Záhorovice

Kraj se rozkládal na hranici mezi Moravou a Uhrami. Roku 1090 byl tok řeky Olšavy touto hranicí. Sousední Bánovsko náleželo k XII stolici uherské a kraj mezi Horní Olšavou a Lopenickými horami byl dlouho pokládán za neutrální pásmo. Státní hranice na Lopeníku samém byly přesně vytýčeny až roku 1784 a i potom byl tento kraj několikrát přepaden a vyrabován. V té době náležel údělnému knížectví olomouckému. V něm mnoho majetku však náleželo biskupství, které bylo založeno 1063 knížetem Vratislavem ci papežem Alexandrem II. Vzhledem ke své poloze trpěla tato oblast již od. XII. století válečnými událostmi častými nájezdy Tatarů a Kumánů z Uher. Ke své obraně využívali naši předkové samotné přirozené konfigurace terénu, kterou tvořily hraniční hvozdy Bílých Karpat s Velkým Lopeníkem (911,3 m. nad. mořem) a Velkou Javořinou (969,8 m. nad mořem) a řekami Moravou a Olšavou. Důležité směry byly chráněny hrady a opevněnými městy, jako bylo Uherské Hradiště, které bylo založeno na řece Moravě v průsečíku pravěkých cest vedoucích od Baltického moře na jih až k Dunaji Přemyslem Otakarem II. v roce 1257 jako ostrovní pevnost, která měla chránit zemskou hranici a konvent velehradského kláštera. Dále to byly Kunovice založené v roce 1196, či Uherský Brod a pod. Třetí obrannou linii v této předsunuté části Moravy tvořila poměrně hustá síť hradů - Brumov, Slavičín, Starý a Nový Světlov, Zuvačov (Hrádek), Bánov, Strání, Hluk, Študlov a další. Hrady plnily svůj úkol vojenský a současně se v nich ukrývali i vesničané z okolních obcí.
Za vlády Přemysla Otakara I. (1192-1230), Václava I. (1230Ź 1250) a Přemysla Otakara II. (1253-1278) docházelo v našem kraji k postupnému zakládání osad. První písemná zpráva o hrazené osadě založené na brodě přes řeku Olšavu na rozhraní obchodních cest na cestě do Uher je v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka v roce 1133 . Vzhledem ke strategické poloze a obchodnímu významu tohoto místa, kdy osada byla pověřena vybíráním cla při přechodu přes řeku Olšavu, stala se hraniční pevností. Tuto hrazenou osadu navštívil roku 1267 král Přemysl Otakar II. a 29. října ji povýšil na královské město a udělil mu hlubčické právo (soubor právních nařízení) a právo nuceného skladu. Královským hrazeným městem byl Brod až do roku 1506. V listině vydané v Olomouci roku 1275 se poprvé vyskytuje název Brod Uherský. Od roku 1315 již bylo město silnou pevností, do které král Jan Lucemburský umístil silnou stálou posádku, která hlídala ohrožený úsek hranic proti výpadům z území Matúše Čáka Trenčianského a pozorovala jeho hrady.

První zmínka o naší obci je z roku 1373, kdy Pešík z Vlachovic, který byl manem, to znamená, že měl propůjčeno léno, držel v roce 1350 obec Rudice a od výše uvedeného roku i obec Záhorovice. Byl majitelem, dvorce a mlýna. Jeho jméno se vyskytuje již roku 1365 v Moravských zemských deskách Olomouc. Byl to zeman ve službách Albertuse de Sternberk alias de Swetlov. Vesnice se jménem Zahorowicz je uváděna i v Codexu diplomaticus v knize X. ohledně dluhu Dominikánského kláštera v Uherském Brodě, která je datována 27.7. 1373. Kdo komu dlužil není uvedeno, což dokládá tento zápis: "Ego miles Wilczko nec non index bereditarius Brode Hungricalis, Precico de Zahorowicz." Další písemná zmínka o obci je z roku 1392 kdy Jan ze Záhorovic nechal právně zajistit olomouckému purkrabímu Vikmandovi v Majetíně v Nezdenicích jeden lán, dva dvorce, dvě krčmy a farní patronát. Jiná zmínka je z roku 1408, kdy Eliška ze Šternberka předala Záhorovice s dvorem a mlýnem členu své družiny Petru Němečkovi z Černého Lesa a tím ves na 73 .let od světlovského panství oddělila. Je doložen i její název Zahorowicze. V tomto roce byly Záhorovice jednou z největších obcí v celém panství, stejné jako Bojkovice. Arkleb z Ostrohu a Markéta ze Záhorovic odevzdali v roce 1447 obec Jakoubkovi z Vrbětic. V roce 1466 se psal Václav Hárovník ze Záhorovic. Posléze Kunka z Cimburka dědička po Janu Cimburkovi odevzdala v roce 1481 obec s mlýnem Ctiborovi z Landštejna a ves náležela ke světlovskému panství. Jako poddanská obec setrvala v jeho správě až do zániku patrimoniální správy (tj. správy v rodinném majetku).
Když za vlády Václava IV. (1361-1419) nabývá v našich zemích církevní moc velkých rozměrů a stala se největším feudálním vykořisťovatelem, kdy jsou prodávány církevní hodnosti a tak zvané církevní odpustky, vystupuje nová generace kazatelů odchovaných pražskou univerzitou. Čelné místo mezi nimi zaujímá mistr Jan Hus. Ten svými kázáními proti poměrům v církvi a zejména odpustkům popudil proti sobě církevní preláty. V roce 1414 byl svolán do Kostnice církevní koncil, který měl odstranit papežský rozkol. Římský a uherský král Zikmund Lucemburský (1369-1437) vyzval mistra Jana Husa, aby se účastnil koncilu a slíbil mu průvodní glejt z 18. října 1414 zaručující bezpečnou cestu a veřejnou obhajobu jeho učení. Hus byl koncilem osočen z kacířství a 28. listopadu uvržen do vězení a když se odmítl podrobit církevní autoritě, byl se Zikmundovým souhlasem 6. července 1415 v Kostnici upálen. Jeho smrt vyvolala v českých zemích velké rozhořčení. Na počátku září 1415 byl v Praze ustaven "Branný svaz" husitské šlechty z Čech a Moravy jehož 452 českých a moravských pánů a zemanů protestovalo proti rozhodnutí koncilu. Mezi nimi byl i pán na Světlově Jaroslav ze Šternberka se svým purkrabím Hyncem z Koišova, se svými sousedy Mikulášem Baďurou na Přečkovicích, Onešem z Lipiny na Městskově, Petrem Němečkem na Záhorovicích a Buzkem z Vlachovic na Rudicích, kteří podepsali a svými pečetěmi opatřili "Stížný list", který zaslali do Kostnice císaři a koncilu. Později pak světlovský pán přestoupil na stranu Zikmundovu a padl v jeho vojsku. pod Vyšehradem 1. listopadu 1420.
 Husova smrt znamenala radikalizaci širokých vrstev proticírkevního odporu, který vyústil po roce 1419 ve vznik husitského hnutí a válek. Náš kraj byl jimi postižen nejvíce v období 1424-1435. V této době se Uherský Brod stal opěrným bodem všech husitských výprav do Uher a zpět. Roku 1426 se ze svého ležení v Uh. Brodě vypravili proti hradu Bánovskému a hradu Zuvačov nad Komňou, oba hrady oblehli, dobili a pobořili. Vpády vojsk na naše území pokračovaly i v následujících létech. Když dne 2. března 1458 byl zvolen českým králem Jiří z Poděbrad volbu neuznala některá moravská města a postavila se proti. Proto se král rozhodl zakročit na Moravě vojensky. 30. května 1458 vpadlo jeho vojsko na Moravu. Bez pokusu o odpor se poddalo Brno, Olomouc, Znojmo a Uherské Hradiště. Uherský Brod se vzdal bez boje. Navíc Matyáš využil odporu Jednoty zelenohorské a počátkem roku 1869 zahájil novou ofenzívu proti němu. Obsadil mnoho důležitých měst na Moravě a do jisté míry ji získal pod svou kontrolu. Jiří z Poděbrad podnikl politické a vojenské opatření a připravoval tažení na Moravu. Na území našeho kraje se odehrávaly ozbrojené střety s vojsky Matyášovými až do roku 1478. Uhři, kteří obsadili náš kraj na dobitém území vraždili, odháněli dobytek, vypalovali obce a od zajatců požadovali vysoké výkupné.
V létech 1468-69 zaniklo v našem kraji dvacet devět osad a některé kopanice, mezi mimi i osady Ustí a Městkov. Osada Ustí dnes lokalita Losy-Lipovce se nacházela mezi obcemi Záhorovice a Kladná Žilín. Nad osadou Městkov stávala tvrz Lipina, ze které pocházel rod Vlčnovských.
Roku 1517 se ves uvádí jako „ves pustá Městkovsko". Roku 1543 daroval světlovský pán Burian z Vlčnova a na Novém Světlově obci Záhorovicím pole, louky a lesy ležíci na Záhorovsku do dědičného užívání za plat. Ten byl stanoven na 10 zl., z louky 45 zl. a jedno tele, z kopanic 12 zl. 13 a půl gr. a z jatky kámen přepuštěného loje, kromě toho byla obec povinna vyšenkovat tři bečky panského vína. Katastr Městkova byl včleněn do katastru Záhorovic. Ověřený opis darovací listiny byl vyvěšen na obecním úřadě. Její obsah je tento: "Já Buryán z Wlsznova a na Novém Světlově, diedičný pán vsi pustéj Miestkova, vyznávám tímto listem přede všemi, což čtouce slyšán a ukázán bude, že jsou předstoupilí přede mnou lidé moji všecka obec Záhorovská, prosíce mně jakožto pána svého dědičného a milostivého, abych jim tu milost učinil a výš již jmenovaný Miestkov, což je pole orací a lúk, které vsi pustéj příslušejí k jejich dědičného užívání i hájek ten pokudž ten Kopčí zamezen k tomu přidal a že mi chcú každému pánu a držiteli zámku Swietlova z jmenovaných polí a lúk platu ročního při hodě narození Božího 5 kop grošů dávati a potomkům mým a držitelům téhož zámku Swietlova. Pročež já již jmenovaný Buryan rozvažujíce lidí svých Záhorovských, jich vždycky věrně a povolně zachovati chci jim též lásky své vokázati jako již slušno jest lidem povolným pánům jejich zase dobře činiti ty jmenované lúky a pole i s tou lúkou jež zove Sečná, v lesích mých Miestkovských i s tím hájkem- jak zasazen jest i ta lúka Sečná k diedičnému užívání již jmenovaným lidem Záhorovským dávám a jich budúcích pánů a držitelů zámku Swietlova, takže již jmenovaní lidé v téj roli i lúk a toho hájku zamezenýho jako samého vlastního diedictví jak nejlépe rozumějí užívati mohou bez méj i budúcích pánů bez všelijaké překážky. Také túto zvláštní milost již jmenovaným lidem Záhorovským činím a daně, kteráž s téj dědiny na mně i na předky mé vždycky jest přicházela a tú jim také odpúšťám od sebe erbův svých i budúcích pánů a držitelů vsi Záhorovic, takže již jmenovaní lidé téj dědiny mom statky své poříditi komu se jim líbiti - a zdáti bude domácím neb přespolním bez méj erbův mých všelikéj překážky pánů a držitelů vsi Záhorovic a ten neb ty, kterýž by podle poručenství statek bráti chtěli toho umrlého tehdy nejprv přede všemi jiným ten grunt na kterýž by umřel ten istý má mi neb budúcím pánů, a držiteli vsi Záhorovic osaditi člověkem hodným, kterýž by mně a budúcího pána odbývati mohl podle jinších obyvatelů téj dědiny. Tak tým lidom povolení dávám, aby na obci v téj dědině každý rok dvě desítky vína vyšenkovati mohli. I za tú lásku jim ode mne učiněnú, má mi každý, kdo bude vůz drev přivezti k vánocím a dva podsedníci jeden vůz. Také již jmenovaní lidi svobodné pastvy zemské, žaludové i bukové na všech gruntech mých, kteréž nyní k Swietlovu náleží míti mají a za tú pastvu dávati mají mně i budúcím pánom Swietlovským při hodě vánočním každý jakž kdo sedí tři groše místo husí krmných a víc nic ani budúcím pánom a držitelom vsi Záhorovic. Chtíc aby všecko což v tomto listu napsáno a postaveno jest jmenovaným lidom. mým Záhorovským ode mě erbův mých i budúcích pánů stále a pevně držáno bylo svou vlastní pečeť já nahoře Ź jmenovaný Buryan k tomuto listu přivěsiti jsem dal pro širší vědomost připravil jsem urozeného vladyky pána Vicena Záběřického ze Křelova, že jest pečeť svou na svědomí podle pečeti méj přivěsiti dál k tomuto listu. Jenž je psáno a dáno na Novém Swietlově u vigílií dne Svatého Tomáše, Léta Páně tisícího pětistého čtyřicátého třetího počínajíc." Městkov zanikl ve druhé polovině XV.století. Vesnice Ústí stávala v širokém údolí při, ústí Rudimovky do Kladenky a dál, západněji až na rozhraní dnešních, katastrů Záhorovic a Bojkovic. Po vesnici zbyl dvůr Ústko, nacházející se nad Bojkovicemi při silnici Bojkovice-Přečkovice. Ustí se poprvé připomíná k roku 1412, kdy Eliška ze Světlova a nad Pozlovicemi ustanovila Jaroslava ze Štemberka a z Veselí mimo jiné též dědicem nad polovinou Ústí. Vesnice nebyla ještě roku 1480 pustá. Tehdy Eliška z Lilče přijala na ves Ústí svou dceru Markétu a svého zetě Petra z Hostišova. Při sporech vesnice ze světlovskou vrchností roku 1597 se Ústí již nepřipomíná. Pozemky Ústí byly začleněny do katastru Bojkovic a Záhorovic (p.č. 2758/2779). Po zániku hradu Starého Světlova jehož posledním majitelem byl roku 1466 Jindřich z Lipé, vybudovali bratři z Landštejna v roce 1470 na andezitové ostrožně nad soutokem Komenky a Olšavy v Bojkovicích nové středisko panství hrad Nový Světlov. Toto světlovské dominium se stalo centrem feudálního státečku s 23 poddanskými vesnicemi včetně obcí léna vasilského a velký počet osad zpustošených a zpustlých.

Za panování českého krále Vladislava II. (1456-1516) a jeho syna Ludvíka Jagellonského (1516-1526) do našich zemí postupně proniká z Němec Lutherovo učení protestantismus a ze Švýcarska kalvinismus budující reformistickou církev. Toto učení přineslo do našeho kraje řadu náboženských novot. Tak v sousedních Bojkovicích drželi Novoutrakvisté jinak Luteráni od roku 1560 tamní farní kostel. Rovněž se začali lépe organizovat. Fary větších panství se slučovaly v děkanství a faráři volili ze svého středu děkana, jehož byli poslušni. Pro jednotlivá panství byly vydávány řády církevní. Takový "Řád svatý církevní na panství světlovském“ byl sepsán a přijatý v roce 1584 a byl platný i pro Záhorovice. Z něho se dovídáme, že měli být trestáni a káráni i čarodějníci a čarodějnice, jež byli zařazeni mezi ožralce, ustavičné zlolajce, nestoudné smilníky, chlípníky, buřiče, nepokojné a svárlivé hněvníky. Píše se i o kněžích Českých Bratří, aby svým ovečkám posluhovali. Jednota bratrská měla na panství světlovském toliko dva sbory a to v Bojkovicích a v Záhorovicích. V naší obci byla při sboru zřízena i fara s kostelem a školou.

K luteránskému učení hlásili se i světlovští páni Tetaurové z Tetova zejména Frydrych Tetaur (1573 - 1578) známý svým sporem s českobratrskou obcí záhorovskou, k čemuž dal podnět tamní bratrský správce bratr Ondřej Kohout, který sbor spravoval od roku 1571. O něm bratrský biskup Jan Blahoslav dí, "že je to bratrský kněz v hřích padlý, zlotrovaný, jenž v tom Sboru nenáležitě a nepořádně se choval, což bylo všem okolním lidem známo a vědomo, o čemž by bylo potřebí mnoho a široce psáti". Mezi jeho "vejstupky" uvádí také ten, že se zabýval lékařením, což bylo Bratřím zakázáno, že neoprávněně léčil a hojil mužské a ženské. Měl k tomu v Záhorovicích vhodnou příležitost, jež to tam ze země prýštil minerální pramen. Tím se dostal do křížku se světlovským pánem Frydrychem Tetaurem. "Pro takový jeho vejstupek pán jeho Frydrych Tetúr z Tetova ho trestati dal a z gruntů svých ho vypověděl, aby desíti mil blíže z žádného statku panskýho nebyl. A pakli by tak' neučinil a' blíže statku panskýho kteréhožkolivek se najíti dal, tehdy pán světlovský jemu k hrdlu volně a svobodně sáhnouti mohl, bez překážky všelijakého člověka tak, jakožto tomu člověku, kterýž velikého trestání a smrti zasloužil" psal Jan Blahoslav. Po Ondřejovi Kohoutovi působili v Záhorovicích Jan Ríšek Karlon, jenž roku 1597 na úbytě v Záhorovicích zemřel a roku 1598 Jan Petroš. Po bitvě na Bílé hoře (8.11.1620) a v důsledku tlaku vrchnosti a křesťanského náboženství, kdy poddaní byli nuceni přiznat se k víře, kterou vyznávala vrchnost, byli Bratři od Gabriela Serenyiho z panství světlovského defenitivně vypuzeni. Bratrský sbor v Záhorovicích stál delší dobu pustý a prázdný až jej vrchnost světlovská dala zbořiti a vystavěla z jeho zdiva dvůr i mlýn. Podobně byl zbořen i sbor bojkovský. Obec byla v roce 1668 přičleněna k farnosti nezdenské. Stíháni byli i odbojní čeští páni. V našem kraji Bedřich Kounic z Uherského Brodu a Václav Bartodějský z Bartoděj pán Luhačovic, kterým byly zabaveny statky. Luhačovský statek byl prodán bratrům Serenyiům pánům na Světlově.

Když v roce 1526 byla poražena spojená česko-uherská vojska a Ludvík Jagellonský král český a Matyáš Korvín král uherský padl, . uvolněním českého a uherského trůnu vytvořily se předpoklady pro vznik mnohonárodnostní monarchie. Volbou Ferdinanda I. (1526-1564) na český a uherský trůn došlo ke vzniku habsburské říše, jejíž nedílnou součástí se staly i naše země Čechy a Morava. Tato říše trvala po dobu téměř čtyř set let.

Ve starých kronikách jsou zápisy o strastech a velkých útrapách lidu z Bojkovska. Záhorovice a okolní vesnice ležely v pohraničním pásmu s Uhrami a na tomto území probíhaly boje a loupeživé nájezdy. První válečné útrapy jsou zaznamenány již z roku 1241 při ústupu Poražených Tatarů od Olomouce, další z let 1252 a 1253 po nájezdu Kumánů. O několik let později uchvátil toto území Matúš Čák Trenčianský. Byl donucen k odchodu až mírem Holičským z roku 1315. Mnohem více naše obec a okolí trpělo poté, kdy se hradu Starého Světlova zmocnila rota loupeživých rytířů. Jejich řádění trvalo až do roku 1449.

Za vlády Rudolfa II. (1576-1611) využil sedmihradský magnát Štěpán Bočkay nespokojenosti šlechty a obyvatelstva, které byly nuceny k násilné rekatolizaci k zahájení otevřeného odboje proti císaři a v létech 1604-1606 vtrhl i na území našeho kraje až k Uherskému Brodu. Jeho vojska nadělala velké škody a 16.června 1605 zpustošila obce Záhorovice, Nezdenice, Šumice, Bojkovice a Krhov. V Komni dosud vzpomínají na krvavé posvícení 25.července 1605 o svátku svatého Jakuba, kdy “všechen lid byl v kostele“ bočkajovci přes Starý Hrozenkov "dědinu ze všech stran na koních obklíčili a skrze ni jezdili, lidi na potkání meči sekali, stínali, muže silnější a ženy jímali, vázali a domky se starci a malými dětmi po vyplenění zapalovali, jen málokdo těm katanům unikl nebo se skryl.“ Zachránilo se jen sedm rodin. Vpády bočkajovců se opakovaly i v květnu, červenci a srpnu 1606. Tyto vpády na území našeho kraje pokračovaly i v dalším období. Za války třicetileté, zejména v roce 1621 byli obyvatelé našeho kraje vystaveni velkým útrapám. Neustálým procházením nepřátelských a císařských vojsk docházelo k drancování a vylidňování celého okolí. V roce 1621 byla na bojkovsku ubytována vojska Betlhena Gábora a knížete krňovského, které všechny: okolní vesnice a dvory vypálili a mnoho obyvatel odvedli do zajetí. Tato vojska procházela přes náš kraj i v roce 1623. Za tři roky nato zde tábořilo císařské a Mansfeldovo vojsko a v roce 1643 a 1645 Švédové. Následkem neustálé přítomnosti vojska zavládl v kraji hlad a velká chudoba. Lidé jedli dokonce psy a kočky, mnoho rodin, aby poněkud utišilo hlad dokonce okusovalo i kůru ze stromů.
Navíc po odchodu Švédů postihl náš kraj i mor. 4.září 1663 vpadli na území světlovského panství třemi proudy Turci a celé okolí vydrancovali. Tehdy bylo v obci zabito osm osob, celá obec vypálena, odvlečeno patnáct kusů hovězího dobytka, třista ovcí a celá úroda na polích spálena. Vpád opakovali 19.září kdy vzali do zajetí několik tisíc lidí. Nejhorší vpád byl 6. a 7.října. Od hradu Světlova byli odraženi, ale vypálili v podhradí obce Bzovou, Krhov, Záhorovice, Komňu, Hostětín, Vasilský dvůr, Pitín a Rudimov. Vesnice byly vypleněny a vypáleny, úroda na polích zcela zničena a většina obyvatel těchto obcí byla zavražděna nebo odvlečena do zajetí. Uherskobrodský kronikář píše o tomto tatarském vpádu toto: "Ta sběř turecká a tatarská do Moravy se vtlačila, mordovala, pálila a lid zajímala. Nebylo nic viděti než toliko ohně, mordování a zajímání.
Ani v lesích nikdo jistý před nimi nebyl. Vše co bylo přes 40 let mordovali, mladé ženské k sobě na koně brali a dítky jako měch ovesný přes koně pryč odnášeli. Při ústupu před sebou stáda dobytka a lid hnali." V roce 1683 opět zaútočili Turci a krajina byla znovu zpustošena. Přímo katastrofální byl začátek XVll. století, kdy v létech 1704 až 1709 se opakovaně na moravsko-uherském pomezí rozhořely výstražné ohně a spolu s nimi i ohně vypálených osad Bojkovic a Záhorovic. 26. března 1704 vpadli přes Vlárský průsmyk na celé panství hordy kuruců, což byly uherské povstalecké roty pod vedením Františka Rákocsiho. Byli rozehnáni palbou z hradu a tak zaútočili na sousední obce. První na to doplatila naše obec a pak zničili i Nezdenice, Rudice a Šumice. Po posledních nájezdech kuruců v roce 1709 podle lánového rejstříku v obci zůstalo 45 usedlíků a 5 domů pustých, deset živností a tři podsedky. Polí se načítalo 6 lánů 4/64. Podle teresiánského katastru se tu napočítalo 1076 měřic polí 39 měřic zahrad, 3 měřice lad, 267,7 měřic pustin, 130,4 měřice pastvin, 123,4 měřice lesů. V obci bylo 5 chalup domkářů vedle usedlíků.
V obci robotovalo 17 sedláků dvěma koňmi tři dny v týdnu, . 11 sedláků dvěma voly také tři dny v týdnu, 4 čtvrtláníci dvěma koňmi robotovali dva dny v týdnu a jedním pěším jeden den v týdnu, 3 čtvrtláníci dvěma voly 3 dny v týdnu a 13 chalupníků jedním pěším tři dny v týdnu. Celkem bylo povinno robotou 48 usedlíků. Definitivně vpády ustaly až v roce 1710. Uvádí se, že za doby vpádu kuruců bylo z našeho kraje odvedeno 1587 koní, 3327 kusů hovězího dobytka, 7492 ovcí a 1203 prasat. Z prožitých útrap a hrůz se obec vzpamatovávala několik desetiletí. V roce 1793 dosáhl počet obyvatel 785 ve sto šesti rodinách a v obci bylo 93 domů. V.roce 1843 se napočetlo v obci: 245 mužů a stejný počet žen, to je celkem 490 osob bydlících ve 121 domech a 191 bytových jednotkách. Z těch se zabývalo 187 rodin zemědělstvím, 4 řemesly a zemědělstvím. Podle sociálního složení se členily rodiny ve 12 půlláníků s 35-43 jitry, 37 čtvrtláníků s 16-20 jitry, 13 podsedníků s 9-14 jitry a 123 nádeníků a na 2 mlynáře. Ve vesnici se chovalo 29 koní, 40 volů 60 krav, 26 kusů mladého dobytka, 63 vepřů a 68 ovcí. Větší sedláci mívali 2 koně nebo 2 voly, 1 krávu a 1 kus mladého dobytka, několik ovcí a 2 vepře. V katastru bylo napočítáno 991 jiter polí, 165 jiter luk, 48 jiter zahrad, 340 jiter pastvin, 23 jiter vysokého lesa, 375jiter nízkého lesa, 333 jiter pastvin s křovinami, 52 jiter rybniční půdy a 203 jitra lad což činí dohromady 2530jiter.

Ani přírodních katastrof nebyli lidé v našem kraji ušetřeni. V roce 1603 byly tuhé mrazy až do Božího těla. Roku 1621 byla velká neúroda. Na jaře 1655 nadělala velká povodeň mnoho škod. V roce 1672 se rozvodnila řeka Olšava a smetla vše co jí stálo v cestě. V době od poloviny srpna do vánočních svátků roku 1681 se vesnicemi šířil mor, který si vyžádal mnoho mrtvých. Rok 1739 byl velmi neúrodný a rok nato byla velmi krutá zima, mnoho dobytka a lidí pomrzlo. V roce 1755 byly ještě v měsíci červnu velmi tuhé mrazy. Rok 1758 byl velmi suchý a nedostatkem vody pošlo mnoho dobytka. Náš kraj navíc postihla v létech 1830 – 1831 cholera. Denně na tuto nemoc umíralo dvacet i více osob a mrtví museli být pochováváni ve společných hrobech. Z této doby pochází v naší obci i morový hřbitov v lokalitě nad Drahami. Cholera propukla opět v roce 1836 a nakonec v roce 1866 po odchodu saských a rakouských vojsk z vesnic našeho kraje, kdy zemřelo 71 lidí.

• Přírodní pramen Záhorovická kyselka
• Morový hřbitov
• Boží muka na západní části vesnice
• Zatopený lom Modrá voda