Uherčice

Archeologické nálezy asi 1/4 km východně od zámku dokládají slovanské osídlení již v 9. st. n.l. První písemný záznam o Uherčicích představuje darovací listina z r. 1310 (ratifikovaná královnou Eliškou v r. 1312), jíž donátorka - manželka Matěje z Fulštejna věnovala klášteru cisterciaček v Oslavanech zboží v Uherčicích a dalších okolních vesnicích. Později původní ves zaniká. Zda v období husitských nepokojů za tzv. "spanilých jízd" husitů, za uherských válek nebo vlivem místních potyček mezi šlechtici, není známo. Roku 1481 podala oslavanská abatyše u brněnského zemského soudu žalobu na Volfganga Krajíře z Krajku, že jí protiprávně drží řadu vesnic a též "pusté Ungeršíc". Král Vladislav II. však listinou, datovanou 21.2.1493 v Budíně, potvrdil držbu Uherčic Krajířům. Na přelomu 15. a 16. st. tak vznikla malá pozdně gotická tvrz a současně s její výstavbou započalo nové osídlování (z r. 1548 pochází zmínka o "tvrzi a vsi Nových Uherčicích").
Krajířové ves znovu osídlili  a vybudovali tam sídlo. Tak vzniklo na přelomu 15. a 16. st. stavební jádro dnešního zámeckého souboru - trojkřídlá jednopatro¬vá gotická tvrz, uzavřená na čtvrté straně zdí se vstupní branou.
Krajířové pokračovali v rozšiřování sídla, jak o tom svědčí tympanon nad branou s erby Václava Krajíře a Johanny z Daunu a s letopočtem 1554. Tehdy vznikla i dvorní arkáda na toskánských sloupech, jakož i další křídla a komnaty s hřebínkovými klenbami, kdy Streinové ze Švarcenavy koupili panství 1562, (Strein von Schwarzenau). Přistavěli předzámčí s arkádovými ochozy a vstupní věží. Tou, která se v roce 1970 zřítila. Bylo zde použito stejného schématu, jaké se uplatnilo u rodového zámku Strejnů - v rakouském Schwarzenau. Letopočty 1582 na portálu a 1586 na arkádách udá¬vají mezníky stavební etapy.
Pobělohorské konfiskace způsobily výměnu pro¬testantských Strejnů za katolické Berchtoldy. Také ti pokračovali ve stavebních úpravách zámku. Podstatné výtvarné obohacení zámku přinesla krátká doba Heisslerů z Heitersheimu (1692-1696) Před rokem 1696 upravoval exteriér zámku známý vídeňský sta¬vební mistr Francesco Martinelli. Nejhodnotnější umě¬leckou složku však představuje štuková výzdoba ka¬ple, spojovací chodby a více než dvanáct sálů. Jejich autorem byl Baldassare Fontána, pracující na před¬ních moravských a polských stavbách, mimo jiné i v nedaleké Polici, kde jsou na štuky od něj patřičně hrdí.
Výzdoba interiérů probíhala ve dvou etapách - před rokem 1695 a po roce 1700.
Po krátké vládě Hartigů a Nimptschů (1731-1768) koupil zámek poslední majitel, Ital Tomáš Vinciguerra Collalto, držitel brtnického panství. Upravoval zámek podle svých před¬stav do klasicistní a romantické podoby. Změny se dotkly především banketního sálu, přilehlých kom¬nat a průhledů do volné krajiny.V majetku rodu Collaltů zůstaly pak Uherčice až do roku 1945.
Již v období renesance v 16. st. vznikly kolem zámku reprodukční i okrasné zahrady. V období baroka byl jihovýchodně od zámku založen ohrazený francouzský park s oranžerií - skleníkem. Na něj počátkem 19. st. navázal v jeho severním cípu anglický park, s hloubkovou komu¬nikační osou a lipovými alejemi, dosud existujícími a protínajícími i samotné Uherčice dotvářený postupně romantickými doprovodnými stavbami. Z nich se dochovala jen umělá hradní zřícenina, která sloužila i jako vyhlídková věž, obelisk k oslavě Rombalda XIII., zakladatele moravské větve rodu Collalto a dva pavilony. Jeden dosud existuje.
Uherčický zámek vytvářejí čtyři soubory objektů, soustředěných kolem čtyř nádvoří. Část severního a jižního křídla spolu s průčelím starého zámku a západním příčním lodžiovým traktem vytváří prostor čestného dvora. Na něj navazuje východně dvorek starého zámku, na západě hospodářský dvůr, na jihu arkádové předdvoří se vstupní branou.
K severnímu a východnímu kvadrantu zámeckého areálu se přimyká park a zahrada s lipovou alejí a dalšími zahradně krajinnými objekty výtvarného a užitkového poslání, na jihozápadě menší růžová zahrada - rossarium a severozápadě hospodářské zahrady.
Nejvíce romantický starý zámek byl pravděpodobně budován v letech 1542-1560 Janem a Václavem Krajíři z Krajku jako venkovská rezidence aristokracie. Po stránce slohové odpovídal zásadám raně renesančně italské architektury, zachováno je však několik portálů, svědčících o doznívání gotických architektonických prvků.
V souladu s architekturou a malířstvím představuje uherčická výzdoba svého druhu ojedinělou složku barokní kultury u nás. Autorství plastické výzdoby je přisouzeno mistru štukatérovi Baldassaremu Fontanovi, architektem zámku byl Giovanni Pietro Tencalla, císařský architekt a inženýr.
V roce 1918, kdy byla prováděna pozemková reforma, měl rod Collato v Uherčicích na svém panství  kromě cihelny a vápenky také lihovar , elektrárnu a přes 1600 ha polí, luk a lesů.
Po roce 1945 došlo k ustavení lesní správy  Uherčice, čímž se lesy, do té doby patřící panství Collalto, osamostatnily. V letech mezi I. a II. svět válkou došlo k vytvoření tesařského podniku "Práger" v obci Uherčice. Tento podnik se po r. 1945 dostal pod národní správu a postupně byl přebudován na závod, který byl znám zejména výrobou dřevených domků a zahradních besídek.
Po druhé světové válce kulturní komise doporučila zámek ke zpřístupnění veřejnosti jako památku prvořadého významu. Zřejmě těsná blízkost ostnatých drátů na hranici s Rakouskem však vykonala své. Zámek byl přidělen ministerstvu zemědělství a od r. 1948 byl  postupně nebo i společně využíván státními statky, vojenskými posádkami a po dobu asi 3 let také jako nápravný tábor pro ženy.
V lednu 1979 převzalo těžce zdevastovaný objekt ministerstvo kultury. V 80. letech se dokonce vyskytla úvaha o demolici.
V květnu 1995 byl převeden do správy Památkového ústavu v Brně (dnes Státní památkový ústav v Brně).
Poprvé v historii byl zámek částečně zpřístupněn veřejnosti v r. 1996, tedy současně se zahájením generální památkové obnovy. Návštěvníkům je tak dána u nás ojedinělá možnost sledovat postup rekonstrukčních a restaurátorských prací.
/Na zámku v Polici získána inf. ofotografováním listiny/
Berchtoldové z Uherčic
Starý rod pocházející z Tyrolska se do českých zemí dostal za třicetileté války. První z nich, císařský rada Jakub Berchtold, získal na Moravě panství Uherčice. Rodina dosáhla postupně hraběcího stavu. Jeden z pokračovatelů rodu Dr. Leopold I. Xaver František Berchtold proslul jako zakladatel humanitárních zařízení pro chudé a nemocné. Jen pro zajímavost se sluší uvést, že již ve svých dvaceti letech byl zástupcem okresního hejtmana v Jihlavě. V 1785 dokončil právnická studia a obdržel diplom. Ve svém životě se snažil pomáhat nejen nemocným a chudým, pro které zřídil nemocnici a na zámku Buchlovice místnost pro chudé, ale i sedlákům. Ty učil lépe hospodařit a ze svého, na svou dobu velmi pokrokového velkostatku, jim za výhodných podmínek nebo zcela zdarma poskytoval osivo či sazenice. Důraz kladl na způsoby kříšení zdánlivě mrtvých, protože jeho starší bratr Mořic byl ve svých 31 letech v roce 1779 během epidemie v Brně pohřben jako zdánlivě mrtvý. Když byla hrobka po čase otevřena, rakev byla otevřená, tělo mimo ni a mrtvola měla okousané zápěstí. Zámek v Polici vlastnil rod Berchtoldů z Uherčic v letech 1633 ( intabuloval Jakub Berchtold ) až 1821 ( prodal Karel Berchtold ).
Popis erbu:
Primárním erbem Berchtoldů býval lev ve skoku držící tasený meč, a podle některých vyobrazení bylo pole modré a lev zlatý. Při povýšení do rytířského stavu roku 1627 dochází ke změně přidáním tehdy módního zlatého pole s černou orlicí, přičemž lev stál na zeleném trojvrší, pole pod ním bylo stanoveno jako černé a jeho rohy ozdobeny pruhy v rakouských barvách. Kromě klenotu se Ivem je přidán ještě druhý klenot s černou orlicí. Roku 1633 jsou Berchtoldové povýšeni do panského stavu a roku 1673 do stavu hraběcího. Poslední úpravou jejich znaku je přidaní kulatého štítu do levé Ivovy tlapy ve štítu i klenotu
Od poloviny 20. let prochází objekt v důsledku zanedbávání péče, nesoustavné údržby, nevhodného užívání (např. k vojenským účelům) a úmyslného poškozování katastro¬fickým obdobím, dokumentovaném prolamováním stropů a zřícením věže v roce 1970.