V severní části je obecní lesík o rozloze 15 ha a Stroupinský potok, který tvoří část přirozené hranice katastru obce. Tlustice svojí bezprostřední provázaností na sousední průmyslová města Žebrák a Hořovice tvoří jejich jakýsi společný funkční celek. To mělo historický vliv na architekturu, která nehýří očekávanými lidovými architektonickými prvky, nýbrž se řadí mezi typická středočeská sídla. Historicky významnější objekty nemáme. Snad do této kategorie lze přiřadit kapličku z roku 1899, pomník na návsi, budovu školy z roku 1937, možná kapli na místním pohřebišti.
První zmínka o vsi Tlustice je z roku 1320, jak bude uvedeno dále. Ovšem v průběhu historie bylo možné zaznamenat několik dalších podob názvu obce: Tlusticz (1320), zastavuje vsi Tlustici (1500), Tlussticze (1558), Tlusticze (1653). Jazykovědci učinili o významu názvu obce následující výklad: jméno Tlustice vzniklo substantivizující příponou – ice z adjektiva tlustá, tedy ves, srovnej pravice z pravá, tedy ruka, bělice z bílá, tedy ryba. Nebo bylo původně jméno Tlustice v množném čísle, viz 1320 Tlusticz, a pak by to znamenalo, že Tlustice znamená ves lidí Tlustého (viz Antonín Profous, Místní jména v Čechách IV, 1957, s. 343).
V historických písemných pramenech je první zmínka o vsi Tlustice z roku 1320, kdy český král Jan Lucemburský zapsal Zbyňkovi Zajícovi vsi Praskolesy, Sedlec, Tlustici, Kotopeky, Lhotu, Libosněn a Jesenici. Král tak učinil, protože do určeného termínu nebyl schopen vyplatit zástavu, váznoucí na uvedených vsích za poskytnutou finanční hotovost. Poskytovatel půjčky připojil získané vsi ke svému panství, příslušnému k hradu Žebrák. V roce 1336 získal Zbyněk Zajíc od krále panství Budyně (nad Ohří) na Litoměřicku. Zato postoupil králi hrad Žebrák se stejnojmenným městečkem a řadou vsí, mezi nimi i Tlustici. Od té doby bylo panství hradu Žebráku královským majetkem. Královská komora však Žebrák často zastavovala a dočasní majitelé zvučných jmen se střídali (např. Bedřich ze Šumburka, Burian z Gutštejna, Kunata Pěšík z Komárova).
V roce 1557 koupil od krále Ferdinanda I. panství Žebrák a Točník Jan Popel starší z Lobkovic na Zbirohu, nejvyšší hofmistr Království českého. Prodej kdysi královského majetku byl učiněn na základě povolení zemského sněmu z roku 1556 a vložen do Desk zemských v roce 1558. Do majetku Lobkoviců tedy přišla i Tlustice. Lobkovicové drželi panství až do roku 1607, kdy bylo posledním majitelům konfiskováno za obvinění z velezrady na císaři Rudolfu II. a dále spravováno českou královskou komorou za pomoci jmenovaných purkrabích.
V roce 1611 koupil Jan Litvín Kavka z Říčan a na Hořovicích společně s manželkou Dorotou Kaplířovou ze Sulevic od české komory několik vsí od panství točnického, mezi nimi i Tlustici, a připojil je k panství Hořovice. Ovšem Jan Litvín Kavka byl obráncem protestantské víry a komisařem stavů a aktivně se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618 – 1620. Byl účastníkem defenestrace a podle výpovědi svědků pomáhal vyhodit místodržícího Martinice z okna. Po bitvě na Bílé hoře byl konfiskační komisí shledán vinným a v listopadu 1622 odsouzen ke ztrátě veškerého majetku.
A Tlustice se opět dostává k novým majitelům. Od české královské komory kupuje hořovické a komárovské panství Marie Eusebie hraběnka z Martinic, rozená ze Šternberka, manželka defenestrovaného Jaroslava Bořity z Martinic. Martinicové mezi sebou dědili nebo si předávali panství až do doby, kdy nebyl mužský dědic. Tak se stalo, že dcery Marie Eliška a Terezie Františka se postupně provdaly za Jana Františka hraběte Bruntálského z Vrbna, nejvyššího hofmistra a nakonec nejvyššího kancléře Království českého, a přinesly mu věnem hořovické panství. Později další člen rodu pánů z Vrbna, Dominik, prodal panství Hořovice, Jince a Bezdědice Bedřichovi Vilému kurfiřtovi Hessenskému (1802 – 1875). Krátce před tím, v roce 1850, byla ukončena patrimoniální správa a nabyvatel panství Hořovice byl již jen vlastníkem zámku a velkostatku, ale nikoliv lidí, kteří po zrušení nevolnictví byli již svobodnými. Hessenský kurfiřt postoupil získaný statek do užívání své morganatické (nerovnorodé) manželce Gertrudě kněžně z Hanau, hraběnce ze Schaumburgu, rozené Falkensteinové a rozvedené Lehmannové s tím, že určil nástupnický pořádek po její smrti. V roce 1853 byl kněžně z Hanau a jejím dětem udělen císařem Františkem Josefem I. rakouský knížecí stav se jménem „Hanau und zu Horowitz“. Posledním vlastníkem velkostatku byl vnuk uvedených manželů Bedřich Vilém Jindřich kníže z Hanau, hrabě ze Schaumburku.
Jak to tak za středověku bývalo, majitelé panství se měnili, ale život poddaným příliš neulehčovali. Tlustice patřila do zemědělského kraje a většina obyvatel se také po celá staletí zabývala především zemědělstvím a souvisejícími řemesly. Každodenní běh života měl svůj řád, závislý na ročním období a k tomu přináležejícím povinnostem. Pokud byla léta příznivá, probíhal venkovský život zdánlivě poklidně až idylicky. Horší to bylo v období bídy, hladu a útisku doby pobělohorské, třicetileté války či v době následných epidemií či hladomoru. Ale to už je jiná kapitola.
- kaplička z roku 1899
- pomník na návsi
- budova školy z roku 1937
