Skočice

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1399. V tom roce došlo k majetkovým sporům mezi zemany Strankou (Strakou) a Onešem. Její skutečný vznik však bude sahat mnohem hlouběji do historie. Důvodů je hned několik, například to, že obec leží blízko jedné větve Zlaté stezky, která odpradávna vedla od Šumavy do nitra českých zemí. Dalším důvodem je pak bezprostřední blízkost hradiště, které se nachází na jednom z vrcholů kopce zvaného Hrad nebo také Skočický hrad. Při výstupu z hradiště jeho jedinou branou sejdeme nejkratší cestou dolů z kopce právě přímo do Skočic.

Na území obce nebyl nikdy prováděn žádný konkrétní archeologický průzkum dokazující osídlení starší, než je první písemný záznam. Ale například v roce 1889 byly v blízkosti Skočic nalezeny kamenné pazourky (kopí) svědčící o daleko starším osídlení tohoto místa. Z o něco mladší doby pak pochází nález kamenné formy na odlévání bronzových předmětů, která pochází přibližně z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Sporadické nálezy střepů pravěké keramiky počátky osídlení tohoto místa jen potvrzují.

Ale vraťme se k tomu, co o Skočících víme z písemných pramenů. Roku 1399 se před dvorský soud dostává spor dvou zeman Stranky (Straky) a Oneše ze Skočic. Týká se vsi a tvrze. Stranka (Straka) obviňuje Oneše z toho, že drží jeho dědictví neoprávněně. Ves byla původně rozdělena na dvě části (dnešní silnicí) a v každé části stála tvrz, o jakou se šlechtici soudili, nevíme. Jaký přesný příbuzenský vztah mezi zemany byl, ani to, jak spor dopadl, není známo.

V první polovině 15. století drží statek další z rodu skočických a to Bušek ze Skočic. Ten jej v roce 1463 prodává spolu s dalšími dvěma dvorci bratrům Zachařovi a Janovi z Borovnice. Zachař vlastnil v té době tvrz (dnes již neexistující) a obec Čemeřice nedaleko Strakonic. O jedenáct let později roku 1474 kupuje jeden z dvorců Jindřich z Radkovic. O druhém dvorci nemáme žádné zprávy, pravděpodobně ztratil svou samostatnost a byl připojen k prvně zmíněnému.

Roku 1492 předává Jindřich Skočíce své manželce Ofce rozené z Přerubenic. V roce 1544 získává Skočíce Jaroslav Protivínský z Pohnání. Jaroslav již v té době vlastnil například tvrz Kvasejovice, nedaleko Soběslavi, a jiné drobnější majetky. Jeho bratr Mikuláš kupuje v roce 1541 tvrz Klokočín jihovýchodně od Písku. Oba bratři však již před rokem 1527 Protivín, podle nějž mají svůj přídomek, prodávají. V době, kdy Jindřich kupuje Skočíce, spadá již Protivín pod hlubockou správu Vojtěcha z Pernštejna. V roce 1544, kdy Skočíce kupuje Jaroslav Protivínský, kupuje Kateřina z Lípy od Adama Lva z Rožmitálu sousední panství, to je tvrz a dvůr v Drahonicích společně s pěti vesnicemi. V roce 1567 prodává Jaroslav Protivínský z Pohnání Skočíce, již zmíněné majitelce sousedního drahonického panství, Kateřině z Lípy. Ta obě panství spojuje v jeden celek se správním centrem v Drahonicích, kde od roku 1508 stála nově přebudovaná tvrz, která byla reprezentativnější než starší sídlo ve Skočících. Kateřina z Lípy měla za muže Hynka Radkovce z Mirovic. Jejich potomci žili na drahonickém i skočickém dvoře.

 

Na konci 16. století staví Mikuláš Radkovec z Mirovic na místě skočické tvrze nové reprezentativní sídlo v renesančním stylu.

 

Když kolem roku 1610 Mikuláš Radkovec zemřel, zdědil panství jeho bratr Oldřich. Po jeho smrti v roce 1614 ujala se správy rodinného zboží Salomena ze Žákavy, žena jednoho z uvedených Radkovců. Později došlo k rozdělení panství na dva díly. Skočický díl obdržel syn Jan Radkovec, drahonický s Loužnou druhý syn Mikuláš. Jan Radkovec byl věrným příznivcem českých stavů, a proto hned na počátku stavovského povstání v roce 1618 Skočíce vojensky obsadil známý císařský generál Baltazar Marradas. Poté je krátkou dobu spravoval císařský úředník Urban Mokrý. Jan Radkovec zemřel po těžké nemoci v roce 1628, krátce potom, co odešel se svou manželkou Annou, rozenou Doupovcovou z Doupova do exilu, a to do saského města Pirna. Měli dceru Alžbětu Barboru, která však umírá čtyři roky po svém otci. Anna přežívá svého muže o více jak dvacet let a několikrát se s uděleným pasem vrací do Čech. Do exilu odešla také Janova sestra, jejíž jméno však neznáme a dokonce se v Pirně provdala za jiného českého exulanta, Oldřicha Myšku ze Žlutic. V Pirně nejspíš žila nějaký čas i Janova matka Salomena, která se po smrti svého manžela směla vrátit zpět do Čech. Samostatný Skočický statek se do vlastnictví Radkovců z Mirovic již nikdy nevrátil.

V roce 1622 byl majetek Radkovců oficielně konfiskován a o rok později prodán českou královskou komorou císařskému hejtmanovi Jáchymovi Chrtovi ze Rtína a jemu také zapsán do zemských desk. V roce 1650 prodává Jáchymova dcera Lidmila, provdaná Přehořovská z Kvasejovic, celé skočické panství Jiřímu Vratislavu z Mirovic na Protivíně. Skočíce se tak stávají součástí protivínského panství. O deset let později Jiří Vratislav umírá a dědictví připadá jeho manželce Veronice Vratislavové rozené Švihovské z Rýzmberka. Veronika poté odkázala v roce 1662 majetek svému synovci Jaroslavovi Floriánovi Švihovskému z Rýzmberka. V té době však ještě Jaroslav nebyl plnoletý, a tak mu poručníka dělala jeho matka Polyxena Ludmila ze Žďáru. Jejím prvním manželem byl Ferdinand Václav Švihovský z Rýzmberka, který vlastnil panství v Nalžovech. Když v roce 1658 zemřel, provdala se za hraběte Ignáce Karla ze Šternberka.

V roce 1672 podléhá Skočický zámek požáru, ale je opět obnoven. Roku 1691 Polyxena umírá a dědictví se ujímá syn Jaroslav.

V roce 1700 prodal Jaroslav Florián Švihovský z Rýzmberka Skočíce, totiž zámek s kaplí, pivovar, dva dvory a vsi Skočíce, Lidmovice, Křtětice, Krašlovice a Vitice za 64.000 zlatých knížeti Ferdinandu Schwarzenberkovi. Ten připojuje Skočíce k panství Drahonice, které koupil od hrabat z Vrtby. Skočíce tak přestávají sloužit jako panské sídlo. V roce 1711 kupuje Adam František Schwarzenberk protivínské panství od Kornelie Eleonory, rozené Harantové z Polžic a Bezdružic, a jejich tří synů. Skočíce a další obce jsou tak opět připojeny k Protivínu.

Nejstarší zpráva o počtu hospodářů ve Skočících pochází z roku 1654. Po skončení třicetileté války bylo nařízeno provést soupis veškerého poddanského majetku v Čechách. Neprováděl se soupis majetku šlechty.

V literatuře se o této době píše, že krajina i města a vesnice po strašné válce "jsou všude sešlá, zkažená, churavá, otrhaná". V naší historii je tato doba nazývána dobou „temna".

Do dějin se tento soupis zapsal pod názvem Berní rula. Cílem bylo stanovit výši daní z poddanské půdy. Tomuto soupisu podléhali i řemeslníci, obchodníci a ti, kteří měli jakýkoliv zdroj příjmu.

Ve Skočících v roce 1654 mimo dvora hospodařili: Faltín Krejčí, Jan Duda, Martin Dehurta, Pavel Řezáč, Jan Krčmář.

Polí obdělávali jen málo, chovali jednu kravku, jednu až dvě jalovice. Pouze Jan Krčmář měl dva voly a dvě krávy. Jan Duda jednu svini. V roce 1664 a také v roce 1700, podle gruntovní knihy Skočic, bylo v obci, mimo dvora, šest chalupníků.

Schwarzenberkové byli skočickou vrchností až do poloviny 19. století, kdy byly, za vlády Františka Josefa I., zřízeny okresní, městské a obecní úřady, stejně tak jako okresní soudy. Schwarzenberkové vlastnili Skočický statek až do pozemkové reformy v roce 1923.

 

• František Bakule (1877 - 1957) z Lidmovic. Nepochybně chodil do školy ve Skočících. Jeho předci František a později Josef Bakule byli dlouhá léta předsedy školní rady ve Skočících. František Bakule už jako zralý pedagog se v Jedličkově ústavu v Praze věnoval službě postiženým dětem. Na pedagoga Františka Bakuleho se neprávem dnes zapomíná. Přitom šlo o jednoho z největších českých pedagogů, který v naší zemi působil. Od vystudování pražské university se věnoval tělesně a duševně postiženým dětem. A právě v tomto oboru se setkal s MUDr. Rudolfem Jedličkou, který v roce 1913 založil zvláštní ústav pro zdravotně poškozené děti. Ředitelem tohoto ústavu se stal pedagog František Bakule. Ústav se postupně stal známým v celé Evropě. Metody F. Bakuleho - výchova životem a prací - přinášely ovoce. Podařilo se mu také do běžného života vrátit děti i prostřednictvím hudby. Šlo mu o rozvoj schopností dětí přirozenými prostředky, tedy náplní života a prací. Pěstoval také u dětí vytrvalost, píli a radost ze života. František Bakule z těchto zdravotně postižených dětí vytvořil také známý sbor zpěváčků, se kterým projel celou Evropu a v roce 1923 se s ním dostal až do USA. Dokonce byl s celým sborem přijat tehdejším prezidentem. Nejvíce však českou písní potěšil naše krajany. Zúčastnil se mezinárodních pedagogických sjezdů ve Švýcarsku, Dánsku, Německu a ve Francii, kde jeho pedagogická práce se zdravotně postiženými dětmi byla vysoce ceněna. Na některých těchto sjezdech také jeho pěvecký sbor zpíval. Za čtrnáct let uskutečnil pěvecký sbor „Bakulovi zpěváčci" 3 296 vystoupeni, z toho 335 v zahraničí.
• Vojtěch Trubka - Ten sjezdil celou Evropu s cirkusem jako slavný krotitel dravé zvěře. Narodil se 14. 4. 1903 v Oseku. Rodina Trubkova bydlela ve Skočících v čísle 10 ve staré myslivně. Měli sedm dětí, Vojtěch (jméno po otci) byl druhorozeným dítětem, ale prvním synem a tak se počítalo, že převezme malé hospodářství. Od mala, tak jako v jiných chalupách té doby, musely děti pracovat, pomáhat na poli, pást dobytek a také se postarat o mladší sourozence. Vojtěcha to nebavilo, táhlo ho to do světa. Toužil poznávat svět. Ale na to bylo potřeba peněz. Otec mu je dát nemohl. Nějaké si vydělal výrobou dřeváků, které chodil prodávat na trh do Vodňan. Když nějaké ušetřil, snažil se s dělníky, kteří dělali u cirkusu, dostat do Francie. Podařilo se mu to v roce 1922. Dělal všechno, co je u cirkusu potřeba, ale každou volnou chvíli se díval, jak mistr krotitel Alfréd Court cvičil v manéži šelmy. Po čase si ho tento slavný krotitel vybral jako sluhu ke zvěři. To byl první krok k jeho vysněné práci. Píle, vytrvalost, odvaha a naslouchání rad zkušených, ho přivedla k povolání krotitele. S cirkusem projel celou Evropu, cvičil medvědy, lvy, tygry, hyeny, pumy, v jednotlivých skupinách nebo společně. Jeho vrcholným číslem bylo vystoupení smíšené skupiny tygrů, lvů, hyen, ledních medvědů, černých medvědů a dvou skvrnitých dog. Taková skupina pohromadě byla Vojtěchem Trubkou vycvičena poprvé. Dvacet pět šelem, které se v divoké přírodě nenávidí, zápasí spolu o prostor, pracovalo svorně pohromadě. Šest let s touto skupinou jezdil po Evropě a získával mnohá ocenění. Stal se uznávaným krotitelem, o něhož usilovaly všechny cirkusy a varieté. Přiznával, že být krotitelem dravé zvěře je práce zajímavá, že přízeň publika je krásná, ale jak sám říkal: „Podstoupil jsem během těch dvaceti let tolik zápasů, že dnes nemám téměř kousek zdravého místa na těle." I to patří k povolání krotitele. „Za těch dvacet let jsem prošel všechna větší evropská města, všechny země." A připomínal, že z většiny znal jen prostor kolem cirkusu, arény, varieté, kde vystupoval. Čas na zábavu, na prohlídku měst už nezbýval. Cvičení se zvěří, ošetřování, krmení a dvě představení za den je příliš. Jeho povolání, jeho práce, jeho zvířata mu postačila. Zůstal prostým člověkem, kterého společnost šelem naučila vidět nedostatky společnosti lidí.
• Josef Štědronský - Narodil se 27. února 1925 ve Skočících jako nejmladší z osmi dětí malého zemědělce a bednáře, zemřel 31. 10. 2004. Do školy chodil ve Skočících, do gymnázia ve Strakonicích a učitelský ústav absolvoval v Českých Budějovicích. V roce 1945 nastoupil učitelské povolání. Nejdéle učil v Sušici. Rád vyprávěl o svém dětství ve Skočících, o svých toulkách po okolí. Své vzpomínání vložil do básní, které vydal ve dvou sbírkách. „Rád vracel bych se" (1982) a „K nám domů" (1996). Dětství prožíval v prostředí rodné vesnice. To mu umožnilo dokonalé seznámení se s životem, radostmi a starostmi svých sousedů. Nejsilnějším inspiračním zdrojem jeho literární tvorby byla krajina Vodňanska s lesknoucími se hladinami četných rybníků, kvetoucí stráně, lesní zákoutí a bohatství lip a kaštanů u kostela i blízký Hrad. Jeho verše jsou plné lásky k lidem, životu a domovu
• Eduard Moravec (1877 - 1932), historik a publicista, učitel a později ředitel školy v Českých Budějovicích. Byl znalcem polského jazyka a autorem učebnic, ale také vlastivědných publikací o Českých Budějovicích a jižních Čechách.