Vzhledem nadmořské výšce a umístění obce do sousedství brdských lesů zde panují poněkud drsnější klimatické podmínky, které se také projevují i vyšší dešťovou a sněhovou srážkovou činností. Vliv na zdejší podnebí mají nepochybně i blízké Padrťské rybníky s vodní plochou o rozloze 182,4 hektarů. Skořice leží při silnici vedoucí z Rokycan přes Padrť a směřující dál až do obce Buková na jižní straně Brd, poblíže Skořic vede i železnice Rokycany – Mirošov – Nezvěstice. Jižním údolím stéká od Trokavce „Račí potok“, západním údolím, lesem pod hájovnou až k mlýnu také „Bystrý potok“. Severním údolím pak z pod Dubiny k Dobřívu „Ledný potok“, který vtéká v Dobřívě do „Padrťského potoka“, zvaného „Černý“.
Ves Skořice patří svým vznikem na rozdíl od některých okolních obcí k vesnicím poměrně starým, první písemná zmínka o nich, týkající se místního kostela, pochází už z roku 1295, i když lze důvodně předpokládat, že skutečné založení této podhorské obce je datováno mnohem dříve. Patronátní právo ke skořickému kostelu vykonávali tehdejší majitelé Skořic, páni z Držtky. Později obec spolu s nedalekým hradem Drštkou přešla do vlastnictví rozvětveného panského rodu Dobrohostů z Ronšperka. Tento rod, svým vyznáním katolický, dokázal svá sídla ubránit i před nájezdy Husitů. Hrad Držtka tak byl dobyt teprve až vojskem krále Jiřího z Poděbrad po roce 1450, dynastie Dobrohostů pak nadobro zanikla skonem Břeňka Dobrohosta v roce 1455. Sídlo bylo králem postoupeno Oldřichu z Rakové na Radyni a pak Václavu Lukavcovi z Račína. Postupně se v držení mirošovského panství vystřídali od r. 1531 Čeněk z Mirošova, Volf z Vřesovic a Florián z Grispeku.
Za vlády Grispeků zaznamenala zdejší oblast největší rozkvět, zejména v oblasti železářství, rybníkářství a mlynářství. Byly vybudovány rybníky, mezi nimi i dnešní Padrťské, rybníky, celá řada železných pecí a hamrů, (mimo jiné i hamr a pec u Strnadů). Nově příchozí obyvatelé nacházeli práci i při výrobě pro hutě nezbytného dřevěného uhlí. Posledním uhlířským mistrem v kraji byl Jan Moulis, který zemřel v r. 1905. Dřevěné uhlí se v proutěných vozech vozilo dvakrát v týdnu až do Prahy. Pálilo se devět měsíců v roce, zbylé tři měsíce si uhlíři přivydělávali muzikou. Nejdále se svým uměním dostali až do Petrohradu, kde hráli i pro samotného cara. V té době došlo k hustějšímu osídlení místní oblasti, postupně vznikaly nové vsi, např. Padrť. Změny se dočkal také bývalý mirošovský dvorec, který byl v této době přestavěn na barokní zámeček s parkem. Roku 1616 koupili mirošovské panství od Grispeků páni z Mitrovic. Největší spotřeba a tím pádem i výroba železa byla zaznamenána v době třicetileté války. Po jejím ukončení však přišel úpadek a řad a vesnic zde zaniká. Ve druhé polovině 19. století byla na Mirošovsku zahájena těžba uhlí. Půlstoletí těžby uhlí v nejmenší uhelné pánvi v Čechách, rozložené na jihu rokycanska – zejména v okolí Mirošova, vtisklo celé krajině svůj ráz. I Skořice byly zataženy do tohoto podnikání. Projevilo se to zejména vzestupem počtu obyvatel. Po vytěžení zásoby uhlí v roce 1904 těžařská společnost zkončila s těžbou a stovky rodin zůstaly bez prostředků.. Část horníků i s rodinami se vystěhovala za prací na mostecko, většina lidí se však musela vrátit do zemědělství, které od té doby opět v kraji převládalo jako hlavní zdroj obživy místních lidí. Po ukončení těžby došlo k prudkému poklesu počtu obyvatel a stovky bývalých hornických rodin, které zůstaly, zápasily po dlouhá léta s těžařskou společností o plnění pojištění. Následovalo období první světové války, která ještě více zhoršila již tak těžké životní podmínky místních lidí. V době první světové války bylo mobilizováno několik desítek skořických občanů, , z nichž se jich celkem 23 (tedy asi 3,5% z celkového počtu obyvatel) stalo obětí této války.
V 60.-80. letech docházelo postupně ke slučování obcí. 1.ledna 1980 byly Skořice sloučeny s Mirošovem. V období 1980 – 1990, kdy Skořice spadaly pod město Mirošov, byl v obci Občanský výbor. V jeho vedení se vystřídal Josef Blecha a Jaroslav Nekolný.
V roce 1990 se obec opět osamostatnila od Mirošova a v místě byl ustaven národní výbor, později obecní úřad.
Skořice, které patřily mezi malé až středně velké obce v kraji, se vyznačovaly čilým kulturním a společenským životem. V obci působily dvě tělocvičné jednoty – DTJ a Sokol, okolo nichž se rozvíjel i kulturní a společenský život. Obě jednoty provozovaly divadlo, DTJ pořádala dokonce loutková představení. Byly také pořádány různé zábavy a bály, které se konaly v hostincích u „Rabasů“, u „Šlaufů“ a zřídka i ve vsi u „Kuchlerů“, probíhaly zde i tradiční Staročeské máje. Cenné služby obyvatelstvu přinášela i knihovna čtenářského spolku.
Skořicemi procházela silnice Mirošov-Padrť-Příbram, roce 1908 byla navíc vybudována i silnice mezi obcemi Skořice a Trokavcem. V druhé polovině třicátých let vedla Skořicemi autobusová trať ČSD Mirošov-Rožmitál, která byla 10.8.1939 nahrazena autobusy firmy Navrátil. Většina stavení ve vesnici byla v té době přízemní a ještě před vysídlením v roce 1941 měly místní objekty doškové nebo šindelové střechy. V místě bylo několik živností jako např. kolář, kovář, obuvník, truhlář, zedník, tesař, krejčí, holič aj. V obci se dodržovali četné lidové zvyky a obyčeje, např. velikonoční, vánoční, tříkrálové a štěpánské koledy, svatováclavské poutě, posvícení a podobně.
Dne 31.10.1941 byla obec německými okupanty vysídlena, spolu s vesnicemi Kolvínem, Padrtí a Přední a Zadní Záběhlou. Část skořických obyvatel, většinou s koňskými potahy, přesídlila do sousedního Trokavce, kde pracovali na svozu dříví pro německou firmu Reschop. Někteří členové těchto rodin pracovali na pozemcích německé komandatury. Ostatní občané se usadili buď v blízkém okolí, ale i ve vzdálenějších místech protektorátu. Jejich opuštěné domy byly vydány napospas Němcům, ale na jejich devastaci se v nemalé míře podíleli i čeští obyvatelé okolních obcí. Do Skořic dorazila Rudá armáda po 10.květnu 1945. I tato nesmyslná válka si vyžádala oběti na životech z řad skořických občanů.
Hlavním problémem obyvatel Skořic po osvobození byl jejich návrat do rodné vesnice, neboť jejich domovy byly z velké části zdevastovány, nicméně v roku 1945 byla již obec z větší části osídlena a ve školním roce 1946/47 bylo započato pravidelné vyučování na zdejší jednotřídce. V roce 1947 byla obec osídlena již cca 350 obyvateli. Asi padesát rodin, tj. přes 200 obyvatel z předválečného počtu obyvatel, se již do obce nevrátilo. Ostatní čekala mravenčí práce na znovuvybudování zničených domovů a celé obce. Asi 21 domů muselo být pro velký stupeň poškození zbouráno.
Výše uvedené sousední obce (Kolvín, Padrť, Přední Záběhlá, Zadní Záběhlá), které postihl podobný osud, byly však znovu a natrvalo vysídleny v roce 1953, srovnány se zemí a jejich bývalé území bylo vykoupeno státem. Nyní je celá západní částí Brdského pohoří vojenským výcvikovým prostorem, je nepřístupna veřejnosti a slouží k vojenským účelům. Vojenský výcvikový prostor nyní spravuje s.p. Vojenské lesy a statky, divize Hořovice.
Ve Skořicích byla po osvobození otevřena prodejna ZKD a ještě jeden obchod, trafika, celkem čtyři hospody, dva menší společensky užívané sály, dále pak dva řezníci a několik dalších živnostníků.
Za minulého režimu byla tzv. kulturně-osvětová činnost řízena a plánována školskou a kulturní komisí MNV a Osvětovou besedou. Na jejím uskutečňování se nejvíce podílela organizace Svazu žen, Požární ochrana, Československý červený kříž, TJ Sokol, knihovna, JZD, škola, Sbor pro občanské záležitosti, Svaz československo-sovětského přátelství, dozorčí výbor Lidového spotřebního družstva Jednota a Svaz socialistické mládeže (SSM). Pravidelně ročně se konaly tyto politické akce: Oslavy VŘSR, 9 května, oslavy 1 máje, Mírové ohně a prvomájové průvody. Svou hodnotu pro obyvatele měly oslavy MDŽ, MDD a setkání s důchodci. Konaly se zde i vánoční besídky s nadílkami.
V padesátých letech se hrávalo v obci ochotnické divadlo, jehož soubor v šedesátých letech zanikl. Do roku 1972 byla pořádána i představení loutkového divadla. Občas až do roku 1977 se hrávalo dětské divadlo (škola). Až do roku 1991 byla pořádána pravidelná filmová představení. V roce 1952 se lidé scházeli ke společnému sledování první televize ve Skořicích. Každoročně byly také pořádány zájezdy do divadel, po stopách protifašistického odboje, vlastivědné i zábavné, několikrát do roka byly pořádány různé taneční zábavy a plesy. Za zmínku jistě stojí i činnost recitačního kroužku školy a Místní lidové knihovny. V sedmdesátých letech se konaly pravidelné rozhlasové relace. Některé kulturní akce se v obci tradují dodnes.
Ze čtyř hospod zůstala po šedesátých letech jen hospoda v č.p. 78, zdvojená v r. 1970 na několik let hostincem „Na selské“. V roce 1958 byl vybudován velký sál kulturního domu, později v suterénu rozšířený o knihovnu a malý kinosál. Na počátku sedmdesátých let bylo ve škole zřízeno agitační středisko, kde byly pořádány drobnější akce. V dnešní době mají občané možnost zapůjčování knih v místní knihovně, kde je uloženo cca 2500 svazků knih pro děti i dospělé. Hasičský sbor a Svaz žen pokračují ve své kulturní a společenské práci, činnost sboru pro občanské záležitosti se omezila na vítání občánků, životní jubilea a rozloučení se zesnulými občany.
- MUDr. V. Bělohradský, vyučující univerzitě v Praze
- Rudolf Mulač, který Chicagu v USA zastával poslanecký úřad
- ing. prof. Josef Bělohradský, působící v Příbrami
- JUDr. O. Ottis, který pracoval až do své smrti v Rokycanech
- MUDr. V. Hanzelín, žijící rovněž v Rokycanech
- MUDr. J. Mulač, působící v Plzni
- Zřícenina Dršťka
- Kostel svatého Václava
- Fara