Ražice

Z nejstarší historie
V knize Jiřího Fröhlicha Písecko v zrcadle archeologie (Písek 1997) se o Ražicích uvádí toto:

Štípanou kamennou industrii patrně mezolitického stáří sbíraly ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století děti baštýře v hlubokém náhonu vody severně od rybářské bašty na východním břehu Řežabince. Nálezy skončily v soukromé sbírce. Dále k severu pokračují mezolitická sídliště na katastru obce Putimi.
Na počátku padesátých let se do píseckého muzea dostal okraj středověké zásobnice označené několika vtlačenými značkami. Nalezl ho rolník Buchtele při stavbě svého domu.
Při kontrole výkopu nalezli v roce 1996 archeologové Prácheňského muzea pře domem čp. 8 zlomky nádob z 15. a 16. století.
O nejstarších dějinách obce Ražice uvádí první kronikář obce Ražice Jaroslav Koch toto: „Pravděpodobně lze míti zato, že Ražice jsou původu slovanského a že některá rodina prvních Čechů zde založila svoje sídlo. První obyvatelé byli svobodni, nepodléhajíce žádné vrchnosti a teprve v pozdějších dobách, následkem válečných a státních převratů, upadli v poddanství a při pozdější kolonisaci ve XII. a XIII. století postaveni byli na právní úroveň nově kolonisovaným osadníkům a velice málo uchovali si svoji samostatnost - jako svobodníci - nejsouce robotou povinni“.

Nejstarší zápisy o obci Ražice
V ražické pamětní knize se píše toto:

Nejstarší zápisy o obci Ražici jsou ve starých pozemkových knihách. Knihy tyto, jak v úvodu jsem se zmínil, byly od okr. soudu v Písku převezeny v r. 1936 do Zemského archivu do Prahy a proto nemohlo jich býti použito. Následkem toho nebylo lze zjistiti držitele usedlostí v Ražicích od roku aspoň 1650. Zjistil jsem pouze v knize „Musejní kniha“ (těchto knih jest 24 silných svazků a jsou uloženy v píseckém archivu).
Na stránce 337 - 338 jest tato zmínka o Ražicích:

Opisuji doslovně:

V té době 1490 patřily Ražice k panství hlubockému a robotovaly k zámku píseckému.
Byly tam hospodářové
Mašek 5/4 lánů
Hanzl. Má 2 1/4 lánu bez 3/4 jitra.
Mařík. Má 1 1/2 jitra a 1/4 jitra.
Jan Vojsko 1/4 lánu a 2 jitra bez 1/4 jitra (...)
Robotou patří Ražice k zámku píseckému. Z té vsi Ražic z lánu dávají po 1 senosiku po 1 voze se na z každého lánu mají přivésti na hrad písecký. Praví se, že je v obci 12 lánů. (...)

Toto jest nejstarší zápis, který jsem v Ražicích mohl zjistiti. Druhé pozemkové knihy jsou založeny v r. 1890 a z těch vypsal jsem o každém popisném čísle.

Další údaje:

V 19. století patřila ves bývalému protivínskému panství.


Jméno Ražice je odvozeno od „ves lidí Rážových“. Osobní jméno Ráž se vyskytuje jako příjmení již před 16. stoletím, zřetelněji pak od 16. století. Slovo “ráž„ vzniklo ze staročeštiny, kde znamenalo kuličku.

V minulosti se v okolí vsi rýžovalo zlato. Upomíná to i název Zlatý vrch, ležící mezi Ražicemi a Heřmaní.

Z historie první světové války
V ražické pamětní knize se píše toto:

Avšak na den sv. Anny, 26. červenec 1914 promluvil jinak. Po poledni přijeli lidé z Písku se strašlivou zprávou, že jest vyhlášena mobilisace. Odpoledne úředník z okres. hejtmanství z Písku přivezl mobilisační vyhlášky, které ihned byly vyvěšeny. Každý spěchal, by seznámil se s obsahem osudných vyhlášek. Obsah těchto byl zdrcující.

(...) do 24. hodin všichni záložníci do 39 let stáří, měli nastoupiti činnou vojenskou službu u svých pluků. V noci z 26. července na 27. červenec snad nikdo nespal. Jedni pořizovali poslední vůli, jiní dávali rady domácím pro nastávající žně, jiní zaskočili se rozloučiti s příbuznými a známými. Náves naše skýtala neobvyklou podívanou. Na návsi srážely se houfy lidu. Záložníci na vojnu svolaní, obklopeni ženami, dětmi, příbuznými, loučili se, nasedali do vlaku a poslední „s Bohem“ na rozloučenou. Vlak dal se do pohybu a odvážel nešťastné oběti zlovůle německé na nádraží do Písku. Někteří šli pěšky. Všude zástupy lidstva, zpěv, pláč, nářek za nářkem. Nikomu nebylo do smíchu a i ten, který zpíval, činil tak jen proto, aby ohlušil žal, který mu nitro svíral.

Naši záložníci odjížděli většinou k pěš. pluku č. 11 a zeměbraneckému pluku č. 28.

Po odchodu záložníků bylo v obci příšerně smutno. Odchod drahých a hlavně předtucha nastávajících událostí byly příčinou, že každý chodil jako zmámený, nejsa schopen myšlenky a nějaké práce.

(...) Dlouho nevěděli jsme, na kterých frontách naši rodáci bojují. Psali nám sice často na úředních „feldpostkartách“ ale místo jejich pobytu nesmělo býti oznamováno. Přece však zvěděli jsme, že písecký pěší pluk č. 11 byl poslán na frontu srbskou, tři setniny téhož pluku jako pracovní oddělení na frontu ruskou. Od vypovězení války následovala rychle událost za událostí. (...)

Padlí ve světové válce 1914 - 1918:

Hovorka Fr., Jarolímek V., Lusk Mat.

Muknšnábl Jos., Dunovský Tom., Jarolímek Fr.

Kynkor V., Šmídmajer V., Hovorka Jos.

Hrdlička Fr., Volf Jan, Novák Vác.

(...) Vděční občané ražičtí, aby uctili jejich památku, postavili na věčné časy, krásný pomník padlým. Pomník odhalen byl 16. září 1923. Zhotoven byl nákladem 7.165 Kč, mistrem Hercikem. Sbírka v osadě přinesla 1.424 Kč a zbytek doplatil čilý hasičský sbor. Železniční zřízenci přispěli částkou 700 Kč. Okolí pomníku bylo řádně upraveno součinností všech místních občanů a v roce 1924 okolí vysázeno stromky.

Z historie druhé světové války
O druhé světové válce se zmiňuje druhý ražický kronikář Václav Dunovský takto:

Rok 1938 byl rokem jubilejním, neboť před dvaceti lety náš národ dosáhl samostatnosti, po které toužil téměř třista let. V celé naší vlasti měli se konati na počest tohoto výročí po celý rok oslavy, které měli vyvrcholiti 28. října. I v naší obci chtěl „Kroužek divadelních ochotníků“ který byl velmi úspěšně činný, spolu se členy „Sboru dobrovolných hasičů“ pěkně oslaviti jubilejní rok naší samostatnosti. Byla pečlivě nacvičena Jiráskova hra „Vojnarka“. Toto drama mělo býti sehráno v květnu na přírodním jevišti na pozemku p. Jana Buchtele čp. 14 zvaném „Na vršku“ nad návsí, kde jest pro to krásné místo. Plakáty již byly natisknuté, jen je vyvěsit, všecko bylo připraveno, ale přišla částečná mobilisace naší armády a bylo po náladě a po divadle. Pak se chtěla sehráti vhodná hra na den 28. října v hostinci u Košatků, ale napjatá mezinárodní situace, nešťastná „Mnichovská dohoda“ a odjezd p. presidenta našeho státu za hranice, to bylo příčinou, že se nejen v naší obci, ale v celém našem státě nekonaly žádné oslavy. Nálad všech byla sklíčená.

Naše obec měla tento rok asi 340 obyvatel. Správu obce vedlo obecní zastupitelstvo, které mělo 12 členů a 4 náhradníky. Vedoucím byl starosta Jan Buchtele rolník čp. 19. Jeho náměstek byl Jan Boukalík, strážník trati na strážním domku č. 209.

(...) Po odevzdání „Sudetského území“ Německé říši museli všichni Češi toto území opustiti a odejíti dovnitř naší „malé republiky“. Také Němci, kteří byli v našem prostoru zaměstnáni odešli do „Sudet“. Tato výměna obyvatelstva se provila též i v naší obci. Odešla od nás jedna německá rodina (otec byl zaměstnán v naší železniční stanici) a k nám se přistěhovali tři české rodiny, rovněž železniční zaměstnanci.

(...) 15. března (1939, pozn. aut.) napadlo sněhu v našem kraji asi půl metru vysoko a silný vítr nadělal vysoké závěje. Ten den projela odpoledne naší obcí ozbrojená automobilová kolona německé armády, která měla také několik obrněných vozů s lehkým dělostřelectvem. (...) Příslušníci německé armády chovali se k našim lidem slušně a ukázněně. Naši občané přijali je sice chladně, ale korektně. Nedošlo k žádnému incidentu.

(...) Po zavraždění zastupujícího říšského protektora Heydricha, zrovna v den krupobití, přijeli do naší obce dvě nákladní auta ozbrojených německých vojáků a hledali v bytech zbraně a osoby policejně nepřihlášené. Pak přijeli ještě několikrát v týdnu, ale vždy to dobře dopadlo. Nenašli nic. (...) naše obec zůstala této pomsty za spáchaný atentát uchráněna. Nikomu se u nás nic nestalo. Tento rok začal nucený odvod na práci do Říše. Z naší obce bylo odvedeno pět svobodných mladíků, mezi nimi též můj bratr.

Rok 1945, první nálet na nádraží

Byla Květnová neděle. Slunce mile hřálo, byl krásný, jasný, teplý, jarní den. Asi před druhou hodinou odpolední posunoval na našem nádraží nákladní vlak. Najednou se jako blesk objevilo hloubkové letadlo, za ním rychle druhé. Jejich let byl nízko nad zemí. Jakmile letci uviděli kouřící lokomotivu, ihned začala do ní prudká palba. Trvala jenom několik vteřin. Letci zakroužili nad lesem „Hájem“, vrátili se znovu, aby se přesvědčili, zdali měli dobrý zásah. Pro jistotu vypálili ještě několik ran a když viděli že jest lokomotiva prostřílena, neboť pára z kotle unikala několika proudy, odlétli rychle pryč. V celé naší obci nastalo zděšení. Po střelbě občané běželi k nádraží, kde vypukl požár, protože letci stříleli zápalné střely. Shořela malá budova vedle záchodů, kde byl uskladněn různý drážní inventář. Na zdolání požáru se zůčastnil místní hasičský sbor. Okna u letní verandy byla vytlučena a u dveří byli raněni dva příslušníci vlakové čety z Budějovic a sice vlakvedoucí Josef Skolek a posunovač Rudolf Talíř. Po poskytnutí první pomoci v hostinci u Soukupů čp. 41 byli oba ranění dopraveni sanitním autem do nemocnice do Písku, kde zůstali v léčení. Oba měli prostřílené nohy.

(...) Ku konci měsíce dubna byla ubytována v hostinci u Košatků čp. 66 četa německého vojska. Též na nádraží v čp. 50 a 51 byla jedna četa. Vojáci konali strážní službu na nádraží. Též v čp. 65 bylo ubytováno šest vojáků.

První oběť povstání

Náhle odpoledne asi ku třetí hodině přijeli do naší vesnice Rudolf Valdman ze Starých Kestřan a Antonín Folk ze Zátaví. Měli v úmyslu ozbrojiti zdejší německé vojsko. Valdman si počínal nerozumně a velice ukvapeně. Před hostincem u Košatků čp.66, chtěl vzíti z rukou pušku německému vojínovi a při nastalé tahanici byl druhým vojákem u domu čp. 68 (pekařství Rudolfa Hanuse) zastřelen. Škoda jeho života, neboť jednal nerozvážně! V tu chvíli přijelo náhodou auto s německými důstojníky. Těm byl Antonín Folk předán a odvezen do Písku. Že zůstal na živu může děkovati jenom tomu, že Němci viděli marnost svého počínání. Nastal chaos v jejich řadách i ve velení. Jinak by byl určitě zastřelen, proto, že u něho nalezen nabitý revolver.

(...) Mačas Karel, vysokoškolský student, který byl 17. listopadu 1939, když Němci nařídili uzavření vysokých škol na deset roků, zatčen a spolu s ostatními studenty odvezen do koncentračních táborů Sachsenhausenu a Oranienburgu, kde trpěl pět měsíců a na výročí narozenin Adolfa Hitlera 20. dubna 1940 dostal amnestii a vrátil se churav do naší vesnice ku svojí matce, čp. 1. Po vyléčení zastával místo výpravčího vlaků ve zdejší stanici. Dále četnický strážmistr Novák ze Starých Kestřan , který zde byl náhodou na služební pochůzce. Oba dva uměli dobře mluviti německy. S nimi šel Český Jan čp. 32 a ještě několik místních občanů. Když vysvětlili veliteli německé posádky, jaká jest současná situace, žádali, aby složili zbraně. Velitel žádal záruku, že nebude nikomu z vojáků ublíženo a zároveň žádal, aby se mohli u nás ještě do rána vyspati. Druhý den všichni odešli z naší vesnice směrem na Štětice. Odevzdané zbraně si rozdělili mezi sebou místní občané a část jich zůstala na nádraží. Nutno jest jmenovaným odvážným mužům vzdáti srdečný dík za to, že dobře přemluvili německého velitele a naše vesnice zůstala uchráněna pomsty a všelijakých krvavých incidentů.

(...) Dne 6. května večer bylo slyšeti mocný hukot amerických tanků, které jeli po silnici od Strakonic k Písku. Dne 7. května večer projelo několik nákladních aut amerického vojska bez zastávky naší vesnicí směrem k Putimi. A 10tého května odpoledne jsme vítali v naší obci slavnou sovětskou armádu. (...) Nevím přesně kdy, ale myslím, že asi za měsíc opustili sovětští vojáci naší obec a přijela k nám americká armáda, která zůstala v naší vesnici až do 1. prosince, kdy obě okupační armády, sovětská a americká opusili naší republiku. Za naší vesnicí byla demarkační čára. V Putimi a v Heřmani byli Rusové, u nás a ve Štěticích Američané. Chování příslušníků obou armád bylo dobré. Ale u žen to vyhráli Američané na celé čáře. Měli různé sladkosti a dobrotinky, čokoládu, dobré bonbony, pomeranče, banány, fíky, citrony, ořechy, dobré konservy všeho druhu a ženy rády mlsaly. Naše občanky se k nim chovaly slušně, vzorně, ale přijížděly za nimi ženy z Písku, Budějovic, Tábora i z jiných měst. Američtí vojáci byli ubytování ve zdejších hostincích u Soukupů čp. 41 a u Košatků čp. 66. Velitelství bylo v čp. 1. a kuchyně v čp. 66. Nutno po pravdě přiznati, že vybavení amerického vojska bylo v každém ohledu lepší než sovětského (...)

Železnice
V roce 1868 - 1870 byla vybudována železnice České Budějovice - Plzeň a jmenovala se Dráhou císařovny Alžběty. V roce 1886 - 1889 byla vybudována trať Ražice - Tábor. Provoz byl zahájen 1. června 1889. V té době byla v Ražicích vystavěna i nádražní budova s restaurací.

Dne 25. března 1945 zde byl proveden nálet hloubkových letadel. Byla prostřílena lokomotiva, vypukl požár, byli zraněni dva příslušníci vlakové čety. Tyto nálety se pak opakovaly velmi často i nadále.

Dne 3. května 1954 bylo započato s další výstavbou a rozšiřováním nádraží.

Dne 4. října 1956 byla provedena první jízda na nově vybudované trati směrem do Putimi.

Od ledna začala příprava trati pro elektrifikaci - dokončena v prosinci téhož roku.

V červnu 1968 započata stavba haly pro Mostní obvod Plzeň a o dva měsíce později výstavba dílen pro pantograf.

Od 16. do 20.9.1975 byla provedena mezi železniční stanicí Ražice a Putim výměna ocelového mostu přes Blanici.

Z historie samosprávy
O samosprávě se zmiňuje první ražický kronikář Jaroslav Koch takto:

Naši první předkové neměli nad sebou volených starostů. Rádcem a soudcem osady byl nejstarší člen rodu, jemuž říkali stařešina. Během času přešla moc na vrchnost, a tato vykonávala ji prostřednictvím svých úřadů a rychtářů. Takové zřízení trvalo až do roku 1848. Jména rychtářů nebylo mi možno zjistiti. Po roce 1848 přešla moc do rukou volených starostů a obecních výborů. Až do roku 1885 (?) patřily Ražice k politické obci Heřmani. Od tohot roku staly se samostanou politickou obcí a přiděleny byly okresu píseckému.
První ražický starosta byl Tom. Fousek v r. 1886.

Po něm následovali:

Tomáš Buchtele čp. 14 v r. 1892
Tomáš Letošník r. 1894
Jos. Šindelář r. 1897
Jos. Bouší r. 1900
Tomáš Letošník r. 1903
Jan Buchtele r. 1910
Fr. Šálek r. 1913
Fr. Šálek r. 1919
Fr. Soukup r. 1923
Jan Buchtele č. 19 r. 1927 až do dnes (tj. do roku 1937)

První dochovaná pamětní kniha obce Ražice pochází z roku 1937 a byla založena za starosty Jana Buchteleho a místostarosty Jana Boukalíka. Prvním kronikářem byl Jaroslav Koch, který se hned v úvodu zmiňuje o ještě starší kronice, která se však již před počátkem jeho zápisů do pamětní knihy ztratila.

Druhým kronikářem obce byl od roku 1948 Václav Dunovský. K tomu byl pověřen předsedou místního národního výboru Tomášem Štérem.

Třetím kronikářem se v roce 1964 stal František Hauser. Zápisy končí v roce 1967.

• Výklenková kaple zasvěcená svatému Floriánovi z 2. pol. 18. století se nachází u křižovatky na ves Lhota u Kestřan.
• Kaple na návsi v obci je z roku 1822 a je zasvěcena Navštívení Panny Marie.