Prášily

Prášily - obec na úpatí vrchu Ždánidel v blízkosti Prášilského jezera a jezera Laka v nadmořské výšce zhruba osmi set metrů - vznikly v polovině 18. století na území Královského hvozdu. Bohaté a do té doby nedotčené lesy budily zájem sklářských podnikatelů jako možný zdroj levného paliva pro sklářské hutě. Část hvozdu v okolí Prášil v roce 1749 koupil od kněžny Mansfeldové skelmistr Lorenz Gattermayer, aby v oblasti založil sklárny, ovšem proti jeho konkurenci se stavěli okolní skláři. Jedné noci dokonce první Gattermayerovu sklárnu totálně zdemolovali. Pod tlakem úřadů však museli škodu neprodleně nahradit, a tak ještě v roce 1750 mohla být huť obnovena.

Za Gattermayera pracovaly v Prášilech dvě sklárny (Hořejší a Dolejší) na výrobu zrcadlového skla s brusírnami a leštírnami. Postupně přibyly další dvě sklárny - Nová Studnice a Zelená Hora. Jak přibývalo lidí, tak v oblasti rostl zájem na zřízení místa pro pravidelné bohoslužby. Proto už v roce 1756 Gattermayer vystavěl v Prášilech soukromou kapli. Protože ale neměla zvon, oznamovali v obci začátek bohoslužby výstřelem z pistole. Ve špatné obchodní situaci po sedmileté válce se Gattermayer zadlužil a musel statek prodat.

Nový majitel hrabě Kinský pronajal zrcadlové sklárny Christianu Ferdinandu Abelemu, který přišel v roce 1778 z Českého lesa. Za Abelů se prášilské podniky rozrůstaly, přibyly další provozy. Abelové vyráběli převážně polotovary pro Kinského zrcadlárny v severočeském Sloupu. Prášily tehdy zažily nejvýznamnější etapu svého rozvoje - ročně v obci vyrobili šedesát až sedmdesát tisíc zrcadel. Produkce šla do Prahy, Norimberka, Vídně, Petrohradu, i do Turecka. V roce 1787 v obci otevřeli školu a o šest let později začali se stavbou kostela.

Konec pro prášilské sklárny znamenala stavba Vchynicko - tetovského plavebního kanálu, realizovaná v letech 1799 až 1801 z podnětu nového majitele statku knížete Josefa Schwarzenberka. Kanál totiž umožnil efektivní prodej dřeva do vnitrozemí, zatímco využívání dřeva jako paliva v hutích se ukázalo jako krajně nehospodárné. Počátkem dvacátých let 19. století prášilské sklárny i jejich doplňkové provozy zanikly. Do opuštěných domků sklářů se nastěhovali dřevorubci a lesní dělníci.

Opuštěné objekty bývalých brusíren teprve v roce 1918 koupil z Tachova pocházející Kašpar Eggerth, aby v nich zřídil papírny. Poslední majitelkou podniku byla až do jeho tragického zániku požárem v květnu 1933 papírnice Marie Eggerthová-Böhmová. V posledních letech existence se papírna proslavila tím, že jako poslední v Čechách vyráběla papír ručně a tradičními způsoby. Ruční papír pro grafiku a akvarely vyhovoval zvláště všestrannému umělci Josefu Váchalovi, který býval od roku 1922 v Prášilech častým hostem. Váchalova družka a žákyně Anna Macková přitom prášilskou papírnu zvěčnila ve svém cyklu velkých barevných dřevorytů. Do historie Prášil se zapsala také kreslířská a řezbářská škola, která pracovala v osmdesátých a devadesátých letech 19. století.

Spojené panství Prášily a Dlouhá Ves náleželo před první světovou válkou Schwarzenberkům a mělo rozlohu 12 443 hektarů. Rozsáhlý lesní statek nakonec přešel do rukou státu v letech 1929 až 1930.  Za Schwarzenberků byly Prášily známy také jako centrum společenského a hudebního života horní Šumavy. Živo bývalo zejména v hostinci U tetřeva, kde bylo kasino a k tanci pravidelně vyhrávala dechovka. Hudební archivy zaznamenávají dokonce prášilský valčík a polku.

Od počátku 20. století byly v Prášilech nahrazovány dřevěné stavby zděnými. Postavena byla pošta a se světem byla obec spojena i telegrafem. Svou ordinaci a byt zde měl lékař, v obci byly dva hostince, studentská noclehárna, četnická stanice, inspektorát, oddělení finanční stráže, státní polesí, státní a obecná škola, trojtřídní česká škola a čtyřtřídní německá škola, pila a papírna.

Schwarzenberský pivovar byl v roce 1928 přebudován na chatu Klubu českých turistů do níž již byl zaveden elektrický proud. Na Prášilském potoce bylo vybudováno v roce 1936 koupaliště.

V roce 1938 žilo v obci přes 1000 obyvatel ve více jak 160 domech, převážně šlo o dřevaře a drobné řemeslníky.

Malá elektrárna zásobovala obec proudem, vybudován byl i jednoduchý vodovod. V obci byly dva spolky české a dva německé.

Po 2. světové válce došlo k odsunu povětšinou bezkonfliktního německého obyvatelstva. V roce 1952 byla obec byla začleněna do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda a téměř vysídlena. Pro veřejnost byla obec vojensky uzavřena, počet obyvatel poklesl pod padesát. Zachovány zůstaly jen Prášily, ostatní samoty a osady zcela zanikly.

Na stráních okolo Prášil byly vybudovány dráhy pro obrněné transportéry a tankové střelnice. Zbytky bývalých usedlostí se staly dělostřeleckým a tankovým terčem a byly zcela vymazány z mapy.

Z Prášil zbylo asi 25 domků. Kostel Sv. Prokopa byl přestavěn na kulturní dům - promítalo se zde, poté sloužil jako tělocvična a pro havarijní stav poté, co se začala naklánět věž, byl 4.1.1979 odstřelen.

Byly-li v prostoru vojenské manévry, což bylo dost často, pak se děti i několik dní nemohly dostat do školy v Hartmanicích.

V 90. letech 20. století byl vojenský prostor zrušen a oblast byla postupně opět zpřístupněna.

V současné době jsou Prášily opět centrem zájmu turistů.