Obec Žítková se řadí mezi kopaničářské obce, patřící do uherskohradišťského regionu. V obci bydlí 207 obyvatel na výměře 610 ha.
Východní hranice katastru sousedí se Slovenskou republikou. Etnograficky se nachází ve východní části Slovácka, které bývá označováno jako Moravské Kopanice. Leží severovýchodně od Starého Hrozenkova. Přestože se na slunci otevřených stráních s úrodnou půdou rozhodně dříve dařilo žitu, základem pro název obce bylo slovo Žítek neboli život, který musel být obnovován na tomto území často pustošeném válkami. Tak vznikla Žítková. Minulost Žítkové, jakožto pohraniční oblasti, byla poznamenána mnoha boji. Zejména při nájezdech Tatarů, Turků a Kuruců v 16. až 17. století docházelo k likvidaci místních obyvatel. Lidé zde žili skromným životem a tvrdě pracovali. Na polích orien-tovaných k jihu se dařilo pěstovat zejména "rež" - neboli žito seté, pšenici a oves. Nechyběly ani okopaniny a vůbec zelenina všeho druhu, zejména okurky. Ke každému statku patřilo kolem 4 - 5 ha zemědělské půdy.
Minulost Žítkové, jakožto pohraniční oblasti, byla poznamenána mnoha boji. Zejména při nájezdech Tatarů, Turků a Kuruců v 16. - 17. století docházelo k likvidaci místních obyvatel. Lidé zde žili skromným životem a tvrdě pracovali, aby si zajistili obživu ze zemědělské činnosti. Na polích, orientovanýh k jihu se dařilo pěstovat zejména rež neboli žito seté, pšenici a oves. Nechyběly samozřejmě ani okopaniny a vůbec zelenina všeho druhu, zejména okurky. Ke každému statku patřilo přibližně 4-5 ha zemědělské půdy. Na zimu bylo také vždy nutno zajistit dostatek sena pro dobytek. Při sečení luk za tímto účelem si jednotliví statkáři vypomáhali, a tak když 10 hospodářů začalo s prací za brzkého rána o půl čtvrté, v devět již byly 3 ha posečeny. Protože až do roku 1948 nebyla v obci zavedena elektřina, zpracovávalo se obilí v žentourech, poháněných voly, kteří chodili v kruhu. Plevy byly odstraňovány v obdobně poháněných fukarech. Černá mouka a šrot pro dobytek se mlel v tzv. mlýnci, poháněném lidskou silou - nohama. Až později, na povozech tažených voly, zaváželi hospodáři obilí do mlýna v Melčicích za Trenčín nebo do Vinice, odkud získávali hladkou mouku, z níž se pekl chleba. Pece na chleba, postavené z udusané hlíny nebo vepřovic sloužily zároveň jako udírna. Jednou týdně se peklo 6 bochníků chleba nebo 5 plechů buchet. V pec i se rovněž sušil tvaroh, a potom s přidáním soli a kmínu se vytvářely homole, které se strouhaly na vařená těsta. Někdy se v pecích i dosušovalo ovoce. Oblíbené zde byly hlavně sušené švestky, které se vařily a sypaly mákem. Voda po vaření samozřejmě nepřišla nazmar - pila se jako čaj.
Tohle je dnes však již minulostí, je vyřešen i nejpalčivější problém dopravy. Nutno totiž poznamenat, že až do roku 1950 na Žítkovou nejezdil autobus. Návštěvník Žítkové však stále může najít soubor původních domů. Kromě krásné přírody s chráněnými orchidejovými loukami je tu také přírodní koupaliště. Na nejvyšším vrcholu Lokov prý dříve stával hrad, který se ale propadl do bažin. Jiný hrad - dřevěný Kubáň vyhořel. V oblasti zvané Hutě zas stávala sklárna, ta však byla v 18. století zničena v průběhu válek. Přesto však duch původní Žítkové je stále patrný. A je proto dobře, že pro udržení tradic nebyla v 70.-tých letech zalesněna a naopak se do svých rodních stavení někteří obyvatelé navrátili.
- Kaple Panny Marie Kopanické