Jižní hranice katastru Žehuně sousedí s obcí Polní Chrčice, severní s obcí Hradčany a Dlouhopolsko, východní s obcí Choťovice a západní s obcí Dobšice. Významným bodem je Kozí hůra (někdy označována jako Kosí hůra) 272 m vysoká. Má 261 popisných čísel. Počet obyvatel k 31. 12. 2010 byl 425, mužů 209, žen 216.
Žehuňský rybník má katastrální výměru 254 ha, podle rozlohy je v Čechách osmý, podle délky pátý. Slouží k chovu ryb, k zadržování vody i k rekreaci. Rybník se každoročně v polovině října loví.
Počátek obce
spadá do období tzv. vnitřní kolonizace, která probíhala ve 12. století takřka ve všech zemích Evropy jako důsledek snahy co nejvíce rozšířit osevní plochy. Tato kolonizace vnitrozemských hvozdů vedla k zakládání nových vesnic a jejich osazování domácím lidem.
Název obce
Pozůstatky odstraňování lesů žehem se dochovaly v četných místních názvech, což dokazuje i název Žehuň. Kolonizace postupovala zpravidla při tocích řek, a to nejčastěji proti proudu. Nově vzniklé osady bývaly sídliště s nevelkým počtem osadníků. Tato prvá fáze kolonizace byla převážně dílem klášterů. Všechny tyto znaky odpovídají i vzniku naší obce.
Písemné zprávy o obci
Z první písemně doložené zprávy psané latinsky se dovídáme, že v roce 1137 postavili benediktýni z Opatovic nad Labem v Žehuni románský kostel. To dalo podnět ke vzniku naší obce. Učitel a komeniolog J.R. Vonka (1877-1964), který na přelomu 19. a 20. století působil na žehuňské škole, poslal v roce 1959 do zdejší školy výpisy ze Zemských desek. Týkaly se nejen založení žehuňského kostela a obce, ale uváděl i jména osob, které v daném čase v Žehuni žili. Jméno obce Žehuň vysvětloval i on tím, že první osadníci museli nejprve rozsáhlé lesy vyžehnout. V prvním latinsky psaném zápise se jméno obce uvádí jako Segun, pozdější písaři uváděli jména Zyhun, Zychun, Zahuna, Ziehunie, Ziehaun, Žehunie, Žegúň, Žehauň, Žehúň, Žehuň. Za války se obec jmenovala německy Schehun.
V době založení patřila ves benediktinskému opatovickému klášteru. Samostatným majetkem se stala po roce 1361, kdy opatovičtí Žehuň prodali. Nový majitel vystavěl tvrz a ten měl právo uvádět plebána ( to je podat novému faráři klíč od kostela a fary). J. R. Vonka se domníval, že tvrz stála v místě dnešní fary. Tato jeho domněnka však nebyla nikdy doložena. Četné vykopávky a provedený výzkum dávají neklamný důkaz o jiné tvrzi.
Roku 1380 vládl nad Žehuní Heřman z Choustníka. Z roku 1383 pochází zpráva, že Ctibor a Jan ze Žehuně uvedli plebána Jana z Loch místo kněze Vojslava. Po smrti faráře Václava dosazují Ctibor Liška, Jan Sirotek a vdova Sema 3. října 1393 k žehuňskému kostelu Petra z Vrchlabí.?
V Žehuni je v roce 1415 doložen Aleš u Korec, syn Náčka z Korec a Vyskeře. V roce 1415 Aleš bez dědiců umírá. Jeho majetek měl podle práva odúmrti připadnout králi, ale nárokovali si ho Alešovi věřitelé, kteří ho později získali.
Průzkum tvrze
Průzkum tvrze prováděl v roce 1953 archeolog Dr. Antonín Hejna, v té době probíhala rekonstrukce Žehuňského rybníka a voda z něj byla vypuštěna. Dnes je prokázáno, že se dopustil omylu v datování, protože zlomky keramiky z 11. století, které se na tvrziště dostaly druhotně při násypu valů ze zaniklé sídlištní lokality v sousedství, spojil s existencí tvrze, kterou považoval za raně středověký kruhový blatný hrádek (výklad Karla Kuči).
Vzhled tvrze
Tvrziště zvané Na Zámečku leží více než kilometr severně od Žehuně, na dně Žehuňského rybníka. Jeho jádro tvořil plochý ostrůvek o průměru necelých třiceti metrů, s maximálním převýšením oproti terénu 0,8 m. V jeho severní polovině stála stavba, jejíž základ a obvodové konstrukce byly alespoň v nižší části kladeny z opuky na maltu. Obvodové zdivo silné 180 cm bylo zřejmě lícované. Stavba byla obdélná, situovaná na severozápadní směr. Před jižním vnějším lícem stavby byla ve vzdálenosti 50 cm zachycena řada deseti kůlových jamek se zachovalými zbytky dřeva o průměru 20 cm, rozmístěných v pravidelných vzdálenostech po čtyřiceti centimetrech. Šlo zřejmě o zbytek vnější opěrné konstrukce stavby. K tomuto objektu se na západě připojoval menší objekt, rovněž postavený z opuky. Část podlahy tohoto objektu byla dlážděna opukovými deskami. Na jižní straně, směrem k řece, byl areál opevněn 8 m širokým a 160 cm hlubokým příkopem, vzdáleným od paty vyvýšeného jádra téměř 6 m. Tento příkop představuje staré řečiště Cidliny, která na této straně areál tvrze bezprostředně oblévala a chránila. Severní předpolí bylo obehnáno pětinásobným věncem malých příkopů, vzdálených od sebe zhruba 2,3 m, které byly zahloubeny do opukového podloží. Nejbližší z příkopů byl široký 140 cm a hluboký 45 cm, vzdálenější měl šířku 120 cm a hloubku 30 cm. Šlo o neobyčejně důkladnou opevňovací konstrukci, jaká u nás patrně nemá obdoby. Na vykopávkách v padesátých letech pod vedením Dr. Antonína Hejny pracovaly převážně ženy z Hradčan. Zbytky střepů se na tomto místě v době rybolovu, kdy je voda vypuštěna, nalézají ve zmenšené míře doposud.
Další písemné zprávy
Větší množství písemných zpráv o Žehuni se objevuje až od počátku 16. století, kdy jsou vedeny urbáře, gruntovní knihy, sirotčí registry, knihy smluv, hospodářské registry, úroční rejstříky a další. Z těchto materiálů, nejčastěji z Chlumce nad Cidlinou, Kolína, ale i ze Žiželic, se dovídáme kusé zprávy o Žehuni, jeho obyvatelích, rybníku, mlýnu, kostele nebo škole.
Protože na Chlumecku byly v minulosti dobré podmínky k chovu koní a rozvoji myslivosti, založil roku 1562 arcivévoda Ferdinand nad Žehuňským rybníkem oboru pro klisny a hříbata, převedené sem ze Sadské. Pro její zřízení byly třiceti poddaným odňaty louky za dlouhopolským hájem, které měli dosud pronajaty. Se zřízením obory zřejmě souvisel i další převod, uskutečněný téhož roku, který spočíval ve výměně luk jedenácti sedlákům ze Žehuně za jiné louky u Dlouhopolska. Před rokem 1564 čítala vesnice 12 usedlostí, 10 chalup a 1 domek.
Písemná zpráva z roku 1565 říká, že z komory královské poroučejí, aby „hejtman v Chlumci krčmáře Jana Doležala ze Žehouně v zlodějství přistiženého přísežným konšelům vydal, a ti k němu podle práva přikročili.“ Krčmář se přiznal, že okradl dobšického rychtáře a za to byl z panství vyhnán. Jiná zpráva z téhož roku sděluje, že Vaněk Lučka koupil v Žehuni od vrchnosti krčmu za 269 kop grošů českých.
V době pobělohorské roku 1629, kdy bylo v zemské desky zapsáno Chlumecko Janu Oktaviánu Vchynickému ze Vchynic, byli sečteni usedlí obyvatelé v osadách i veškeré pozemky. V Žehuni bylo 106 kop a 40 záhonů polí, 136 provazců luk, ladem ležely 24 kopy a 20 záhonů. V roce 1654 bylo v Žehuni podle berní rule 9 sedláků, 7 chalupníků, 1 domkář, 6 gruntů zbořených. Obnova hospodářského života po třicetileté válce pokračovala pomalu. Až v roce 1790 se uvádí v Žehuni 51 stavení.
Pohromy
V letech 1805, 1838, 1841, 1843, 1846, 1853, 1856, 1871, 1872, 1880 se uvádí v Žehuni zvlášť malá úroda, hlad a drahota, v letech 1794, 1829, 1866 1890, 1894, 1903 velké požáry. Jiná léta poškozovaly Žehuň a okolí povodně. Strhávaly hráz, zaplavovaly domky a louky pod hrází. Bylo tomu tak zvláště v letech 1803, 1845, 1852, 1862, ale i v dalších letech. V roce 1845 se valilo přes hráz 45 cm vody a v roce 1862 byly vodami Cidliny strženy železniční mosty u Sán.
Rozvoj kultury
V poslední čtvrtině 19. století se v obci začal pozvolna rozvíjet kulturní a společenský život. Přispěly k tomu především škola, občanská a čtenářská beseda, jejíž začátek sahá do roku 1878, hasičský spolek, založený roku 1882 a od svého založení v roce 1919 také Sokol.
- kostel sv. Gotharda
- socha sv. Floriána
- socha sv. Donáta
- socha sv. Linhartasocha
- socha sv. Jana Nepomuckého
- fara čp. 1
- budova motorového mlýna čp. 2
- secesní mlýnská vila z roku 1910, čp. 7
- novorenesanční budova školy z roku 1909, čp. 52.
