Velehrad

Obec Velehrad se nachází mezi výběžky Chřibů 7 km od Uherského Hradiště v jednom z nejmalebnějších koutů Slovácka. Je významným duchovním centrem, místem častých církevních poutí, shromáždění a cyrilometodějských oslav. Na rozloze 2230 ha zde žije téměř 1 400 obyvatel.

Obec Velehrad je už od středověku spojována s metropolí arcibiskupa Metoděje a politicko – správním centrem Velkomoravské říše v devátém století. Nejstarší názvy obce byly Welgrad 1209, Welegrad 1220, Willegrad 1232, Welehrad 1247. Na základě archeologických nálezů lze soudit, že velkomoravský Veligrad byl lokalizován v dnešním Starém Městě. V katastru obce jsou archeologickými nálezy doložena osídlení z období neolitu – lid malované keramiky, mohylové kultury střední doby bronzové a lidu popelnicových polí z mladší doby bronzové.

Počátky současného Velehradu sahají na začátek 13. století, kdy zde vznikl první cisterciácký klášter na Moravě. Založil jej moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnes Staré Město). Mniši osídlili Velehrad v listopadu 1205. Jako provizorium jim z počátku sloužil kostelík sv. Jana. Zahájení výstavby kláštera lze datovat do druhého desetiletí 13. století. Rozsáhlý komplex kláštera, vybudovaný v pozdním románském slohu s vlivem rané gotiky byl dokončen ve 40. letech 13. století, kdy byla zahájena rozsáhlá barokní přestavba, dokončená až ve 2. polovině 18. století. Na jeho výzdobě pracovala řada umělců – např. kameník Ondřej Allio, sochař Baltazar Fontana, malíři Paulo Pagani a Ignác Raab.

Areál někdejšího kláštera s jedním z největších kostelů u nás patří k významným kulturním památkám, dokládajícím vývoj architektury a výtvarného umění od pozdní doby románské až do současnosti. Cisterciácký klášter byl zrušen v roce 1784. V roce 1890 došlo k obnovení kláštera řádem Tovaryšstva Ježíšova. Jezuité zde působili do roku 1950, znovu se vrátili počátkem 90. let minulého století.

Dějiny obce jsou nerozlučně spjaty s klášterem. Jeho zrušení mělo řadu hospodářských, sociálních i kulturních důsledků pro poddané panství. Část obyvatel pracovala nadále na velkostatku, v panském mlýně, pivovaře a cihelně. Pivovar byl v provozu do roku 1910, cihelna pracovala po celou dobu první republiky, zrušena byla v roce 1948, pila v roce 1937. Dělníci z nedostatku pracovních příležitostí hledali práci mimo obec, odcházeli za prací do Uherského Hradiště.

V samotném Československu v meziválečném období prožívá Velehrad své slavné údobí. Dobu velkých nadějí přerušila druhá světová válka a záhy po ní doba, která zlikvidovala nejen jezuitskou kolej, ale všemožně potlačovala všechny formy náboženského života. Velehrad přestal být centrem náboženského života.

V roce 1913 na návrh Dr. Antonína Cyrila Stojana si Cyrilometodějské Družstvo Velehrad dalo za úkol postavit poutní a exerciční dům. V roce 1922 zakoupilo budovu pivovaru a v roce 1924 byl Stojanov hotov. Kapacita domu je 120 míst v jedno a dvou lůžkových pokojích. Poutní a exerciční dům Stojanov byl po roce 1948 změněn na ústav sociální péče pro mládež. Po rekonstrukci od roku 1992 slouží nejen jako poutní a exerciční dům, ale je to místo setkávání různých hnutí a pořádání seminářů – např. institutu pro občanské společnosti, seminářům seniorů apod. Stojanov je a zůstane památným tím, že je to první exerciční a poutní dům u nás. Velkou nadějí duchovní i hmotné obnovy památného Velehradu se stala v dubnu 1990 návštěva hlavy katolické církve, papeže Jana Pavla II. Velehrad byl opět oficiálně označen mostem mezi Východem a Západem.

• Velehradský klášter je vůbec první cisterciácký klášter založený na Moravě. Jeho součástí je i bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, vyznamenaná Zlatou růží (1985), která je nejvýznamnější poutní bazilikou České republiky.
• Současnou podobu bazilika získala při rozsáhlých přestavbách, které následovaly na přelomu 17. a 18. století po požáru v roce 1681. Navzdory nim jí však zůstal uchován románsko-gotický charakter. Během přestavby vzniklo 14 samostatných pobočných kaplí, byla zbořena předsíň a západní průčelí (délka baziliky tak klesla ze 100 na 86 metrů) a zcela byla předělána střecha a věže baziliky. Podlaha byla zvýšena na úroveň okolního terénu (v průběhu staletí došlo k navýšení okolí asi o 2 metry) a byly pod ní vybudovány krypty. Po dalším požáru v roce 1719 byly opravy dokončeny a dodána vnitřní výzdoba, na níž se mimo jiné podíleli sochař a štukatér Baldassare Fontana, sochař Carl Johann Steinhaüser a malíř Ignác Raab.
• Socha svatého Jana Nepomuckého
• Sloup se sochou Ježíše Krista z roku 1703 od neznámého autora stojí při silnici ze Starého Města na Velehrad u křižovatky na Modrou. Kristus je vytesán v poněkud menší než v životní velikosti. Jeho postava svázanýma rukama připoutaná k nízkému sloupku představuje „muže bolesti“.
• Sloup se sochou Panny Marie stojící v prostoru předklášteří (před západní klášterní branou) vytvořil na přání opata Petra Silaveckého velehradský cisterciácký konvrše Bernard Giermek. Mariánská socha na sloupu s korintskou hlavicí byla opatem posvěcena 5. srpna 1681.
• V roce 1715 byl sloup upraven v mohutnější sousoší, jako poděkování za šťastně přestálou morovou epidemii. Původní sloup s Immaculatou byl postaven na čtyřboký podklad z kvádrového zdiva, v němž byl upraven dopředu otevřený hrob jako jeskyně s ležící postavou sv. Rozálie. Proto je sousoší nazýváno „Rozárkou“. Na horní římse podkladu jsou po stranách soklu dvě postavy stojících andělů a na spodní římse tři kartuše, z nichž větší střední nese plastickou podobu Kristovy tváře s nápisem „Salvator mundi adiuva nos“. Nejspodnější partii tvoří balustráda s nárožními sochami čtyř patronů proti moru - sv. Jana Nepomuckého, sv. Šebestiána, sv. Rocha a sv. Bernarda.
• Sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého
• U silnice č. 428 asi 3,5 km severně od obce Modrá na hranici katastrů Jankovic a Velehradu se nachází kulturní památka - kamenný blok z hrubozrného pískovce "Králův stůl", opředený pověstmi, pokládaný za megalitický dolmen. O tomto kameni existuje zmínka už v listině krále Přemysla Otakara I. z roku 1228.