Ptení

798 43, Ptení, Tel.: +420 582 376 717, napistenam@pteni.cz
Ptení/Společnost - Ptení




První lidé osídlili okolí dnešní obce již v dobách pravěku. Archeologické nálezy ukazují na osídlení kraje již v době kamenné. Nejstarší dochovaná písemná zpráva o vsi pochází z roku 1131, je jí soupis majetku olomoucké metropolitní kapituly, ke které patřily také tři zdejší popluží. Zbývající část vesnice pravděpodobně vlastnil jeden nebo více nižších šlechticů. K roku 1378 je ve vsi poprvé doložena tvrz, kterou tu středověcí majitelé Ptení nechali postavit i přes blízkost hradu Plumlova i stražiského hradu. Od druhé poloviny 14. století se v dochovaných materiálech začíná o Ptení objevovat řada stručných zápisů. Z nich se dozvídáme, že ke vsi patřilo několik lánů polí, okolní lesy, pastviny, rybníky a část toku Romže, kde stály dva mlýny. V této době zde žilo pouze několik desítek obyvatel. Ti se živili hlavně zemědělstvím a prací v lese, mezi jejich robotní povinnosti patřil také rybolov.

            Svůj název obec získala díky zdejšímu hojnému výskytu ptactva - jméno „Ptení“ pochází ze staroslovanské podoby podstatného jména „pták“. V průběhu let se původní název vsi pozměňoval, nejstarší písemný záznam o vsi hovoří jako o „Napteni“. Další známé tvary ze 14. století jsou Ptenie, Ptenye, Ptyena, Pteny, Pten, Pthen, Petenie, Pthenyn, Ptenyn, v roce 1480 se užíval tvar Ptení, roku 1568 Ptýň, v roce 1628 německá podoba názvu Ptin, dále pak Pithin, Ptynie, Pittin, v roce 1718 Ptyn a roku 1772 Ptinium. V 19. století se objevuje snaha o návrat k českému názvu, proto vznikají tvary jako Starý Ptjn, Nový Ptjn a Pteni.

            V polovině 14. století bylo Ptení rozděleno mezi několik majitelů. Jednu část vsi koupil v roce 1351 od Buzka ze Ptení Medvědek z Dubčan. Ve stejné době byli dalšími majiteli vsi Zdenka ze Ptení, Beneš z Víckova, Hynek a  Půta z Buzova, Adam z Konice a Zbyňka z Lešan. Jednotlivé díly Ptení pak přecházely z majitele na majitele. Asi nejvýznamnější prodej majetku se uskutečnil roku 1378, kdy Archleb ze Stařechovic prodal zdejší tvrz i zbytek své části Ptení Benešovi z Víckova a jeho synu Janovi. Beneš pak svou část vesnice nákupem v roce 1382 ještě rozšířil a začal se psát „ze Ptení“. Za Jana z Víckova a ze Ptení (na přelomu 14. a 15. století) byla majetkově rozdrobená vesnice konečně sjednocena. Tento rod pak dále svou ves spravoval prostřednictvím rychty, kterou tu zřídil někdy před rokem 1406.

            Doklady o tom, jak ve vsi proběhly husitské války, se nám bohužel nedochovaly. O tom, že se boje na katolické vsi podepsaly, se však můžeme domýšlet podle toho, že se sousední hrad Stražiště dostal do rukou Husitů a v roce 1425 byl obléhán Zikmundovými stoupenci. Některé zprávy pak hovoří o tom, že rytíř Jan ze Ptení spolu s dalšími katolickými rytíři roku 1422 zdržel Žižkovo vojsko u Německého Brodu tak dlouho, dokud prchající císař Zikmund nenašel bezpečné útočiště. Syn Jana ze Ptení, rovněž Jan, za svého života přijal několik osob jako podílníky na svůj majetek. Když však roku 1463 bezdětný zemřel, přešel jeho majetek na českého krále Jiříka z Poděbrad.

            Král Ptení roku 1464 daroval Hynkovi ze Zvole a Kolštějna, ten pak majetek v roce 1480 prodal Janu Heraltovi z Kunštátu. Ptenská tvrz byla v této době pravděpodobně zpustlá, protože o ní dochované dokumenty zcela mlčí. Roku 1492 se novým majitelem vsi stal Vítek z Prostějova. Po něm Ptení držel Jan Vlk z Konecchlumí a v roce 1499 majetek nakonec zakoupil Jakub Šarovec ze Šarova. Příslušníci tohoto rodu nechali na počátku 16. století obnovit zdejší šlechtické sídlo v podobě zámku a Ptení se postupně stalo centrem panství Šarovců. V přízemí východní části zámku byl zřízen pivovar. Kvůli jeho provozu bylo zapotřebí začít s pěstováním chmele. Ve stejné době zde bylo také přechodně zavedeno pěstování vinné révy.

Na počátku 17. století žilo ve Ptení celkem 36 poddaných. Ves se za správy Šarovců přiklonila k protestantskému vyznání. Hynek Šarovec ze Šarova se připojil ke stavovskému povstání proti Habsburkům. Když pak byly vzpurné stavy po porážce povstání v bitvě na Bílé hoře potrestány, byla Hynkovi zkonfiskována většina majetku. Třicetiletá válka byla velice těžkým obdobím. Rekvizic a pobytu vojsk, které byly pro lid skutečnými katastrofami, nebyl ušetřen ani zdejší kraj. O tom, jak moc lidé válkou trpěli, svědčí i fakt, že zdejší obyvatelé v době hospodaření rytmistra de Boyse raději opustili své domovy a ukryli se v okolních lesích... V roce 1630 udělil císař Ferdinand II. ptenský statek svému válečnému radovi a plukovníkovi Antonínu svobodnému pánu Miniati z Campoli, známému svou touhou po penězích. V roce 1647 zdejší obyvatelé znovu utekli do lesů, tentokrát kvůli pobytu švédského vojska. Na konci války zůstalo v Ptení 24 obydlených a 13 opuštěných domů.

Ve farní matrice jsou ve Ptení k roku 1656 uvedeni zaměstnanci zdejšího statku. Byli jimi šafář, polesný, myslivec, sládek, dva rajtknechti, dva zahradníci a kuchař. Rodina Miniatiho vlastnila Ptení do roku 1679, kdy ves získal Václav Bartodějský z Bartoděj. Ten zde hospodařil jen 4 roky, přesto tu za jeho správy vznikla vinopalna a byl zaveden chov ovcí. V roce 1683 se majetek vrátil zpět do rukou rodiny Miniatiho. Ta nechala na konci 17. století rozšířit zdejší kostel. Z druhé poloviny 17. století pochází první zprávy o škole ve Ptení. Ta stávala na návsi východně od kostela, kde dnes stojí dům č.p. 34. Roku 1746 ves s renovovaným zámkem, oranžerií, pivovarem, palírnou, chmelnicí, bažantnicí, oborou a rybníky zakoupila Maxmiliana hraběnka Hetzerová z Aurachu, provdaná hraběnka z Oudaille. Maxmiliana majetek roku 1757 prodala klášteru sv. Kláry v Olomouci. Na velikonoční pondělí roku 1771 zdejší zámek zachvátil požár, který zničil celé první patro budovy.

K roku 1775 ve vsi žilo 20 sedláků, 22 chalupníků, 11 domkářů, 8 podruhů a obecní pastýř. Po zrušení kláštera olomouckých klarisek císařem Josefem II. v roce 1782 se Ptení dostalo do správy Náboženského fondu. Ten dvory ptenského panství rozdělil, čímž vznikly osady Klárky, Nechutín, Labutice, Holubice, Ptenský dvorek a Jednov, které se přiřadily ke dříve založeným vesnicím Ptení, Suchdel, Zdětín a Hrochov. V roce 1788 bylo také založeno Nové Ptení. Původní vesnici proto musel být pozměněn název na „Staré Ptení“. Ve snaze o využití veškeré půdy byla všechna zdejší dostupná půda přeměněna na pole. Proto byla zrušena bažantnice, zahrady s oranžerií, vysušen byl i Spálenský rybník. Na konci 18. století se v kraji rozmohlo tkalcovství, ve Ptení bylo 16 mistrů a 22 tkalcovských stavů. Toto řemeslo však lidem sloužilo spíše jako přivýdělek, než jako hlavní zdroj obživy. Rodiny dělníků a řemeslníků si zase musely obživu částečně opatřovat na vlastních či pronajatých polích. V roce 1822 byla ve Ptení otevřena dvoutřídní škola, umístěna byla západně od zámku, v dnešním domě č.p. 147.

I přes rozsáhlost hospodářského podnikání Náboženský fond nebyl spokojen s výnosy zdejšího panství, proto Ptení roku 1825 prodal. Ve dražbě ves získal Filip Ludvík svobodný pán Saint Genois, který byl brzy nato povýšen do hraběcího stavu. Majitelé vsi z tohoto rodu na svém panství nepobývali, ke správě majetku bylo proto zaměstnáno několik úředníků. Ti však trvalé nepřítomnosti vrchnosti zneužívali a chovali se k lidu ještě hůř než vrchnost sama. Na území dnešního Ptení žilo k roku 1834 celkem 1252 obyvatel, bydlících ve 181 staveních. Zápisy z první poloviny 19. století ve vsi uvádějí 19 sedláků, 21 zahradníků, 39 familiantů, 45 domkářů, jednoho podruha, 2 obuvníky, 3 krejčí, řezníka, kováře, zámečníka, stoláře, síťaře, mlynáře, mlynářku z Běleckého mlýna, 2 obchodníky, 2 hostinské, kupce, páleníka, sládka, učitele, faráře a velkostatkáře. V této době měla novoptenská i staroptenská obec svého vlastního rychtáře, vztahy mezi oběma obcemi tehdy prý nebyly příliš přátelské. Během první poloviny 19. století získal zdejší zámek konečnou podobu, když byly sníženy jeho původní věže. Roku 1836 byl zrušen místní hřbitov, který se nacházel na obvodu kostela, současně byl založen nový hřbitov, na kterém se pochovává dodnes. Revoluční rok 1848 přinesl zrušení pozemkové vrchnosti, poddaní se tak mohli vykoupit z roboty. Ptenští občané se vykoupili roku 1850. Ve stejném roce došlo také ke sloučení obou ptenských obcí úřední cestou.

Od poloviny 19. století ve Ptení dochází k pomalému přesunu od zemědělství k řemeslné výrobě. Vedle sedláků, rolníků a domkářů se tak ve vsi objevují krejčí, obuvníci, stolaři a zámečníci. V roce 1855 byly na věž kostela umístěny hodiny. K roku 1850 počet zdejších obyvatel klesl na číslo 1061. Na další vývoj počtu obyvatel ve vsi měla vliv především prusko-rakouská válka v roce 1866, během které vesnice trpěla pobytem a rekvizicemi pruského vojska a krátce nato také cholerou. Nemoci tu během dvou měsíců podlehlo na 74 obyvatel! V roce 1876 byla v obci založena záložna. Do ní místní zemědělci ukládali peníze, ze kterých měly být hrazeny hospodářské ztráty v neúrodných letech. Roku 1878 Mořic hrabě Saint Genois prodal Ptení knížeti Janu II. z Lichtenštejna. Na správu obce, která byla řízena volenou obecní radou, však již její majitel neměl téměř žádný vliv. Roku 1879 byl ve vsi zřízen poštovní úřad. V roce 1886 byla zdejší škola rozšířena o další třídu, k jejímu provozu byla pronajata jedna z místností zámku. V roce 1890 došlo k rozšíření místního hřbitova. Z konce 19. století pochází informace o kutací štole v lese Paseky, kde se mělo těžit uhlí. Bližší informace o těžbě se nám bohužel nezachovaly.

Od 60. let 19 století se v obci také začala rozvíjet spolková činnost. Jako první zde v roce 1863 vznikl pěvecký spolek „Lípa“. Roku 1873 byl dále založen spolek vojenských vysloužilců – veteránů. V roce 1880 následovala Dobrovolná hasičská jednota ve Ptení, v roce 1885 organizace Národní jednota a roku 1892 spolek „Svornost“, která se snažila vychovávat zdejší mládež prostřednictvím četby, besed a ochotnického divadla. Tradici ochotnických divadel tu po mnoho let udržovali také nadšenci z několika dalších zdejších spolků. Roku 1899 byla v obci založena tělovýchovná jednota Sokol. V roce 1912 pak ve vsi vznikl také soupeř Sokola – Tělocvičná jednota Orel.

Na konci roku 1900 bylo ve Starém Ptení celkem 161 obydlených a 8 neobydlených domů. Žilo tu celkem 593 obyvatel, z toho 66 rolníků, 40 krejčích, 5 tkalců, 3 obuvníci, 3 stolaři a 2 koláři. Ve vsi bylo 106 dětí školního a 89 předškolního věku. Nové Ptení tehdy čítalo 88 obydlených domů a pouze jedno neobydlené stavení, žilo tu na 462 obyvatel. Z nich bylo 46 rolníků, 59 krejčích, 12 obuvníků, 11 tkalců, 2 stolaři a 2 kováři. Žáků tu bylo 63 a dětí předškolního věku 56. Na začátku 20. století byla v obci zahájena výstavba nové školní budovy. Učit se v ní začalo v roce 1904. V budově staré školy si zřídil svou ordinaci místní lékař. Roku 1908 byl zdejší kostel přestavěn do dnešní podoby. V roce 1911 byla ve Ptení založena rolnická mlékárna. Ve stejném roce v obci vznikla také druhá záložna a byla zde zřízena četnická stanice.

Poklidný život ve vsi ukončil příchod první světové války. V příštích čtyřech letech bylo obyvatelstvo sužováno bídou. Brzy začaly rekvizice domácího vybavení z barevných kovů pro potřeby válečného průmyslu, které se nevyhnuly ani zdejším kostelním zvonům z 18. století. Místní muži byli navíc povoláváni na frontu, 38 z nich se zpátky domů již nikdy nevrátilo... Obětem války byl uprostřed vesnice odhalen pomník. Tíživou sociální situaci nezměnil ani konec války. Trvalo ještě řadu měsíců, než se život ve vsi opět vrátil do starých kolejí.

Ve dvacátých letech začala v obci pracovat místní osvětová komise. V roce 1921 byla ve Ptení zřízena odborová jednota malozemědělců a domkářů. V roce 1924 byla založena kronika obce. Roku 1927 ve vsi na krátkou dobu vznikla Střelecká jednota, v následujícím roce zde byl ustanoven spolek „Ochrana matek a kojenců“. V roce 1933 tu vznikly spolky hned tři – spolek katolických zemědělců, odborová jednota zemědělských a lesních zaměstnanců a včelařský spolek. V roce 1930 žilo ve Starém Ptení ve 137 domech 603 obyvatel, ke stejnému roku mělo Nové Ptení 98 domů a 449 obyvatel. Celkem zde bylo 7 obchodů se smíšeným zbožím, 3 řeznictví, 3 kramářství, obchod střižním zbožím, obchod krejčovskými potřebami, živnost podomního obchodu, 6 trafik a 8 hostinců. Jako ukázka rozsahu zdejšího hospodaření nám slouží soupis dobytka a drůbeže, provedený v roce 1930. Tehdy ve vsi bylo 74 koní, 389 kusů hovězího a 215 kusů vepřového dobytka, 323 kozy, 1 ovce, 3148 slepic, 750 hus, 162 kachny, 44 krůty a 4 perličky. V roce 1931 se ve vsi poprvé rozsvítila žárovka. Elektrifikace byla významným krokem k modernizaci obce. O dva roky později bylo ve vsi otevřeno kino. V roce 1935 byla zahájena výstavba sokolovny. Slavnostní otevření se konalo 7. června příštího roku. V roce 1937 byla v obci na krátkou dobu otevřena lidová škola hospodářská. Ve stejném roce Ptení udělilo čestné občanství básníku Petru Bezručovi. Ten měl ke vsi a jejím obyvatelům upřímný citový vztah, jak dokládá i jeho báseň „Ptení“.

Rostoucí napětí mezi Československem a Německem ve druhé polovině 30. let se projevilo i ve Ptení. V roce 1935 tu byla zavedena předvojenská výchova, v následujícím roce zahájila činnost civilní protiletecká ochrana. Při mobilizaci v květnu roku 1938 bylo do zbraně povoláno také přes 40 zdejších mužů. Po podepsání Mnichovské dohody byly Sudety připojeny k Německu. Do Ptení v této době přišla řada uprchlíků. Zabráním Sudet však nic zdaleka nekončilo... Dne 15. března 1939 ve dvě hodiny odpoledne táhlo přes Ptení nacistické vojsko. Druhá světová válka se nezadržitelně blížila. Za války lidé znovu trpěli nedostatkem. Potraviny a řada zboží byla k sehnání pouze na lístky, jejich příděly přitom nebyly dostačující. Lidé byli navíc sužováni strachem z nacistického teroru. Gestapo zatýkalo, řada zdejších občanů byla popravena nebo umučena v koncentračních táborech. Mladí lidé byli totálně nasazeni do německého válečného průmyslu, dva zdejší obyvatelé se svého návratu domů nedožili. Na jaře posledního roku války se v obci několik dnů zdržela německá tanková divize i s týlovými jednotkami. Byly to dny plné strachu z možného bombardování spojeneckými letadly. V květnu 1945 Ptení zažilo bezhlavý útěk německých jednotek i civilistů před blížícími se sovětskými vojáky. Poslední nacista Ptení opustil ve středu 9. května 1945 kolem půl jedenácté dopoledne. Několik hodin nato dorazili první Rusové... Atmosféru, která v osvobozené obci zavládla, asi nejlépe vystihují slova kronikáře: „Lidé plakali radostí.“ Následující den převzal správu obce národní výbor.

Na začátku prvního poválečného školního roku byla ve Ptení zřízena měšťanská škola. Na přelomu let 1946 a 1947 z vesnice v rámci odsunu Němců odešly poslední pomocné zemědělské síly. Dne 1. září 1949 byla zahájena výuka v nové školní budově. Ta byla jednou z nemodernějších škol v celé republice. V přízemí byla umístěna národní škola a první patro patřilo škole měšťanské. V příštím roce zde zahájila provoz také mateřská škola a školní stravovna. K roku 1950 Ptení čítalo 429 domů a žilo zde na 1247 obyvatel. Ve stejném roce se obec stala sídlem matričního obvodu, do kterého patřily také osady a obce Holubice, Ptenský Dvorek, Zdětín, Stínava, Vícov, Malé Hradisko, Okluky, Růžov, Maleny a Stražisko. Na MNV byla také zřízena obřadní síň, ve které se začaly konat první obřady.

Od začátku 50. let v obci začala být prováděna modernizační opatření. Byl zde instalován místní rozhlas a proběhla adaptace pošty a instalace nového vedení. V horní části vsi zmizel neúpravný novoptenský rybník, odkud byl ještě předtím vytažen německý tank, který byl poslední připomínkou války. Dále byly zpevněny vozovky uvnitř obce a byla dokončena instalace veřejného osvětlení. Od roku 1951 občanům sloužilo také nově otevřené zdravotní středisko. Následovalo otevření zubní ordinace a poradny pro matky s dětmi. Do střediska dojížděl také gynekolog. V roce 1957 bylo otevřeno fotbalové hřiště TJ Sokol. Dne 6. října 1957 se v obci konala ustavující schůze JZD. V majetku zakládajících členů bylo celkem 191 ha zemědělské půdy. Od roku 1958 pak začala výstavba hospodářských budov družstva. V obci postupně vyrostl nový kravín, drůbežárna, porodna prasnic a sušička obilí.

V 50. letech se v obci postupně obnovoval také spolkový a kulturní život. Ve vsi vznikl Svaz bojovníků za svobodu, z nějž se následně ustavil Svaz protifašistických bojovníků. Dále zde byla založena organizace Československého svazu mládeže a v roce 1953 tu byla založena základní organizace Svazarmu. K roku 1961 žilo ve Ptení i s osadami Holubice a Ptenský Dvorek 1307 osob. K tomuto datu zde bylo dohromady 336 domů, v katastru obce se nacházelo 119 rekreačních chat. V 60. letech byla ve vsi vybudována kanalizace a vydlážděny chodníky. Služby obyvatelstvu byly rozšířeny o holičství a kadeřnictví. Vedle školní budovy byla postavena hvězdárna. V roce 1963 byla v obci postavena nová drůbežárna. V roce 1966 došlo ke sloučení JZD ve Ptení a ve Vícově. Sloučené družstvo záhy postavilo čtyřřadý kravín, mostní váhu, dvě hospodářské budovy a dílny, vedle toho byla zahájena výstavba bytů pro jeho členy. V roce 1976 JZD Ptení – Vícov splynulo s JZD Pokrok Plumlov. Další novinkou v obci bylo zakrytí a částečná regulace potoka ve středu vsi, zpevněnými břehy byl ohraničen také tok Ptenky. Dále proběhly opravy cest v obci, přibylo zde dlážděných chodníků a bylo rozšířeno i veřejné osvětlení. V roce 1979 byla ve Ptení zahájena výstavba nákupního střediska.

K roku 1981 byly ve Ptení, Ptenském Dvorku a na Holubicích  celkem čtyři prodejny potravin a smíšeného zboží, prodejna masa a uzenin, prodejna textilu a obuvi, cukrárna a tři pohostinství. V obci byla provozovna Hygie, sběrna chemické čistírny a stolařství. Vedle starších institucí tu sídlil také lesnický úsek a těžební středisko polesí Dzbel a pobočka České státní spořitelny. Ze spolků tu svou činnost vykonával Svaz požární ochrany, TJ Sokol, Český červený kříž, Český myslivecký svaz, Český svaz invalidů, Český svaz včelařů, Svaz protifašistických bojovníků a Socialistický svaz mládeže. Z kulturních zařízení tu pracovala místní lidová knihovna a Sbor pro občanské záležitosti.

Ptení je bezesporu obcí s velice dlouhou o bohatou historií. Kromě ní se navíc může pyšnit pozorností řady osobností české kultury – vedle zmiňovaného Petra Bezruče se obci věnuje také např. Alois Jirásek a Bohumír Štégr, skladatelé František Míťa Hradil a Evžen Kutal. Se vsí jsou spojeni i akademičtí malíři Stanislav Lolka, Oldřich Lasák a Vojtěch Preissig.

  • Prof. MUDr. Karel Výmola - zakladatel prvního českého ústavu pro hluchoněmé
  • Prof. Dr. Josef Švéda - univerzitní profesor analytické chemie na Karlově univerzitě v Praze
  • Gracián Černušák - hudební vědec
  • Antonín Hejbal - spisovatel
  • Zámek Ptení
  • Kostel sv. Martina
  • Výklenková kaplička, poklona sv. Jana Nepomuckého
  • Sochy sv. Isidora
  • Socha sv. Josefa

 


Fotografie a videa


Hlavní partneři projektu Kultura.cz
Mediální partneři projektu Kultura.cz
Ostatní partneři projektu Kultura.cz