Řípec

Jméno Řípec obdržela osada dle vší pravděpodobnosti od toho, že byla založena na kopci menším. Za starých časů se velkému kopci říkalo Říp, malému Řípec. Dle tohoto původu jména jest zřejmě vidno, že obec Řípec jest jednou z nejstarších osad v okolí, neboť již v 10. století se připomíná, že, mezi jinými osadami, i Řípec patřil panu Jindřichu Dráchovskému pánu na Dráchově. Že krajina zdejší byla již velmi brzy obydlena svědčí  pohanské hroby v lese "Klobasná", kdež nalézají se ještě dosud zbytky mohyl. Výšše zmíněná „Strážka“, na které se prý nalézal trigonometrický bod, jež majitelem byl při lámání kamene odstraněn, jest památkou župní hranice „Doudlebské, bylať to hlídka území župního proti nepříteli ze župy sousední, poněvadž okolo Řípce táhla se zemská stezska od Dráchova přes řeku Lužnici do Rakous. Stezska tato byla velmi důležitou pro dopravu zboží. Tento zápis z úvodu Pamětní knihy obce Řípce, založené v roce 1922, tehdejší kronikář zřejmě přepsal ze staré kroniky, která se nedochovala; nejsou tedy známy dokumenty či prameny, z nichž tyto údaje čerpal.    Další věta v kronice - Až do roku 1360 patřila obec Řípec paní Anně z Lipé, která ji v témže roce darovala panu Oldřichovi z Rožmberka. – zřejmě odpovídá skutečnosti. Její správnost podporuje listina, uložená ve Státním oblastním archivu v Třeboni pod označením „1. SOA Třeboň, Vs Nové Hrady, sign. HA 2046, listina č. 11, inv.č. 11.“. Tou již zmíněná Anna z Lipé dne 30. září 1363 přejímá od svých čtyř bratrů jako náhradu za věno mimo jiné i vesnici Řípec se vším příslušenstvím. Tímto projevem vůle zajistila, aby její vesnice Soběnov, Bukovsko, Řípec a Sedlce, které dostala od svých bratrů Petra II., Jošta I., Oldřicha I. a Jana I. z Rožmberka do doživotního držení, přešly po její smrti zpět na její bratry.

Poté, jak stojí v obecní kronice, následoval v držení Řípce Vilém z Rožmberka. Dále náležela Soběslav s Řípcem panu Petru Vokovi z Rožmberka. Roku 1397-8 koupil pan Jindřich z Rožmberka ve vsi zdejší jeden a půl lánu pozemku a připojil jej ku špitálu soběslavskému. Z toho důvodu je dodnes v řípeckém v katastru soběslavský rybník, zvaný "Špitálek", zapsal kronikář.

Vlastníci Řípce, jak dále připomíná obecní kronika, se poměrně často střídali: Poněvadž páni z Rožmberka nadělali mnoho dluhů – až na 200 tisíc kop grošů, byli nuceni zastaviti Soběslav i s Řípcem jejich bratru Joštovi, biskupu vratislavskému. Roku 1465 vypálili Řípec odbojní páni krále Jiřího z Poděbrad, poněvač mu byl přes to, že byl katolíkem, nakloněn. Když se Soběslav i Řípec trochu zotavily, byly opět vypáleny, koně sedlákům pobráni, a oni s holými rukama byly z vesnice vyhnáni od vojenského hejtmana Zdenka ze Šternberka, který též soběslavským připravil porážku.

• Jan Hamr (*12. března 1869 Řípec – †2. září 1961 Praha) - Jan Hamr se narodil 12. 3. 1869 v Řípci, ve staré selské rodině. Absolvoval české gymnázium v Českých Budějovicích a poté studoval na zvěrolékařské škole ve Vídni, kde 22. 11. 1890 získal diplom. Jako veterinář pak působil v Nepomuku, Náchodě a Novém Bydžově a od r. 1907 na ministerstvu orby ve Vídni. Po skončení první světové války byl povolán na ministerstvo zemědělství v Praze jako (historicky první) přednosta československé veterinární správy. Byl mj. řádným členem Československé Akademie zemědělské, čs. delegátem při Mezinárodním úřadu pro tlumení nakažlivých nemocí zvířat v Paříži a členem subkomise veterinárních znalců při hospodářském komitétu Společnosti národů v Ženevě. Do výslužby odešel 1. 11. 1929. Zemřel 2. 9. 1961 v Praze.
• František Pícha (*3. října 1893 Řípec – †10. října 1964 Praha), český hudební skladatel a pedagog, sběratel lidových písní. Po absolvování učitelského ústavu v Soběslavi se stal učitelem v jižních Čechách. Sbíral lidové písně a dále studoval hudbu u Bohuslava a Otakara Jeremiáše v Českých Budějovicích. Za 1. světové války narukoval na frontu, byl zajat a v zajetí vytvářel z válečných zajatců pěvecké i instrumentální soubory. Po skončení války byl přijat do třetího ročníku Pražské konzervatoře a studoval u Josefa Bohuslava Foerstera, Jaroslava Křičky a Karla Boleslava Jiráka. Absolvoval v roce 1922 a pokračoval ještě studiem na mistrovské škole u Josefa Suka. V roce 1935 se stal členem České akademie věd a umění. Je znám zejména jako autor zvláště vokálních skladeb (písňové cykly, sbory, kantáty Ecce homo, Panychida a Píseň věrnost), úprav lidových písní a teoretických prací (Všeobecná nauka o hudbě). Na počátku 30. let minulého století začíná publikovat výsledky svého sběru lidových písní - shromáždil více než 1000 zápisů z Třeboňska, Jindřichohradecka, Táborska a Českobudějovicka. Část své sbírky publikoval ve sborových úpravách, část pro sólový zpěv a klavír (Lidové písně z jižních Čech, 1933). Písňový materiál z Blat použil také k několika komponovaným pásmům kantátového typu (Blata zpívají, Blatská svatba). František Pícha působil nejprve jako soukromý učitel hudby a v roce 1938 se stal profesorem skladby na Pražské konzervatoři. Za německé okupace byl dán do předčasného důchodu. Po skončení války přednášel na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění. V roce 1948 byl opět penzionován.

• kostel Nanebevzetí Panny Marie
• kaplička