Divadlo Semafor

Divadlo založené roku 1959 skupinou divadelníků a hudebníků kolem Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého pokračuje od roku 2005 v tradici poetických divadelních her s kabaretními prvky, hudbou a specifickým humorem v Dejvické ulici. Repertoár divadla stále vychází z původní tradice sedmi malých forem „pódiového“ umění a dodnes čerpá ze snad nevyčerpatelného zdroje tvorby dvojice Suchý – Šlitr z první dekády existence Semaforu.

Dejvická, 160 00, Praha 6

Telefon: +420 233 901 384
E-mail: vstupenky@semafor.cz
Web: http://www.semafor.cz

Současný repertoár Semaforu využívá osvědčenou a diváky stále vyžadovanou klasiku, byť v moderní a komornější úpravě současného souboru. V repertoáru stále vede třeba „baladyáda“ Kytice na motivy Karla Jaromíra Erbena, v předvánočních časech pak opera Betlém nebo swingový muzikál Hodiny jdou pozpátku. Před mnoha lety zfilmovaný muzikál Kdyby tisíc klarinetů pak může sloužit jako příklad na první pohled drobných náladových črt. Zajímavá je především inovace proměny zbraní v rukou vojáků v hudební nástroje, kterou film zpracovává jako výbuch nadšení. V současné podobě toto nadšení nahradil údiv nad tajemnou proměnou či zázrakem.

Dnešní diváci se ale mohou těšit i na nově napsané kusy kritické ke světu přelomu století i tisíciletí, třeba na hru z prostředí ústavu, kam se odkládají hyperaktivní obtížní jedinci Kam se poděla Valerie, o manželech Coufalových, kteří se jdou po létech podívat na svou odloženou dcerku.

Sedm Malých Forem čili SEMAFOR původně znamenalo film, poezii, jazz, loutky, tanec a hudební komedie. Po několika sezónách se však ukázalo, že tolik univerzálně nadaných interpretů snad ani není k dispozici a jednotlivě talentovaní by se na pódium asi nevešli. První uvedenou hrou autorské dvojice Suchý – Šlitr byl Člověk z půdy o elitářském spisovateli, který namísto inspirace múzou vykrádá díla jiných autorů. V titulní roli spisovatele Antonína Sommera tehdy alternovali nezapomenutelný Miroslav Horníček s Milošem Kopeckým. Později se role ujal také František Filipovský.

Projekt Semafor pak pokračoval pásmem písniček Zuzana je sama doma (1960), hrou Taková ztráta krve a literárním kabaretem inspirovaným básněmi Christiana Morgensterna Papírové blues (1961).
Roku 1967 se v divadle objevila dvojice více méně povídkových autorů Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka s nezaměnitelným humorem v Návštěvních dnech. Ačkoliv by bez kvalitních členů souboru neměli sebelepší autoři a protagonisté šanci vytvořit tak obecně přijímanou a úspěšnou produkci, nastartovala čtveřice Suchý, Šlitr, Šimek a Grossmann zlatou éru Semaforu.

Bohužel přišlo několik těžkých ran. Nejprve invaze spřátelených armád socialistického tábora pod vedením Moskvy 21. srpna 1968, pak tragická smrt Jiřího Šlitra roku 1969 a předčasný skon Jiřího Grossmanna na leukémii v normalizačním roce 1971. Plně nahradit Šlitra s Grossmannem se nikdy nepodařilo. Ani když se hudební tvorby divadla ujal vynikající muzikant a skladatel Ferdinand Havlík.

Miloslav Šimek po Grossmannově smrti k sobě přizval Luďka Sobotu a později ještě Jiřího Krampola, ale jejich komunikační humor byl lidovější a téměř beznadějně zamířil k husákovským režimem tolerované komunální satiře. Ani Suchého výběr herce a pozdějšího informátora StB Josefa Dvořáka nebyl šťastný. Dvořák se snažil prosadit za každou cenu včetně udávání schopnějších a tím jemu nepohodlných členů souboru komunistické tajné polici. Roku 1974 v Semaforu vytvořil samostatnou uměleckou skupinu, ale záhy na to divadlo opustil.

Jiří Suchý vytvořil ústřední dvojici s Jitkou Molavcovou přijatou do Semaforu po konkurzu v roce 1970. Na příštích 20 let pak projekt sedmi malých forem běžel s dvěma uměleckými skupinami reprezentovanými na jedné straně duem Molavcová – Suchý a na straně druhé dvojicí Šimek – Sobota. Po roce 1990 nakonec v Semaforu zůstala jen skupina Suchý – Molavcová, která jeho odkaz v Dejvické ulici naproti Divadlu Spejbla a Hurvínka udržuje i rozvíjí dál.