Žďár nad Metují

První zmínky o existenci naší obce pocházejí z doby kolem roku 1213, kdy tak zvaný polický újezd daroval benediktinům král Přemysl Otakar I. Darování potvrdil roku1229 i král Václav I. Přestože dnes historikové pochybují o pravosti darovacích listin, nic to nemění na skutečnosti, že od této doby se náš kraj začal osidlovat. Břevnovští mniši káceli lesy, zakládali osady, zúrodňovali půdu. Dnešní podobu katastru Žďáru dotvořil opat Bavor v roce 1294, který přidal k obci dolejší část zvanou Bavorov. Žďárské území tak sahalo až k soutoku Metuje a Žďárského potoka před polickým tunelem. Nad soutokem se zvedá příkrá stráň, na které podle nedoložených pověstí stála v 1. polovině 15. století tvrz zvaná Vlčinec.

15. století
Toto století přineslo obyvatelstvu našeho kraje první válečné strasti. Boje mezi katolíky a husity nutily často lid k útěku z jeho domovů. V roce 1421 hledali lidé úkryt před nájezdy katolických Slezanů ve skalách Ostaše. Bohužel i tehdy se našel zrádce, který jejich úkryty vyzradil. Většina přívrženců Kalicha byla pobita a i zrádce zaplatil životem. Válečná tažení a boje mezi uherským králem Matyášem a Jiřím z Poděbrad sužovaly náš kraj i nadále. Roku 1469 byla vypálena Police i s klášterem, což se několikrát opakovalo až do roku 1472. V roce 1484 byla na Ostaši postavena dřevěná Kaple sv. Kříže. Podle pověsti byla díkem Bohu za vyslyšené modlitby slepé dívky ze Žďáru, které se navrátil zrak.

16. století
Další století bylo pro obyvatele našeho kraje obdobím, kdy se poměry za Vladislava Jagellonského uklidnily i když okolí často pustošily požáry a morové epidemie.Nejhorší byla roku 1585.

V roce 1515 vykonal Petr Bílek z Police cestu do Říma, aby vymohl od papeže odpustky pro poutníky putující k ostašské kapli. Od té doby byla na Ostaš konána několikrát ročně procesí z dalekého okolí.

17. století
Rok 1621 a bitva na Bílé Hoře přinesly našemu kraji opět válečné strasti. Procházela jím střídavě vojska císařská i protestantská a deptala obyvatelstvo. Co nezničila tato vojska, dokončili Švédové. Ostaš opět sloužil za útočiště všem, kteří utíkali před katolickými Slezany. Náboženská nesvoboda nutila mnohé k odchodu do vyhnanství. Tajná shromáždění přívrženců Kalicha se konala ve Sluji Českých bratří na Ostaši.

Útisk obyvatel vyvrcholil v roce 1680 selskými rebeliemi, které byly potlačeny vojensky. Dne 7. 4. 1680 procházely naší obcí a nocovaly zde regimenty kyrysnického pluku markýze de Grana. Za účast v rebelii byl potrestán i žďárský občan Urban Palata.

V tomto století měl Žďár již 34 stavení a byl po Suchém Dole druhou největší vsí v okolí.

18. století
Ani v tomto období se naši předci nedočkali klidu a míru. Ostaš zachraňoval mnoho mužů, kteří utíkali před pruskými verbíři. Historie říká, že Ostaš a Žďěřina poskytovaly v letech 1741–1745 úkryt až 300 mužům z okolí.

Boje mezi pruskou a rakouskou armádou v čele s generálem Laudonem pokračovaly s přestávkami až do roku 1763, kdy byl ujednán mír s definitivním odtržením Kladska a Slezka od Koruny české

Opat Otmar Zinkel roku 1711–1720 postavil na Ostaši za zchátralou kapli románský kostel. Dlouho se však věřící z tohoto kostela netěšili. Roku 1788 rozhodl císař Josef I. o jeho zbourání zároveň s farním kostelem na polickém hřbitově. Zdivo a kámen byly prodány Janu Palatovi ze Žďáru a dodnes jsou v základech mnoha žďárských stavení.

Během pruských válek neušel rabování ani ostašský kostel. V roce 1741 z něho zmizely vzácné varhany, které byly po 150 let nezvěstné. Až roku 1890 je na Ostaš opět přivezl pan Burdych z Čermné na dnešním polském území, který je našel kdesi na půdě. Bohužel, ani v pozdějších letech neušly pozornosti nenechavců a jsou nenávratně ztraceny.

Podobný osud potkal během bourání ostašského kostela i dřevěný vyřezávaný kříž z oltáře. Ten zmizel na 14 let.

Roku 1802 ho vyoral sedlák na ostašském poli a do roku 1871 zdobil hlavní oltář polického kostela. V dalších letech byl umístěn na schodišti tamního kláštera, dnes je umístěn v hlavní lodi polického kostela a připomíná dávný běh dějin.

Dobu temna a náboženské nesvobody připomíná na našem území sousoší Kristus na hoře Olivetské nad bukovickým mlýnem zvané mylně Anděl. Toto sousoší byl přinucen postavit žďárský občan Špulák na příkaz polického opata jako výraz smíření s katolickou církví.

V roce 1775 vypukla v našem kraji další selská rebelie, jejíž původ historie přiřkla nespokojeným sedlákům v Dolních Teplicích. Povstání proti vrchnosti se zúčastnili i někteří žďárští občané a byli za to krutě potrestáni.

Rebelie však nakonec přinesla nový robotní patent vydaný císařovnou Marií Terezií, který sedlákům značně ulevil v robotních povinnostech.

V osmnáctém století čítal Žďár již 44 stavení. Žilo zde 13 sedláků, čtyři zahradníci, pět větších chalupníků, 13 malých chalupníků a 10 podruhů. Na Ostaši stálo sedm chalup. O zaměstnání obyvatelstva hovoří historická statistika, podle které připadal na Policku jeden tkalcovský stav na šest obyvatel. Těch zde v tomto století žilo asi 6.500.

19. století
Zbořeniště kostela na Ostaši opět ožilo. Chalupník Celestýn Velc zde vystavěl novou kapli jako poděkování Bohu za šťastný návrat z rakousko-italské války. Kaple byla vysvěcena v roce 1859 a pan Špulák ze Žďáru do ní vlastnoručně namaloval oltářní obraz. Kaple se dožila dnešních časů a prochází postupnou renovací.

Obec Žďár se v tomto století začala formovat do dnešní podoby.

V roce 1824 si žďárští občané postavili první dřevěnou školu, kde začalo pravidelné školní vyučování. Prvním učitelem této školy byl Josef Keret, který vzdělával žďárské děti plných 40 let.

V roce 1856 byl vybudován první vodovod z ostašské Samaritánky do vsi s primitivním dřevěným vedením.

V roce 1875 byla otevřena železniční trať Choceň-Broumov. Rok 1879 byl rokem založení sboru dobrovolných hasičů, jehož činnost trvá dodnes, měnil se občas pouze jeho název.

Kulturní život obce potvrzuje v roce 1890 založení ochotnického spolku, jehož činnost za režie Františka Šedka přesahovala hranice obce.

12.5.1895 při bouřce zapálil blesk stavení č.p.14, které bylo obloženo slámou a po něm vzplálo i sousední č.p.13.

Obě dřevěná stavení vyhořela do základu, což vyděsilo místní obyvatele tak, že se okamžitě rozhodli zbourat dosavadní dřevěnou školu a postavit zděnou. Dnešní školní budova byla zkolaudována 25.9.1899 a 8.10.1899 prvně otevřena.

20. století
Počátek tohoto století byl ve znamení rozkvětu obce. V roce 1913 do ní byla zavedena elektřina a dala tak impuls k rozvoji průmyslu. Na vyhořelých základech č.p.13 postavil Antonín Macek novou budovu, ve které za krátko začaly klapat tkalcovské stavy. Textilní výrobou se začal zabývat i sousední František Kollert.První obecní volby konané dne 16. 9. 1923 napověděly cosi i o politickém smyšlení obyvatel. Za zástupce obce bylo zvoleno sedm členů strany republikánské, osm členů frakcí socialistických, což byli národní socialisté, sociální demokraté a komunisté. Starostou za republikánskou stranu byl zvolen majitel tkalcovny v č.p.13 Jan Ticháček. Ve stejný čas byla zvolena i nová školní rada, jejímž předsedou se stal taktéž Jan Ticháček.

Dne 6. 9. se poprvé rozezněl na věžičce školy nový zvon, který pak po mnoho let vyzváněl večerní klekání a oznamoval i odchody místních občanů z tohoto světa. Největší počet dětí v naší škole byl zaznamenán ve školním roce 1900–1901, kdy nastoupilo do školních lavic 111 dětí. V tu dobu zde učil náboženství známý polický a machovský literát páter Sigizmund Bouška. V roce 1922 bylo postaveno žďárské nádraží s čekárnou, tehdy ještě pod názvem stanice Maršov. V roce 1930 zaznamenaly kroniky počet obyvatel naší obce 636, školu navštěvovalo 64 dětí.

V roce 1926 byl postaven obecní chudobinec a předán do užívání nejchudším. Ubytovaly se zde 2 rodiny za symbolickou úhradu a 3 osamocení lidé zdarma. Jeden z nich byl kolovrátkář, druhý harmonikář. Rok 1933 byl ve znamená budování nového vodovodu, který nahradil původní. Byl postaven vodojem a nové potrubí v délce 4522 m. Pomoc se stavbou vodovodu poskytl obci polický velkostatek za úhradu Kč 20000,–. Celková cena stavby činila 436.000,–. Protože si občané stěžovali na častý nedostatek vody, byl tento vodovod propojen s vodou z Boru. V roce 1936 byla v obci vybudována kanalizace, o rok později byl zrekonstruován a rozšířen rozvod elektřiny.

Stojí za zmínku, že v roce 1921 u nás byla založena obecní knihovna. Vroce 1928 obec postavila před školou pomník na památku padlých v první světové válce, jichž bylo 29. Občas sužovaly obyvatelstvo požáry dřevěných stavení a doškových střech. Největší požár tohoto století vypukl v č.p. 29 u Špačků dne 12. května 1915 a zlikvidoval 22 obytných stavení a mnoho stodol.

V roce 1939 zahájil Jan Ticháček výstavbu nové textilní továrny, která pro příští léta poskytla většině obyvatel z místa i okolí zaměstnání a pomohla překonat válečná léta. V roce 1943 zabrali sotva dostavěnou továrnu Němci a zavedli zde demontáž válkou poškozených leteckých motorů. Stará tkalcovna v č.p. 13 byla postupně přestavěna na byty pro zaměstnance. V témže roce byla postavena nákladní vykládací stanice na nádraží. Mnichovská konference v roce 1938 učinila ze Žďáru vytyčením nové státní hranice pohraniční obec. Hraniční závora s celnicí se nacházela nad Českou Metují a byla odstraněna až s koncem války 1945. Hrůzy 2. světové války se dotkly i naší obce. V koncentračním táboře zahynuli žďárští občané Jaroslav Janek a Jindřich Hampl v roce 1941. Jako letec na západní frontě zahynul Augustin Majer.

Ve válečných letech 1939–40 žila v naší obci známá herečka Květa Fialová. Přišla s rodinou ze Slovenska a nalezla útočiště v č.p.29 u Špačků. Navštěvovala 5. třídu naší školy a posléze 1. měšťanku v Polici. Zdálo se, že rok 1945 – konec války přinese do našich krajů klid a mír. V továrně se konečně rozběhla textilní výroba kanafasu Ostaš , obec začala zlepšovat svůj vzhled. V roce 1946 se začalo s budováním regulace potoka, který každý rok trápil přilehlá stavení rozvodněnou hladinou.Občané regulaci budovali svépomocí až do roku 1953.

1. pol. 20. století

Přišel rok 1948 a únorový komunistický puč a vše bylo jinak. Majitel továrny nebyl jednoho dne vpuštěn přes vrátnici svého majetku, zemědělci byli postupně donucováni ke vstupu do JZD a drobní řemeslníci a obchodníci zmizeli v družstvech a komunálech. Znárodněnou továrnu převzal n.p. Meta, později Veba a zavedl výrobu smyčkového zboží. Naše obec se nedala zlákat příkladem některých okolních vesnic, které se připojily administrativně k Polici n.Met. a dodnes si udržela samostatnost. V roce 1949 byla vybudována v Akci Z, jak se tehdy nazývala občanská robotní povinnost, hasičská zbrojnice, roku1954 se zbourala cihelna za železniční zastávkou a v letech 1956–57 se přistoupilo k výstavbě koupaliště. V roce 1948 se ve škole, která měla už jen 31 žáků, otevřela mateřská škola. Nová budova mateřské školy byla postavena až v letech 1964–70, zároveň s výstavbou bytů nad požární zbrojnicí.

V roce 1958 bylo založeno první Jednotné zemědělské družstvo pod vedením Antonína Janka a ing. Jindřicha Puschmanna. Později bylo toto JZD sloučeno v rámci megalománie s okolními družstvy v České Metuji a Petrovicích.

V letech 1960–63 obec přistoupila k adaptaci vyvlastněné hospody, kde se zavedlo ústřední vytápění. Ve stejném období byla postavena i obecní váha.

Na Ostaši v roce 1962–63 postavila Jednota chatky. Když byl v roce 1967 ukončen provoz Pohlovy hospody a 21. 12. 1975 vyhořela restaurace, bylo nutno vybudovat zde nové restaurační zařízení, čehož se opět ujala Jednota spojením dvou chatek.

V roce 1972 byla v Akci Z zahájena výstavba nové prodejny a kabin na hřišti. Prodejna byla slavnostně otevřena 7.11.1975 pod hlavičkou Jednoty a pod vedením Věry Pohnerové.

Roku 1976 se v obci konal první sraz rodáků, jenž se setkal s mimořádným ohlasem. Zúčastnilo se ho přes 300 rodáků, kteří rádi opět navštívili rodná místa a přesvědčili se o tom, jak obec o vísku pod Ostašem pečuje. V programu byla návštěva Ostaše i večerní taneční zábava s Machovskou dechovkou na sále Žďárské hospody, tehdy módně označované Kulturní dům. Hospoda sloužila jako závodní jídelna, kde se stravovali zaměstnanci továrny, JZD i okolních menších podniků. V tomto smyslu funguje dodnes. Jako vedoucí se zde pod hlavičkou Jednoty vystřídali od roku 1974 Malíkovi, A. Král, Hotárkovi, Janouškovi, po roce 1989 L. Bartoň, St.Vít a další nájemci.

Starosty obce od roku 1923 byli: Jan Ticháček, Antonín Janek, Václav Ducháč, František Sedliský, Antonín Duba, Pavel Šedek, ing.Jindřich Puschmann a Pavel Šubíř.

Rok 1989 byl rokem sametové revoluce a změn v politické orientaci našeho státu. Změny se dotkly i naší obce. Místo Národního výboru začal obec spravovat obecní úřad a obecní zastupitelstvo, majetek se začal vracet skutečným majitelům a občané začali podnikat.

Veba vyklidila továrnu a předala ji roku 1992 zcela prázdnou restituentům.Ti se po několik let snažili prázdný objekt zprovoznit. V letech 1993–94 měla objekt pronajatý firma vyrábějící jako první v republice dětské plenkové kalhotky Bobi. V roce1998 byla továrna prodána firmě Constructform, která zde začala vyrábět regálové sestavy, kovový počítačový nábytek a psací a promítací tabule. Postupně zvyšovala počet zaměstnanců a vytvářela nová pracovní místa pro občany Žďáru a okolí. Původním majitelům byla vrácena i hospoda a bytový dům č.p. 13. Chatový tábor na Ostaši odkoupil od Jednoty Josef Malík a soukromě ho provozoval do roku 1997, kdy ho předal synovi. Petr Malík chaty i restauraci postupně renovoval do dnešní podoby.

Provoz hospody pronajali majitelé bratři Šolcové panu Vítovi a sál obci, která ho postupně zrenovovala a zavedla plynové vytápění. Hůř dopadla prodejna. Po roce 1988 se zde vystřídalo několik vedoucích s nevalným výsledkem. Jednota ztratila zájem o její provozování a od roku 1994 byla uzavřena. Zásobování obce zajišťovali od roku 1993 Jobovi ve vlastním malém krámku.

I zemědělství se dotkly změny. V roce 1993 založili vlastníci, kterým byla vrácena půda, Zemědělské obchodní družstvo a předsedou se stal Libor Franz. Družstvo zaměstnávalo kolem dvaceti pracovníků a obhospodařovalo asi 300 ha půdy a 100 kusů dobytka. V roce 1995 si ZOD pronajalo i kravín v Bukovici a počet zaměstnanců stoupl na 28. Produkce mléka činila hlavní podíl v příjmech družstva. V letech 1996–97 se začaly projevovat problémy s odbytem mléka, které se vozilo až do Jaroměře. Problémy s odbytem mléka, nesolventnost mlékárny a její následné uzavření přivedlo ZOD v roce 2000 až do dražby. Největší věřitel družstva, Finanční úřad, vložil do dražby veškerý majetek včetně dobytka. Ornou půdu i hospodářské budovy převzalo od vlastníků do pronájmu původní Zemědělské družstvo Ostaš pod vedením ing. Láda a začalo ji od roku 2001 obdělávat.

Obecní zastupitelstvo v novém politickém prostředí začalo pilně uskutečňovat plány na výstavbu a zvelebování Žďáru. Muselo vyřešit odpadové hospodářství založením sběrného dvora u nádraží a odvozy odpadů pomocí popelnic.

Obecní úřad byl v roce 1993 přestěhován do budovy Mateřské školy a během roku 1994 zmodernizována jeho kancelář. Veškerá agenda obce byla převedena do počítače, zakoupena i kopírka pro potřeby občanů. Opravovaly se postupně budovy školky, základní školy i hasičské zbrojnice. Při opravě věžičky školy byl nalezen vzkaz našich předků z roku 1899. Dozvídáme se tak, kdo věžičku stavěl a opravoval a jaké bylo složení obecního výboru. Doklady byly zkopírovány, přidaly se současné a vše se vrátilo na původní místo ve věžičce.

V roce 1995 byl vybudován chodník přes celou obec za 1,4 mil.Kč a zahájily se přípravy na výstavbu rodinných domků a dvojdomků na obecních pozemcích nad nádražím budováním inženýrských sítí.

Ve stejném roce rozhodlo obecní zastupitelstvo na základě průzkumu mezi obyvatelstvem o plynofikaci obce. V roce 1996 se zpracovaly projekty, sháněly se finanční prostředky. Obec začala prodávat první pozemky na výstavbu rodinných domků na novém sídlišti nad nádražím.

V červenci 1995 došlo po dlouhotrvajícím suchu a následných průtržích mračen k zatopení nejnižší části obce. Spousty vody a bahna se přivalily z kukuřičných polí nad obcí po silnici od Police i od Ostaše a hasiči museli zasahovat ve vytopených bytech i sklepech v továrně, u Pohnerů č.p. 136 i u Vacků. Po této události se obec poučila a upravila na mnoha místech kanalizaci. Obrovské povodně, které v roce 1997 zasáhly Moravu se v naší obci projevily pouze zvýšenou hladinou potoka. Regulace naplněná tentokrát až po okraj stačila spousty vody z obce odvést.

V roce 1998 pokračovala obec s výstavbou nového sídliště další etapou. Na pozemcích pomalu vyrůstají domky a vzhled obce se v těchto místech podstatně měnil. Obec podepsala smlouvy s Východočeskou plynárenskou společností a začalo se s přípravou budování plynovodu. Obec se podílela na projektu částkou 1,3 mil.Kč, občané přispěli 10.000,– na přípojku, zbytek financí poskytl stát a úvěr banky. Celková investice se vyšplhala na 6,5 mil.Kč. V tomto roce se obci podařilo vyřešit i problém s nevyužitým koupalištěm, které bylo pronajato rybářům pro chov ryb.

Od roku 1999 je obec plynofikována. Plynem topí na 100 domácností, továrna, školka, hospoda.

V roce 2000 zástupci obce rozhodli, že pozmění strategii výstavby nového sídliště. Přistoupilo se k výstavbě levných dvoudomků se státní dotací. Založilo se družstvo stavebníků, jehož členem a garantem je i obec, a podařilo se tak v krátké době postavit devět dvoudomků.