Smilkov

První zmínky -14.století

Smilkov založil v neznámé době (12. - 13. stol.) vladyka Smilek, po němž se zprvu jmenovala Smilkuov - Smilkův dvůr, později Smilkov. Jisté je, že v polovici 14.století tu stála tvrz, podle níž psali se zdejší vladykové ze Smilkova.

Podle Sedláčka (XV,293) koupili tvrz smilkovskou bratří z mlékovic - Vrativoj, Stibor, a Bohuněk. První byl děkanem pražským a žil v roce 1362 - 1374, druhý byl arcijáhnem litoměřickým v téže době, třetí Bohuněk hospodařil tu po smrti obou bratří sám. Byl zde ještě v roce 1384. Bohuněk měl tři syny - Ondřeje, Otíka a Vrativoje, kteří otcovské dědictví převzali v roce 1385.

Kromě toho se připomíná v letech 1384 - 1389 pan Rynart ze Smilkova , jehož potomci se zvali Sádlové ze Smilkova.

Jan Sádlo vynikal velkou učeností a byl za panování Václava IV r. 1386 nejprve kanovníkem, pak proboštem u Všech svatých a po smrti arcibiskupa Olbrama v roce 1402 administrátorem arcibiskupství pražského spolu s Václavem z Radče a proboštem z Míšně. Zemřel roku 1407.

Václav ze Smilkova - podepsal s mnohými okolními rytíři stížný listv roce 1415 proti upálení Mistra Jana Husa.

Z toho rodu nejproslulejší byl jiný Jan Sádlo, snad bratranec prve jmenovaného Jana. Těšil se jako komoří a důvěrník krále Václava IV velké vážnosti a měl značný vliv na tehdejší náboženské poměry v Čechách. koupi v roce1411 hrad Kostelec nad Sázavou, psal se též z Kostelce. V té době značně postupoval v hodnostech. Stal se v letech 1417 - 1419 nejvyšším lovčím a pokladníkem královským. Byl sice kališníkem, ale přidržoval se mírnější strany a výstřední husity horlivě pronásledoval. Proto byl považován za zrádce. Aby se ospravedlnil, přijel Jan Sádlo 20.října 1421 do Prahy. Na radnici, kam večer přišel mezi shromážděné konšely, byl beze všeho soudu sťat.

Zanechal po sobě nezletilého Jana Sádlo a vdovu Martu z Březí, která se později provdala za Jana z Kralovic. Jan Sádlo se uvádí jako svědek v jisté rozepři Jana a Bohuňka ze Sledovic v roce 1463. Brzo na to však kolem roku 1464 zemřel.

 

16-17.století

Po jeho smrti nepatřil Smilkov už dlouhou dobu Sádlům. Na začátku 16.století byl majetkem sousedních rytířů - Vejhákůn z Koutů. Od roku 1525 hospodařil tu Jan Vejhák z Koutů s bratrem Vilémem, jemuž patřila v roce 1528 část statku smilkovského. Jan Vejhák byl dlužen rytíři Bohuslavu Těmínovi z Těmic 200 kop grošů, za kterýžto dluh postoupil mu v roce 1537 tvrz a vesnici Smilkov.

Po smrti Bohuslavově zdědil Smilkov syn Jiří Těmín, jenž sídliv na Vlksicích, prodal jej roku 1573 rytíři Silvestru Mlázovskému z Těšnice a ten jej postoupil hned za rok Jindřichovi Saskovi, zvanému též Ojíři z Vacovic.

Po Saskovi měl Smilkov od roku 1590 Jan Beřkovský ze Šebířova, od roku 1596 Mikuláš Voračický z Paběnic a od roku1599 Štěpán Jiří ze Štemberka a na Voticích, který přikoupil ještě téhož roku statek Chotětice. Dlouhou dobu však statků nepodržel.

Prodal je na začátku roku 1601 a Janovi z Tálmberka a na Ryzmburce a jeho manželce Anně Kunce z Říčan. Panství těchto manželů bylo rozsáhlé. Patřilo jim: tvrz a ves Smilkov, Jíví, Lhota Hlaváčkova a Karasova, Zástavec, Dolejší, Báňov, Červený Üjezd s kostelem a kolátorou, Ješetice, Chotětice, Dvůr Vozerovice, Velké Heřmanice, Arnoštovice s kostelem a kolátorou, Durdice, Oldřichoves a díly v Divišovicích, Mrákoticích a Křenovicích. Svůj majetek ještě zvětšili přikoupením koutů v roce 1606 a Prčice v roce 1612. Pavel Skála ze Zhoře napsal o Janovi z Tálemberka, že přilnul r.1618 ke stavům odbojným, od nichž byl učiněn nejvyšším komořím v království českém. Vítal 31.10.1619 vážnou řečí českou Bedřicha, kterou Bedřichovi Václav z Roupova na Německu překládal. Za to byl prý Jan z Tálemberka večer 10.2.1621 ve svém domě v Praze zatčen. Lidová pověst pak vybájila, že byl odsouzen a popraven. Jeho bezhlavé tělo bylo prý nočního času na zámek Smilkov přivezeno a v kostele arnoštovickém pochováno. Avšak Jan z Tálemberka není mezi odbojníky jmenován nikde a nebyl tím méně popraven. Podle všeho mu císař Ferdinand jeho řeč při vítání Bedřicha odpustil, neboť jej jmenoval svým radou a hejtmanem vltavského kraje. Jan z Tálemberka koupil tři domy v Táboře a to roku 1635. Pověst o stětí Jana z Tálemberka týká se popravy Jana Sádla roku 1421. Lidová tradice změnila zřejmě jména obou smilkovských pánů a děje poprav. Jan z Tálemberka byl roku 1648 v Táboře od Švédů zajat. Zemřel kolem roku 1651 ve vysokém věku.

Zůstavil po sobě tři dcery a syny Viléma , Václava a Františka z Tálemberka. František se oženil roku 1632 s Evou, rozenou Malovkou z Chýnova, ovdovělou hraběnkou ze Soloms. Kromě statků po otci zdědil ještě Suchomasty, Hořice a Černovice. Od roku 1653 patřili mu Vlčkovice a Německé Záhoří. Byl hejtmanem kraje vltavského, soudcem zemským a královským radou. Zúčastnil se hájení Prahy proti Švédům roku 1648. Zemřel 16.1.1678 a byl pochován v kostele arneštovickém.

Smilkova a Vlčkovic se ujal ještě za života otcova syn Jan Maxmilián, který se oženil nejprve s Johanou Vratislavkou z Mitrovic,m podruhé s Maxmiliánou Apolenou Měsíčkovou z Vyškova. Zemřel 5.3.1693 jako královský a komorní rada, odkázav Smilkov své druhé ženě k užívání do její smrti.

Ale tato postopila jej později Václavu Vilému Antonínu z Tálemberka za náhradu třiceti dva tisíc zlatých. Ten, než došlo k ujednání smlouvy zemřel roku 1697 a tak opět převzala Maxmiliána Apolena Smilkov. Všechen ostatní majetek zdědila vdova Marie Leonora Renáta, rozená de la Sága, která se provdala za Františka Leopolda z Paběnic.

 

18.století

Roku 1701 získal Smilkov Kryštof Karel Voračický z Paběnic. Po jeho smrti roku 1716 rozdělili se o dědictví dva synové: Kryštof Norbert dostal Smilkov a Černovice, Karel Josef Božejov a Božice. Nový majitel nadělal špatným hospodařením velkých dluhů, které pak četným věřitelům nemohl splatit.I bylo mu smilkovské panství soudně odhadnuto, při čemž smilkovský zámek byl takto stručně vylíčen: "Je všechen od kamene, krom té jedné tafelštubny, která je ode dřeva, postavený a šindelem krytý. Před zámkem při vjezdu je dlouhá zeď, která dvůr od zámku dělí. Cena jeden tisíc kop grošů"

Smilkov koupil 11.12.1721 Emerich Karel, baron Metternich z Vinnenburku, ale již roku 1724 jej postoupil Františku Karlu Pacelliovi u Aldersheimu, kterému ještě patřily Petrovice.

Pacellius byl císařským radou, přísedícím zemského soudu a místokomořím království českého. Zemřel 10.12.1734 a byl pochován v kostele arneštovickém, jak svědčí tamní náhrobní kámen. Za něho bala zbořena zvonice kostela, která stávala v Arneštovicích u školy a dal vystavěti věž v průčelí kostela. Zařídil při kostele fundační kaplanství. Po svém úmrtí v Praze byl v Arneštovicích pohřben před oltářem p.Marie zvané Brněnské. Na kámen, který hrobku uzavíral, vytesali písmena: "S P de A" (Spulchrum Pacelliny de Aldersheim) = hrobka Pacelina z Aldersheimu.. Kámen je vsazen do zdi a nahoře má vytesaný poslední soud s převráceným znakem zesnulého, na znamení, že jím vymřel rod. Jemu patří znak v zámecké chodbě na stropě. Erb křížem rozdělený na čtyři pole. V prvním a čtvrtém poli půl orlice, v druhém a třetím poli pokosené pruhy "LP 1724 - 1734

Smilkov i Petrovice zdědil příbuzný Pacelliův - Jan Jindřich Bissingen, který zvelebil panství smilkovské. Přikoupil r.1750 Heřmaničky a Dědkov, založil v Arnoštovicích špitál a přiměřenými důchody zajistil příjem faráře. Jan Jindřich Bissingen (od r. 1747 hrabě) nemaje dětí, odkázal své jmění roku 1778 synovi své sestry Marie Anny, provdané za Antonína Voračického z Paběnic, Jindřichovi Jáchymovi Voračickému z Paběnic, který pak přidal ke svému jménu ještě z Bissingen. Protože však vdova po Bissingenovi Františka Vilemína a po její smrti Marie Anna Vohrlichová z Bubna braly užitek za panství, ujal se Voračický z Bissingen statků teprve roku 1814. Zemřel 19.3.1838.

 

19-20.století

Zůstalo po něm šest dcer: Eleonora, Anna, Terezie, Antonie, Marie a Alžběta. Roku 1872 bylo panství rozprodáno na tři díly. Smilkov koupil Jan Klose, Dědkov Marie Klosová a Heřmaničky hrabě Bedřich ze Šönbornu, ale již za rok koupil celý statek "Chabrus" (společnost z Prahy) a od Chabrusu ji převzal roku 1874 JUDr. Mořic Likawetz, advokát v Praze, po jehož smrti téhož roku jej zdědily dcery Anděla a Luisa, provdaná Doerová. Když Anděla Likawetzová roku 1876 zemřela, dostali její polovičku Mořic Doer a Augustus Doer. Posledně jmenovaný roku 1872 důkladně opravil kostel arneštovický. Augustus Doer byl roku 1897 povýšen do šlechtického stavu a stal se roku 1903 vlastníkem celého panství. Než 21.8.1921 zemřel, ustanovil dědičkou dceru Andělu, provdanou baronku z Callembergů.

Roku 1930 koupil smilkovský velkostatek asi za čtyři miliony dvěstě tisíc korun František Kořán, majitel továrny na uzenářské zboží v Praze - Karlíně.