je hotel a vysílač na Ještědu. Významnou památkou je také liberecký zámek, nejstaršími dochovanými stavbami jsou pak tzv. Valdštejnské domky ve Větrné ulici z let 1678–1681. Na Zámeckém kopci (375 m n. m.) se nachází zřícenina hradu Hamrštejn, nad Libercem lze také nalézt Libereckou výšinu, restauraci a rozhlednu postavenou v letech 1900–1901. Na břehu Lužické Nisy byl roku 1771 postaven tzv. Šolcův dům, patrový roubený domek, kde dnes sídlí správa CHKO Jizerské hory. V údolí Harcovského potoka se nachází novorenesanční bývalé sídlo rodiny textilních průmyslníků Liebiegů z roku 1897, tzv. Liebiegův zámeček. Naopak u městského zámku je možné navštívit Liebiegovu vilu, postavenou též v novorenesačním slohu mezi roky 1871 a 1872, kde se dnes nachází Oblastní galerie v Liberci.

Novorenesančních staveb je ve městě řada, zejména Divadlo F. X. Šaldy, postavené vídeňskými architekty Fellner a Helmer v letech 1882–1883. Divadelní opona pochází od Gustava Klimta. Dále městské lázně z let 1901–1902 nebo budova spořitelny, vystavěná v letech 1888–1891 dle projektu Miksche a Niedzielskiho. Hlavní průčelí je orientováno do Felberovy ulice, delší postranní fasáda je orientována do parku. Třípodlažní dům je na východní straně zvýšený o suterén dostavěný r. 1891 A. Bürgerem. Dům je novorenesanční, vnějšek je členěn pilastry a polosloupy, má okrové zbarvení díky obkladu z hořického pískovce. Vstup je zdoben dvěma toskánskými sloupy, které nesou trojúhelníkový štít podepřený triglyfy a metopami (deska dórského vlysu, obvykle s reliéfní výzdobou). Autorem plastik na fasádě je R. Weyr. Na nárožích atiky jsou obelisky sejmuté ze staré radnice. V interiéru jsou sloupky s dříky z hlazené mauthausenské žuly a s hlavicemi z caraského mramoru, mramorové schodiště s kovovým uměleckým zábradlím. Stropy jsou zdobeny sádrovou a stěny mramorovou štukou, na obojím jsou medailóny významných osob, jež se zasloužily o postavení spořitelny.

V Liberci jsou ovšem i doklady baroka nebo klasicismu. Jde o domy například na Sokolovském (před válkou a těsně po druhé světové válce Masarykově) náměstí (čp. 264 z roku 1793, klasicistní se sloupovým portálem a balkónem, tzv. Appeltův dům), na Barvířské ulici (čp. 122 z roku 1800 s lomenou atikou se sochami čtyř ročních období; čp. 46 kolem roku 1820, klasicistně-empírový s portálem), Růžové ulici (čp. 299 klasicistní se štítem), náměstí Dr. E. Beneše (čp. 14 z roku 1796, klasicistní se štítem a bohatou štukovou výzdobou, tzv. Krausův dům), Kostelní ulici (čp. 7 z let 1784–1785, klasicistní budova arciděkanství), Moskevské ulici (čp. 10 klasicistní s podloubím; čp. 14 z roku 1800, klasicistní), náměstí Českých bratří (čp. 24, 25, 26 a 35 z let 1796–1797, všechny klasicistní, dva s bohatou štukovou výzdobou) nebo Boženy Němcové (čp. 70 po roce 1800, klasicistní). Od roku 1823 se na dnešním náměstí Dr. E. Beneše nacházela empírová Neptunova kašna, která byla roku 1925 přenesena na Nerudovo náměstí, aby se roku 2010 opět vrátila na původní místo. Originál sochy Neptuna je ale uložen v muzeu.
Severočeské muzeum na Masarykově třídě

Významnou stavbou je i Severočeské muzeum z let 1897–1898 s hranolovou věží (kopií věže původní liberecké radnice), před nímž se na Masarykově třídě nalézá busta T. G. Masaryka, odhalená Přemyslem Sobotkou v roce 2010 k prezidentovým 160. narozeninám. Dominantou spodního centra Liberce je budova Krajského úřadu Libereckého kraje. S výškou 78 metrů je desátou nejvyšší budovou v České republice a nejvyšší budovou v Libereckém kraji (mimo věže); má 30 pater, v 17. patře je vyhlídka. Známou stavbou v centru města byl Hubáčkův obchodní dům Ještěd půdorysného tvaru „včelích buněk“, výrazný netradičním žlutým keramickým obkladem a ocelovým obložením, který byl zbourán roku 2009 a postupně nahrazen budovami nového obchodního centra Forum Liberec.

V Liberci se nachází množství kostelů, například:

• Kostel svatého Antonína Velikého – původně jednolodní stavba, roku 1579 přestavěna na zděný trojlodní kostel
• Kostel svatého Kříže – považován za nejcennější liberecký kostel. Původně šlo o hřbitovní kostel, postaven byl v letech 1695–1698 a později přestavěn v letech 1753–1756 v barokním slohu. Jde o sálovou stavbu s pravoúhlým presbytářem, oratořemi, sakristií a knihovnou, průčelí je zvlněné a kostel má dvě hranolové věže. Uvnitř se nachází bohaté rokokové zařízení, nástropní fresky z roku 1761 znázorňují legendy o svatém Kříži, přemalovány byly roku 1864. Vedle kostela se nachází sloup Panny Marie z let 1719–1720 z dílny Matyáše Brauna a kaple křížové cesty z let 1854–1855
• kostel Božského Srdce Páně a bývalý klášter a škola Voršilek – postavený v novogotickém stylu v roce 1896, v klášteře se dnes nachází poliklinika
• kostel svatého Antonína Paduánského
• kostel Matky Boží U Obrázku
• kostel sv. Bonifáce – v Dolním Hanychově
• kostel svaté Máří Magdalény – novobarokní kostel z let 1910–1911, sálová stavba s postranními kaplemi, půlkruhově zakončeným presbytářem, otevřenou předsíní a obytnou přístavbou (kapucínská rezidence) v zahradě
• kostel sv. Vincence z Pauly – na Perštýně, z let 1864–1868, v novorománském slohu, stejnolodní stavba s průčelím se dvěma věžemi, portálem a kopulí
• kostel Navštívení Panny Marie – pozdně empírový kostel ve Starém Harcově z let 1858–1860
• kostel sv. Jana Křtitele – v Rochlicích, na začátku 17. století založen jako evangelický náhradou za středověký dřevěný kostel. Jde o barokní stavbu s půlkruhově zakončeným presbytářem a věží na západě. Po požáru roku 1800 byl upraven a věž byla postavena znovu. V kostele se nachází hrobka Appeltů z roku 1746. Zařízení je barokní a novorenesanční.

Ze zaniklých církevních staveb je nejdůležitější stará synagoga v Liberci, vypálená za křišťálové noci nacisty, na jejímž místě však byla v roce 2000 jako součást Krajské vědecké knihovny, tzv. Stavby smíření, postavena s německým přispěním synagoga nová. Roku 1976 byl také pro celkovou zchátralost a zanedbání základní údržby stržen novogotický evangelický kostel (poté, co byla v roce 1973 Českobratrská církev evangelická donucena jej bezplatně převést na město) postavený dle plánů Gustava Sacherse na náměstí Českých bratří v letech 1864–1869.