Útvina

Vznik Útviny - kolonizace Jiřího z Milevska

Nejstarší dějiny Útviny a vůbec Toužimska jsou dosud, a nejspíše již asi i zůstanou, zahaleny neproniknutelnou rouškou tajemství věků a proto je lze v současné době jen velmi těžko přesně popsat. K počátkům Útviny se písemné prameny nezachovaly a tak se při rekonstrukci jejích nejstarších dějin můžeme opřít pouze o poznatky archeologie a některých dalších historických vědních disciplín. Archeologie nám však v současné době také mnoho nepomůže, neboť archeologický výzkum na Toužimsku se zatím systematicky neprováděl a zatím ani neprovádí (v tomto směru se odborníci neobejdou bez spolupráce nejširší veřejnosti, která může pomoci zejména tím, že bude případné archeologické nálezy a situace chránit před zničením tak, aby mohly být řádně vyhodnoceny a zdokumentovány). Přesto se lze na základě pozdějších písemných zpráv, známých faktů a obecných poznatků historického vývoje alespoň pokusit o hypotetickou rekonstrukci počátků a nejstarších dějin Útviny.
Podle pečlivě zpracované poválečné české kroniky Útviny, z pera místního kronikáře pana Václava Kozáka, z l. 1953 - 1957, měl být zdejší kraj osídlen již v 10. stol. Toto tvrzení se však neopírá o žádný věrohodný důkaz. Počátky osídlení horního povodí Střely, resp. dnešního Toužimska a vzniku Útviny je třeba hledat v pozdější době pro níž již máme jisté doklady (především archeologické, nedávné nálezy keramiky ze 13. stol. v Přílezích a u Toužimi).
Zdejší kraj byl kdysi, v dobách raně středověkého českého státu, součástí pohraničního lesního úvalu (přemyslovského loveckého hvozdu), který si v průběhu 12. stol. rozebrala jako výsluhy šlechta (např. Hrabišici a Hroznatovci) nebo jej od panovníka získala církev (např. řád johanitů, kladrubský klášter). Doposud asi ještě neobsazené a neosídlené území na nejhořejším toku říčky Střely, zvané tehdy Lososnice či později Žlutická řeka, získal někdy ve 2. pol. 12. stol. s největší pravděpodobností jihočeský velmož Jiří z Milevska, patrně jako výsluhu od některého z českých přemyslovských panovníků. Jiří je ve falzu (padělané, později vyhotovené listině) datovaném r. 1183 připomínán jako bývalý majitel vsi Trhonín (dnešní Trhomné u Nečtin), a také jako svědek na Hroznatově závěti z r. 1197 (velmož Hroznata byl Jiřího současníkem, jejich majetky spolu sousedily).
Nově získané, pralesem porostlé a dosud pusté území pak velmož Jiří kolonizuje (osidluje) svými jihočeskými poddanými. Původní českou, tzv. vnitřní, kolonizaci tohoto pohraničního území dokládá mimo jiné i původní a dodnes živá česká toponymie (zeměpisná jména) Toužimska, která odolala i pozdější vlně germanizace. Po r. 1945 však byla v rámci "počešťování" mnohá původní místní jména z neznalosti buď zapomenuta nebo nevhodně změněna, což působí jistý zmatek při srovnávání historické a současné toponymie (viz dále např. jména místních potoků). První osadníci pak na příhodných místech mýtí listnatý prales (převážně bukový a dubový) a zakládají své první dvory a osady s poli, loukami a pastvinami.
Na jednom takovém místě, v mělkém údolí jednoho z levobřežních přítoků horní Střely, dnešního Útvinského potoka, tam, kde tento potok přibírá své levobřežní přítoky (dnes Odolenovický a tzv. Meliorační potok), vzniká malá osada, která je pak nazývána Útvinou. Přesnou dobu vzniku Útviny pochopitelně neznáme, ale lze předpokládat, že vznikla již na počátku kolonizace.
Jako u většiny tehdy zakládaných vsí na Toužimsku se snad i v případě Útviny uplatnil typ radiální (lesní) lánové vsi, tzv. okrouhlice, charakterizovaný uzavřenou kruhovou návsí s radiálně (paprsčitě) uspořádanými lány - parcelami jednotlivých usedlostí, které se v nepřehledném lesnatém terénu snadno vyměřovaly. U Útviny se tento původní půdorys (dolní rozšířenou část pozdějšího tržiště lze hypoteticky považovat za pozůstatek původní návsi) zřejmě setřel postupným vývojem, ale u většiny ostatních vesnických sídel Toužimska je čitelný dodnes. V přední části každé parcely stála zástavba vlastní hospodářské usedlosti, na ní pak zpravidla navazovala zahrada, pole, louka a les. Pole bylo při tehdy zaváděném trojpolním systému hospodaření rozděleno na tři stejné díly - ozim, jař a úhor. Jednotlivé lány od sebe oddělovaly meze porostlé zpravidla keři. Tehdejší usedlosti byly malé. Jejich obytnou část tvořila ještě zemnice (obydlí zčásti zahloubené pod povrch terénu, s otevřeným ohništěm), která byla v přední části dvora, kde byl také vstup s jednoduchou bránou. V zadní části usedlosti pak zpravidla stála největší hospodářská stavba - stodola. Všechny stavby byly zhotoveny ze dřeva, jako střešní krytina se používaly došky (svazky slámy), později též šindele (štípané dřevěné desky). Dřevěné stěny obytných domů byly často opatřeny jílovou omazávkou, která sloužila jako tepelná i protipožární izolace. Jednotlivé usedlosti byly odděleny dřevěnými, zpravidla vyplétanými, ploty. Ty také spolu se stodolami tvořily vnější ohrazení areálu vsi. V případě Útviny se však mohlo uplatnit i schéma údolní lánové vsi, které se pak rozvinulo do podoby, kterou nám zachycuje mapa stabilního katastru z r. 1841.
O starobylosti Útviny svědčí samotné její jméno, které je nepochybně slovanského původu. V pozdějších latinských, německých a českých písemných pramenech jej najdeme zapsáno v nejrůznějších tvarech, např.: Utwein, Uthwina, Utwein, Utwyna, Utuina, Utwina, Utben, Autwina, Autwinow, Itwe, Uttwa,Utwe či Uitwa. Původ tohoto místního jména je však velmi nejasný a proto se můžeme setkat s jeho různým výkladem. A. Profous v Místních jménech v Čechách poukazuje na nejasný původ tohoto českého jména. Základem je apelativum (tj. obecné jméno) utva, které však není jako obecný název v češtině doloženo. Snad by mohlo být odvozeno od staročeského ženského i mužského osobního jména Uta (zní velmi podobně jako německé osobní jméno Ota a snad je i od něho odvozeno?). Apelativum utva se však vyskytuje v jiných slovanských jazycích, např. ve staroslovanštině oty (ente) a v srbochorvatštině utva znamená "kachna", v bulharštině pak utva znamená "sova" a v ruštině se Utva objevuje jako jméno řeky. Jméno Útviny by nejspíše mohlo být odvozeno od výše zmiňovaného osobního jména Uta (či snad Ota?) a znamenalo by tedy Utův dvůr, Utův majetek - Utvinov a Útvina by tak byla zřejmě pojmenována po nějakém Utovi, který tu byl zakladatelem osady, prvním či nejvýznamnějším osadníkem. V. Kozák, autor poválečné útvinské kroniky, však uvádí ještě další možné hypotézy o původu tohoto místního jména. To mělo v původním tvaru Údvine označovat polohu sídla na jím procházející - vinoucí se - cestě - údu (z údajně staročeského výrazu pro cestu, stezku). Další výklad jména se opírá o latinský výraz "odwin", který podle autora znamená Spřátelený dvůr.
 
Útvina jako trhová ves a celnice premonstrátského kláštera v Milevsku
S kolonizací území vyvstala potřeba vzniku jeho správního a hospodářského střediska. Správním střediskem se zřejmě stává opevněný dvorec na místě dnešní Toužimi. Zde sídlil správce panství - vilik, který zde hájil zájmy své feudální vrchnosti, velmože Jiřího z Milevska. Patrně jím byl jakýsi Túžim (Toužim) a ten také asi dal tomuto místu své jméno. S kolonizací zdejšího kraje zřejmě vzniká a rozvíjí se jedna z nových obchodních stezek z nitra Čech na západ, která spojovala Prahu s Chebem, přes Žlutice a Útvinu. Ta se v Útvině zřejmě rozdělovala na dvě větve, z nichž jedna vedla na Teplou a druhá na Bečov n. Teplou a dále na Loket. Křižovatka těchto cest byla ideálním místem pro vznik a rozvoj místního trhu a tak se právě Útvina záhy stává přirozeným hospodářským střediskem rodícího se toužimského panství.12. století.
Velmož Jiří v letech 1184-85 zakládá při svém milevském dvorci klášter a osazuje jej řádem premonstrátů. Prvním opatem nově založené premonstrátské kanonie se v r. 1187 stává želivský mnich Gerlach - Jarloch. Ten je známý jako autor latinsky psané kroniky Letopisy, která je pokračováním Kosmovy Kroniky české. Jiří milevskou premonstrátskou kanonii štědře obdarovává a nakonec jí i odkazuje veškerý svůj majetek (Jiří zemřel před r. 1207 bez dědiců). Toužimsko se tak dostává do majetku milevských premonstrátů. Ti pak na místě Túžimova dvorce budují své opevněné sídlo s kostelem sv. Jana Křtitele a hospodářským dvorem - proboštství. Zde pak sídlili toužimští probošti, premonstrátští řeholní kanovníci pověření hospodářskou správou klášterního majetku. Od r. 1354 jsou známa jejich jména. Byli to probošti Pavel (1354), Zdeněk (1357), Peršík (Persico, 1360), Prokop a Zdeslav (1366), Petr a Václav (1371), Petr a František (1374), Jiří (1376), Martin (1396), Mikuláš (1408), Martin (1409), Přibík (1413), Chval (1415) a Bavor (1434).
Premonstráti dokončují kolonizaci kraje, pečují nejen o kultivaci kraje, ale také kultivaci svých poddaných u nichž šíří a upevňují křesťanskou víru - jako řeholní kanovníci totiž vykonávali na svém majetku nejen vrchnostenskou, ale i duchovní správu. Na Toužimsku proto zřizují své fary s kostely, sv. Jana Křtitele v Toužimi a sv. Bartoloměje v Přílezích s filiálním (pobočným) kostelem P. Marie (později sv. Víta) v Útvině. Na panství zavádějí řadu novinek v oblasti hospodářské i právní. Původní vztahy mezi poddanými a feudální (pozemkovou) vrchností se v té době mění zaváděním emfyteuze čili práva zákupního (též německého, dědického či purkrechtu), kdy mezi vlastníkem půdy - feudálem a jeho poddanými vzniká pevný smluvní vztah, který poddanému zaručoval nerušené držení usedlosti s příslušnou půdou za každoroční pevně stanovený úrok - feudální rentu. Tu tvořily hlavně peněžní dávky, zbývající část se pak odváděla v naturálních dávkách a pracovních úkonech - robotách. Peněžní a naturální dávky se odváděly dvakrát ročně, polovina na sv. Jiří (26. dubna), druhá polovina na sv. Havla (16. října). Obyvatelé vesnice museli před přijetím - vysazením - zákupního práva složit majiteli půdy jednorázový poplatek zvaný "podací". Tak tomu bylo i v případě Útviny. Osadník, který stál v čele obce a sjednával "vysazení" vesnice - lokátor - byl vrchností zpravidla odměněn úřadem rychtáře. Rychtář stál v čele vesnické obce, zastupoval zájmy vrchnosti a vykonával v obci nižší soudnictví. Rychta byla obvykle osvobozena od placení feudální renty a spojena s nějakým výnosným podnikáním (např. provozováním krčmy). Nelze však vyloučit (vzhledem k postavení a stykům velmože Jiřího), že se zdejší vsi vysazovaly emfyteuzí již na samém počátku kolonizace.
S rozvojem kupecké stezky zřejmě souvisel i vznik celnice v Útvině, která se stala významným zdrojem příjmů pro klášterní pokladnu. Útvina se jako mýtní místo na této kupecké stezce z Prahy do Chebu připomíná již k r. 1214, ale na listině, která je falzem z 15. stol. A tak nejstarší známou a dochovanou písemnou zmínkou o Útvině je až zápis v Libri erectionum - konfirmační knize pražského arcibiskupství, který je datován 17. zářím 1354 a obsahuje sdělení, že jistý kněz jménem Henricus (Jindřich) byl toužimským proboštem Pavlem ustanoven po odstoupivším knězi Nicolausi (Mikuláši) farářem v Přílezích s filiální farou v Útvině. Další písemná zmínka pochází z 22. prosince 1387, z výsadní listiny krále Václava IV. pro Boreše z Rýzmburka v němž panovník potvrzuje mimo jiné též osvobození bečovských měšťanů od mýtného v Útvině při cestě z Prahy přes Žlutice, Útvinu, Bečov do Chebu.
Rozvoj Útviny a její vysazení na město
Rozvoj peněžního hospodaření na toužimském klášterním panství s čilým ruchem na procházející obchodní stezce měl příznivý vliv na rozvoj místního trhu. Ten k sobě zákonitě přitahoval řemeslnou výrobu a tak se právě v Útvině, kde se stezka z Prahy do Chebu dělila na dvě větve, kynžvartskou a bečovskou, začíná usazovat stále více a více řemeslníků a kupců. Útvina se zřejmě stává živým a rušným místem. To zřejmě vedlo i k tomu, že zde byl vybudován filiální farní kostel s farou, která byla podřízena faře v sousedních Přílezích u kostela sv. Bartoloměje.
Útvinský kostel byl tehdy zasvěcen Panně Marii. Podle časového rozvrstvení patrocinií (zasvěcení kostelů) lze dobu založení útvinského kostela položit nejspíše do pol. 13. stol. Stále rostoucí význam Útviny se ve 2. pol. 14. stol. odrazil i v nové úpravě vztahu mezi útvinskou a přílezskou farou, kdy se přílezská fara stává filiální k faře útvinské (v r. 1364 ?). S touto změnou patrně také souvisí nové patrocinium útvinského kostela (v r. 1384 ?), kdy se původní zasvěcení P. Marii mění na sv. Víta) a jeho gotická přestavba, která je datována koncem 14. stol.
Útvinští řemeslníci a kupci snad již v této době na své klášterní vrchnosti dosahují vysazení Útviny na město. Přesná doba vysazení není známa, ale došlo k tomu patrně již někdy před rokem 1394, neboť na jedné listině z tohoto roku, která popisuje přepadení toužimského proboštství odbojnou šlechtou, je zmínka o Útvině jako městské obci. Další známé a dochované písemné materiály dokladající městský statut Útviny, resp. existenci městské samosprávy, pochází až z r. 1466. Jedná se o dvě listiny (dnes uložené ve SOA Cheb, ve fondu archivu města Chebu), psané česky a zaslané do Chebu. V listině datované 7. květnem 1466 prosí útvinský purkmistr a konšelé (Chebské ?) o půjčku. Listina byla opatřena městskou pečetí a stojí v ní asi toto (řádky originálního zápisu jsou odděleny lomítkem, závěr listu je nečitelný, zřejmě psán ve zkratkách):
"Sluzba nassie naprzied wassy milosti Slowutny Przietele mily Prosyme a wierzime / wassy milosti zie nam raczite wassie milost puoyczyti a ystie swe° kpotrzie / bie nassy nebt nam yest toho pilne potrzebie a my wam tyczme toho / radi obsluhowati k naczem bychom my sie mohly wassy milosti hoditi / A zato wassy milosti Slybuyem czoz kalywiek wedle piwa swe° mate / idbm psanta an Stanoslay Auno.. dni aja ze lpvjto / purgmistr a kossiele / miesta Utwynske° "
Druhou listinu z 27. listopadu 1466 zaslal do Chebu útvinský rychtář Mikuláš.
Vysazením Útviny na město získali její obyvatelé "městské právo", které jim prostřednictvím stanovených svobod - privilegií či výsad zajišťovalo určitou míru svobody. Přesto však i nadále zůstali poddanými své feudální vrchnosti, Útvina tedy náležela do kategorie měst poddanských. Městské právo zajišťovalo především větší míru samosprávy ve všech oblastech života obce. Nejdůležitějšími právy bylo právo na vlastní samosprávu a právo trhové. K nim se pak řadí další více či méně významné "svobody". O jejich původním rozsahu však vůbec nic nevíme, neboť zakládací listina se nedochovala a ani neznáme její obsah. Výše uvedené listina však dokládá, že určitě obsahovala i právo na městský znak a pečeť.
Jak tehdy Útvina vypadala a jak byla velká není známo. Z lokace města Toužimi však vyplývá, že Útvina v pol. 15. stol. neměla více než 50 domů. Počet obyvatel se mohl pohybovat asi kolem 250 osob. Zástavba města byla stále dřevěná a domy útvinských měšťanů se asi příliš nelišily od staveb vesnických usedlostí. Zřejmě zde ještě ve 14. stol. převládaly přízemní stavby, často ještě zemnice, s dýmnou či polodýmnou jizbou (obytný prostor domu s otevřeným ohništěm, dým odcházel kouřovými okny nebo dýmníky pod vysokým stropem). V pozdější době se zde mohly uplatňovat i náročnější a pokročilejší typy přízemních a snad i patrových staveb. Hlavním stavebním materiálem však zůstávalo i nadále dřevo, případně smíšené (hrázděné) zdivo a proto se z tehdejší zástavby nic nezachovalo. Jedinou zděnou stavbou v tehdejší Útvině byl jen farní kostel, který plnil i funkci určitého opevnění. Město nebylo hrazené. Někdejší jádro města s tržištěm bylo snad situováno blíže ke kostelu.
Velká morová epidemie, která v r. 1380 zle postihla celé Čechy, způsobila významné hospodářské ztráty. Neutěšené hospodářské poměry vedly zejména šlechtu k tomu, aby si přilepšovala z cizího majetku, zejména královského a církevního. Zejména ohromné bohatství církve nedávalo spát jak králi, tak šlechtě i reformátorům církve mezi nimiž později vynikl kněz Mistr Jan Hus. Tíživou situaci v Čechách na přelomu 14. a 15. stol. prohlubovala i neschopná vláda krále Václava IV. V této neklidné době, v dubnu r. 1394 bylo toužimské klášterní panství napadeno a vydrancováno okolní šlechtou pod vedením pánů Buška a Bohuslava ze Švamberka a Boreše z Rýzmburka. Tohoto loupežného tažení se zúčastnili i leníci Rýzmburků z okolních vsí, např. rytíř Jan Svinovec ze Svinova, rytíři z Kozlova, Mirotic a další. Toužimský probošt Jiří byl zajat a odvlečen, aby za něho bylo možno požadovat výkupné od milevského opata. Na zásah papeže byl nakonec propuštěn. Plenění se tehdy zřejmě nevyhnula ani Útvina. Krátce na to byl českými pány z tzv. panské jednoty zajat i král Václav IV. (akce Švamberků a Rýzmburků, členů panské jednoty, měla nějak souviset právě s jeho zajetím). Tato událost se stala předzvěstí ještě horších časů.
 
Útvina za husitských válek
Ze sociální a duchovní krize českého státu na přelomu 14. a 15. stol. vyrůstá reformační husitské hnutí, které záhy přerůstá v hnutí revoluční. To do dějin Útviny a Toužimska zasahuje poprvé 26. dubna 1420, kdy táborští husité napadli a vyplenili milevský klášter.
Premonstráti tehdy jen o vlásek unikli jisté smrti a v čele se svým opatem Svatomírem se uchylují na své toužimské proboštství, které bylo pod ochranou katolického německého rodu pánů z Plavna. Když opat Svatomír v r. 1423 zemřel, zvolil konvent na jeho místo útvinského faráře Petra. K vydržování zřejmě velmi početného konventu bylo potřeba mnoho peněz a proto musel opat Petr v r. 1427 část toužimského klášterního panství zastavit. Téhož roku pak také zemřel a na jeho místo byl zvolen toužimský probošt Chval. V té době se ve zdejším kraji poprvé objevuje husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který v krátké době jako hejtman žateckého městského svazu opanoval velkou část severních a severozápadních Čech. Kolem r. 1429 se zmocnil i Toužimska. Toužimské proboštství pak osadil vojenskou posádkou a premonstrátské řeholníky z něj vypudil na jeden z jejich dvorů v blízké Třebouni (této hospodářské usedlosti se ještě v 19. stol. říkalo "Na klášteře"). V r. 1430 se konvent se svým opatem vrátil zpět do jižních Čech, do Třeboně pod ochranu pánů z Rožmberka a později zpět do zničeného kláštera.
Král Zikmund v téže době toužimské klášterní panství nejdříve zastavil Janu Libštejnskému z Kolovrat, ale skutečným pánem tu však zůstává stále Jakoubek z Vřesovic. Ten nakonec 27. listopadu 1437 získává toto a další panství od krále Zikmunda do zástavní držby na tři generace za 5.000 kop pražských grošů. Toužim pak přenechává svému synovi Janovi, který zdejší proboštství přestavuje na gotický hrad.
 
Zánik města Útviny a založení města Toužimi
Po Janově smrti nastupuje jeho syn Jan II. z Vřesovic. Za jeho vlády postihla Útvinu další velká rána. Tehdy se v Českém království opět rozhořel boj mezi kališníky a katolíky, boj mezi králem Jiřím z Poděbrad a jeho stoupenci proti Zelenohorské jednotě, sdružení katolické šlechty a měst. Mezi stoupence krále patřil i Jan II. z Vřesovic. Nejvýznamnějším představitelem druhé strany ve zdejším regionu byl mocný rod pánů z Plavna. Jindřich III. z Plavna byl tehdy sousedem Jana II. z Vřesovic a tak byl zdejší kraj a zejména Toužimsko, které na západní a severní straně sousedilo s panstvím Plavenských, svědkem častých šarvátek mezi vojsky obou šlechticů.
Na jaře r. 1469 zahájila královská strana rozsáhlou vojenskou akci k potlačení Zelenohorské jednoty v severozápadních Čechách, zejména pak k dobytí hradů obsazených Plavenskými (Andělské Hory a Hungerbergu v Bochově). Těchto akcí se na straně krále zúčastnila i vojska Jana II. z Vřesovic a toho zřejmě využila silná vojenská posádka hradu Bečova a vtrhla na toužimské panství. Neopevněná a nechráněná Útvina se stala snadnou obětí. Město bylo vypleněno a vypáleno. Tato tragická událost výrazně ovlivnila další vývoj Útviny, která pak již nikdy nedosáhla svého někdejšího významu. Útvinští měšťané se tehdy rozhodli, že si svou obec propříště lépe ochrání. Poloha města v údolí však neumožňovala vybudování účinného fortifikačního (opevňovacího) systému. Proto bylo nutno město přenést na jiné, vhodnější místo. Pozornost Útvinských se zcela zákonitě musela obrátit k nedalekému hradu Toužimi, který byl tehdy jediným pevným a bezpečným místem na toužimském panství. Hrad se nacházel na terénní hraně údolního svahu, při jednom z ohybů říčky Střely. Právě tyto okolnosti, totiž existence hradu s vojenskou posádkou a příhodná terénní situace nakonec rozhodly o tom, že nové město bude přeneseno právě sem. Útvinští se proto obrátili se svým záměrem na svou zástavní vrchnost, Jana II. z Vřesovic, a ta jim pak u krále Jiřího z Poděbrad vymohla potřebné svolení. Na Janovu prosbu pak král Jiří vydal 8. července 1469 příslušné privilegium, které se sice nedochovalo v originále, ale z pozdějších opisů známe alespoň jeho obsah. V latinsky psané listině stálo ve volném překladu asi toto:
"My Jiří, z Boží milosti král český, dáváme tímto věděti, že naší Milosti došla prosba z ruky Našeho vždy věrného Jana z Vřesovic, abychom měšťanům města Útviny, kteří ve spolku s řečeným Janem nám proti Našim rebelům a zrádcům napomáhali a od nich ohněm vypáleni byli, povolení v odměnu za jejich věrnost, aby mohli město znovu vystavěti a tak jako hrad téhož Jana Toužim nazývati, kterýžto hrad Toužim, tak jako město Útvina, náleží klášteru milevskému a jež od Nás v zástavě za určitý obnos peněz má, a město toto, až bude vystavěno, aby bylo ohrazeno příkopy, valy a jiným opevněním chráněno, práva privilegia, svobody a výsady jimiž se těšila Útvina, aby byly ponechány a dodržovány. Tímto propůjčujeme řešeným obyvatelům města plnou moc, aby město znovu vystavěli na tom místě, jež se jim zdá lépe způsobilé, zdmi, příkopy, valy a jiným opevněním aby jej ohradili, všech práv, privilegií neb darování, které trvají nebo byly ohněm stráveny, těch, kterým se těšilo město, aby požívali."
Z této zakládací listiny města Toužimi vyplývá, že Útvina jako místo v té době zaniká. Útvinská městská obec jako nositelka městských práv však nezanikla. Byla jen přenesena na jiné místo, do nově vybudovaného města. Toužim se tak vlastně stala novou Útvinou. Město Toužim tedy užívalo, jak je zřejmé z formulace zakládací listiny, všech dosavadních práv zaniklého města Útviny, tedy i jeho městský znak, a nově získalo od panovníka právo hradební.
 
Obnovení města Útviny
Po částečném uklidnění poměrů v Čechách odchází zřejmě část někdejší útvinské obce z Toužimi a vrací se zpět do Útviny. Důvody neznáme, snad k tomu přispěly rozpory náboženské či národnostní, tedy rozpory mezi kališníky a katolíky, resp. mezi Čechy a Němci, kteří se na Toužimsku ve větší míře usazovali zejména po velkém moru v r. 1380. Mezi oběma obcemi došlo ke sporu o městská privilegia. To byl patrně důvod, proč Jan II. z Vřesovic vymohl u krále Vladislava Jagellonského 5. ledna 1478 privilegium na nový městský znak pro Toužimské. Nový městský znak nahradil dosud užívaný znak Útviny, který se potom mohl vrátit zpět obnovené Útvině. K další úpravě právních vztahů mezi oběma městy pak zřejmě došlo 19. března 1481, kdy Toužim získala na přímluvu Jindřicha z Vřesovic, bratra zemřelého Jana II., od téhož panovníka nová privilegia na týdenní trh ve čtvrtek a výroční osmidenní trh (jarmark) na svátek Stětí sv. Jana Křtitele (29. srpna, podle zasvěcení toužimského farního kostela).
Útvina byla tedy brzy po svém zániku opět obnovena, ale již nikdy nedosáhla svého někdejšího významu a postavení. V písemných pramenech je pak nazývána již jen jako městečko, které nadále již jen živořilo ve stínu svého nástupce, města Toužimi, které převzalo úlohu nového hospodářského centra toužimského panství. Postavení Útviny neprospělo ani vysazení dalšího města v jeho sousedství, Schönthalu - Krásného Údolí. To založil se svolením krále Vladislava Jagellonského 22. dubna 1488 Jindřich III. z Plavna, tehdy nový zástavní majitel toužimského panství. I když toto město obdrželo četné svobody a výsady, včetně práva hradebního, ani ono nikdy nedosáhlo většího významu a rozvoje.
 
Výstavba obnoveného města Útviny
Zástavba obnoveného města Útviny zřejmě z větší části navázala na původní urbanistické řešení sídla, na jeho původní půdorysné členění, které můžeme pozorovat na mapě stabilního katastru z r. 1841 (jedná se nejstarší podrobnou parcelní mapu v měřítku 1:2880). Urbanistická dispozice sídla byla ovlivněna především geomorfologickou (terénní) situací lokality, kterou určovala vodoteč dnešního Útvinského potoka a jeho levobřežního přítoku, Melioračního potoka (dříve Divokého potoka či Bystřiny [něm. Wildbach]), s přilehlým údolním svahem, a také komunikační sítí. Byla to především trasa původní obchodní stezky z Prahy do Chebu a její rozvětvení ve směru na Teplou a Bečov n. Teplou, které ovlivnilo vznik protáhlého trojúhelníkového náměstí - tržiště o severozápadně-jihovýchodní ose. Směrem k severozápadu se jeho půdorys zužoval až přecházel v širokou uliční komunikaci. Uliční síť nebyla vyvinutá, většina zástavby se soustřeďovala kolem náměstí. Pouze ve východní části lze sledovat postupný vznik mladší radiální uliční sítě. Zde, na okraji zástavby, je také umístěna kostelní "čtvrť" s objektem kostela sv. Víta, hřbitovem a farou. V západní frontě náměstí, při zaústění komunikace od Chylic, byl situován poplužní dvůr (vrchnostenský hospodářský statek). V jižní frontě náměstí, při zaústění komunikace od Sedla (Teplé) pak byl později situován objekt radnice. V průběhu 18. a 19. stol. se zástavba sídla šířila zejména v jižním směru, na pravém břehu dnešního Útvinského (původně Lučního a Košového [něm. Gosinzenbach, resp. Kosinzenbach]) potoka a v prostoru při soutocích jeho přítoků, dnešního Melioračního resp. Divokého a Odolenovického (dříve Lučního [něm. Wiesenbach]) potoka. Čtvrť, která vznikla na pravém břehu Útvinského potoka při cestě do Sedla se nazývala Růžek [něm. Winkel]. Východněji položená čtvrť při staré cestě do Toužimi se zřejmě nazývala Obruč nebo Dobrovodská [něm. Owritsch nebo Dowrowotschen]. Známy jsou také názvy některých místních komunikací. Ulice ústící do jihozápadního koutu náměstí se jmenovala Židovská [něm. Jude-Gasse]. Ulice z náměstí ke kostelu se nazývala Kostelní [něm. Kirch-Gasse], sousední ulice (dnes komunikace kolem domu čp. 42) Dražská [něm. Drasch-Gasse] a do Kostelní ústila u fary Luční.
O úpadku obnoveného města svědčí i charakter jeho zástavby. Z již zmíněné mapy, která dokumentuje stav před radikální přestavbou Útviny po velkém požáru v r. 1870, je patrné, že se v zástavbě sídla uplatňovala stále ještě dřevěná architektura venkovského typu, zatímco při výstavbě města Toužimi se uplatňoval v přízemí již zděný městský patrový dům. O konkrétní podobě měšťanského domu v Útvině toho zatím moc nevíme. Lze však předpokládat, že se ve většině případů jednalo spíše o venkovské usedlosti. Parcely byly zastavěny v přední části prostými jednotraktovými domy, orientovanými podélně k ose parcely. Nezastavěný volný pruh parcely podél domu sloužil jako přístupová komunikace k domu a do dvora, který byl většinou v zadní části parcely uzavřen stodolou. Dům měl zpravidla tři základní části. Přední část tvořila obytná místnost - jizba, později světnice. Na ní navazovala síň (později s černou kuchyní) a komora. K domu pak ještě mohly přiléhat některé hospodářské a provozní objekty, např. stáje, chlévy, příp. řemeslnické dílny. Pod obytnou částí se nacházel plochostropý či zaklenutý sklep, zpravidla se v něm nacházel také zdroj vody v podobě vodní cisterny - studánky. Roubená či hrázděná konstrukce domu spočívala na kamenné podezdívce. Domy byly většinou asi jen přízemní, nejvýš patrové nebo polopatrové. Sedlové střechy s vysokými trojúhelnými bedněnými nebo hrázděnými štíty byly kryté šindely. Černé kuchyně (uzavřené prostory sloužící k vaření na otevřeném ohništi a k obsluze pecí) zaklenuté valenými klenbami byly mnohdy jedinými zděnými nadzemními částmi domů. Vstupy do jednotlivých dvorů uzavíraly ve frontě náměstí jednoduché dřevěné, později asi i zděné kulisové brány uzavírané dřevěnými vraty.
Útvina zůstala i nadále neopevněná. Nejsou známy žádné doklady o existenci nějakého opevnění, ani městských bran. Jediným opevněným místem i nadále zůstal jen farní kostel. O jeho možném fortifikačním využití svědčí nejen masivní kamenná ohradní zeď kolem hřbitova a již nečitelné stopy po hradebním příkopu (může se však jednat i o úvoz po zaniklé cestě), ale i samotná stavba kostela, zejména pak jeho věže. Přízemí věže sloužící jako sakristie je od horních podlaží odděleno masivní kamennou žebrovou klenbou (obdobně byl zaklenut i presbytář kostela). Patro věže mělo původně samostatný vstup po vnějším dřevěném schodišti, které přiléhalo k severnímu průčelí kostelní lodi. Patro věže je vybaveno dvojicí malých štěrbinových střílnovitých okének. Další střílnovité okénko je umístěno ve zděném střešním štítu na západním průčelí kostelní lodi. Nad obranným patrem se pak nacházelo zvonové patro se zvonovou stolicí. To bylo původně snad dřevěné nebo hrázděné konstrukce a mohlo mít podobu podsebití.
Podrobnější informace o někdejší podobě města a o každodenním životě jeho obyvatel by nám mohl poskytnou důkladnější stavebně historický a především archeologický výzkum lokality. Ten se však zatím neprovádí a ani v minulosti mu nebyla věnována patřičná pozornost a péče. Mnoho cenných poznatků mohla v nedávné době poskytnout stavební činnost při výstavbě panelového sídliště a rodinných domů. Jedinečná příležitost však byla tehdy promarněna a tak jsme nenávratně přišli o řadu zajímavých a nenahraditelných informací.
Další významnou stavbou tehdejší Útviny byl areál poplužního dvora, který sestával s obytných, správních a hospodářských staveb, které sloužily k režijnímu hospodaření vrchnosti. Jeho součástí byl nejen dům čp. 42, dnešní sídlo obecního úřadu, ale i tzv. "panský" dům čp. 38, bývalý hostinec "U Lisů", dříve "U poplužního dvora" [něm. Gasthaus zum Meierhof]. Tato kamenná patrová stavba byla na vstupním portálu datována letopočtem 1560. Portál patří k tzv. saskému typu, je renesanční, profilován a opatřen sedátky. Přízemí domu bylo zaklenuto valenými křížovými klenbami. Tento objekt patřil k nejcennějším stavebním památkám Útviny. V r. 1975 však byl nesmyslně zbořen kvůli výstavbě panelového domu. Z celé stavby zůstaly zachovány jen zasypané sklepy a výše uvedený portál (dnes uložen na bečovském hradě). Ke dvoru patřil i panský ovčín, který stál severně od obce, pod Šibeničním vrchem.
Nejvýznamnější veřejnou stavbou každého města byla vedle farního kostela radnice. Nejinak tomu bylo i v Útvině. Zda tu byla radnice již před r. 1469 není známo. Po obnovení Útviny však chyběla a tak se městská rada musela scházet v domech jednotlivých konšelů nebo na rychtě. O městské radnici se poprvé zmiňuje až privilegium z r. 1656, které mimo jiné povoluje Útvinským její výstavbu. Radnice pak byla vybudována až v následujících letech v jihozápadním koutu náměstí, dnes je to dům čp. 80. Byla to jedna z mála zděných budov v tehdejší Útvině.
Západně od radnice je na mapě stabilního katastru patrný blok zděných objektů, stodol a obytných domů. Zde se původně mohl nacházet objekt obecního pivovaru či zájezdního hostince, který byl po zrušení rozparcelován a upraven na stodoly či domy. Zde pak v průběhu 18. a 19. stol. vzniklo malé židovské ghetto s modlitebnou (synagogou), která se připomíná 12. června 1735 v souvislosti s průtrží mračen, která způsobila rozsáhlou záplavu a smrt 2 židů a 9 křesťanů.
 
Privilegia a samospráva města Útviny
Útvina byla vždy městem poddanským. To znamenalo, že její obyvatelé byli poddanými své feudální (pozemkové) vrchnosti a stejně jako poddaní na vesnici museli odvádět feudální rentu v podobě peněžních, naturálních a robotních dávek. Tyto povinnosti se v minulosti zapisovaly do zvláštních úředních knih - urbářů.
Nejstarší dochovaný urbář pro toužimské panství pochází z r. 1553 (uložen je ve žlutické pobočce SOA v Plzni). Jsou v něm zapsány všechny feudální dávky poddaných na celém tehdejším toužimském panství, které zahrnovalo vedle 32 vsí také město Toužim a městečka Krásné Údolí a Útvinu. Město muselo své vrchnosti odvádět nejen obvyklý úrok z držené půdy, ale navíc i zvláštní poplatek za městské, soudní a další blíže nespecifikované svobody. Na sv. Jiří (24. dubna) odvádělo 10 kop a 12 gr. úroku, 48 gr. a 7 kop a 53 gr. poplatku. Na sv. Havla (16. října) odvádělo 10 kop a 7 gr. úroku, 48 gr. a 7 kop a 53 gr. poplatku. O vánocích se navíc odváděla zvláštní "vánoční" daň ve výši 20 kop a 16. gr. (gr. - groš, kopa - početní jednotka o 60 jednotkách). Kromě peněžních dávek se odevzdávaly i dávky naturální, a to 19 strychů a 1 věrtel ječmene, 38 slepic, 13 kuřat, 6 kop a 22 1/2 vejce a 1/2 hřivny (libry) pepře. V pracovních úkonech - robotách pro poplužní dvůr pak muselo město odvést 11 dní práce (jednoho potahu) při orbě a 184 dní práce při kosení. V urbáři je také smlouva z téhož roku, podle níž měli Útvinští na panském lánu zv. "Lautzku, Lauzke - Loučka" střídavě pěstovat oves a žito s pšenicí a ječmenem tak, že díl se žitem, pšenicí a ječmenem obdělávali společně s Chylickými. Úrodu pak byli povinni svážet do toužimské "stodl" - stodoly a za to obdrželi pití (pivo?). Do té doby tento díl obhospodařovali obě obce společně. Feudální dávky byly rozepsány na každého osedlého poddaného v různé výši, záleželo zejména na velikosti držené půdy (její rozloha se na toužimském panství v té době uváděla ve "dvorech", 1 dvůr představoval výměru kolem 30 ha). Největší rozlohu půdy tehdy držel jakýsi Lazar Mráz, který měl 5/4 dvora. Ročně odváděl na úroku a vánoční dani celkem 160 gr., 1 strych ovsa, 2 slepice, 20 vajec a robotoval 5 dní při orbě, 4 dni při sečení a 1 den při sklizni. Pokud si to mohl měšťan dovolit (tzn., že měl vlastní čeleď či učedníky), sám tyto práce osobně nevykonával.
Na rozdíl od poddaných na vesnici však měli Útvinští určité svobody dané vysazením jejich obce městským právem a udělenými výsadami - privilegii. Ty byly udělovány feudální vrchností, některá z nich pak musela být navíc schválena nebo udělena přímo panovníkem (např. znakové, trhové či hradební privilegium). Při změně vrchnosti či panovníka si obec musela svá práva dát potvrdit - konfirmovat. Městské právo obsahovalo především základní práva hospodářská, právní a politická. K nejdůležitějším hospodářským právům patřilo zejména právo svobodného vykonávání řemesel a obchodu a jeho ochrana právem mílovým, dále právo trhové a pivovárečné. Z právních svobod to bylo zejména právo svobodného dědictví a právo hrdelní. Z politických práv bylo nejvýznamnější právo na vlastní samosprávu, dále právo na kolektivní obranu (právo hradební a právo znakové. Tento základní soubor městských práv pak byl dalšími udělovanými privilegii dále upravován a rozšiřován.
Přesný rozsah městských práv středověké Útviny není přesně znám (výsadní listina města se nedochovala), ale z pozdějších zápisů privilegií se můžeme alespoň pokusit o jejich rekonstrukci. Útvina zcela určitě při svém vysazení na město získala právo na svobodné provozování řemesel a obchodu a s ním úzce související právo trhové. Trhové právo patrně zahrnovalo jak trh týdenní (do založení města Toužimi, konal se každý týden ve stanovený den, snad ve čtvrtek), tak výroční - jarmark (ten se konal jednou ročně po dobu několika dní a začínal v pondělí po svátku sv. Víta, 15. června). Dále to bylo právo pivovárečné a určitě i právo svobodného odkazování dědictví, právo svobodného stěhování bylo omezeno povinností obsazení prodaného domu jiným poddaným. Hrdelní právo dokládá existence popraviště, resp. Šibeničního vrchu [něm. Galgenberg], severně od obce. O někdejším soudnictví vypovídá i starobylý kamenný kříž, který do 70. let stál při cestě do Chylic u odbočky k Šibeničnímu vrchu (dnes je umístěn u Chodovské hájovny v Bečově n. T.) a zřejmě jako tzv. smírčí kříž dokládá existenci středověkého smírčího práva. Právo znakové umožňovalo Útvině užívat vlastního znaku pro potřeby obce.
Městský znak Útviny byl tvořen štítem na němž bylo položeno srdce. O barvách znaku jsme jednoznačně informováni až od 19. stol., lze předpokládat, že štít byl zlatý a srdce červené. Znak měl podle M. Urbana vyjadřovat věrnost Útvinských Jiřímu z Poděbrad nebo Janovi I. z Vřesovic, což by znamenalo, že znak obdržela až za jejich vlády (tj. kolem pol. 15. stol.). Podle jiné verze by mohl znak vyjadřovat druhé slovo hesla želivského premonstrátského konventu "Humilitate et patientia" (tj. trpělivost, zdrženlivost, vytrvalost) ke kterému byla milevská kanonie v dceřinném vztahu a znamenalo by to, že znak byl udělen již za vlády milevských premonstrátů (tj. před r. 1430). Znak se užíval na štítech a zejména na pečetích, které sloužily k potvrzování pravosti městských úředních písemností.
Přibližná podoba nejstarší známé pečetě je známa z otisku na listu z r. 1466. Měla průměr asi 30 mm, v gotickém trojlistu byl štít se srdcem uprostřed, z minuskulního (starý typ písma o třech velikostech psaný do čtyřřádkové osnovy) opisu je čitelný jen nápis ...vin... (tuto pečeť zřejmě užívalo až do 5. ledna 1478 i město Toužim). Od r. 1528 je doložena jiná pečeť o průměru 32 mm se širokým vavřínovým věncem na vnějším okraji a opisem v gotické minuskule "Sigilum civium de (Vttwa?)" a městským znakem v pečetním poli. Od r. 1592 je známa další pečeť o průměru 33 mm s majuskulním (písmo stejné velikosti psané do dvouřádkové osnovy) opisem:
"* SIGILLVM . CIVITATIS x VTTWAE"
mezi vnějším vavřínovým věncem a vnitřní ozdobnou páskou a s damaskovaným pečetním polem na němž je polský štít (v dolní části šrafovaný) se znakem. Užívala se až do r. 1850. Další pečeť o průměru 21 mm je doložena od r. 1744 . Má vnější vavřínový věnec, majuskulní opis:
"+ S. MIN CIVITAT . VTTWA"
mezi linkami a v pečetním poli stejný znak jako u předešlé pečeti. Nelze vyloučit, že na těchto dvou pečetích se objevuje další vývojová fáze městského znaku s děleným štítem. Snad by se mohlo jednat o úpravu zavedenou Plavenskými (podobně jako tomu bylo v případě Toužimi v r. 1500), či úpravu svévolnou. Tato varianta znaku však není nikde písemně doložena. Kromě těchto větších pečetí je od pol. 19. stol. známa malá, tzv. sekretní pečeť o průměru 12 mm na níž bylo jen prosté srdce ohraničené dvojitou linkou. Pečetě se zhotovovaly pomocí kovového pečetidla - typáře z vosku. Barva vosku nebyla libovolná, ale byla přesně stanovena a vyjadřovala společenské postavení vlastníka znaku. Nejníže stál vosk přírodní a černý, následoval vosk zelený a pak červený, který byl vyhražen pouze panovníkovi, církvi, šlechtě a privilegovaným (zejména královským) městům. Útvina zpočátku směla pečetit černým voskem. Zeleným voskem směla pečetit asi až od r. 1608.
Nositelkou výše popisovaných městských práv byla městská obec, kterou tvořili tzv. "osedlí", tj. obyvatelé obce, kteří splňovali určité podmínky, zejména vlastnictví nemovitosti (domu) ve městě, nejméně tříleté usídlení v obci a řádné plnění všech obecních dávek a povinností. U nově přijímaných měšťanů se zkoumal jejich manželský původ, mravy a náboženství. Jen "osedlí" pak směli využívat všech městských práv a svobod. Městskou obec spravovala městská rada volená z řad "osedlých" obyvatel města a schválená vrchností.
Stejně jako ve většině českých středověkých měst i v Útvině měla městská rada 12 konšelů - radních. V čele rady pak stál purkmistr - starosta. V této funkci se zpravidla vystřídali všichni konšelé. Konšel, který se jako první v pořadí ujal funkce purkmistra se nazýval primas (primátor). Po nástupu nové sasko-lauenburské vrchnosti byl na toužimském panství zřejmě zaveden nový systém městské samosprávy, který je doložený v Toužimi. V čele městské rady se od té doby ve funkci purkmista nazývaného nyní primas (primátor) střídali jen čtyři konšelé, kteří byli označování jako "starší" nebo "zkoušení" radní. Ostatní členové městské rady byli označováni jako "radní". Funkční období městské rady bylo patrně nepravidelné, nejméně však jednoleté. Obnovování městské rady se provádělo aktem tzv. "sázení" buď přímo vrchností nebo vrchnostenským úředníkem. Při obnovování rady se v té době postupovalo zpravidla tak, že na místa odstoupivších "starších" radních byli dosazeni radní ze staré rady (tím se sledovalo zachování plynulého chodu městské samosprávy). Zbývající místa pak byla obsazena novými lidmi.
Městská rada se pravidelně scházela ke každodenním schůzkám na nichž řešila veškeré obecní, policejní, finanční, řemeslnické, obchodní a také soukromoprávní a trestní záležitosti měšťanů. Původně se tak dělo v domech měšťanů nebo na rychtě, po vybudování městské radnice (po r. 1656) na radnici. Tam se potom také uchovávaly veškeré městské písemnosti včetně privilegií, obecní pokladna a pečetidlo. Na radnici měl zpravidla svůj byt i městský písař, který zejména ve středověku patřil k nejdůležitějším městským úředníkům, neboť se obvykle jednalo vedle kněze o jediného gramotného člověka ve městě. Nejstarším známým městským písařem v Útvině byl v letech 1649-70 jistý Johannes Hochberger, který byl současně i školním mistrem v místní farní škole. Na radnici rovněž mohly být i další potřebné provozní místnosti (např. obecní výčep, sklepy, kuchyně, obecní šatlava (vězení) s nezbytnou mučírnou, zbrojnice, skladiště apod.).
Jednou ročně se ve městě konal tzv. slavnostní výroční soud, kde rychtář s městskou radou za přítomnosti vrchnosti nebo pověřeného vrchnostenského úředníka řešili závažné přestupky, zejména pak hrdelní zločiny. Útvinští kata neměli a tak si ho pro případné exekuce museli najímat ve větších okolních městech. Při výročním soudu se také zpravidla vybíraly dávky a obnovovala městská rada. Pokuty do výše 5 kop gr. se dělily stejným dílem mezi vrchnost a obec, vyšší pokuty pak byly celé příjmem vrchnosti. Velmi vzácnou písemnou památkou na na tuto oblast útvinské městské samosprávy byla jedna z městských knih, tzv. soudní kniha, která byla založena 19. srpna 1658 a vedena až do r. 1834! Tento nesmírně zajímavý a cenný archivní pramen je však od r. 1945 nezvěstný.
Běžné každodenní při a přestupky řešil městský rychtář. Ten byl zpočátku vrchnostenským úředníkem, který v obci zastupoval zájmy feudální vrchnosti, ale postupem času, v případě Útviny snad již před r. 1469, přešel jeho úřad do vlivu městské rady. Městský rychtář vykonával nižší soudnictví, dbal na klid a pořádek ve městě a vykonával nařízení vrchnosti, později městské rady. Symbolem jeho úřadu bylo tzv. rychtářské právo v podobě žezla. Rychtáři podléhala i městská stráž (v případě Útviny postavená z řad měšťanů) a někteří městští úředníci a sluhové (např. ponocný, učitel či obecní pastýř nebo ovčák).
 
Útvina za vlády Plavenských
Brzy po obnovení Útviny nastupují na místo Vřesoviců, jako zástavních držitelů toužimského klášterního zboží, jejich někdejší úhlavní nepřátelé, páni z Plavna. To bylo asi v r. 1488. Novým pánem Útvinských se stává Jindřich III. z Plavna, vlivný šlechtic a někdejší vyvratitel města Útviny. Jindřich zastával jak v Čechách, tak v sousední římskoněmecké říši vysoké úřady. Byl říšským purkrabím v Míšni, hejtmanem německých lén Království českého a v l. 1494-1504 byl i zemským fojtem (správcem) Dolní Lužice.
Snad ve snaze odčinit křivdy a škody spáchané někdejší Útvině vymohl u krále Vladislava Jagellonského pro její nástupkyni, Toužim, 22. února 1500 některá nová privilegia. Spíše však za tím byla asi snaha o zvýšení prestiže Toužimi, jako nového rodového sídla. Patrně již v té době byl zdejší gotický hrad rozšířen o rozsáhlý palác. Jindřich III. však zemřel v r. 1519 na svém hradě Nový Hartenštejn u Bochova. Jeho nástupce, syn Jindřich IV., toužimský gotický hrad přestavuje v renesančním duchu na reprezentativní zámek (přestavba byla dokončena v r. 1544).
Jindřich IV. z Plavna byl obratným politikem a diplomatem. Stal se oblíbencem nového českého krále Ferdinanda I. Habsburského a od r. 1542 až do své smrti v r. 1554 byl nejvyšším kancléřem Království českého. Za tzv. šmalkaldské války (1546-47), když byla stavovskými vojsky zablokována královská armáda před Bečovem, pobýval král Ferdinand I. na toužimském zámku. Jindřich IV. 7. února 1538 vykoupil toužimské klášterní panství ze staré zástavy od milevského opata Jana, čímž změnil svou zástavní držbu tohoto majetku na dědičnou.
K obnovené Útvině se Plavenští zachovali macešsky a její rozvoj (z praktických důvodů) nijak nepodporovali (z tohoto období nejsou známy žádné listiny potvrzující či rozšiřující výsady Útvinských). Zájmy Útviny poškozovalo nejen prosazování sousední Toužimi, ale také založení další konkurenční městské obce v těsném sousedství - Krásného Údolí v r. 1488. Citelnou hospodářskou ztrátou pro Útvinské bylo i udělení pivovárečného monopolu a mílového práva Toužimským 24. února 1536 a následné odnětí jejich vlastního pivovárečného práva 23. dubna téhož roku Jindřichem IV. z Plavna. I přes tyto nepříznivé okolnosti lze předpokládat určitý rozvoj Útviny, a to v důsledku všeobecného hospodářského vzestupu toužimského panství na počátku 16. stol. v souvislosti s prudkým rozvojem důlní činnosti na Slavkovsku a v Krušnohoří. Kromě vzestupu zemědělské i řemeslné výroby stojí za pozornost i pokus o dolování a zpracování železné rudy v sousedství Útviny, u Českého Chloumku, jak to dokládají stopy po starých důlních dílech a jejich starý místní název "V železné jámě".
Již zmiňovaný urbář toužimského panství z r. 1553 ukazuje tehdejší stav Útviny, která je označována jako městečko. Měla již 51 poplatníků, a tedy i nejméně stejný počet domů. Mezi jmény poddaných nacházíme ještě několik českých jmen (v urbáři jsou pochopitelně více či méně zkomolena), např. "Czuker Petter" [Cukr Petr], "Czugker Steffl" [Cukr Štefan], "Lazarus Mraz" [Lazar Mráz], "Clemenndt Sikora" [Klement Sýkora], "Erhardt Rzihe" [Erhard Říha], "Jeorg Vole" [Jiří Vole] či "Gira Zara" [Jíra Žár či Zář]. Německý živel tu má již větší převahu než v sousední Toužimi a tvoří okolo 80 % obyvatelstva.
Za Plavenských se mění nejen národnostní složení, ale také náboženské poměry na Toužimsku. Lze předpokládat, že vedle stávající utrakvistické (kališnické) církve se zde s příchodem nové katolické vrchnosti, Plavenských, znovuzabydluje katolická církev. Na počátku 16. stol. se v severozápadních Čechách s přílivem nových německých osadníků, zejména ze sousedního Saska, začíná šířit luterská reformace, která ve zdejším kraji nachází nemalou podporu a po přestupu Plavenských na protestantskou víru nakonec i na Toužimsku převládá protestantismus. Na katolické fary (patrně stále ještě obsazované milevskými premonstráty) Plavenští dosazují luteránské kněze, jak to dokládá stížnost pražské konzistoře Ferdinandu I. v r. 1561. V té době byla protestantským knězem obsazena i útvinská fara.
Po smrti Jindřicha IV. z Plavna v r. 1554 se jeho dědictví ujali synové, starší Jindřich V. a mladší Jindřich VI. Ti v l. 1554-56 vedli neúspěšný a nákladný boj o vedení české stavovské obce.
 
Útvina za vlády Lobkoviců z Hasištejna
Po smrti Jindřicha V., který zůstal bez dědiců, připadla jeho česká panství tzv. gerským dědicům. Z nich pak Jindřich Mikuláš z Lobkovic a Hasištejna ostatní vyplatil a získal tak toužimské panství pro sebe (panství mělo být zatíženo dluhem 70.000 kop m. gr). Vdova po Jindřichu V., Dorota Kateřina, roz. markraběnka z Brandenburg-Ansbachu však obdržela právo výměnku na toužimském zámku, kde pak od r. 1596 (po vyrovnání s Lobkovickými) žila až do svého skonu 8. června 1604. Jindřich Mikuláš zemřel v r. 1582, jeho majetek zdědili synové Albrecht, Mikuláš a Kryštof. 2. června 1606 bylo toužimské panství přiřčeno Kryštofovi (s povinností vyrovnání se s dědičkami Doroty Kateřiny).
V r. 1609 byla založena nová pozemková kniha [Grundbuch] toužimského panství, kde se mimo jiné nachází také zápis o vyrovnání "mezi Martinem Walickem [Valíkem], sedlákem, a Simonem Preissem [Šimonem Preisem], starým purkmistrem z Útviny, kterýžto Martin Walick mimo jiných řečí pomluvami a veřejnými urážkami ho hanobil a pošpinil, že se od šibenice v městě Plzni vykoupil..." z r. 1619. V r. 1608 Kryštof upravil Útvině její privilegia. Zrušeno bylo hrdelní právo, hrdelní zločiny se soudily v Toužimi. Uděleno bylo právo na pečetění zeleným voskem. Původní listina se nedochovala, ale její obsah je patrný z pozdější konfirmační listiny z r. 1656. Po zničujícím požáru Toužimi z 27. srpna 1620 se Kryštof uchýlil na svůj poplužní dvůr v Útvině, kde pak bydlel v tzv. panském domě (býv. hostinec "U Lisů" čp. 38). Útvina se tak nakrátko stává jeho hlavní rezidencí.
V českém stavovském odboji stál Kryštof na straně stavů. Po jejich porážce v osudné bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 došlo ke konfiskacím stavovských majetků. Ty postihly i Kryštofa, který však stačil toužimské panství pronajmout svému zeti Janu Vavřinci ze Žerotína. Odešel do exilu, ale po částečném omilostnění mu bylo toužimské panství vráceno. Kvůli víře však nakonec odešel zpět do exilu a byl nucen toužimské panství nevýhodně prodat jednomu z císařských generálů, Juliovi Jindřichovi, vévodovi Saskému, Engernskému a Westfálskému, a to 23. srpna 1623 za 71.000 zl.
 
Útvina za vlády sasko-lauenburských vévodů
Sasko-lauenburský vévoda Julius Jindřich (* 19.4.1586, + 20.11.1665) pocházel ze severního Německa a jako mladší syn sasko-lauenburského vévody Františka II. si musel hledat štěstí mimo domov. Se svým vlastním kyrysnickým plukem se dostal s císařskou armádou až do Čech. Později vstoupil do služeb známého císařského vojevůdce generalissima Albrechta V. E. Valdštejna. Patřil zřejmě k jeho nejbližším velitelům, Valdštejn se jako kmotr osobně zúčastnil křtu vévodova prvorozeného syna Františka Erdmana v r. 1629 v Toužimi. Po Valdštejnově zavraždění přešel přímo do služeb císaře Ferdinanda II. Za své vojenské služby získal již na počátku třicetileté války rozsáhlý majetek, který pak dále po celou válku úspěšně rozšiřoval. Po skončení třicetileté války patřil k deseti nejbohatším šlechticům v Čechách. Toužimské panství bylo jeho prvním majetkem. Proto se zde na čas usídlil. Vyhořelý toužimský zámek dal nákladně opravit a dále jej upravoval. Honosná toužimská rezidence se stala sídlem vévodského dvora s množstvím úředníků, kteří pečovali o plnění nenasytné vévodské pokladnice. Později byla vévodská rezidence a dvůr přeneseny do nového sídla v Ostrově, kde byl vybudován ještě větší a honosnější barokní zámek s proslulou rozsáhlou zahradou.
23. dubna 1642 daroval vévoda Julius Jindřich bývalému bavorskému poručíkovi Šimonu Halíkovi jeden dvůr v Útvině.
Třicetiletá válka znamenala pro většinu poddaných velké útrapy. Útvina a celé toužimské panství však prošly tímto tragickým obdobím evropských dějin poměrně dobře. Vévoda, který měl kontakty na obou válčících stranách si totiž téměř vždy dokázal svůj majetek ochránit před pleněním. Dne 17. července 1647 tábořil císař Ferdinand III. se zálohami své armády pro Cheb u Krásného Údolí. Asi nejhorší okamžiky zažili Útvinští v r. 1647, na samém konci války, kdy se 30. srpna ve dvanáctidenní bitvě u Teplé utkala císařská armáda pod velením gen. Holzapfela* se švédskou armádou pod velením generála Wrangela. Po ústupu císařských Švédové celé okolí vyplenili (nejhůře dopadla toužimská ves Lhota, která byla vypálena a definitivně zanikla). Julius Jindřich se ke svým poddaným příliš přívětivě nechoval. Brzy po získání Útviny zahájil rekatolizaci. Ta se zřejmě obešla bez větších obětí a potíží. Vrchnost radikálně omezila zejména ta práva poddaných, která ohrožovala její režijní hospodaření a podnikání. Revize privilegií se nejvíce dotkla měst a především pak Toužimi, neboť v případě Útviny nebylo již příliš co omezovat.
26. února 1656 potvrdil a upravil Útvinským v 15 bodech jejich dříve udělená privilegia a svobody. Originál listiny se nezachoval, ale její opis pořídil 20. února 1737 sekretář Johannes Dominicus Reichhold a podle něho v něm ve volném českém překladu stálo asi toto (překlad paní Szelczanyiová):
My, z Boží milosti Julius Jindřich, vévoda Saský, Engernský a Westfálský, uznáváme tímto, že naši dědicové a pozůstalí jsou naši milí a věrní poddaní, vážený purkmistr, rada a celá obec útvinská náležející k panství toužimskému. se dostavili s následující prosbou
Jak před starými časy urozený pán Kryštof z Lobkovic a Hasištejna povolil městské svobody, které se týkaly víceméně úmrtních a dědických záležitostí a též i pořádku. Dosáhl tím to, že takové uvolnění se dílem z nerozumu, dílem z válečných nepokojů a protivenství nikdy řádně nepoužilo. Proto by měly být ustanoveny nové městské svobody o které tímto poslušně prosíme.
Toto ustanovení by se mělo taktéž vztahovat na naše dědice a poddané, aby netrpěli žádným úbytkem, mělo by být zapsáno a rozvedeno do bodů.
Za prvé. Uvedená obec Útvina měla do nynější doby řádnou radní stolici, soudní pečeť, to necháváme tak i nadále a na věčné časy, udílíme jim tímto vyjímečnou milost, že mohou nyní užívat vedle černého vosku, tak jako je tomu v jiných městech a městečkách, pečetě z vosku zeleného. Rada, rychtářský úřad a obecní neb městský písař skrze Nás, Naše dědice neb Naším jménem a v každém čase, kdy je Nám libo, mohou býti sesazeni neb dosazováni a potvrzováni. Před radní stolicí se musí předkládat všechny věci městské a osobní, provinění, dědické a ostatní případy, které se v městečku vyskytnou, a ta pak rozhodne jak se trestní záležitosti vyřeší.
Purkmistr, rada a rychtář mají zločince a násilníky chytit a zavřít, to jest naše mínění a přání. Právě v městečku Útvině, kde by se stal zločin, vražda, vloupání, krádež a podobně, aby násilník nemohl uniknouti a zločin aby nezůstal potrstán. Zločinec se pak má předat milostivé vrchnosti do Toužimi, kde bude bezpečněji zavřen.
Jako další dáváme volnost měšťanům a jejich dětem aby v případě, že by se někdo cizí chtěl v místě, totiž v městečku Útvině usadit neb zakoupit, aby purkmistr a rada tohoto přijala, ale o všem dala věděti milostivé vrchnosti neb příslušným úředníkům. Musí uvést svůj manželský původ, jméno, život a chování, že je katolického vyznání a že bude vést řádný život. V případě, že by nebylo přijatelné souhlasit s usazením neb zakoupením poddaného či měšťana, který svým životem a chováním, vyznáním a jiným způsobem se protivil vrchnosti, aby byl odmítnut.
V případě dědictví, které by se událo v městečku Útvině dáváme purkmistrovi a radě tuto výsadu: zemře-li nějaký muž a zanechá manželku a děti, mužského neb ženského pohlaví, zdědí žena a děti pozůstalost stejným dílem. Je-li některé dítě již ve stavu manželském, je jedno zda syn nebo dcera, a dostalo výbavu do manželství, musí se toto počítat jako dědictví. V případě, že by zemřel rodiče, zdědí děti, každé stejným dílem, tak jako i jejich rodiče. Zemře-li ale v tom městečku Útvině obyvatel, který nezanechá žádného potomka neb příbuzného, ani žádné závěti, je možné jeho pozůstalost předat pokrevním příbuzným, bydlí-li v Útvině nebo okolí. Jako další se uvádí, že zemře-li obyvatel Útviny úplně bez příbuzných, připadne jeho majetek tomu, kdo prokáže, že se o jmenovaného staral až do jeho konce a že má zájem pozůstalost převzít, ale musí milostivé vrchnosti zanechat 10 feniků poplatku.
Závěti by měly být sepsány obecním neb městským písařem, za přítomnosti dvou radních nebo tří jiných řádných měšťanů. V závěti by mělo být vše řádně uvedeno a popsáno a v případě, že jmenovaný neumí psát. Mohlo by se stát, že by někdo závěť napadl a to za 6 týdnů po úmrtí. Může se stát, že dědic skončí ve vězení nebo o něm není slyšet, pak se vykoná vše tak, jak je v závěti uvedeno, aby byl pořádek.
Za čtvrté. Několikrát se stalo, že sirotci nebo děti usedlíků byly dány do cizích služeb neb cizí vrchnosti, kde si stěžují, že se s nimi špatně nakládá a není jim vyplacena zasloužená mzda. Tímto slibujeme, že toto do budoucna se už nestane, žádní sirotci ani jiné děti už nebudou nuceni opustiti obec. Budou zapotřebí ve zdejší obci jako služky a čeledíni, řemeslníci, lesníci, kuchaři a ostatní služebníci, bude jim vyplácena mzda. Které služebníky obec nebude potřebovat, mají možnost na statku či na poplužním dvoře najít si práci, ale ne na cizích statcích.
Za páté, pivo, které na svobodném rytířském statku v Útvině a ve svobodném hostinci čepovali měšťané z Toužimi, skrze smlouvu sepsanou mezi starou vrchností a městem Toužimi, že nyní může celé město Útvina čepovat sama.
Za šesté, jelikož zatím nebylo radnice, radní a rychtářské záležitosti se musely vyřizovat u purkmistra nebo rychtáře, dáváme tímto svobodu, že je možno postavit vlastní radnici, tak jakož i v jiných obcích v ní milostivě krčmu zřídit, a solnici v ní míti. Co se týče piva, to však musí voziti z našich pivovarů, za to ručí purkmistr a rada.
Za sedmé, pro pořádek My nařizujeme, že každý rok na sv. Martina se bude držet právo klidu, aby se všechny rvačky, spory a ostatní různice, které se během roku vyskytly, aby byly řádně vyšetřeny a potrestány. Pokuty vybrané za tresty vyberou úředníci a rozdělí je rovným dílem pro radu a pro obec, ale tak, aby vše bylo použito ve prospěch celé obce.
Za osmé, osvobozujeme je od solní truhly, sůl nechť je nyní složena, pročištěna, rozčtvrcena nebo rozdělena tak, jak jim to nejlépe vyhovuje, a kdo by to koupil, aby ten výtěžek se nejlépe využil pro obec. Aby se neporušily pravidla, nebyly výhody neb podvody u této výsady, složí u knížecího úřadu v Toužimi poplatek 1 zl. a 15 kr.
Za deváté, dáváme My tuto svobodu, aby byla postavena řeznická lavice a k ní řezník a výtěžek z toho aby byl využit pro obec, ale hovězí jazyky a vnitřnosti musí dodávat pro vrchnost a knížecí úřad v Toužimi neb předtím zaplatit 15 kr.
Za desáté, dáváme My jim i tu svobodu, aby sklizené obilí, jak vědí a umí, pro nejlepší užitek mohli prodávat a směňovat, ale nejdříve s Námi o tom jednat, zda jej před jinými sami nekoupíme za lacinou cenu. Toto zaručujeme i jejich potomkům a taktéž naše potomstvo a dědicové tak učiní. Chceme také v našem městě Toužimi týdenní trhy obnovit a milostivě dovolit zde prodávat obilí, máslo, mouku a ostatní potraviny. To všechno chceme pomoci vybudovat.
Za jedenácté, také v městečku Útvině rozliční řemeslníci, kteří zatím neměli žádného pořádku a cechu, aby měl

• Kostel sv. Víta - V jádru gotický kostel, obnovený po požáru v roce 1469, barokně upravován v roce 1706 a obnoven po požáru 1870.
• Bývalá radnice čp. 80 - v jádru barokní, vybudována po roce 1656.
• Rozhledna Útvina