Jednoznačné určení původu i doby vzniku názvu Šošůvka činí jisté potíže na rozdíl od poměrně snadného určení pojmenování většiny sousedních vesnic. Hojně to byly základy jmen vlastních nebo obecná jména, zvláště podle přírodních poměrů, jež ovlivnila pojmenování vesnic. Rozličné podoby názvu obce Šošůvky v minulosti značně znesnadňují přesný výklad tohoto názvu, který se poprvé připomíná v zápisech Zemských desek cúdy olomoucké (ZDO IL, 510) z roku 1374 v latinském znění takto:
...in villa (W) sschusouecz...
Název obce, který je zde vyjádřen spřežkovým pravopisem, navíc splynul dohromady s předložkovým výrazem. V češtině se v té době dosud měkké souhlásky nahrazovaly tzv. spřežkami, které byly utvářeny různě podle tehdejších písařských škol. Záleželo tedy na subjektu písaře, jenž ne vždy věrně pro svou neznalost pojmenování obce a snad i pro neznalost jazyka převedl to, co slyšel, do písemné podoby. Zápisy pořízené v latině nebo němčině i v následujících stoletích byly zatíženy stejným nedostatkem. Není vyloučeno, že vliv němčiny měl vliv na podobu zakončení tohoto názvu: -vec místo -vce.
Nejednotnost ve znění názvu obce je patrná zvláště v následujících zápisech: roku 1381 je název obce zapsán jako Ciessowka, roku 1382 Schuschowca, r. 1384 Schusowce, roku 1407 (W)ssyssno cze, r. 1408 Schyssnowka, r. 1412 Schusnowicze, další zápis z téhož roku Schussnowcze a opět r. 1412 znovu Schussowka, roku 1437 Ssussnowka a znovu r. 1437 Ssusnovka (m). Také vedle Zemských desek olomouckých a brněnských název obce kolísá velmi i v jiných historických pramenech: roku 1407 Susuwka (w Susuwce - KPB I, 239), r. 1463 Šišůvka (KPB, IV, 268), r. 1491 Šešulka (ZDO XVI, 6), dokonce i Šašůvka (ČZM, 1922, 843). V opise společné pečeti obcí Šošůvky a Sloupu z roku 1682 zní genitivní tvar názvu obce Sosulki. Zápisy jsou tedy od prvopočátku komoleny, např. již podle špatně zachyceného ústního sdělení při zápise samém: v Šošůvce. Projevuje se i nesporný vliv horského nářečního typu hanáckého, do jehož oblasti obec Šošůvka náleží, zde zejména je to otázka změny u v o, ale i ostatních hláskových změn, které proběhly ve spisovném jazyce (Susuwka na Šišůvka) vedle zřetelně nářeční změny Šašůvka. V roce 1437 se dokonce vyskytuje i osobní jméno Jan Šošůvka. F. Černý a P. Váša (Moravská jména místní, str. 124, 125) vycházejí při určování základního významu z názvu z r. 1407 (w Susuwce) a odvozují jej od osobního jména Suš, souvisejícího se such, nebo tvořeného podobně jako Býš (-ov, -ec), kdy příponou -ov vzniklo Sušová; deminutivní Sušóvka, Sušůvka. Z toho dialektickou změnou hanáckou u v o a změnou s v š (srov. sočovice - šočovice) povstal dnešní název.
Naproti tomu se H. Sáňka (Pomístní názvy brněnského okolí, str. 90) domnívá, že podle počátečního š v názvu je třeba hledat jiný základ, podle něj snad v osobním jméně Šuš. Převládající tvar názvu, zhruba odpovídající ve své hláskové podobě dnešnímu je jiný, proto je nutno se vrátit k výkladu Černého - -Váši, jenž nevylučuje změnu s v š. Tomuto výkladu neodporufe ani další zjištění. U Josefa Jungmanna (Slovník česko-německý, díl IV, S-U, str. 527, Praha 1938) je uveden výklad obecného jména šuš v tomto významu: šuš (také sauš), je plást (včelí), šušowá djrka - otvor v plástu. Zde je ztotožněn význam šuš se sauš (čili souš, tj. něco suchého J. Užití tohoto významu pro výklad názvu obce z hlediska přírodních poměru nelze pominout, zvláště byl-li les v těsnější blízkostí obce než je tomu dnes, jak o tom ostatně svědčí i pomístní názvy. Med, získávaný z šuše (včelího plástu (lesního včelstva, byl v dřívějších dobách významnou složkou stravy a zejména i sladidlem pro venkovské obyvatele. Je pravděpodobné, že volně žijící včelstva, mající v tomto prostředí možnost bohaté pastvy, byla zde velmi hojná a jejich výskyt zároveň ovlivnil povědomí místních obyvatel natolik, že se tento význam přenesl na název obce, což by nebylo výjimečným zjevem, poněvadž právě charakteristické jievy přírody (rostlinné, živočišné aj.) se stávaly pojmenováním obce a nezřídka se dokonce objevily i v obecní pečeti jako symbol. Význam tohoto obecného názvu šuš (sauš) lze odvodit jednak z vlastnosti včelího plástu (suchý vosk) nebo i z přeneseného významu souš, tj. suchý strom s dutinou, v níž se usídlily včely. Vývojl apelativa se mohl dále utvářet do deminutivní podoby tak, jak ji odvozují Černý a Váša.
Utvoření názvu obce od základu such je možno podpořit i výkladem přírodních poměrů. Katastr obce je na styku devonských vápenců a kulmské droby. Při tomto styku jsou ve vápenci četné vodní hltače (závrty). Z hydrologického hlediska má šošůvský katastr prakticky jen systém stojatých vod, drobných vodních nádrži, vytvořených uměle. Tyto geologické poměry a přítomnost suchomilské krasové Hory by mohly i z tohoto hlediska svědčit pro původ názvu od slova suchý (Suchdol) .
Domněnka, podle níž se nabízí vyložit název obce podle porostu vyskytujícího se v místě podobně jako u Bukoviny, Bukovinky, Lipovce, Lipůvky nebo Habrůvky, a to podle sosny na Sosnúvku je těžko zdůvoditelná pro neustálené a poměrně málokrát se vyskytující písmeno n.
Na obecní pečeti z roku 1789 je v jejím opise uvedeno: PECET OBCE SCHOSSUWSKE, název je již zcela totožný s dnešním. Dá se tedy předpokládat, že název obce již během 19. století nedoznal žádných změn, v literatuře z konce minulého století a kolem roku 1900 je pevně ustálen do dnešního tvaru. Ani v době druhé světové války v letech 1939-1945, kdy jako v jiných případech neexistoval pro otec jiný, tj. německý znějící název, nebyl měněn, ale pouze přepsán odlišným pravopisem na Schoschuwka.
Z podaného výkladu názvu obce tedy vyplývá, že způsob jeho tvoření je nejbližší a jako nejpravděpodobnější z osobního jména Suš, jež významově velmi úzce souvisí s výrazem suchý nebo i z přenesených významů ke slovu suchý.
V Zemských deskách cúdy olomoucké je k roku 1374 tento latinský zápis:
"Micul de Petrouicz Dorothe uxori sue in uilla Petrouicz duas partes in Curia arature II. laneos et in uilla Wsschusouecz unum laneum cum pleno in triginta marcis grossorum racione veri dotalicij Jure terre assignauit."
V českém překladu zní:
"Mikuláš z Petrovic Dorotě, manželce své, ve vsi Petrovice dvě části, v poplužním dvoře dva lány a ve vsi Šošůvka jeden lán s plným vlastnictvím ve třiceti hřivnách grošů spravedlivého údělu připisuje k půdě."
Tento zápis dokazuje, že v roce 1374 již existovala a žila delší dobu svým životem v rámci tehdejších feudálních vztahů, avšak nemůže být zároveň dokladem jejího dřivějšího vzniku nebo založení. Dřívější časové údaje o Šošůvce nejsou dostupné, chybí a není pravděpodobné, že by mohly být získány. V období velkomoravském, kdy písemnictví bylo v samých počátcích a orientovalo se především na šíření liturgie ve slovanském jazyce, lze těžko předpokládat zprávy o sídlištních jednotkách. Raně feudální vztahy s naturálním způsobem směny a dávek i obyčejové právní vztahy byly zcela dostačující pro tehdejší dobu. Proto i z tohoto období Velkomoravské říše zůstávají pouze hmotné důkazy, skryté v zemi, jež jsou čas od času nahodile odkrývány.
Pro odhad stáří v osídlení krajiny je možno použít hmotných i jiných důkazů v jejím osazováni. Pravěká sídliště jeskynního člověka v tomto terénu prozrazují pouze stopy dávného paleolitického osídlení. Pro situaci obce je rozhodující až teprve zemědělské osídlení slovanským obyvatelstvem. Šíření slovanského živlu lze předpokládat v jeho počátcích především v úrodnějších oblastech, nebo s výskytem životně nezbytných nerostů. Tyto podmínky však katastr obce Šošůvky nesplňuje, a proto asi zde nebudou nálezové důkazy z vejranějších dob osídlení slovanským obyvatelstvem získány.
Z následujících údobí, včetně 13. století, existují již sice obecné, ale dosti hodnověrné zprávy písemného charakteru. K roku 1063 je to zmínka o klášterním majetku na Malé Hané, k roku 1131 o Blansku a Rájci, k roku 1208 o Petrovicích, k roku 1237 o Křtinách, v roce 1251 o Jedovnicích, k roku 1267 se uvádějí Vilémovice a roku 1309 Drahany. Tyto písemné zprávy neuvádějí jejich založení, ale existenci jako sidlišt.
Významný obrat z pohledu na rozsah osídlení naší vlasti nastává po zavedení Zemských desek, a to zvláště Knih půhonných a trhových. Jejich vznik se klade do konce 13. století. Právoplatné hodnoty a rozsahu nabyly v plné míře teprve po realizaci nařízení krále Karla IV. z roku 1348. Zapisovaly se do nich trhové smlouvy vyjma dědičných smluv, dlužni záležitosti apod. Byly vedeny při soudech v Brně a v Olomouci, záznamy byly vedeny latinsky, často neuměle. Z těchto Zemských desek je také vzat prvý záznam o Šošůvce. .
Použijeme-li první zprávy o sídlištích na Moravě ze všech dosud vydaných svazků Vlastivědy moravské a rozdělíme je do jednotlivých století, dostaneme tyto orientační počty sídlišti 69 do konce 11. století, 189 z 12. století, 484 ve 13. století, 1355 ve století 14., 497 do dnešní doby.
Zhodnotíme-li tyto počty, dojdeme k závěru, že mnoho sídlišť před 14. stoletím zůstalo utajeno po tak dlouhou dobu, pokud se nestala předmětem trhové, darovací nebo směnné smlouvy či předmětem majetkových sporů.
Pro vyhodnocení osídlení blízkého okolí obce Šošůvky i pro bližší poznání raně feudálních hospodářských vazeb v tomto regiónu by mohl přispět i archeologický výzkum některých lokalit v blízkém okolí. Mimo známé archeologické nálezy z Bořitova a z Rudice stojí za prozkoumání hospodářské středisko JZD Ostrov, kde podle sdělení předsedy JZD Šamalíka, potvrzeného ředitelem tamní školy Šebelou, byly při odkrývání zeminy nalezeny zbytky popelnice rozdrcené buldozerem a další tmavá místa s pravděpodobnosti nálezů dalších popelnic.
Dr. L. Hosák doporučuje průzkum lokality s typickým názvem Hradisko u Petrovic pro zjištění, zda jde o pravěké hradisko, či o raně feudální sídliště. Toto pojmenování uvádí do souvislosti se zaniklou vesnicí Podolí v těsném sousedství.
Dr. Ervín Černý, rodák z blízkého Podomí, se připravuje k výzkumu souvislosti jmen Cerekvisko a Kněží hora v katastru Rozstání, s obdobnými názvy pocházejícími z období Velkomoravské říše. Také v katastru Petrovic jsou názvy tratí: Kněží hora, Kněženky, Kněžíkov.
Ve sporu biskupa Zdíka s údělným knížetem brněnským o Blansko se uvádí, že tato krajina je dávno v držení biskupů olomouckých. Ke shodě jmen Rájce a Ráječka se stejnými jmény sousedících sídlišt u Zábřeha prof. L. Hosák připouští, že vesnice u Zábřeha byly kolonizovány nejpozději roku 1140 z naši Rájce.
Vznik nových sídelních celků byl v minulosti dán populačním růstem. Část osadníků založila na dosud neosazené půdě novou osadu, jež zůstávala po dlouhou dobu ve styku se starou osadou. V pozdějších staletích v souvislosti s upevňováním světské i církevní moci, došlo k posílení feudálních vztahů. Panovník byl držitelem veškeré neosazené půdy, kterou uděloval šlechtě i s poddanými. Šlechta vznikala především z příslušníků bojové družiny, zastávala různé funkce na panovnickém dvoře a časem nabývala velkého majetku. V jejím zájmu bylo zakládat nové vesnice, jejichž poddaní byli povinni k různým službám, platům nebo naturálním dávkám. Poddaní vznikali jednak ze svobodných členů rodů, které podlehlý převaze mocnějších, někdy i z válečných zajatců. Jejich závislost byla především vyjádřena pracemi pro pána, odváděním renty, zprvu převážně v naturáliích. V období vývoje českého státu, stejně jako v období Velkomoravské říše nebyla zanedbatelná otázka bezpečnosti, sám pastevní systém hospodaření ovlivnil zásadně stavební půdorys vesnice. Tato sídliště byla sice stavěna v různých půdorysných tvarech, avšak vždy v soustředěné výstavbě. Z hlediska úrodnosti půdy je nutno připustit ranější osídlení úrodnějších katastrů Rájce, Bořitova, Petrovic a Ostrova. Do jaké míry v minulosti ovlivnily osídlení na jižní Moravě a Hané nájezdy divokých kmenů, kdy se obyvatelstvo bezpochyby uchylovalo do méně přístupných a méně úrodnějších oblastí, nelze v úplnosti posoudit.
Zalidnění této oblasti bylo nutným předpokladem úspěšné stavby mocných hradů Blanseka a Holštejna. Při tehdejší technice bylo třeba mnoho lidí a mnoha dalších, kteří při rozvíjející se dělbě práce, při tehdejším stavu cest a úrovni dopravních prostředků, museli nutně zajištovat základní životní potřeby poddaných, provádějících stavbu.
Šošůvka na úsvitě historie našeho okolí k hradu Holštejnu, který pochází z doby Václava II. a jehož podhradí se poprvé připomíná roku 1349, ač je v poměrně těsném sousedství hradu, zřejmě nenáležela. Na věci nic nemění ani zjištěni, že v šošůvecké trati Trouby byly nalezeny zbytky vodovodu, vedoucího na hrad Holštýn. V období stavby hradu Holštejna byli již jeho majitelé držiteli vlivných funkci při českém panovnickém dvoře a jistě by nepřipustili postavení vesnice Šošůvky. Musela již v té době existovat jako trvalé vlastnictví k tvrzi vladyků z Petrovic.
13. století současně s vrcholící mocí rodu Přemyslovců na českém trůně zaznamenává značný rozvoj vojenské moci, měst a řemesel. Zároveň vrcholí období domácí (vnitřní) kolonizace i vnější kolonizace, převážně německé. V souvislosti s tím roste neustále potřeba potravin a zemědělských produktů. Bezpečnost ustupuje hospodářské potřebě. Některé ukvapeně zakládané osady také dokonce zanikly. V obecném měřítku dochází také ke změně výstavby nově zakládaných vesnic. K jednotlivým hospodářstvím přiléhají pozemky v jednom celistvém celku za jejich budovami. Vesnice jsou proto značně protáhlé (tzv. silnicovky) a liší se od vesnic z předešlého údobí. Zesiluje také pojem soukromého vlastnictví zaváděním tzv. německého zákupního práva. Tento vývoj je urychlován organizovanou kolonizací osadníky se sousedního Německa, pro naše poměry zejména z rakouského území.
Při poznávání rozsahu osídlení v období Velkomoravské říše jsme odkázáni na výsledky archeologických nálezů. Pro následující období se již sporadicky objevují jednotlivé písemné záznamy. Rostoucí početnost těchto písemných zápisů v Zemských deskách pak vykazuje i záznamy, které někdy jednají k vlastnímu založení sídliště.
Vlastní založeni Šošúvky, tj. vznik osady jako samostatného sídlištního celku po zhodnocení vpředu uvedených poznatků, zvláště pak po posouzení systému výstavby vesnice a její plužiny, lze položiti do rozmezí od údobí zániku Velkomoravské říše (10. století] až do první poloviny 13. století. O osadnících Šošůvky a jejich životě z těchto období nevíme nic.
- František Mikulášek, římskokatolický kněz
- Kaple svatého Václava a svaté Anežky České
- Kříž z roku 1855
