Úsilov

Nejstarší zmínky o vsi pocházejí z berního rejstříku Plzeňského kraje, který byl sestaven k roku 1379. Ačkoliv můžeme předpokládat, že ves byla založena již dříve, je tento rok uváděn jako nejstarší psaná zmínka o Úsilově. V tomto období patřila ves ke hradu Švihovu. Před rokem 1403 získal Úsilov vladyka Vilémek, snad představitel jedné ze zchudlých větví rozvětveného rodu Švihovských z Rýzmberka. Jelikož jméno Vilém bylo v rodu Švihovských poměrně oblíbeno, mohl snad být Vilémek levobočkem některého z Rýzmberků. V úvahu připadá nejspíše zakladatel hradu Švihova Vilém Švihovský z Rýzmberka, který je připomínán od roku 1342. Po Vilémkovi získává Úsilov jeho dcera Eliška. Nejpozději v roce 1451 je ves v majetku Jana Výrka z Rýzmberka, který sem přesídlil ze své tvrze ve Výrově u Dolan. Nejspíše za Výrků vznikla dodnes zachovaná stavba tvrze a ves s okolím zažila nejdramatičtější období svých dějin. Výrkové byli jednou z téměř 75 větví rozvětveného rodu Děpolticů, žijících od pradávna v jihozápadních Čechách. Jejich předkové byli bratři Oldřich a Černín, připomínaní již roku 1115. Na rozpolceném štítě červené barvy nosil tento rod tři stříbrná břevna (trojříčí), která měla podle rodové tradice představovat řeky Úhlavu, Otavu a Radbuzu, na nichž ležel rodový majetek.

Bratři Výrkové z Úsilova se účastnili česko-bavorských pohraničních válek a způsobili, že Úsilov s okolními vesnicemi vyplenilo bavorské vojsko. Spor vznikl údajně kvůli nezaplaceným škodám a nevyplacenému žoldu, který měl Výrkům vyplatit bavorský vévoda Ludvík Landshutský. Ludvíkův nástupce Albrecht IV. chtěl sice spor vyřešit smírem, ale šlechta z obou stran hranice vyjížděla na opakované válečné výpravy, při nichž jednou hořely vsi na bavorské straně, vzápětí poté byly dobývány hrady na české straně nepokojné hranice.

V roce 1472 vyhlásili Výrkové vévodovi Albrechtovi IV. a Bavorsku otevřené nepřátelství. Zanedlouho se zúčastnili jedné z větších válečných výprav, při níž 2 000 jízdních a pěších vniklo na bavorské území a vyplenili krajinu kolem Deilnsteinu a Viechtachu. Vojsko se skládalo především z příhraničního rytířstva, jejich pacholků a žoldnéřů. Další úder byl veden proti majetkům vévodova rady Paula Streitenbergera. Patrně již na podzim roku 1473 dochází k bavorskému protiúderu, který směřuje právě do okolí Úsilova. Vojsko vedené Albrechtovým hejtmanem Wolfgangem Waldekarem poničilo a zapálilo vsi Úsi1ov, Černíkov, Vílov, Smržovice, Libkov, Rudoltice, Mlýnec a patrně i další. Některé vsi byly ve společném držení několika šlechtických majitelů, těchto skutečností si však Bavoři nevšímali, a proto si získali nové nepřátele. Napadena byla i Poleň, která patřila vévodovu spojenci a příznivci Břeňkovi z Ronšperka. V těchto válkách patrně zanikla i víska Babice nedaleko Černíkova, která již nebyla obnovena.

Po bouřlivém závěru 15. století se do úsilovského údolí vrací klid, práce na obnovení vsí však pokračují velice pomalu. Některé z nich zůstávají pusté celá desetiletí, jiné zanikají navždy. Bratři Výrkové se o zpustošený statek rozdělili. Nachval, který je připomínán naposledy roku 1481, spravoval Úsilov, Jindřich hospodařil na tvrzi v Černíkově. Dalším majitelem úsilovské tvrze byl Nachvalův syn Jan Výrek z Rýzmberka, který je zde uváděn ještě v roce 1514. Jím končí doba Výrků-válečníků a úsilovská tvrz získává nové šlechtické majitele, kteří se zde poměrně rychle střídají.

Po roce 1514 získal Úsilov Jindřich Švihovský z Rýzmberka, který prodal tvrz, dvůr a ves Úsilov celou a pusté vsi Vílov, Libkov (vypálené Bavory) a část Smržovic Zdeborovi z Příchovic. K potvrzení převodu a zapsání do desek zemských dochází však až roku 1545, kdy je statek převeden na Zdeborova syna Jindřicha. Jindřich umírá již v roce 1559 a Úsilov přechází na syna Jana z Příchovic, který se oženil s Annou z Vidršperka. Janovo manželství bylo bezdětné, proto odkázal v závěti, sepsané na den svatého Matěje roku 1571, svůj majetek manželce a jejím příbuzným. Přímo na Annu byla napsána tvrz a ves Úsilov, dále ves pustá Lhotka a vsi Vílov a Slavíkovice. Jan umírá v roce 1574 a zanedlouho jej následuje i Anna. Úsilov získávají synové Annina bratra Bohuslava Vidršpergára. Tak se Úsilov dostává do držení rodu, který užíval znak s vlkem, který nese beránka. Právě tato heraldická figura byla použita do znaku, který obec obdržela v roce 2004. Roku 1577 je tu uváděn Balcar Vidršpergár z Vidršperka a po něm syn Jan. Oba Vidršpergárové sloužili jako žoldnéři ve vojsku. Nepokojnou povahu měli oba, především Jan, jehož prohřešky se často řešily u zemského soudu. V době protihabsburské rebelie se Jan postavil na stranu odbojných stavů, když měl být v roce 1628 pokutován; osmerým svědectvím prokázal, že se na stranu odbojných stavů dal pouze z donucení. Komise přihlédla také k tomu, že byl katolík, a protože i svůj zadlužený statek Úsilov prodal již roku 1624 za 32 500 kop míšeňských a peníze promrhal, byl od pokuty osvobozen.

Úsilovský statek, který se skládal z nové a staré tvrze, ze dvora vystavěného při tvrzi, vsi Úsilova, Vílova a tří mlýnů, koupil císařský velitel Filip Krac ze Šarfenštejna (Kratz ze Scharpfensteina). Krac vlastnil též rozlehlé panství blízkého hradu Rýzmberka. Rychle nabytého majetku si však neužil. Obrátil se proti císaři a v roce 1635 umírá jako zrádce na popravišti.

Zkonfiskovaný Úsilov přechází na Jana Oldřicha Burghausera, radu kurfiřta bavorského. Skrze jeho dceru, Marii Jakobu, jej poté vyženil Jan Filip Šic z Drahenic.

Za hraběte Františka Hartmana ztratila tvrz, přestavěná na pohodlné sídlo, funkci rezidence, protože Úsilov byl připojen k Poleni a spravován z Roupova, kde nový majitel bydlel. V roce 1711 dochází k opětnému prodeji Úsilova a jeho připojení k panství Chudenice.

K tomuto prodeji byl vypracován poměrně rozsáhlý odhad, v němž se rovněž popisuje úsilovská tvrz a přilehlý dvůr. Z textu se dozvídáme, že: sídlo Ausilov je na zdech a střechách velmi sešlé a hořejší patro (patra?) je zcela pusté. V dolejším patře jsou toliko dvě světnice, jedna pro správce a druhá využívaná čeledí, ostatek je využíván jako chlévy. Uprostřed tohoto sídla stojí jiný díl stavení s dalšími komorami, které se užívají k uskladnění obilí. Tento objekt je zčásti na spadnutí. Vedle něho stával pivovar. Dnes je zde (z textu se nedá přečíst) - patrně flusárna, tedy výrobna potaše používaného ve sklářství se třemi železnými kotli. V objektu, který byl tehdy na spadnutí a využíván jako sýpka, můžeme spatřovat nejstarší část dnešního úsilovského sídla - starou palácovou tvrz.

K rezidenci přiléhal dvůr, v němž stály dva kravíny a "řezárna", vystavěné z kamene. Dále dřevěná stodola o třech mlatech s podzemním sklepem, vytesaným do skály. Úsilovské sídlo včetně dvora bylo tehdy odhadnuto na 700 kop grošů.

Za dvorem stála velká štěpnice, druhá menší ležela při tvrzi. Štěpnice s rozličnými ovocnými stromy byly odhadnuty na 150 kop grošů. Součástí odhadu byl také kamenný ovčín, který stál i s ovčáckou chalupou 200 kop grošů.

Další údaje o Úsilově, který byl součástí rozlehlého chudenického panství, přináší tereziánský katastr z období kolem roku 1757. Tehdy Chudenice držel Prokop Vojtěch, hrabě Černín z Chudenic. Ve vsi žilo 17 poddanských rodin. Do kostela v Poleni docházelo 101 obyvatel. Z řemesel jsou uváděni kovář a krčmář, dále pastýř a polní mistr. Při vsi stál panský ovčín se 163 ovcemi, pracoval zde též mlýn o jednom kole, doplněný pi1ou.

Černínové udržovali ve vsi pouze hospodářský dvůr a ovčín. Tvrz byla využívána jako sýpka a byty čeledi. V popisu Úsilova vyhotoveném k tzv. josefskému vojenskému mapování z let 1764-1768 není úsilovské sídlo vůbec zmiňováno. Mluví se tu pouze o poplužním dvoře a ovčínu, které jsou solidně vystavěny. Rozkládají se při trojici blátivých rybníků s písečným dnem, jež jsou vhodné k napájení koní. Mlýn pod řečenými rybníky je vystavěn ze dřeva. Stavební podnikání Černínů dokládají též plány přestaveb úsilovského dvora z let 1767-1813, uložené v jindřichohradeckém archivu.

Zajímavé jsou zmínky o varně potaše, tzv. flusárně, v níž se pálením a loužením dřeva získávala potaš, používaná jako součást sklářského kmene, z něhož se tavbou získávalo sklo. V této souvislosti se mluví též o úsilovské sklárně, o níž však nemáme přímé důkazy. V Úsilově je též připomínána stoupa, v níž se mohl drtit křemen a živec pro uvedenou sklárnu. Existence sklárny ve zdejším regionu není ostatně nic výjimečného. Na chudenickém panství pracovaly sklárny sousedních Mezholez a v nedaleké Staré Huti u Úboče. Mezholezská sklárna, která stávala pod Zalčí, je zmiňována v letech 1715-1721. Je možné, že úsilovská flusárna vyráběla potaš i pro sklárnu v blízkých Mezholezích.

Na konci 19. století, v roce 1894, získal Úsilov vlastní jednotřídní školu, do té doby musely děti chodit do školy ve Slavíkovicích. Zanedlouho poté, v letech 1904-1905, byla vybudována silnice Vílov-Úsilov-Mezholezy.

Po pozemkové reformě připadl úsilovský statek v roce 1922 Janu Balákovi. Byl to původně zdejší správce Černínů, který držel Úsilov jako zbytkový statek. Ze 48 ha půdy, jež ke statku původně náležely, získal do vlastnictví 28 ha. V roce 1937 koupil statek se starou tvrzí a dvorem statkář J. Kohout z nedalekého Soustova, který jej předal svému synu Josefovi. Stará zpustlá tvrz měla být přestavěna na moderní neohistorický zámeček. Plány, vypracované klatovským stavitelem Emilem Čapkem, jsou dosud uloženy v pozůstalosti Karla Poláka, archivované v klatovském muzeu. K přestavbě, která měla sýpku doplnit barokními štíty a věžovité stavení vyzdobit cimbuřím, však nakonec nedošlo. Za statkářem Kohoutem, který v době protektorátu zastával i funkci úsilovského starosty a vládního komisaře, zajížděl do Úsilova tehdejší nechvalně známý ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec. Častými hosty na statku údajně bývali i představitelé gestapa a německého wehrmachtu. Po válce byl Josef Kohout i jeho manželka označeni za kolaboranty, odsouzeni ke 26 rokům vězení a statek jim byl zabaven. Po změně režimu byly dědicem Josefa Kohouta vzneseny na statek restituční nároky. Sporem, který se vleče již několik let, trpí především stará tvrz, jejíž oprava, kterou financovala obec, byla na základě nevyjasněných majetkových poměrů zastavena.

• Tvrz Úsilov