Geomorfologicky patří Velké Kunětice k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské), na rozhraní oblasti jesenické (východosudetské) (geomorfologický celek Rychlebské hory, podcelek Sokolský hřbet, a geomorfologický celek Zlatohorská vrchovina, podcelek Bělská pahorkatina) a oblasti Krkonošsko-jesenické (Sudetské) podhůří (geomorfologický celek Vidnavská nížina). Nejvyšším bodem je Kamenný vrch (459 m n. m.).
Území obce pokrývá z 69 % zemědělská půda (63,5 % orná půda, 2 % louky a pastviny) a z 23 % les.
Obcí procházejí:
silnice II. třídy číslo 455 z Písečné a Supíkovic směrem na státní hranici s Polskem (západně od obce, přes osadu Strachovičky).
silnice II. třídy číslo 456, odbočující ze silnice II/457 směrem na Starou Červenou Vodu a Žulovou,
silnice II. třídy číslo 457 z Osoblahy, Zlatých Hor a Mikulovic podél státní hranice směrem na Vidnavu, Javorník a dále na státní hranici, odkud pokračuje do polského města Lądek Zdrój,
některé silnice III. třídy pro místní komunikaci, zejména silnice procházející samotnými Velkými Kuněticemi až k hraničnímu přechodu.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1284 jako Cunati villa, tedy "Kuňatova ves". Je pravděpodobné, že je starší a patrně pochází z rané fáze kolonizace prováděné na Jesenicku vratislavskými biskupy. Její zakladatel - lokátor - měl slovanské jméno Kuňata. Přívlastek Velké získaly Kunětice až později, aby se odlišily od stejnojmenné vesnice 9 km východně mezi Hlucholazy a Zlatými Horami, která získala přívlastek Suché Kunětice (něm. Dürr-Kunzendorf, dnes polský Konradów).
V roce 1305 se ve vsi zmiňuje zákupní fojtství, 60 lánů polností (jednalo se tedy o velkou vesnici) a farní kostel. Majetkové poměry byly spletité: kolem dvou dvorů se zformovaly dva samostatné a zhruba stejně velké statky, jeden biskupský a jeden fojtský (zvaný též Hartenberg). Fojtové však občas držívali i biskupskou část Kunětic a v jejich části vsi se nacházel místní kostel. Byly zde také menší svobodné statky, ještě roku 1690 jsou registrovány dva.
Od 14. století se zde zmiňuje lámání vápence a dolování železné rudy, které byly dováženy k vápenkám a hamrům v Burgrabicích. V téže době se začal využívat rovněž zdejší mramor.
Biskupská část vsi byla od roku 1580 spravována ze Supíkovic, po třicetileté válce pak jako součást panství Frývaldov (Jeseník). V letech 1603-1615 byly v obci bouře proti zvyšování robot. Vůdce sedláků Fabian Tunkel byl roku 1608 popraven v Nise. Za třicetileté války byla ves zpustošena.
Držitelem fojtské části Velkých Kunětic, k níž patřila rovněž ves Borkendorf (dnes Burgrabice na sever od Sławniowic), byl roku 1641 Matyáš Forgáč. V letech 1690 až 1797 to byli pánové von Skal, v letech 1797-1844 hrabata von Strachwitz a poté opavská rodina Gastheimů. Fojtský velkostatek se pak několikerým prodejem drobil a zmenšoval. Jedním z majitelů byl i Josef Schindler, Priessnitzův následovník ve vodoléčbě.
V roce 1651 se zmiňuje poprvé škola u farního kostela. Ten musel být po třicetileté válce a znovu po požáru roku 1758 opraven.
V roce 1742 bylo v důsledku války o dědictví rakouské Slezsko rozděleno a nová hranice přetnula Velké Kunětice vedví. Pruská část získala po roce 1945 název Sławniowice. Kolem roku 1800 vznikly u Velkých Kunětic dvě osady - parcelací biskupského dvora Františkov a parcelací fojtského dvora Strachovičky.
Od 19. století do poloviny 20. století určovala život obce těžba a zpracování žuly a mramoru, zejména v osadě Strachovičky. Mramor se zprvu rovněž používal k výrobě vápna, ta však postupně ustala a převládlo kamenické zpracování.
Na rozdíl od například Supíkovic nebo Žulové však Velké Kunětice zůstaly převážně zemědělskou vsí, čemuž v meziválečné době odpovídala i orientace obyvatel na křesťansko-sociální stranu. Po druhé světové válce a odsunu původního obyvatelstva kamenictví zaniklo a zemědělský charakter obce ještě posílil.
Jednotné zemědělské družstvo bylo založeno již roku 1949, potýkalo se však s těžkostmi a dlouho zůstávalo menšinové. V roce 1967 však bylo posíleno přičleněním bývalého fojtského velkostatku od Státního statku Žulová a roku 1974 byly Velké Kunětice vybrány za sídlo velkého JZD pro celé údolí Bělé pod Jeseníkem. To však nebránilo tomu, aby byla obec Velké Kunětice k 1. lednu 1976 přičleněna k obci Supíkovice. Z tohoto svazku se Velké Kunětice osvobodily k 23. listopadu 1990.
Rozvoj obce po roce 1989 je brzděn především velkou nezaměstnaností, zejména mezi početnou romskou menšinou. Pozitivní vliv však mělo otevření hraničního přechodu pro malý pohraniční styk a navázání partnerství se Sławniowicemi.
Velké Kunětice jsou členem Mikroregionu Zlatohorsko, svazku obcí vzniklého v roce 2001. Obec je také od roku 1993 členem Sdružení měst a obcí Jesenicka (SMOJ), které tvoří obce okresu Jeseník, a od roku 1997 členem Euroregionu Praděd.
Na severozápad od obce v místě, kde silnice 455 překračuje státní hranici, se nachází vyhlídka Výhled (něm. Gucke). Zde byl již odedávna hostinec a celnice. V roce 1930 zde ve 4 domech bydlelo 28 lidí.
- Římskokatolický farní kostel Panny Marie Sněžné (dříve sv. Alžběty), původně ze 13. století (zmiňován 1290), přestavěn v polovině 17. století, po roce 1758 (požár) a v letech 1836-37 (kulturní památka)
- Společný hrob obětí pochodu smrti z ledna 1945 na místním hřbitově (kulturní památka)
- Zámeček (fojtství) z 18. století
- Dvě šachtové vápenky z druhé poloviny 19. století
