Plačící satyr

Touha po životě a po lásce tváří v tvář posledním věcem člověka. Už o název Šrámkovy komedie jako by se přetahovaly tóny radostné a rozverné s těmi melancholickými. Uvedení Plačícího satyra v Divadle na Vinohradech není jen přirozenou splátkou autorovi, který pro něj spolu s Karlem Čapkem a Františkem Langerem tolik dobrého vykonal, ale také návratem k šrámkovské citlivosti, jíž se nám jinak v dnešní době tak úzkostně nedostává. Po více než devadesáti letech tak na našem jevišti znovu vyroste zámeček paní Lídy Setumské, který slouží jako letní vejminek stárnoucím spisovatelům. Jednoho léta tudy prolétne šestnáctiletá Ančka, která vztahy mezi osazenstvem zámečku zamíchá vpravdě „turgeněvovsky“ a přítomné muže vyprovokuje k posledním tvůrčím i životním vzmachům.