Vidče

Název obce Vidče se psal v nejstarších listinách Vitče, podle osobního jména Vítek. Podle jiných zdrojů se psalo Vidče, protože z kopců kolem obce je daleko Viděti. Místní obyvatelé však říkávali Viče a ve Viči, takže v řeči šalamounsky vynechavali "dit". Vidče bylo známo už od roku 1310 za Bohuslava z Krásna. Patří tedy s obcí Zubří a městem Rožnovem k nejstarším sídlům na Rožnovsku. Majetníky byli vždy rožnovští páni. Je pozoruhodné, že obec nemá vedenou gruntovní knihu od svého založení, ale až od roku 1589. Podle ní mělo Vidče od roku 1589 do roku 1600 pouze 10 gruntovníků. Mezi léty 1600 až 1620 jsou zapsány pouze 4 grunty a 5 chalup. Nejdražší pak fojtství s mlýnem, které bylo připsáno Martinu Hrbáčovi roku 1607 v ceně 200 zlatých. Ostatní zápisy starších usedlostí spadají do období třicetileté války 1618-1648.
    Od roku 1620 do roku 1626 bylo připsáno 8 gruntů a 3 chalupy.
    Roku 1647 bylo připsáno 20 chalup.
    Roku 1676 bylo v obci 53 domů, fojtství, 18 gruntů a 34 chalup.
    Roku 1790 už 191 domů a 920 obyvatel.
    Roku 1834 180 domů a 1350 obyvatel.
    Roku 1890 246 domů, 257 rodin a 1459 obyvatel.
    Roku 1900 250 domů a 1633 obyvatel.
Poddanské poměry byly dosti tvrdé, protože právě videčský fojt Jakub Hrbáč vedl povstalce Rožnovska proti vrchnosti v roce 1621. A jaké byly daně: z gruntu se odváděly vrchnosti o svatém Jiřím, o svatém Janu a svatém Václavu jako jinde na rožnovském panství. V gruntovních knihách je též zapsáno, že sedláci a chalupníci robotovali. Obec platila ještě desátek. Peníze i naturálie rožnovskému faráři do doby než byla přifařena do Zubří. Až v roce 1894 si obyvatelé obce řídili přičiněním místního nadučitele Hynka Kašlíka "Jednotu  pro vystavění kostela." Kostel byl za vybrané peníze postaven a vysvěcen roku 1915.Od roku 1310 je jmenován v obci fojt. Fojtství bylo vždy na čísle 40. Videčští fojti požívali vážnosti nejen v obci, ale i v jejím okolí. Nejdéle se udržel na fojtství rod Mikulenků. Posledním fojtem ve Vidči byl Pilečka. Na přelomu století byl na fojtství hostinec. Obec měla i purkmistra, později starostu, který se o rozkvět obce opravdu staral. Obec neměla nikdy znak, ale pečeť s nápisem "Obec Widče." Ve Vidči nežili jen rolníci, ale i řemeslníci. V roce 1900 bylo  v obci 9 oprávněných řemeslníků, 3 kupci, 2 hospody, 3 nálevny a mlýn. Na kopci Vápenka se lámal od roku 1602 vápenec a pálilo se z něho vápno. Na kopci Svatoňku se kopala kdysi železná ruda, která se zpracovávala na železných hamrech v Zubří. Také zde před časem žili četní tkalci a obchodovalo se s dřívím. V 19. století se živilo hodně rodin pašováním tabáku z Uher na Moravu. Ve Vidči žijí některé rodiny více než 200 let. Jsou to rody: Hajný, Mikulenka, Jurča, Mandula, Mičkal, Mičola, Neřád, Škrobák, Vala, Vaculín. Jméno Mikulenka se uvádí už v roce 1676. Vidce_historie.jpg

Jak vypadal rodinný život starých valachů

Stav manželský, který v dobách poddanství býval uzavírán jen se svolením vrchnosti, byl velmi vážen a úcta k rodičům byla veliká. Děti říkaly rodičům "mámo, táto" ve městě. Na dědině: "maměnko, tatíčku" a úctu a poslušnost k rodičům zachovávaly, i když byly dospělé a měly rodinu. Na zachování úcty a poslušnosti působila hlavně zbožnost, která byla v mnohých rodinách tak veliká, jako bývala za doby bratrského vyznání. Vidce_hist_zivot.jpgV zimě večer se čítávalo Písmo svaté nebo se zpívaly svaté písně. V postní čas se rodina modlívala Růženec, při čemž hospodář předříkával a půst se zachovával velmi přísně. Čeledínové bývali pokládáni za členy rodiny a též říkali hospodáři a hospodyni "tatíčku a maměnko." Večer v zimě se scházeli sousedé na přástky nebo na besedy, zpívali nebo si vykládali pohádky a pověsti. Proto je na Valašsku tolik krásných pohádek! Ještě počátkem 20. století žili obyvatelé v rodinném spojení  "v zádruze." Hospodář vládl jměním do smrti. Na výměnek nechodil a všichni ho oslovovali tatulko. Nestačilo-li stavení, vystavěli si nové.  Z rozkazu tatulky druhé i třetí stavení, tak zvané "bývání." Kolem  starého stavení se tak nakupilo několik chalup. Takové skupiny chalup je možné ještě dnes vidět na samotách na Bečvách, ve Valašské Bystřici i jinde, ale žijí v nich již různé rodiny nebo příbuzní původních majitelů. Na Valašsku se žilo vždycky chudě a skromně,  ale i přes to tu byli lidé spokojení, pohostinní a veselí. Říkalo se často, že Valaši neumí být šetrní. Zřejmě proto, že zde bývalo také hodně hospod, kde se těžce získané peníze rychle rozkutálely. Lidé se bavívali různě, ale hlavně velmi často zpívali. Především při práci nebo na různých tancovačkách muzikách, kde rádi především tancovali oblíbené točené. Říkávalo se, že na Valašsku umí každý zpívat sotva začne mluvit, a tančit, sotva začne chodit. Toto úsloví pramení  asi z toho, že už malé děti pásávaly dobytek a při tom si zpívaly hlavně halekačky, které se rozléhaly z kopce na kopec. A tanec prý rovněž všichni trénovali na pastvinách, k čemuž často pískávali pasáci na píšťalku. Každý Valach má strašně rád svůj domov a ještě donedávna platilo, málokterý vydrží dlouho v cizině nebo daleko od domova, neboť by umřel "od tesknic." K životu na Rožnovsku patřilo i vzdělání. Malé děti se vzdělávaly    ve školách, které měly různou úroveň. Podle toho také úroveň vzdělání byla různá, protože děti chodily do školy většinou jen v zimě, měly-li v čem a dostaly-li se závějemi do školy. V době polních prací školu většinou vynechávaly, i když už od dob Marie Terezie byla školní docházka povinná a děti do školy chodily rády. Ve Vlastivědě moravské se uvádí, že nejstarší škola Rožnovska stála v městě Rožnově od roku 1666. Všechny školy na počátku tohoto století měly žákovskou a učitelskou knihovnu. Tenkrát bylo na Rožnovsku 23 samostatných škol. Dnes jich tu je na 20 základních a středních.

Nejkratší dobu stavěná stavba - Stará škola

Do roku 1821 nebyla ve Vidči škola. Děti měly chodit do Zubří, ale pro velkou vzdálenost tam málokdo chodil. Poprvé se začalo ve Vidči učit v roce 1821 v najaté místnosti domu č. 13. O založení školy se nejvíce zasloužil bohatý rolník Josef Jurča a prvním učitelem byl ustanoven Josef Dobeš. Po něm nastoupil Josef Šobr, za kterého byla škola přeložena do domu č. 22, který také patřil Josefu Jurčovi. Pak se vyučovalo v domě č. 27. Až do roku 1838 byl nákladem panství rožnovského a robotníků videčských postaven přízemek budovy školní o jedné třídě a též i bytem pro učitele. V listopadu 1838 byla škola vysvěcena a roku 1854 prohlášena za samostatnou. V letech 1885 a 1899 byly při ní vykonány přístavby ještě pro dvě nové učírny. Přestože škola v obci byla, neumělo  roce 1890 37% občanů číst a psát. V roce 1900 to bylo ještě 22% obyvatel. Školní docházka žáků nebyla dobrá. Nedbalí občané byli i pokutováni, ale náprava postupovala velmi pomalu. Hodně se zlepšili v roce 1922-23, kdy napsal do školní kroniky řídící učitel Macháček: "Vidčané konečně poznali, že jen dobrá návštěva školy může jejich dětem dáti ten nejlepší statek, jejž mol nekazí a rez nežere, a to jest učení." Žáků ve škole přibývalo a stávající prostory byly čím dál víc nevyhovující. Už výnosem okresního školského výboru ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 2. 1928 bylo rozhodnuto, že budova obecní školy ve Vidči se nedá nijak více rozšířit, a proto bylo uloženo stavět ve Vidči novou budovu školní. Bývalý učitel Š. Tvarůžek na tuto situaci vzpomíná: "1. 2. 1934 jsem nastoupil jako mladý učitel na národní školu do Vidče. Vidce_hist_skola.jpgŠkola, do které jsem nastoupil, byla již z konce minulého století a byla ve velmi chatrném stavu. Do roku 1938 jsme učili bez změny 7 tříd ve 4 učebnách. Stavy dětí se pohybovaly až okolo 50 žáků ve třídě." Tehdejší velmi pokrokový starosta Jan Míček řešil situaci rázným způsobem. Obešel úřady, ujal se shánění peněz a prosadil stavbu nové školní budovy, o které už bylo rozhodnuto v roce 1928. Proto se 26. 3. 1939 začala bourat stará škola. Děti se mezitím vyučovaly na faře, v obecním domě, v balírně za potokem, v Besedním domě a v hostinci U Hanáčků. Na pouť 5. 7. 1939 došlo k významné události. Pan farář Myška světil základní kámen nové videčské školy. Plány vypracoval architekt Kupka a podle rozpočtu měla stát 890 000Kč. Přes nesnáze se zajištěním této finanční částky i stavebního materiálu v počátcích války, pokračovala stavba fantastickým tempem. Dokončena byla na podzim roku 1940. Nová školní budova byla otevřena a vysvěcena 10. 11. 1940 za účasti Gustava Hrejsy, vrchního odborového rady ministerstva financí a Květoslava Růžičky, okresního hejtmana ve Valašském Meziříčí. Školu vysvětil kanovník a děkan Josef Seget z Rožnova pod Radhoštěm. Tato školní budova slouží dodnes. Byla postavena za jeden jediný rok! Dnes se jí říká "stará škola", poněvadž od roku 1968 do roku 1972 se k této "staré škole" přistavila "nová škola". To ovšem není s přístavbami k naší škole všechno. V roce 1990  se začala stavět dávno plánovaná tělocvična. Bylo to na ostudu. Taková velká obec a nebylo kde cvičit.

Nejstarší kulturní památka - Stará zvonička

Když jsme pátrali v literatuře i v místních zápisech, jak stará je videčská zvonička, byli jsme velmi zklamáni. Nikde totiž není uvedeno, kdo, kdy a proč ji postavil. V literatuře se uvádí, že pochází ze století 18., což uvádějí i zápisy některých rodinných kronik. Stará zvonička je dnes nejstarší kulturní památkou obce. V tomto i v minulém století sloužila k pravidelnému vyzvánění poledne, klekání, pohřby a úmrtí, požáry, živelné pohromy a podobně. Původně se nacházela uprostřed obce za hospodou U Hanáčků u Neřádovy chalupy. Tam také pořádně zchátrala. V roce 1975 bylo rozhodnuto o její opravě a přemístění na důstojnější místo. Dnes stojí opravená zvonička na pozemku při videčském kostelu. Zajímavý osud nemá jen zvonička jako stavba, ale také zvon. Říká se, že byl ulit ze železa, které se vyrábělo na zuberských hamrech z rudy, jež se těžila na kopci Svatoňku v horní části obce. A jiní zase tvrdí, že to není pravda, protože zvon nebyl původně vyroben pro zvoničku, ale byl zřejmě používán pro signalizaci v dolech. Podle prohlášení za kulturní památku MKČR z 11. 4. 1994 je roubená zvonička z 18. století, renovovaná v 19. a 20. století. Na zvoničce je umístěn zvon, který pochází z 1775. Nám všem se zvonička velmi líbí, protože vzhledem k jejímu stáří je opravdu pěkná.

Nejdůležitější přírodní zajímavosti v obci

Na území obce Vidče se nachází několik přírodovědně zajímavých  a cenných lokalit. Mezi ty nejvýznamnější patří například paleontologická lokalita "Za vodou" na levém břehu Bečvy. V erozní rýze bezejmenného potoka  se nachází výchoz drobného vápenitopískovcovitého slepence. Jedná se o třetihorní usazeniny mořských živočichů (převážně dírkonožců, mlžů, plžů, prvoků, ježovek, zbytků korálů a jiných bezobratlých). Lokalita byla objevena  v roce 1995 a nyní probíhá její průzkum. V blízkosti této lokality se můžeme setkat s chráněným ledňáčkem říčním, který zde i hnízdí (v loňském roce vyvedl tři mladé). O kousek dále je pak tůň, která je domovem chráněných obojživelníků. Na západním svahu Hradiska se nachází několik dalších tůní  s obojživelníky a dále pak velmi zajímavé lesní porosty. Na kopci Vápenka se setkáváme s křovinatými biotypy. Ty slouží jako útočiště mnoha druhů vzácných ptáků, jako je koroptev, křepelka, chřástal... Vyskytuje  se zde i orchidej prstnatec májový. Jiné lokality s výskytem orchidejí tvoří loučky ve Spině. Tady můžeme uvidět prsnatec májový, vstavač mužský, bradáček vejčitý, vemeník dvoulistý, případně jinou vzácnou rostlinu - hořeček brvitý. Botanicky zajímavá je i podmáčená loučka při cestě na Střítež. Jedná se o typické společenstvo vlhkých luk s výskytem prstnatce májového, bradáčku vejčitého, hlavinky horské, orlíčku obecného... Za zmínku stojí i bohaté naleziště prstnace Fuchsova v Jedlovině. Ze zajímavých živočichů lze v katastru Vidče pozorovat raky a vzácně vydru v Bečvě, která tvoří hranici katastru, a z ptáků krkavce, černého čápa, jestřába, káně, krahujce, puštíka, poštolku...

Nejznámější bod nadmořské výšky - Vápenka

Nejznámější bod nadmořské výšky se jmenuje Vápenka. Měří   523 m nad mořem a je součástí kopce mezi obcemi Zubří        a Vidče, kterému se říká lidově „Zuberák“. Pod severní stranou „Zuberáku“ teče Bečva a pod jižní leží údolí naší obce. Ze Zuberáku jsou pěkné výhledy na Veřovické vrchy, sedlo Pindulu mezi Rožnovem a Frenštátem a Radhošťskou část Moravskoslezských Beskyd. Vápenka je skutečně z vápence. Těžil se zde v době, kdy se ve Svatoňku těžila železná ruda. Obojí se vozilo do Zubří na hamry, kde se z těchto surovin vyrábělo železo. V celém katastru obce jsou však nejvyšší Videčské Paseky 597 m.

Nejstarší průmyslové pokusy v obci - Portáš

Za první republiky se zabývali lidé ve Vidči dřevovýrobou podomácku. Vyráběli stoličky, valašské židličky, stolíky, trakaře a táčky, ruční čtyřkolové vozíky, motyčky, kladívečka a násady. Všechny tyto, většinou dětské hračky, byly vkusně vypalované a vyškrabované. Mnozí občané se zabývali také výrobou metel, proutěných košů, hrábí a dalších výrobků. Hlavními výrobci byli tehdy: Ignác Švajda č.244, Fr. Fusek č.11, Fr. Hajný č.1, Fr. Kovář č.123, F. Snoza č.119, Adolf Machula č.77 a Jan Machula č.286. Za okupace měli za dělníky většinou chlapy utečené z pracovního nasazení z Německa. Tehdy také nastala větší poptávka po stavebních kolečkách, trakařích a násadách. V roce 1945 počal A. Machula vyrábět tyto výrobky částečně strojově. Postavil si totiž dílnu, ale ta prakticky nebyla využívána pro dřevovýrobu, nýbrž jako skladiště hnojiva až do roku 1951. V roce 1951 začali pracovat někteří videčští výrobci pro Portáš Valašská Bystřice. Téhož roku založil A. Machula pobočný závod Beskyd v Novém Hrozenkově a začal strojovou výrobu. Prvními zaměstnanci byli: Oldřich Kroupa, Fr. Vala, Jos. Lacina, Jos. Vaculín, Oldř. Holiš, Jan Jurča, Lad. Jurča (kutí koleček), Jan Cáb, Karel Švajda, Jan Drda a  Frant. Bechník. Na jaře roku 1953 převzalo už prosperující dílnu družstvo Portáš z Valašské Bystřice. Roku 1954 přibyli další zaměstnanci a soukromé živnosti úplně zanikly. Dílna začala být malá. Přibývaly další přístřešky jako sklady, ale na pozemek Adolfa Machuly už se jich víc nevešlo. Proto se plánovaly dílny jinde. Bylo rozhodnuto, že podnik se bude budovat       v místech, kde nebude nikomu vadit, ale musí mít příjezd z hlavní silnice. Bylo vybráno prostranství fotbalového hřiště na dolním konci obce. Hřiště bylo vybudováno za nesmírného úsilí členů TJ ve Vidči  v době války. Zápasy byly hojně navštěvovány. V polovině padesátých let však už návštěvnost velmi opadla, hlavně proto, že fotbalistům se přestalo dařit a lidem se zdálo hřiště příliš vzdálené od středu obce více než 2km. Bylo tedy rozhodnuto postavit hřiště v centru a Portáš přemístit na dolní konec obce. Stalo se tak až v roku 1960. Proti původním dřevěným dílnám byly nové dílny zděné a vybavené i některými moderními stroji. V roce 1970 se postavil katr - pila na řezání klád i kulatiny. Portáš se stále zabýval především výrobou násad. Za jejich prodej byly pořízeny nové stroje, postaveny skladovací prostory aj. Dnes t.j. v roce 1996 má Portáš ve Vidči, provozovna 02, opět nový háv. Bylo totiž nutné vybudovat nové sociální zařízení, postarat se o hygienu zaměstnanců a v neposlední řadě postavit slušnou kancelář. Dnes totiž jedná vedoucí přímo se zahraničními zákazníky a k tomu je potřebné trochu důstojnější prostředí než kamrlík 3x2 m. Tam se museli vejít 2 pracovníci se svými stoly, kancelářským zařízením, sejfem a skříní. Teď už vypadá závod 02  hlavní budova i vnitřní zařízení skutečně dobře. Dnešní Portáš ve Vidči vyrábí násady do všech druhů nářadí  lopaty, rýče, motyky, krumpáče, sekery, hrábě atd. Vyváží je i do zahraničí - především do Německa, Itálie, Rakouska a dalších zemí, ale prodává je  i na našem trhu. K tomuto závodu přibyl v roce 1968 závod 05, který vyráběl pracovní oděvy, rukavice, zástěry, prachovky, rybářské klobouky     a později i další věci. Po výrobcích byla velká poptávka, a tak byla postavena nová moderní budova, vybavená nejnovějšími šicími stroji. Bohužel však po roce 1990 začalo zakázek ubývat, šičky byly propuštěny a dnes moderní dílny už nevyplňuje hrkot šicích strojů, nýbrž tíživé ticho. V některých dílnách se ještě šijí menší zakázky, ale jinak je tato část Portáše ztrátová.
(Čerpáno z kroniky obce Vidče 1955-60, 1970-95 a z vyprávění občanů, především Václava Fuska, Vidče č.18.)

Nejdelší dobu stavěná veřejná budova - Kulturní dům a obecní úřad

Než se se stavbou KD ve Vidči začalo, předcházela jí mnohá jednání. Tehdejší energický předseda Jan Míček rozhodl, že až se dostaví škola, hned se musí začít stavět nějaký kulturní stánek, poněvadž provozovat kulturu po hospodách se mu nezdálo pro Vidče dost důstojné. Dům osvěty se začal stavět skutečně po dostavbě školy roku 1941. Stavba však byla přerušena válkou. V roce 1948 byla opět zahájena. Byly postaveny sklepy a část jich přikryta betonovou dekou. A. Machula čp. 77 chtěl KD skutečně reprezentační, proto dal dělat nové plány. Ty stály 120 tisíc Kčs a na nich vlastně ztroskotalo další pokračování stavby. Ve stavbě se pak už nepokračovalo (1948-50), protože peníze byly vyčerpány a jiné nebylo možno sehnat. Až v roce 1954 se začalo tlačit na dostavbu KD, a to z několika důvodů. Stavba stála přímo v centru u autobusové zastávky. Každý,  kdo šel kolem, musel hledět na chátrající základy KD. Pohled na pomalu rozpadající se stavbu byl skutečně žalostný. Dalším důvodem byla bezpečnost. Školní děti totiž využívaly sklepů k různým hrám, a jelikož ve sklepních místnostech bylo stále bednění, bylo nebezpečí, že se zřítí a někoho přizabije. Nehledě na množství rezavých hřebíků, které se povalovaly všude a děti chodily tenkrát bosy. Na další důvod poukazovali občané - strašná nehospodárnost. Materiál na stavbu se pomalu rozkradl, poněvadž ho nikdo nehlídal a nikdo se o něj nestaral. Tak se na popud občanů dostal KD opět do jednání nejen místního, ale i obecního a krajského NV. Byl to dobrý tah ve volbách roku 1957. Současně byly vypracovány nové plány, v pořadí už čtvrté: 1. plány roku 1938-39, 2. plány roku 1948.  Třetí plány se našly coby zmenšení ještě z válečné doby a byly podle nich postaveny základy. Když místní dělali všechno proto, aby  stavba pokračovala, vysocí funkcionáři byli neoblomní a prohlašovali, že taková malá obec  se bez KD obejde. Ke kultuře prý stačí hospoda. Videčští občané se však nevzdali. V roce 1958 už veškerá jednání všechny naštvala tak, že si pozvali do Vidče znovu všechny možné zástupce a po prudké diskusi nakonec občané dosáhli svého. Bylo na místě rozhodnuto, že stavba bude pokračovat. Po získání stavebního povolení se tedy začalo stavět především svépomocí. P ředtím se však muselo zjistit, jestli staré základy ještě nový KD udrží. Nakonec všechny zkoušky dopadly dobře a brigádníci  se pustili do díla. Tenkrát nebylo v obci člověka, který by se nepodílel  na této prestižní stavbě. Materiál  i odborné síly se sháněly obtížně, protože prý stát má důležitější úkoly než videčský kulturák. I přes tyto a mnohé obtíže pracovalo někdy na stavbě i 150 občanů, a tak zima v roce 1958 nijak stavbaře nepřekvapila, protože měl KD i střechu. Stavba - tj. vnitřní vybavení pokračovalo už podstatně pomaleji, ale nakonec se občané dočkali. 25.prosince 1964 dostala celá obec k vánocům důstojné kulturní zařízení. Z jeviště KD se toho dne nesla sálem slova J. K. Tyla z jeho Fidlovačky, kterou nacvičili místní ochotníci za pomoci učitelů místní školy. Občané zaplnili sál do posledního místečka a mnozí i slzeli, protože se jim vybavily všechny obtíže, s kterými se musela obec potýkat, než dosáhla svého. A skoro všichni zpívali píseň "Kde domov můj" s hlubokým přesvědčením, že když se chce, všechno jde. KD ve Vidči byl pak nejen kulturním stánkem. Sál využívala místní škola jako tělocvičnu a v další části KD byly kanceláře, obřadní síň a knihovna. Ve sklepních částech KD byly směrem na hlavní ulici zbudovány obchody. Celá stavba tak trvala od roku 1941 do roku 1964, což je přesně 23 let.
(Kronika obce Vidče - 1955-60,  Stará školní kronika 1911-1983)

Nejmladší kulturní památka - Videčský kostel Cyrila a Metoděje

Celá historie kolem vzniku videčského kostela je popsána ve staré školní kronice z roku 1911-1938 na str. 206-213. Bylo to moc zajímavé čtení. Z celého zápisu jsme vybrali důležité body a některé úsměvné skutečnosti.
Zakladatel kostela: Pan nadučitel Ignác Kašlík, který působil ve Vidči od roku 1884       do roku 1911, celou tu dobu, t. j. více než 27 let sbíral pilně jako včelička korunu ke koruně na stavbu videčského kostela. Prosil, kde se dalo -    na Valašsku, na Hané, v Dolních Rakousích i jinde, až se mu podařilo dát částku dohromady tak, aby Vidčanům na stavbě nezbyla ani koruna dluhu. Velmi mu v tom pomohl kanovník z Kroměříže Msgr. Dr. Ant. Cyr. Stojan.
Příčiny postavení kostela ve Vidči: Obec byla přifařena od roku 1782 do Zubří. Z vidče je to přes kopec asi 45 minut chůze. To by videčským občanům ani tak nevadilo. Horší to bylo s pohřby. To musela být nesena rakev s mrtvým až do Zubří. Po velkých povodních bývala u Zubří často stržena lávka přes Bečvu, a tak se muselo s rakví až do Stříteže      a teprve pak do Zubří. Bylo to daleko více než hodinu. Dále probíhala v obci tzv. křesťanská cvičení v místní škole, kde žáci čekávali na zuberského faráře hned od skončení vyučování a dělali ve škole velké škody. Řídící učitel Macháček píše, že po celotýdenním duševním namáhání býval těmito "křesťanskými cvičeními" ještě nervově dotýrán. Nesměl však nic říci, neboť by byl prohlášen za neznaboha.
Vidce_hist_kostelvnitrek.jpgPosvěcení základního kamene a stavba: Základní kámen kostela byl posvěcen 8.listopadu 1908 na videčské hody. Roku 1909 byl nachystán materiál, aby se od roku 1910 začalo stavět. Cihly, kámen, štěrk byly dopraveny na místo stavby videčskými občany, z čehož cihly se ve Vidči i vyráběly, ale některé málo kvalitní a kámen byl nalámán v místním lomu Vičanova skála. Za místo stavby byla zvolena tzv. "Panská zahrada"  pozemek proti videčské škole. O stavbu se ucházelo 7 stavitelů, z nichž v konkurenčním řízení zvítězil architekt Albert Hudec z Hranic, a to proto, že byl nejlacinější. Povolení ke stavbě bylo vydáno 31. 8. 1910 a stavět se začalo ihned.
Stavba avšak neprobíhala tak, jak si všichni představovali. Ovlivnila ji hlavně nepřízeň počasí a pak událost s věží. Ve zdech se začaly dělat trhliny a v roce 1911 byly už tak nebezpečné, že musela být dosavadní stavba věže rozebrána, a to do základů. Ty totiž byly jednou z příčin, proč věž praskala. Druhou byl nekvalitní materiál. Byly vykopány a zabetovány  pořádné základy a cihly ke stavbě dovezeny z cihelny  z Hrachovce. Stavitel Hudec měl obavy, že i tato druhá věž by mohla mít časem trhliny a proto se rozhodl její stavbu ve výši 40m ukončit. Snížil tak věž o 13m. Dnešním občanům to nevadí, ale tehdy to bylo považováno za zkomolení stavby až do té míry, že "kráse kostela na hodnosti a štíhlosti velmi ubírá a oko diváka neuspokojuje." Na vež byly pak instalovány na druhý pokus věžní hodiny. V září roku 1912 byl odevzdán plně dostavěný kostel architektem Hudcem panu nadučiteli Kašlíkovi. Stavělo se 3 roky. Současně se vybavoval i vnitřek. Většinou přispěli svými penězi videčští občané, učitelé a známé osobnosti tehdejšího okresu. Kostel byl vybaven hlavními i bočními oltáři, zpovědnicemi, lavicemi, křtitelnicí a Křížovou cestou. Z památkového hlediska jsou zajímavé varhany. Byly v kostele umístěny hned po dostavbě a fungují bez opravy dodnes. Při stavbě se nestalo žádné neštěstí. Celá stavba si vyžádala nákladu 113 000 korun. Kolaudace proběhla 21. 10. 1913. Při ní bylo zvlášť nařízeno dbát na trhliny mezi pavlačí a hlavní chrámovou klenbou. Pavlač byla totiž postavena místním tesařským mistrem a trámy byly na váhu, kterou měly držet, příliš tenké.
Posvěcení kostela: Aby se kostel mohl používat k účelům, pro které byl postaven, musel být posvěcen alespoň hlavní oltář. Došlo k tomu v říjnu 1915. Tenkrát  to byla pro obec veliká sláva: "Pan světitel dle starého zvyku venku před kostelem rozhazoval drobné peníze, jež lidé a školní žactvo ze země sbírali na památku toho dne." Tak stojí psáno v kronice školy.
Dne 26. 9. 1920 byl pak posvěcen celý kostel olomouckým biskupem  a od té doby slouží videčským občanům dodnes. Ke kostelu patřila i fara, která byla dokončena rovněž v roce 1913. Celý komplex byl postaven v novogotickém slohu a tvořil důstojný střed obce. V šedesátých letech byla fara násilně přeměněna v mateřskou školu, která však nevyhovovala. Dnes je tato stavba naprosto změněna a jsou v ní obchody. Za zmínku stojí ještě zvony. Jsou dva o váze 4 a 3q. Byly odlity  v Brodku u Přerova. Nahradily zvony původní, které zabavili Němci. K velkým  zvonům patří ještě umíráček. Videčský kostel byl v roce 1994 prohlášen kulturní památkou. Jelikož od jeho postavení nedošlo ještě k žádné opravě a stavba začala chátrat, bylo rozhodnuto o opravě omítky, žlabů, celé věže     a věžních hodin. Aby se mohla oprava uskutečnit, byly pořádány sbírky mezi občany, něčím přispěla obec i úřad památkové péče. Oprava probíhá od roku 1994 a v letošním roce byla zdárně  ukončena. Fasáda má původní barevný nátěr, stavba měděné okapy a žlaby a věž krásný a zřetelný ciferník hodin. Jen střecha zůstala původní. Její krytina je tak kvalitní, že opravu nepotřebuje.

Největší nadšení - Sport ve Vidči

Fanouškům, příznivcům a hráčům kopané nabízíme informace o tom, jak a kdy se dnes nejpopulárnější sport naší planety začínal rozvíjet a provozovat v naší obci Vidče. Činnost oddílu kopané ve Vidči začala ve třicátých letech. Hrávalo se obyčejně někde na loukách, hoši byli bosí. Jedna jedenáctka v košilích, ta druhá bez košil. Teprve  až později, po četných stížnostech majitelů pozemků, bylo umožněno klukům trénovat a hrát na slušném hřišti. Jejich touhy hrát zápas i s okolními obcemi byly naplněny, když hoši sehnali patřičnou výstroj. Poprvé Vidče sehrálo v roce 1938 řádnější zápas s Viganticemi, přesto však prohrálo 6:1. Dresy, které nebyly v jejich vlastnictví, si nemohli pořád půjčovat, a tak  hoši donesli každý bílou košili. Tu podomácku zbarvili na modrou barvu. Horší to bylo s botami. Každý si utrhl na šněrovacích botách podpatek  a "kopačky" byly na světě. Aby mohli hráči hrát oficiální soutěže, museli mít hřiště požadovaných rozměrů. Výstavba k tomu určeného hřiště se uskutečnila v letech 1940-1944. Bylo vybudováno na dolním konci obce na pozemku „k ničemu.“ Největší kus práce odvedli: B.Hajný, A.Mičkal, M.Pavelka, Jos.Kubiš st. a ml., Ol.Fabián, Jar.Jurča, Jos.Fryšara, Jos.Hromada, L.Jurča, Jos.Macháček, Jaromír a Jndřich Jurčovi (Podle kroniky fotbalového oddílu). Kromě hřiště potřebovali fotbalisté ještě tzv. registraci. To znamenalo, že musela být založena oficiálně sportovní organizace. Tak byl založen v roce 1944 Sportovní klub a fotbalisté mohli začít hrát soutěže. Poté sehrálo fotbalové mužstvo, na novém hřišti, první mistrovské utkání ve 3. třídě fotbalové župy Slezska v sezóně 1944-45. Družstvo mělo velké šance na postup do druhé třídy již zmíněné soutěže, ale jejich ambice ztroskotaly. Trenér Vojtěch Zelný hlídal životosprávu hráčů jako ostříž. Platilo, že den před zápasem museli hráči jít spát nejpozději ve 22 hodin a nesměli požívat žádný alkohol. Střídaly se další fotbalové úspěchy s neúspěchy. Nejhorší doby pro mužstvo nastaly, když museli hoši nastoupit základní vojenskou službu. To si muselo družstvo pomáhat tak, že za muže  hráli  i mladší hoši z dorostu. V sezóně 1948 -1949 obě mužstva, dorost a muži, vedla tabulku svých soutěží. A tak se podařilo Viděčské mužské kopané postoupit do vyšší třídy. Hráčům se začalo dařit. Ovšem vše dobré zmařily opět problémy s herní a docházkovou kázní. Také životospráva udělala nemalou zásluhu na tomto poklesu kvality fotbalu. Ale i přes tyto problémy se zase videčské mužstvo probojovalo do 2.třídy Slezské fotbalové župy. Mnozí si toho vážili a snažili se o co nejlepší výkony. Někteří se však chovali, jako by se nic nedělo. Často se s potížemi dala dohromady družstva o 11 hráčích. Proto došlo ve vedení fotbalu k opětovným změnám. Ale k ničemu to nevedlo. Nový člen J. Sušeň byl pro TJ přínosem, a tak se především jeho zásluhou podařilo získat finanční prostředky na stavbu nového hřiště "Na Radovém". Mělo sloužit k tréninkům fotbalistů a jiným sportovním akcím. Největší událostí pro TJ Vidče bylo bezesporu budování nového sportovního areálu, poněvadž na těžce vybudovaném hřišti ve  40. letech se měla stavět budova dřevařského družstva Portáš. To se také uskutečnilo, a tedy museli fotbalisté hrát i některé mistrovské zápasy v sousedních obcích, protože předpisové hřiště prostě chybělo. Až v roce 1965, kdy bylo nové, avšak škvárové hřiště dobudováno, se znovu fotbalisté dali do práce. Začala hrát všechna družstva  od nejmladších až po muže. V dalších letech se střídaly fotbalové radosti i starosti  na fotbalové Sahaře. Právě tam se udala jedna z nejslavnějších fotbalových sláv. V roce 1983 přispěli v ceně "Zlatého poháru" nejvíce hráči TJ Vidče  k jeho získání pro JZD Pokrok Zašová. Asi od poloviny 80. let hrálo družstvo mužů  v soutěži Okresního přeboru. V sezóně 1993-94 si poprvé zahráli s celky Slezské župy, do níž si postup zaslouženě vybojovali. V této fotbalové skupině si  v sezóně 93/94 vedlo naše "ačko" vcelku dobře. V sezóně 94/95 své výkony muži zlepšili, takže byla situace lepší, pro některé výborná. Avšak se začátkem fotbalové sezóny 95/96 přišlo na muže jakési nešťastné období, kdy se jim nedařilo a totéž období  se stejnými výsledky provázelo muže posléze i na jaře 1996. Ubývaly síly, přibývalo proher, a tak se vidče ocitlo na pokraji sestupu župního přeboru. Nepomohly i jakési "opožděné boje o záchranu." Na konci celé nešťastné sezóny 95/96 muži věděli, po posledním odehraném kole této sezóny, že sestoupili. Proto se fotbaloví příznivci Vidče chodí dívat na celek "A" již jako na fotbalové družstvo hrajíce ve skupině, která se jmenuje 1. A třída. A právě v její "B" skupině podávají muži zatím od půlky srpna 96 velmi dobré fotbalové výkony, které mají za následek výborné postavení ve fotbalové tabulce 1. A třídy, sk. B. všichni příznivci Vidče a všichni ti, co aspoň trochu mají smysl pro hru zvanou fotbal v naší obci, budou držet palce našim fotbalistům a přát jim dobré fotbalové výkony i nadále, protože si je zaslouží...
Tělocvična

Stavbu tělocvičny připravoval Místní národní výbor ve Vidči s jeho tehdejším předsedou Vladimírem Vaculínem již v průběhu 80.let jako přístavbu ZŠ, protože děti doposud cvičily v nevyhovujících podmínkách v kulturním sále. Nová tělocvična pochopitelně měla sloužit nejen základní škole, ale i tělovýchovné jednotě a široké veřejnosti. Stavební povolení bylo vydáno MěNV v Rožnově pod Radhoštěm dne 22. 3. 1988 s tím, že stavba bude zahájena na podzim roku 1989. Politické a společenské změny v našem státě v r. 1989 však zahájení stavby poněkud zkomplikovaly a oddálily. Především bylo ohroženo financování stavby. Nově zvolené okrasní shromáždění považovalo výstavbu tělocvičny ve Vidči za „nadstandardní vybavení“. Postupně se však podařilo našim zástupcům přesvědčit okresní shromáždění o nutnosti této stavby a získat potřebné finance. Stavba byla zahájena v září 1990, kolaudována v únoru 1994. Začal ji stavět OSP (Okresní stavební podnik) Val. Meziříčí a dokončil ji jeho nástupce VM Real. V průběhu těchto let bylo profinancováno cca 10.600.000 Kč, které byly poskytnuty z největší části ze státního rozpočtu, dále půjčkou od OkÚ a z vlastního rozpočtu. Velký svátek pro obec byl 5.březen 1994, kdy se tělocvična a další části stavby předávaly veřejnosti. V celé budově není jen krásný sál ke cvičení, ale jsou tam i vybavené šatny, nářaďovny a sprchy.  V přízemí budovy jsou školní dílny, sauna,  papírnictví a moderní bar. Dnes je celá budova využívána videčskou veřejností a málokdo si vzpomene, kolik to stálo úsilí, tak účelnou a pěknou stavbu vybudovat. A už málokdo ví, že to stálo skoro 10 miliónů a to včetně úpravy jejího okolí.

Nejstarší kroužek v obci - Valašenka

Národopisný soubor Valašenka vznikl v roce 1953. Založila ho tehdejší učitelka Barbora Kantorková. Již v prvním roce své činnosti získal na okresní přehlídce souborů 1. místo v soutěži o putovní cenu. Tuto cenu pak ještě dvakrát obhájil. Plastika dodnes zdobí školní výstavku o činnosti souboru. Pod vedením paní uč. Kantorkové dosáhl soubor vysoké úrovně. Té bylo dosaženo pouze tvrdou a poctivou prací všech děcek v souboru, kde vládla přísná kázeň. Nikdo si nedovolil ani špitnout, když paní učitelka něco vysvětlovala. Všichni se snažili dělat všechno co nejlépe, protože každý mohl být okamžitě nahrazen jiným, šikovnějším, ukázněnějším. Soubor jezdil často na zájezdy. Kroje si vozily děti vzorně poskládané v kufrech. Nejdříve stačil jen jeden kroj slavnostní.Vidce_hist_valasenka.jpg Pak vlastnili hlavně starší členové souboru i kroje všední. Paní učitelka připravovala různá pásma hlavně ze života starých Valachů či ročních dob. V souboru byli dobří zpěváci, tanečníci i vypravěči. Ke všem písním a tancům hrál nejdříve pan učitel Tvarůžek na harmoniku-akordeon, ale pak udělal pan Cáb cimbál a jeho syn Pepík se na něj naučil hrát. Ogárek byl tak malý, že ho za cimbálem na pařezu nebylo ani vidět,  ale hlavně že ho bylo slyšet zpívat i hrát. Soubor se zúčastňoval nejen soutěží a zájezdů, ale také různých přehlídek a festivalů. Procestoval tehdejší Československo od Prahy až po Šahy na maďarské hranici. Vystupoval na přehlídce dětských souborů v Praze a dostal se i na festival do Strážnice. A tam mohou skutečně jen ti nejlepší. Na vystoupení před tisíci diváky jistě vzpomínají do dneška mnozí zakládající členové souboru, i když jsou dnes už babičkami nebo dědečky. Mezi dětmi, rodiči i veřejností našel soubor hodně příznivců. Sólisté byli pozváni i k natáčení v rozhlase. Když se paní Kantorková provdala, odstěhovala se do Brna, ale soubor nezanikl. Ujala se ho paní uč. Zetková. Tenkrát v roce 1963, byla ze souboru vyčleněna skupina nejlepších zpěváků, tanečníků a vypravěčů, kterou doprovázeli na cimbál bratři Zetkovi. Ostatní samozřejmě pracovali také, ale nebyli tak zatíženi v přípravě na přehlídky a soutěže. A k tomu jim hrála vlastní cimbálová muzika složená z učitelů i žáků školy. Velkým finančním pomocníkem souboru bylo tehdejší místní zemědělské družstvo, které věnovalo peníze na zakoupení nového cimbálu a krpců. Též umožnilo dětem zájezd do Prahy. V roce 1993 oslavil soubor čtyřicátiny. Zajímavé je, že nyní už je vychovávána šestá generace cimbalistů. Na jejich výchově a učení měl velkou zásluhu pravě první cimbalista pan ing. Josef Cáb. Nyní má soubor stále původní doprovod a vlastní dva malé cimbály. Ten nejstarší je po čerstvé generálce. Na cimbál se teď učí hoši z 2. a 4.třídy a vyučuje je pan L. Zetek. Dnešní soubor má 63 žáků a je rozdělen do tří skupin. Vše je zaměřeno na pohybovou a pěveckou průpravu. Podle věku je zaměřen především nácvik tanců, které jsou nutné pro předvádění pásem. Soubor vlastní 43 krojů. Pro malé děti se budou šít. Škoda, že soubor nemá žádného trvalého sponzora. Finance získává z výtěžku valašských bálů a darů.

Několik zajímavých zápisu z kroniky školy

Docházka školní (str.9): Po celých 10 let nebylo potřebí, aby někdo z videčské školy byl trestán pro nedbalou návštěvu školy. Až teprve letos. Žákyně Konrátová od dovršení svých 14 let t.j. od 1. 1. 1924 do 28. 6. 1924 nebyla ani jednou ve škole. Okresní školní výbor potrestal otce jejího pokutou 100 Kč. Odvolání jeho bylo zamítnuto a otec odseděl  v Moravské Ostravě 10 dní vězení. Po této výstraze posílají Vidčané své děti do školy velice pilně.
Zmrznutí stromů (str. 54): Hroznými mrazy -300 - 400 v roce 1928-29 bylo zničeno všech 31 ovocných zákrsků ve videčské školní zahradě, darovaných v roce 1927 zdejší škole Masarykovým školním fondem Valašska.
Čtvera dvojčata (str.74): Jako pamětihodnost jest, že letos (1930-31) navštěvují současně najednou obecnou školu ve Vidči tato čtvera dvojčata: Hajná Ludmila a Marie, Snozovi Antonín a Antonie, Čáňovi Josef a Františka  a Balejíkovi Ladislav a Květoslava.
Návštěva ministra (str.83): Dne 27. června 1932 navštívil videčskou školou pan ministr školství a národní osvěty Dr. Ivan Dérer i se svou pražskou suitou. Byl přítomen vyučování za účasti mimo jiných i pana inspektora školního Bohumila Pipka a poslance Národního shromáždění pana Emanuela Vencla.
Mravné chování žactva (str.117): Mravné chování žactva videčské školy velmi trpí tím, že mnozí žáci v průvodu svých nerozumných rodičů a mnohdy i bez nich chodí o hospod videčských na muziky, neb věší se na okna hospod a do nich "načumují", po případě v předsíni tančírny jsou "na plazáky". Proti tomuto ohavnému zlozvyku široce zakořeněnému na Valašsku pro nerozum rodičů a neodpovědnost hospodských těžce se bojuje valašskému učitelstvu a duchovenstvu. A následek toho: "Kde Bacchus, tam Venuše."
Rekvizice kovů (str.157): Při rekvizici kovů byl též zrekvírován a odvezen k účelům válečným značně velký zvonek školní, umístěný na schodišti videčské školy  (1916-17).  
Vysázení lip Svobody (str.169): Na jaře roku 1919 vysázeny byla na nábřeží potoka Maretkového mezi videčskou školou a videčským kostelem 3 lípy Svobody.
Ztráty obce při 1. světové válce (str.182): Ve světové válce r. 1914-18 zahynulo z obce 44 vojáků. Zůstalo po nich 22 vdov a 56 sirotků do 14 let.
Sčítání lidu v roce 1921 (str.182): Ve dnech 15.-19. února 1921 bylo provedeno v obci Vidče sčítání lidu. Napočítáno bylo 1463 lidí ve 234 obydlených číslech domovních. Všichni vesměs jsou národnosti české a jsou arijci. Roku 1921 bylo v obci 24 čísel domovních neobydleno nebo sbořeno. Při sčítání lidu roku 1910 bylo v obci Vidče 1750 lidí.
Silnice (str.201): Téměř až do konce 19. století  nebyla obec Vidče spojena se světem ani jednou silnicí. S městem Valašské Meziřičí bylo Vidče spojeno okresní silnicí roku 1893 a s městem Rožnovem teprve až  v roce 1924. Obecní cesta vedoucí obcí Vidče byla koncem 19.století  v tak strašném stavu, že vozkové spěchali, aby je tam noc nezastihla a aby své povozy nezlámali a sami se i se svým potahem neutopili ve zmolách a tůních, tehda ještě nezregulovaného potoka Havránka a potoka Maretkového.
Nejznámější strašidla Vidče a Stříteže

O basrmanovi od videčských ohrádek

Ve videčském potoce prý býval kdysi basrman. Kdo se někdy v dědině zdržel až do tmy a byl z horního konce, musel počítat s tím, že na cestě domů bude na něj někde čekat basrman. Jednou šel pozdě domů starý Jurča. Basrman ho chytil a už ho vlekl do potoka. Byl by ho utopil, ale vzpomněl si, že u Jurčů pečou dobrý chléb. Tak se domluvili, že nechá Jurču při životě a ten mu dá za to pecen chleba. Jurča to basrmanovi ochotně slíbil, protože byl rád, že je naživu. Nazítří před setměním přišel k Jurčům zelený mužíček. Posadil se na lavici u kamen a neříkal nic. Ale Jurča už věděl, kdo je a co chce. Šel honem do komory, přinesl pecen chleba a podal ho mužíčkovi. Ten ho mlčky vzal a bez pozdravu odešel. Od té doby mohl Jurča chodit hore dědinou na ohrádky třeba o půlnoci. Basrman si ho ani nevšiml.
(Kulišťák Miloš: O stodolovém mistru, Profil Ostrava 1984)

Jadrníčků klupáč

V roce 1852 se ve Stříteži objevil u Jadrníčků klupáč a projevoval     se po několik následujících let. Jan Dobeš, svědomitý kronikář, na jehož sdělení možno vzít jed, zapsal si roku 1852 do své kroniky dějin a památností o klupáčovi toto: "U Josefa Jadrníčka ve Stříteži č.30 od Václava začalo cosi klupat na střechu na chlévě tehdy jen, když přišly dívky spát, a nejvíc 3 krát za týden, v pondělí, ve středu a v sobotu. Poklupalo to párukrát a zase se to ztratilo. Když tomu poručil klupat víc, tak to klupalo víc, a když kázal ještě víc, tak to klupalo ještě víc a když kázal klupat marš, tak to klupalo vojenský marš takéj. Mnoho lidí, obzvláště chasníků, to zkúmalo, co by to asi bylo, ale žádný tomu vystihnúti ani to vyřešiti nemohl, co to bylo. A tak to vždy trvalo až do Nového roku. Pak to více nepřišlo. A protož to zůstalo mezi lidem nevyšetřené." Lidé si však vyprávěli příběh takto: Jednou, prý už hodně pozdě v noci, seděl Kuba-Uličník v hospodě  u Kočíbských blízko Jadrníčkova gruntu. Nejvíce se mluvilo o klupáčovi. Kuba o něm pochyboval a v povznesené náladě řekl: Jadrníčků klupáču, naklupaj mně do řiti!" Za chvíli Kubu něco popadlo a v potoce před hospodou s ním lomcovalo, že se sotva domů dostal. Tak ho klupáč vykáral. Ale možná ho spíš vytrestala vypitá kořalka.
Čerpáno z Knihy o Stříteži od Františka Dobeše.)

Nejznámější zřícenina hradu v okolí Vidče

Historie hradu: Na kopci Hradisko stával kdysi hrad, který patřil ve své době k nejvýznamnějším a nejnavštěvovanějším na Moravě. Byl postaven ve 2. polovině 13. století jako strážní hrad. Nejstarší zmínka o něm pochází z roku 1310. V letech 1310-1348 byl hrad v držení pánů z Krásna. Ti přestavěli hrad strážní na trvalé feudální sídlo. V druhé polovině 14. století získal rožnovský hrad Vok z Kravař, nejvyšší olomoucký sudí. Za jeho držení probíhala další výstavba hradních opevnění, cest a hloubení studny. V letech 1437-1446 sídlil      na hradě Vok ze Slovince, který prováděl další výstavbu a úpravy. Nová opevnění budoval i nový majitel hradu - loupeživý rytíř Jan z Messenberka v letech 1446-1463. Od roku 1475 až do roku 1502 bydleli na hradě Kunka z Cimburka a její manžel Petr, hrabě ze sv. Jiří a z Pezinku. Raně renesanční rozšíření hradu spadá do vlády Jana Kuny z Kunštátu 1503-1531 a Jaroslava ze Šelenberka a na Kosti, který se údajně pokoušel o kutání stříbrné rudy na úpatí kopce (1531-34). Hrad byl zneužit lupičskou bandou, a proto byl z rozkazu císaře Ferdinanda I. roku 1539 rozbořen. V té době patřil Janu z Pernštejna. Ve zbytcích hradu konali pravidelně roční "posudky" úředníci pánů ze Žerotína až do roku 1660. Třicetiletá válka ještě naposled obnovila obrannou použitelnost hradu. K jeho rozebrání došlo počátkem 18.století. Jako stavební materiál byl používán kámen např. při budování rožnovského pivovaru a přístavby dvora na Hradisku, který původně patřil k hradu. Roku 1862 dal rožnovský obecní úřad obyvatelům města "blaženú a příjemnú vědomost, že památka starého zámku rozebrána býti může." Dnes nám zde proto zůstaly jen úlomkovité zbytky zdí, příkopy a valy na vysokém kopci. Na přání ředitele valašského muzea dr. Arnošta Kubeši provedl v roce 1961-62 dr. architekt ing. Zdeněk Gardavský z Olomouce průzkum hradu a pořídil k tomuto průzkumu   dokumentaci. K hradu vede z Vidče pěkná vrcholová cesta po kopci zvaném "Zuberák". Jsou z ní krásné výhledy na celé Veřovické (též Mořkovské) vrchy s Javorníkem, a také na nejslavnější  horu našeho okolí Radhošť.
(Čerpáno: Sborník Valašsko, ročník 1967-XI., Vlastivědný ústav Vsetín)

Nejvyšší hora v okolí Vidče - Radhošť

Pro nás, kteří se na ni můžeme dívat každý den, je tato kdysi posvátná hora důvěrně známá. Hranický buditel Josef Heřman Agapit Galaš (1756-1840) ji ještě popisuje takto: Je to karpatský obr, který je vyšší než "ohněbijec Vesuvius v kraji neapolitánském." Je to podle něj kopec "hustým mechem zapečetěný a ve svém k půlnoci obrácenému čele příkrý, že zde dokonce nemožno na vrch vyšplhati." Myslíme, že tento buditel asi na Radhošti nikdy nebyl, ale že se na něj od Hranic pouze díval. Z roviny kolem Hranic  a Lipníku vzbuzuje Radhošť opravdový respekt. Čeladenský rodák a básník Josef Kalus o Radhošti píše: "Když     v roce 1877 prorazil jsem jako prostý tkadlec si v Sládkově Lumíru cestu do veřejnosti svými básněmi, utekl jsem se svou velikou radostí na Radhošť a tam jsem ji svěřoval stromům, lesům, horám, rodné krajině, nedohledným obzorům..." Síla Radhoště je asi magická, protože i Františka Palackého hodslavického rodáka, inspirovala k napsání Ódy na Radhošť. Horu obdivovali i jiní slavní spisovatelé a umělci: Ján Kolár, K. V. Rais, Petr Bezruč, Jaroslav Seifert, Vojtěch Martínek, Josef Kopta, Marie Majerová, Antonín Strnadel, František Podešva, Jan Kobzáň, Julius Mařák, Leoš Janáček a další. V dávných dobách byl Radhošť kulturním místem starých Slovanů, kde uctívali svého boha a pohostinství Radegasta. V roce 1868 byl z boku hory vylomen mohutný pískovcovitý  kámen na stavbu Národního divadla, který byl 5. května toho roku odvezen do Prahy. František Palacký jej předsedovi divadelního sboru F.A.Urbánkovi předával se slovy: "Z posvátného Radhoště který z vysokosti své panuje nad krajinou rozsáhlou, odevzdávám vám z útrob hory jeho vytesaný kámen, co příspěvek ku posvátné svatyni, které sloužiti má k zvelebení umění českého a k zušlechtění našeho života národního." Označený kámen můžeme dnes najít v přízemí ND v Praze. V roce 1898 byla na vrcholu postavena v románsko-byzantském slohu zděná kaple Cyrila a Metoděje, vyzdobena kopií Valašské madony Adolfa Liebschera. Od roku 1905 zdobí vrchol Radhoště též kamenný kříž, později se sousoším Cyrila a Metoděje od Albína Poláška, který je autorem i sochy Radegasta. Socha byla slavnostně instalována 18.7.1931 a od té doby až do roku 1980 stála na stejném místě. Od r.1980-82 ji restauroval akademický sochař Karel Hořínek. Na podzim r.1995 měla být původní socha odvezena a nahrazena kopií. Restaurátoři a opovědní pracovníci však nestihli plánované práce včas dokončit. Protože napadl sníh a k místu, kde socha stojí, nebyl přístup, byla socha odvezena letos na jaře a kamenný podstavec zeje prázdnotou. Za zmínku stojí, že tutéž sochu Radegasta najdeme i v ZOO v Praze. Pukliny a jeskyně v pískovcových stěnách Radhoště zvané "radhošťské ďúry" jsou opředeny mnoha pověstmi o pokladech, především v pověstech od B.M.Kuldy a Jana Kobzáně, podle kterého si sirotek Michal odnesl "dijamant jak husí vajce zvětša." Jiné pověsti vyprávějí o čarodějnicích a kouzlech o svatojánské noci. V pohádce Františka Horečky se píše o čtyřech dcerách Radhoště a Kněhyně: O Bystré, která se tak jmenuje proto, že se bystře žene do doliny, o Lomné, která lámala a trhala břehy, o Lubině, která si líbezně prozpěvuje a o Bečvě, která umíněně a svéhlavě zbloudila na druhou stranu a teď bečí, že je sama, když jí sest řenka Kysuca utekla jiným směrem. Než přijdeme na Radhošť, můžeme se zastavit na Pustevnách. Zde totiž stojí původní stavby z počátků turistiky na Radhošť - konec 19.století. Po vzniku Pohorské jednoty Radhošť r.1884, která začala značkovat cesty a stavět útulny pro turisty, byly postaveny na Pustevnách podle architekta Dušana Jurkoviče překrásné stavby. Nejkrásnějšími jsou Maměnka a Libušín. V jídelně Libušína jsou malby Ondráše, Juráše, Jánošíka, portáše Stavinohy a pohanského boha Radegasta. Jsou vytvořeny podle návrhu Mikoláše Alše. Dnes patří péče o tyto stavby do kompetence Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm. Je chvályhodné, že     v rozpočtu ČR se našly pro letošní rok peníze, které Valašské muzeum dostalo právě na opravy a rekonstrukci těchto staveb, které překrásně zapadají do beskydské krajiny.

•     Kostel svatého Cyrila a Metoděje
•     Zvonička

(Zdroj: Wikipedie)