Zřícenina hradu Lukov

Počátky hradu Lukova sahají do první třetiny 13. století. Z této doby pochází fragmenty kamenných prvků, které dokládají působení kameníků významné velehradské stavební huti. Je nepochybné, že hrad byl v této době v držení královské koruny, přestože na počátku 14. století jej nacházíme v držení mocného rodu Šternberků, o čemž svědčí zmínka z roku 1332. Ale už následujícího roku se hrad vrací do rukou krále, jak o tom píše ve svém životopise český král a římský císař Karel IV. Ovšem v jeho moci nezůstal dlouho. Už někdy v roce 1342 náleží opět Šternberkům, v jejichž správě zůstal takřka po dvě stě let. V roce 1392 se zmiňuje papež Bonifác IX. o existenci hradního kostela Sv. Jana, ve kterém se přechovávají ostatky Sv. Kříže. Hmotným dokladem tohoto ojedinělého prvku v hradní architektuře jsou nálezy bohatě zdobených fragmentů gotických fial, kružbového okna či rozeta okna.

V době česko - uherských válek byl hrad dobyt a vypálen vojsky uherského krále Matyáše Korvína. Pravděpodobně rozsáhlé poškození hradního opevnění se stalo podnětem k významné přestavbě a rozšíření hradu. V této době pravděpodobně vzniká tzv. dolní hrad s věží Svatojánskou.

V roce 1511 lukovské panství odkupují Kunštátové. Nejvýznamnějším držitelem hradu z tohoto rodu byl Jan Kuna z Kunštátu, moravský zemský hejtman. Novými vlastníky lukovského hradu a panství se stali v roce 1548 Nekšové z Landeka, za jejichž držení dochází k rozsáhlé renesanční přestavbě a přizpůsobení tehdejším požadavkům na pohodlný život. Nekšové byli dobrými hospodáři a tak se jejich panství významně rozrostlo a zbohatlo. Není proto divu, že poslední dědička rodu Lukrecie se stala středem zájmu mnoha urozených kavalírů. Jejím druhým manželem se stal o něco málo mladší, neobyčejně ctižádostivý šlechtic (pozdější významný vojevůdce) Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, kterému se po její smrti v roce 1614 spadl do klína rozsáhlý majetek.

V roce 1619, v době stavovského povstání proti rakouskému císaři, byl hrad Lukov Albrechtu zkonfiskován moravskou direktorskou vládou, protože vystupoval jako oddaný stoupenec Ferdinanda II. Po Bílé Hoře se na Lukov vrací Albrecht z Valdštejna, ale panství se brzy zbavuje a získává Frýdlant. Lukov se v době třicetileté války stál několikrát centrem povstání místního obyvatelstva tzv. Valachů proti Habsburkům. Slibný průběh pacifikace odporu na Valašsku zvrátil švédský vpád na Moravu na jaře 1642 a obsazení Olomouce. Švédové bez boje získali i hrad Lukov, téměř tři měsíce zde měli posádku, a když odcházeli, vyrabovali ho a zapálili. V té době drželi hrad Minkvicové z Minkvicburku, kteří se však léta potýkali s obrovskými dluhy a exekucemi. Od zadlužených Minkviců získal lukovské panství Jan Josef z Rottalu, který jej však záhy prodal Seilernům. Seilernové se jako vídeňská dvorská šlechta na lukovském panství moc nezdržovali. Hrad ztrácel na významu a postupně z něho byly vrchnostenské kanceláře přemístěny dolů do vesnice až byl na konci 18. století opuštěn úplně a stal se zdrojem levného stavebního materiálu.

Pokusy o záchranu hradního areálu započaly v poslední čtvrtině 20. století. Od roku 1983 zde probíhá takřka nepřetržitě archeologický výzkum a od roku 1987 byla zahájena postupná památková obnova. Podílí se na ní členové Hnutí Brontosaurus a Spolku přátel hradu Lukova. Díky dlouholeté práci dobrovolníků se hrad proměnil ze zanedbané zříceniny ve vyhledávaný turistický cíl, kde probíhají vzdělávací programy zaměřené zejména na děti a mládež.