Valšov má v podstatě stejné situování, jako když vznikl před více než šesti staletími jako kolonizační lánová či silniční lesní osada podél historické cesty. Nachází se asi 7 km jižně od Bruntálu v povlovném údolí Důlního či Kočovského potoku, a sleduje v délce asi tří kilometrů komunikaci č. 45 Bruntál-Olomouc, a ve stejném směru i železniční trať. Valšov je křižovatkou komunikace č. 370 na západ do Břidličné a Rýmařova, a tamtéž i železniční dráhy. Na východ odbočuje silniční spoj do Nové Pláně a Roudna. Do Bruntálu se dostaneme i po staré silnici přes Moravskoslezský Kočov, se kterým Valšov téměř sousedí. Komunikace, kdysi jako říšská cesta č. 148, spojovala Olomouc přes Valšov, Kočov a Bruntál do Kladské Nisy v Polsku. Z obce vede i lesní cesta do Meziny.
Původní charakter Valšova, jako „lesní vsi“ tomu nasvědčuje i dnes. Východně se rozkládá rozsáhlý lesní komplex, patřící k největším v Nízkém Jeseníku, od severu pod Venušinou sopkou (655 m n.m.) nad Mezinou,
a k jihu za nejvyšší horu Nízkého Jeseníku Slunečnou (800,2 m n.m.), až téměř nad Moravský Beroun, který k západu navazuje na lesy Rýmařovska a Šternberska. Na jižním svahu Slunečné je přírodní památka Panské louky s naučnou stezkou Lesů ČR, zachovávající původní relikt rostlin a živočichů. Na západě obce Valšov jsou lesy severně od silnice Bruntál-Václavov, k jihu pod Tylov.
Geografie
Zeměpisně patří Valšov do horopisné soustavy Nízkého Jeseníku, tvořícího východní předhůří Hrubého Jeseníku (Pradědské hornatiny). Dominantní vrcholy kolem Valšova patří do Slunečné vrchoviny (součásti předcházející soustavy). Na východní straně jsou to od jihu Měděný vrch (687 m. n m), Měděnec (650 m) a Návrší (679 m), na západě především Smrčina (645 m). Osa obce Valšov svírá ostrý úhel se spojnicí tektonické brázdy, na které vyvřely na rozhraní třetihor až čtvrtohor (1 – 1,5 milionu let) nejmladší české stratovulkány (vrstevnaté kužely) – Jesenické sopky, náležející ke Slunečné vrchovině. Z horní části obce je pěkný výhled na první z nich - Uhlířský vrch, s poutním kostelem P.Marie Pomocné, a s odkryvem profilu sopky po těžbě tufu. Od něho je jihovýchodně Venušina sopka s přírodní památkou Lávový proud (čedičové „varhany“), a na spojnici je dále majestátný Velký Roudný (780 m.n m) s krásně opravenou poutní kaplí. Dvojníkem je jen o 9 m nižší Malý Roudný. Dalším vulkánem je Červená hora (682 m n.m.) u Staré Libavé. Naproti Velkému Roudnému, na levém břehu přehradního jezera Slezská Harta, jsou opuštěné lomy na vulkanický nerost tufit, který vznikl sopečným spadem do tehdejšího jezera. Přírodní památka Razovské tufity je nad dolní částí téže obce, a druhý karlovecký lom, je přes nádrž naproti karloveckému kostelu. Lesy České republiky, Lesní správa Bruntál, budou letos (2007) v uvedeném prostoru budovat přírodní naučnou stezku.
Valšovem protéká jen jediný potok, který se někdy nazývá Kočovský, a někdy Důlní, pramenící pod Čertovou horou (825 m n.m.) nad Malou Morávkou. Správnější by bylo nazývat ho Důlní, protože pramení v oblasti, kde byly rozsáhlé doly na těžbu železné rudy. K obci ale rozhodně patří i řeka Moravice – zrozenec Velkého kotle v Pradědské hornatině. Je nyní hranicí katastrů, ale byla i historickým rozmezím Opavského knížectví na přelomu 13. až 16. století, kde vládli poslední potomci královského rodu Přemyslovců. Valšov je i nedaleko od hranice Hlavního evropského rozvodí Odra – Dunaj (pod Lomnicí u Rým.). Odtud na sever proudí toky do Baltického moře a na jih do Černého moře.
Území obce Valšov sousedí s katastry Moravskoslezského Kočova, Nové Pláně, Lomnice u Rým., Břidličné a Václavova.
Názvosloví (TOPONYMUM) obce Valšov
Každá obec je zrcadlem historie, do něhož je pohled tím hlubší a rozsáhlejší, čím je obec starší.
Je nesporné, že Valšov vznikl již dříve, před rokem 1377, jinak by, logicky, nemohl být uveden v „dělící“ listině synů Mikuláše II., opavských knížat, Přemyslovců.
Samotný původní název dnešního Valšova – KRIEGSDORF, je polemický, protože nelze doložit původ jeho jména.
Shrňme si fakta:
Je zřejmé, že Valšov původně vznikl jako kolonizační osada, lesní lánová či řadová dědina (německy Waldhufendörfer), zbudovaná podél cesty nebo potoku. V případě Valšova to sedí! Zeměpisné jméno s příponou –dorf (něm die Dorf = ves, dědina) svědčí i o původu kolonistů.Nová sídla tak nazývali osadníci přišlí ze Saska, nebo zprostředkovaně ze Slezska (podobně Spachen/dorf – Leskovec nebo Olbers/dorf – Albrechtice /Město/).
Co však s první částí zeměpisného jména? Proč „zlověstný“ název „Kriegs-„ znamenající vojenský nebo válečný? Pokud je nám známo, žádná významná bitva se zde nekonala! Zbývá nám spekulace. Podle tehdejšího způsobu psaní husím brkem, a podle zdatnosti písaře, mohlo snadno dojít k záměně. Vždyť německé sloveso „kriegen“, znamená něco sehnat či dostat. Tedy, ves, kterou někdo dostal, přeneseně obdržel. Také mohlo dojít
k jiné záměně:Z „Kriegs-„ přesmyčkou a vypuštěním „g“ dostaneme „der Kreis“, tj. okruh nebo obvod. Valšov byl skutečně vybudován na obvodu, na hranici panství, Opavského knížectví, kterým byla řeka Moravice. Pozdější český název „Wognowice – Vojnovice“, a válečný buben ve znaku obce je asi jen analogií, odvozenou od dochovaného německého názvu z roku 1377.
Nicméně, ponechme si naše dobré, znělé zeměpisné jméno Valšov, odvozené od staročeského osobního jména Valeš (Valšův Dvůr či Valšova Ves). Kde však k němu naše obec přišla? Přenesením názvu původní, zaniklé vsi. Na počátku 16. stol. zanikla u Těchanova ves jménem Valšov (možná shořela, možná byla vylidněna epidemií), kde je dodnes, západně od hradu Sovince, místní název Valšovský (také Valšův) Důl.Později zanikl
i Kriegsdorf, který byl obnoven v letech 1559-61. Snad proto, že název byl „uvolněn“, snad omylem, dostala naše obec dnešní české zeměpisné jméno Valšov. Německé jméno bylo zachováno. Přibližně obdobně se tak stalo
s místní částí Milotic nad Opavou – Jelením, které se původně jmenovalo Wockendorf (Vokova Ves).
Většina obcí v okrese Bruntál vznikla jako kolonizační sídla typu silničních, řadových vsí, kde usedlosti byly postaveny vedle sebe, podél komunikací nebo toků. Stejně vznikl i Valšov, někdy před rokem 1377, ale pro nás je datum rozhodující, protože je první písemnou zmínkou o obci, která je z hlediska historického rozhodující. Ves byla německy pojmenována KRIEGSDORF. Víme, že v té době dědina patřila do panství Opavského knížectví, kde vládli poslední potomci českého královského rodu Přemyslovců.
Panství chtěl založit již český král Přemysl Otakar II. jako „nárazníkové území“ proti expanzi ze severu (Polsko a Vratislavské biskupství) a osídlit ho kolonisty, jak se osvědčilo již za panování jeho děda, Přemysla Otakara I. (1210-1213 udělení městského práva prvnímu sídlu – Bruntálu). Knížectví mělo být přiřčeno nemanželskému Otakarovu synovi – Mikuláši I., kterého mu porodila dvorní dáma Agnes, pocházející z významného rakouského rodu Kuenringů. Nešlo však o milostnou avantýru, ale o zajištění nástupnictví, protože královna Markéta Babenberská byla neplodná. Legitimního nástupce – Václava II. (králem od r. 1283), Otakarovi povila až druhá manželka, Kunhuta Uherská. Svůj úmysl o založení Opavska však král „železný a zlatý“ nestačil realizovat, protože v bitvě u Dürrenkrutu (Suchých Krut)26. srpna 1278 padl.
Nicméně, Mikulášovi I. bylo Opavsko přislíbeno, a když se vrátil z uherského zajetí, chtěl se svého údělu ujmout, ale správní středisko, hrad Hradec nad Moravicí, byl jako věnné dědictví v držbě královny-vdovy Kunhuty. (Zřejmě pak sídlil na hradě Cvilíně u Krnova.) Svého údělu se nedočkal, také proto, že jeho nevlastní bratr, král Václav II., dal Opavsko, jako věno své dceři Markétě. Avšak synovi, Mikuláši II. vštípil, že je pravoplatným dědicem. Ten šel cílevědomě za prosazením dědictví, a dočkal se ho až za vlády Lucemburků. Pánem Opavského knížectví byl slavnostně jmenován v Praze 3. července 1318. Za římského císaře a krále českého Karla IV., mohl dokonce používat právní titulatury „consanguineus“, tedy jeho pokrevní příbuzný (po rodu Přemyslovců). Opavské knížectví, jako lenní území českého krále, dostalo stejný statut jako Moravské markrabství nebo Olomoucké biskupství. Základem územní celistvosti knížectví se stala čtyři města – Bruntál, Glubčice, Krnov a Opava. Nyní se již dostáváme do blízkosti Valšova, protože jižní hranice Opavského knížectví byla stanovena od hory „Sněženky“ (Vysoká hole /1464 m n.m./, kde se nejdéle drží sníh) po řece Moravici, po Hartu a Kružberk a po Budišovce na Odru.
Po smrti Mikuláše II. (1365) se dostáváme k „valšovskému datu“ – roku 1377- který byl také posledním rokem života římského císaře a českého krále Karla IV. V dílčí (dělící) listině je zaznamenáno rozdělení Opavského knížectví mezi syny Mikuláše II. – Jana (Hanuše), Mikuláše III., Václava a Přemysla. Janovi připadlo Krnovsko a Bruntálsko, kde je také uvedena ves Kriegsdorf-Valšov. Opavské knížectví bylo rozděleno na čtyři části. Kromě jmenovaného Krnovska a Bruntálska (které byly později rovněž odděleny), na Hlubčicko, Ratibořsko a Opavsko. Docházelo však i k dalšímu dělení, kdy při sňatcích byly dcery opavských Přemyslovců obdarovány věny. Již nejmladší dcera Mikuláše II. Anna (nar. asi r. 1360), byla provdána za Petra ze Šternberka, který pocházel ze staročeského rodu Divišoviců erbu hvězdy (německy die Sterne = hvězda). Roku 1397 obdržela věnný dar po zesnulém manželovi, kde jsou uvedeny obce Dvorce, Křišťanovice a Lomnice. Lze se domnívat, že i Valšov, ale průkazně se dostal do šternberského panství až téměř po dvou staletích. Moravský Kočov je doložen až roku 1405, kdy došlo mezi potomky opavských Přemyslovců k rozdělení Bruntálska. Slezský Kočov, již za pánů Bruntálských z Vrbna, byl jako část Bruntálu (osada) založen r. 1544.
Někdy v druhé polovině 15. století došlo k zániku Kočova i Valšova, pravděpodobně v souvislosti s ničivou uhersko-českou válkou mezi českým králem Jiřím z Poděbrad, a jeho zetěm, uherským králem Matyášem Korvínem, v letech 1468 -–1479. Tehdy zaniklo v našem kraji mnoho obcí, a byly rozbořeny téměř všechny hrady. Krutý boj měl charakter občanské války, protože k Matyášovu vojsku se přidávali slezští i moravští šlechtici, hnáni především vidinou kořisti.
Z roku 1504 máme záznam, že Moravský Kočov prodává král Vladislav II. Jagellonský, jako „pustou ves“ bratřím „z Bewdeni“. Může to být zapříčiněno známou nedůsledností nebo špatnou čitelností zápisu, protože již roku 1538 prodávají, již obnovenou ves Kočov s poddanými, Lhotští ze PTENÍ na Pňovicích (zvuková podoba je evidentní). Tehdy však již ves patřila ke šternberskému panství (Hosák L. Historický místopis Země moravskoslezské, Praha 1938). Bylo zcela běžné, že části panství se dávaly do zástavy, pronajímaly se, nebo prodávaly do dědického vlastnictví (zpravidla jen „po meči). Majetek se také běžně, se souhlasem vlastníka panství, prodával dalším zájemcům. Novým majitelem Kočova se stal Joachym Rozhoň z Kopřic (nebo Kopšic), jehož několik příbuzných rodin bylo usedlých na Moravě (Jiří Rozhoň je uváděn v souvislosti s Olomoucí). Rozhoňové roku 1560 Kočov i se skelnou hutí(!) prodávají Jindřichu Adlsbachovi z Nyklštorfu, který patřil ke slezské šlechtě z Opavského knížectví od Těšína (jeden z Adlsbachů byl zemským soudcem v Opavě). Adlsbach již za pět let – 1565 – prodává majetek Donátovi z Velké Polomi a na Nové Cerekvi. Kupuje usedlost i s novou vsí KRYKSTORF (zaznamenáno jak uvedeno), a my víme, že i česky VALŠOV. Konečně se nám naše obec vynořuje z hlubin zapomnění, a zároveň nám udává nového zakladatele. Od té doby, až do roku 1617, se Valšov uvádí ve spojení s Moravským Kočovem. Zde je i vysvětlení, proč ve Valšově nebyl postaven kostel, ani založen hřbitov.
V držbě následuje Arnošt Gelhorn ze Starého Grutkova (od r. 1568), rovněž patřící ke slezskému rodu, který vlastnil i panství Blansko na Moravě. Dalšími držiteli jsou Sedlničtí z Choltic, starý český rod, a Karel Jindřich Donát ze slezského rodu z Opavského knížectví. Posledním majitelem obou vsí se stává Jan IV. Bruntálský z Vrbna, z rodové větve na Heraldicích.
Vrbnové vlastnili Bruntálsko od roku 1447, dali v Bruntále postavit hrad a později zámek, obohatili kraj o dvě nová města – Andělskou Horu a Vrbno p.P., také o řadu vsí, železářskou huť v Malé Morávce, a provozovaly doly a zařízení na těžbu drahých kovů i na železnou rudu.
Po bitvě na Bílé hoře (1620) rakouský císař Ferdinand II. zkonfiskoval majetek odbojným českým stavům (včetně Bruntálským z Vrbna), kterým pokryl dlužnou pohledávku vůči Řádu německých rytířů. Kočov a Valšov byly přiřazeny k sovineckému panství, k velkostatku v Dolní Dlouhé Loučce. Předtím uvedené panství prodal Kobylka z Kobylího Lichtenštejnům, kteří je museli po dvou letech předat řádu.
Vrchními nadřízenými Valšova i Kočova (kde bylo vybudováno největší hospodářství jmenovaného velkostatku) se stali velmistři Řádu německých rytířů. Často sídlili na bruntálském zámku, nebo byli zastupováni místodržícími.
Prvním velmistrem v letech 1621-24 byl Karel Habsburský. Po něm následoval J.E. Westernach, J.K. ze Stadiounu, a následovali Leopold a Karel Habsburký. R. 1664-1684 se velmistrem stal Jan Kašpar z Ampringenu, který věnoval značné úsilí obnově panství. Vydal řadu opatření, zmírňujících poddanské povinnosti (de facto zrušil dávno před císařským výnosem nevolnictví), podporoval výstavbu Bruntálu, rozvoj řemesel a hospodářství i školství. Za jeho éry byly postaveny v údolí Bílé Opavy nové železářské podniky – Ludvíkov-
- pojmenované podle následujícího velmistra Františka Ludvíka Wittelbašského z Falc-Neuburgu. Za něho byl do města pozván řád piaristů, zabývající se dobročinnou činností a školstvím. Tehdy byla v Bruntále, v dnešní ulici Dukelské, postavena piaristická kolej se školou a kostel P. Marie Těšitelky. Po Františku Ludvíkovi následovali ještě dva Wittelsbachové, pak Karel Lotrinský (do r. 1780). Následovalo šest velmistrů s predikátem Habsburkolotrinský, až po posledního Evžena (do roku 1923), který se po vzniku Československé republiky, jako člen vládnoucího rakouského rodu, musel titulu vzdát. Před válkou byli zvoleni ještě tři „světští“ velmistři: Norbert Klein, Pavel Heider a Robert Schältski do r. 1938. (První dva mají náhrobek na bruntálském hřbitově.) Po okupaci republiky fašistickým Německem byl Řád německých rytířů rozpuštěn a jeho majetek zabrán státem.
Valšov měl největší počet obyvatel v roce 1930 – 583 (nyní 252). Na konci 19. stol. byl čistě zemědělskou obcí s katastrální výměrou 938 ha (z toho lesy 432 ha). Chovali 34 koní, přes 270 ks skotu a téměř 100 ks bravu. Ve Valšově byl lesní revír řádového velkostatku. Zemědělci si založili elektrárenské a zemědělské družstvo (od r. 1924). V obci byly dva mlýny a dvě pily a kromě toho nádraží i pošta. Vyučovalo se v jednotřídní škole, a od roku 1934 také v české menšinové škole.
Valšovská železnice
Valšov, od svého vzniku, nebyl izolovanou obcí, jeho osou procházela významná obchodní cesta, ale teprve s „věkem páry“ se stal významnou železniční stanicí.
Železniční trať Olomouc-Krnov-Opava (Jindřichov ve Slezsku a Glucholazy), nazvaná Moravsko-slezská centrální dráha (řečená „Centrálka“) byla ministerstvem obchodu svěřena k realizaci r. 1868 Severní dráze
císaře Františka. Autorem stavebního návrhu, rovněž vedoucím stavby, byl vrchní inspektor Vilém Ast, stavbu prováděla renomovaná firma bratří Kleinů ze Sobotína, a finanční transakce řídila banka Union. Stavba začala 22. listopadu 1870, a již 1.10.1872 byl zahájen provoz na trati Olomouc- Krnov – Jindřichov ve Slez.
Od 1. listopadu se jezdilo i do Opavy. Všechny práce na dráze byly ukončeny před termínem. Trasa má pět tunelů, převýšení trati dosahuje až 200 metrů, a bylo nutno vybudovat přes 400 mostů. Od začátku projekt počítal s vedlejšími tratěmi Valšov – Rýmařov (otevřena r. 1878) a Milotice – Vrbno p.P. (otevřena r. 1880). Krátká trať do oblasti Hrubého Jeseníku, Bruntál- Malá Morávka, byla postavena a otevřena 31.5.1901.
„Centrálka“, procházející šestikolejovým nádražím Valšov (tehdy bylo největším mezi Olomoucí a Krnovem) byla nejen stavbou vysoké technické náročnosti a kvality, ale nabízí v údolí Bystřice i nádherné pohledy na přírodní scenérie.
Patnáctikilometrová železniční odbočka Valšov – Rýmařov byla postavena před 129 lety, roku 1878, a valšovské nádraží se stalo železniční křižovatkou. Rýmařovská odbočka má nyní zastávky Valšov (některé spoje zajíždějí až do Bruntálu), Břidličná-lesy, Břidličná, Břidličná – zastávka, Velká Štáhle, Jamartice a Rýmařov.
V době svého vzniku měla odbočka nesporně oprávnění, sloužící prosperujícímu průmyslu, těžbě dřeva a nerostů. Již v druhé pol. 16. stol.rozvinuli hutní výrobu a důlní činnost janovičtí páni, Hoffmannové z Grünbüchlu, přišli z rakouského Korutanska. Začal se rozvíjet papírenský průmysl a roku 1747 založil hrabě Ferdinand B. Harrach u Rýmařova významnou plátenickou manufakturu.
Stroje se staly mohutným impulsem, zejména pro rozvoj textilního průmyslu. Počátkem 19. stol. založil továrnu na zpracování lněného a bavlněného zboží G. Springer, po něm Krisch a bratří Rückerové. Harrachovské manufaktuře ve 40. letech 19. stol. začal konkurovat, již zmíněný, Hoffmann. Průmysl se začal rozvíjet i v dalších obcích Rýmařovska, např. strojírenská továrna E. Löhnert ve Velké Štáhli, také nové podniky v Ryžovišti, Horním Městě a Břidličné, v Dolní Moravici, Janovicích, Staré Vsi, Malé Štáhli, Karlově atd. 1862 byl v Rýmařově založen první hedvábnický podnik. Firma A. Flemich, založená 1872, exportovala i do zahraničí církevní brokáty.
Rýmařovská železniční odbočka měla být prodloužena z Rýmařova až do Staré Vsi a Žďárského Potoku pro dopravu dřeva. Také se uvažovalo o vybudování elektrické trakce, která by spojovala Rýmařov s Dlouhou Loučkou, Uničovem, Mohelnicí, Moravskou Třebovou a Svitavami. To však pro nedostatek finančních zdrojů nebylo uskutečněno. Tristním zásahem do průmyslového rozvoje Rýmařovska byl odsun Němců, a následující rozsáhlé rušení podniků za komunistické éry.
Valšovská železniční křižovatka prožila největší dopravní frekvenci po roce 1951, při výstavbě závodů Kovohutě Břidličná (dnes AL – invest) a rýmařovského podniku Rudných dolů Jeseník na výstavbu rodinných domů. Na tovární vlečku Kovohutí bylo přistavováno měsíčně až 500 vagonů. Dnes již AL – invest dostává po železnici převážně jen zásilky polotovarů z ciziny, ostatní dopravu, i pro rýmařovský podnik, zajišťují především kamiony znečisťující ovzduší a ničící předimenzované silniční spojení.
Nyní se na rýmařovské odbočce převážně jen ozývá nostalgické troubení motorového vozu řady 810, rozsah a pestré složení průmyslu Rýmařovska, je již jen zapomínanou vzpomínkou.
Valšov dnes
Valšov, po vyjmutí ze svazku s Bruntálem, jako část obce, se stal samostatnou obcí 24. listopadu 1990. Stal se poprvé po 613 letech suverenní obcí, která si zvolila vlastní samosprávu, obecní zastupitelstvo, v jehož čele se vystřídalo šest starostů (Jan Pelánek po dvě funkční období). Nyní, když Valšov slaví v roce 2007 výročí 630 let od první písemné zmínky v roce 1377, dokazuje, že je schopen zařídit si život obce sám a s vlastními lidmi.
Ve Valšově dnes žije 252 občanů. Dětí do 15 let je 41, z toho dívek 20 a chlapců 21, tj. 16,2 % z celkového počtu. Žen od 16 let do 30 je 32, mužů 29, tj. z celk. počtu 24,2%. Žen od 31 let do 50 je 38, mužů 40, celkem 78, tj. 30,9 %. Žen od 51 let do 70 je 26, mužů 30,celkem 56, tj. 22,2%. Žen ve věku 71 – 90 je 10, mužů 6, celkem 16, tj. 6,3%.
Po odsunu Němců, kterých v roce 1946 odešlo 440 převážně do Bavorska, se noví osídlenci přistěhovali z Uherského Hradiště, Přerova, Kroměříže, Olomouce, Litovle, Vsetína, Hlučína, Trenčína a Kysuckého Nového Mesta.
Ve Valšově byl vybudován vodovod,hřiště, veřejné osvětlení a buduje se bezdrátový rozhlas.V obci je obchod a restaurace, dvě stolařské dílny, Manipulační středisko a pila Valšov firmy Agroforest Nová Pláň a dva lomy Štěrkoven Dolní Benešov. Těsně na hranici katastru obce, na k.ú. Lomnice u Rým., je firma Dalibor Vojkovský – Rybářství Tylov.
Na katastrálním území obce Valšov jsou dva kamenolomy firmy Štěrkovny Dolní Benešov, které zaměstnávají kolem 40 lidí. Starší kamenolom (vpravo od státní silnice) byl otevřen v roce 1958. Zpracovává horninu, moravskou drobu, na drcené kamenivo pro stavební účely, převážně pro výrobu komunikací. Frakce je ve velikosti 0,4-63-125. Roční kapacita staršího lomu je 200 tis. tun ročně. Nový kamenolom, vlevo od silnice, byl otevřen v r. 1997. Zpracovává stejný nerost, ale jeho roční kapacita je 500 tis. tun ročně. Moravská droba se dá použít i jako dekorační kámen, soklové zdivo nebo dlažba. Štěrkovny Dolní Benešov jsou sponzorem kulturních akcí v obci.
Manipulační středisko a pila Valšov firmy Agroforest Nová Pláň má provozní budovy nedaleko valšovského nádraží. Vyrábí dřevěné komponenty pro stavební účely. Nyní je v provozu jen jedna výrobní linka.
Na katastru Lomnice u Rým., těsně u hranice s katastrem Valšova, byly vybudovány pstruhové sádky v letech 1969-71. Bylo to druhé největší pstruhařství v tehdejší Československé republice. V Tylově nebyla líheň pstruhů, ale dodávala se tam násada, a ryby se zde chovaly až do tržní velikosti.Státní podnik rybářství Ostrava byl v roce 1994 zprivatizován, novým majitelem se stal Ing. Dalibor Vojkovský, který chová lososovité ryby – sivena amerického a pstruha duhového. Název firmy je Dalibor Vojkovský-Rybářství Tylov. Produkuje a exportuje uvedené druhy, provozuje maloprodej, sportovní rybolov, agroturistiku, ubytování a přípravu specialit z ryb.
Obec Valšov je členem MIKROREGIONU SLEZSKÁ HARTA, jehož členy jsou Dlouhá Stráň, Horní Benešov, Leskovec n.M., Lomnice, Mezina, Milotice n.O., Moravskoslezský Kočov, Razová, Roudno, Staré Heřminovy a Bruntál. Principem sdružování v územní celky je společné podílení obcí na některých projektech, které by samy nemohly financovat nebo administrativně zvládnout. Mikroregion také může za celou oblast lobovat. Předsedou mikroregionu je místostarosta Bruntálu JUDr. Vilém Urbiš, administrativní sídlo je v Infocentru Lomnice u Rým.
Představitelé obce Valšov po roce 1990
1990 – starosta Karel Vršanský, místostarosta Ladislav Slovák,
členové Bohumila Hanusová, Bedřich Pavlík, Karel Zapletal, Zdenek Pařízek,
Miroslav Duhonský Bartoloměj Kotlár ml. Kronikářka Helena Vršanská,
od r.1993 Miroslava Pavlíková.
1994 – starostka Helena Vršanská, místostarosta Karel Zapletal,
členové Zdeněk Pařízek, Drahomíra Bučková, Alois Remeš, Miroslav Duhonský.
1995- /mimořádné volby/ starosta Karel Braun, místostarosta Karel Zapletal,
členové Zdenek Pařízek, Zdenek Bukovjan, Drahomíra Bučková, Miroslav Duhonský,
Jana Pavlíková.
1998 – starosta Jan Pelánek, místostarosta Karel Zapletal,
členové Jiří Kučera, Anna Krahulová, Vladislav Marko, Bedřich Pavlík, Zdenek Pařízek.
2002 - starosta Jan Pelánek, místostarosta Karel Zapletal,
členové Jiří Kučera, Karel Braun, Miroslav Duhonský, Jaroslav Žák, Karel Vršanský
do 2004 /úmrtí/, další v pořadí Ladislav Slovák.
Dne 5.2. 2004 přebral pan starosta Jan Pelánek symboly obce – znak a prapor- v Praze na půdě Parlamentu z rukou pana Zaorálka.
2006 - starostka Iveta Kučerová, místostarosta Jan Pelánek,
členové Miroslav Duhonský, Zdenek Pařízek, Vladislav Marko, Drahomíra Bučková,
Miroslava Pavlíková.
