Chválenice

První zmínka o obci Chválenice se objevuje dnem 19. března 1275. V této době obec patřila dobrodinci kladrubského kláštera Sěmislavovi z Chválenic. Toto majetnické právo je zaneseno v listině Přemysla Otakara II.
        Obec Chválenice byly v té době samostatným statkem a Sěmislav zde měl nejspíše svůj opevněný dvorec, jehož existence ani poloha není však historickými prameny potvrzena.
        V roce 1377 přestaly být Chválenice panským sídlem. Majitelem jedné části obce se stal Vilém Fusperk s manželkou Ofkou z Pokonic a části druhé jakýsi kněz. Jako vesnice několika majitelů jsou uváděny Chválenice v berním rejstříku Plzeňského kraje z roku 1379.
        Viléma vystřídal v roce1383 příbuzný Aleš z Pokonic, jež byl současně správcem hradu Vlčtejn a vesnic k němu náležícím. Byly to vesnice Chlumčany, Chouzovy, Olešná, Holoubkov, Lhotka, Třebín, Sloupek, Přívětice, Zhoř, Milínov, Vlkov, Nezvěstice. Tento rozsáhlý statek vlastnil významný jihočeský rod Rožmberků. Drobní zemani, mezi něž patřil i Aleš z Pokonic, stáli v jejich žoldu.
        Koncem 14. století byla majitelkou obce a patronkou zdejšího kostela bohatá měštka Anna Pabiánková, jejíž rodina vlastnila též blízké Štěnovice s tvrzí. Začátkem 15. století převzal vedení obrodného hnutí v Čechách mistr Jan Hus, kterýžto byl ochráncem utiskovaného lidu. Anna Pabiánková se společně se svou dcerou Kateřinou stala jeho věrnou stoupenkyní. Předním zastáncem Husova učení v Plzni byl kazatel Václav Koranda starší. Dochovala se též listina, v níž Jan Hus chválí Plzeňany za věrnost jeho učení. V roce 1419 přivedl Václav Koranda do Plzně Jana Žižku, který se ubytoval u jemu oddané paní Pabiánkové. Koncem března r. 1420 byl nucen Jan Žiška město opustit a s ním odešla na Tábor i paní Anna, která se nechtěla Husova učení vzdát. Po mocenském převratu se její rodina uchýlila na štěnovickou tvrz, která byla po pětiměsíčním obléhání Plzeňany dobita a 60 lidí včetně dětí bylo povražděno. Jen někteří z rodiny se zachránili a těm král Zikmund zkonfiskoval majetek. V té době dlužil Zikmund Plzni 2000 kop grošů, které si vypůjčil na válku a listinou ze 17. listopadu 1425 daroval Plzni ze zkonfiskovaného majetku vesnice Losinou a Chválenice.
        Se změnou pána museli Chváleničtí změnit i své vyznání a přijmout katolickou víru, jejímž oddaným služebníkem byl v letech 1425 - 1434 nový farář Blažek z Dobřan.
        Jak dlouho byly Chválenice součástí Plzeňského panství se nikde neuvádí. V souvislosti s obcí je v letech 1487 a 1501 - 1502 v záznamech uváděno jméno Jana Chválenického z Hodusic. Další záznamy pocházejí pak až z počátku 16. století, kdy Chválenice patřily ke statku hradišťskému u Blovic. Jak k tomu došlo se neví, neboť zemské desky, do nichž se zapisovaly převody feudálního majetku, shořely při požáru Pražského hradu v roce 1541.
        Po Janu Hradišťskému z Hořovic a paní Pouzarce z Mnichovic vlastnila Nebílovy od roku 1604 Mariána Kokořovcová ze Svárova na Šťáhlavech. V roce 1624 se o majetek podělily její synové. Jiří Petr si ponechal šťáhlavskou část a Kryštof Karel dostal nebílovskou, k níž patřily Nebílovy s tvrzí, Borek , Chválenice, Střížovice, Předenice, Žákavá, Zdemyslice, Mešno, Milínov, Kornatice, Olešná a Losiná. Šťáhlavská část Jiřího Petra zahrnovala obce Šťáhlavy, Plzenec, Sedlec, Šťáhlavice, Rakovou, Lhotu, Nevidlo a Nezbavětice.
        Po smrti Kryštofa Karla vládly zatím na Nebílovech poručníci jeho slabomyslného syna Jana Adama, který zemřel bezdětný roku 1670. Nebílovský velkostatek po něm zdědila jeho matka Ludmila Markéta, podruhé provdaná Příchovská a sestra a bratři z druhého manželství. V roce 1673 od nich odkoupil celý statek Servác Engl z Englflusu. Po smrti otce zde byli pány nejprve Bernard a po něm Arnold Alois, kteří postavili barokní kapli sv. Vojtěcha na Planinách. Arnold Alois prodal Nebílovy i s příslušnými vesnicemi již roku 1685 Janu Jindřichovi Kokořovcovi, který vše připojil ke Šťáhlavům. Jan Jindřich byl však zadlužený, a tak roku 1705 odprodal nebílovský díl Adamovi ze Steinu, generálu benátské republiky. Ten postavil v Nebílovech na místě staré tvrze krásný zámek. Ani Šťáhlavy si Kokořovci neponechali a roku 1710 prodali panství Antonii Josefě Černíkové. Ta roku 1715 rozšířila svůj majetek ještě o nebílovské panství. Tak byly nebílovská a šťáhlavská část opět spojeny a definitivně vytvořily rozsáhlé panství Šťáhlavské. Dědicem panství se stal Heřman Jakub Černín, který zemřel roku 1784. Pod správou jeho syna Vojtěcha byl postaven zámek Kozel a upraven zpustlý zámek v Nebílovech. Zemřel roku 1816 bezdětný a majitelem celého panství se stal Hrabě Kristián Valdštejn, v jehož rodu zůstalo panství až do zániku feudalismu roku 1848 a velkostatek do roku 1945.
        O životě obyvatel obce Chválenice ze starších dob toho není mnoho známo. Kromě majitelů obce se objevují ještě jména zdejších farářů. Prvním historicky doloženým chválenickým farářem byl jakýsi Richold. V době husitských válek to byl Blažek z Dobřan a 15. až 16. století je pak dobou, kdy se na chválenické faře střídali katoličtí kněží.
        První seznam chválenického obyvatelstva se objevuje ve smlouvě o dělení šťáhlavského statku z roku 1624. Zachycuje obyvatelstvo před Bílou horou k roku 1609 a povinnosti poddaných vůči vrchnosti. V té době bylo v obci 24 usedlostí i s farou, čtyři z nich byla spáleniště. Podle jmen zanesených v seznamu z roku 1609 se lze domnívat, že v obci žili kromě sedláků dva řemeslníci, švec a hrnčíř. V roce 1654 bylo dle uváděného soupisu ve Chválenicích 22 usedlostí, 9 z nich bylo pustých a mezi ně patřila rovněž panská hospoda.
        Podle hlášení chválenického faráře z roku 1677 žilo ve vesnici 108 lidí, v roce 1700 již 165 a v roce 1713 lidí 194. Z těchto čísel je zřejmé, že od druhé poloviny 17. století nastává značný populační nárůst.
        Další seznam poddaných hospodářů pochází z roku 1716 pořizovaný k daňovým účelům. Je zajímavé, že v počtu usedlostí nedošlo k žádným změnám. Vrchnost přiznává 21 hospodářů, navíc zde byla fara a farní hospodářství, obecní kovář a učitel. Celkem zde tedy bylo asi 24 stavení. Všichni hospodáři patřili výměrou polí mezi bohatší. Nejednalo se tedy o pouhé chalupníky, nýbrž sedláky. Úkolem faráře bylo ve zvláštním přiznání vypsat farní hospodářství, stav kostela, fary a také školy, která mu podléhala. Například farář Josef Václav Fišer v roce 1713 píše, že kostel je na spadnutí, veškeré zařízení staré, rovněž fara je stará a hrozí spadnutí. Jen kaplanka u ní byla nově postavena z kostelních peněz. Kaplanem byl Václav Frank, vydržovaný z peněz faráře. V roce 1717 byla fara z části stará, z části nová.
        Dále pokračuje tím, že učitel byl úplný žebrák. Chválenická škola byla rovněž na spadnutí a učitel měl tak malé příjmy, že z toho byl sotva živ. V roce 1717 byla škola již trvale obsazena. Děti se v ní učily základním předmětům, tj. čtení, psaní a počítání. Stála u farního kostela a byla ze dřeva.
        Byla zde založena i pošta. Obcí Chválenice procházela zemská cesta z Chebu přes Plzeň do Vídně. Nazývala se Rybářská, neboť spojovala rybářskou oblast a vyvážely se po ní do Saska a Rakouska ryby. Současná silnice pochází z let 1811 - 1818, kdy začal stát budovat nové silnice.V roce 1787 byl sestavován tak zvaný Josefský katastr pro Chválenice, v té době zde bylo 28 domů.Od konce 18. století se Chválenice už jen rozrůstaly. K roku 1790 zde bylo již 26 domů a roku 1829 domů 29 s 259 obyvateli. Z řemeslníků tu byl mistr podkovář s tovaryšem, krejčí a kramář. Stála zde i triviální škola s učitelem a pomocníkem. Od roku 1810 zde učil Matěj Brejcha, jenž zaznamenal složení obyvatelstva vesnice až do roku 1838. Dle jeho záznamů byla v obci pastouška, kovárna, u kostela hřbitov s hrobníkem. Mezi poctivé obyvatele vesnice patřil rovněž cestmistr šlechtického původu, cestář, krčmář, tři krejčí, podruh, dva ševci, cihlář, uhlíř a kramář. Stará pozemková kniha pak dokládá předávání zdejších usedlostí jak po způsobu dědičném, tak i prodejním. Záznamy se týkají změny majitelů domů čísla popisného 1 - 57. Velmi podrobný popis obce dokládá pak "duplikát stabilního katastru" z roku 1850. Tehdy bylo v obci Chválenice 47 stavení a žilo zde 341 osob, z toho 162 mužů a 179 žen a dětí.
        10. března 1892 byl založen ve Chválenicích hasičský sbor, který měl v době vzniku 18 členů a úspěšně funguje dodnes.
        5. květen 1945 spojuje Chválenice s odchodem německých vojsk z českého území a 7. květen s příchodem americké armády, která osvobodila Čechy z německého poddanství.
       Není možné nezmínit se též o chválenické kronice, jež byla založena obecním zastupitelem v roce 1926. Prvním kronikářem byl zvolen řídící učitel Vilém Benedikt Brejcha. Pokračovatelem se stal jeho syn a místní učitel. V roce 1959 byl vedením kroniky pověřen jeho švagr Josef Boehm, jenž spravoval kroniku až do roku 1976. Pod jeho vedením byla v roce 1975 obecní kronika Chválenic vyhlášena nejlepší kronikou obcí v republice s počtem obyvatel do 500.V roce 1976 se správy kroniky ujímá jeho mladší Zbyněk Boehm, který chválenickou kroniku opatruje stále.
Želčany
        Obec Želčany jsou v současné době správně přiděleny k obci Chválenice. Původně jako samostatná obec se Želčany objevují v historických dílech až poměrně pozdě. Nejstarší záznam pochází z roku 1379 z berního rejstříku Plzeňského kraje. V té době patřily Želčany několika majitelům. Jménem je znám Mladota a Hohniber, jímž patřilo v obci 6 statků, z nichž jeden byl svobodný. Během krátké doby však tito drobní zemané svůj majetek z různých důvodů ztratili.
        V 1401 byla obce společně se Zikovem, Chýnovem, Habrovou, Břízou, Němčovicemi, Klabavou a Lučištěm součástí rokycanského proboštství. To pak bylo za válek husitských na krátkou dobu zničeno a znovu pak obnoveno v 15. století. V roce 1546 bylo rokycanského proboštství zastaveno králem Zikmundem Rokycanským za 500 kop českých grošů s podmínkou, že bude mít proboštství dva kněze.
        Město Rokycany se hospodářsky vzmáhalo a roku 1575 koupilo proboštské statky od císaře Maxmiliána II.
        Další konkrétní zprávy o Želčanech pocházejí z druhé poloviny 16. století, kdy Rokycanští roku 1566 žádali chválenického faráře Ondřeje, aby dvěma chudým obyvatelům Želčan odpustil desátky.
        Rokycanští byli od husitských válek jiného vyznání a po bitvě na Bílé hoře jim byl majetek proto zčásti zkonfiskován. Aby se dostali z finanční krize, museli v roce 1630 prodat Želčany a Němčovice Karlu Kryštofu Kokořovcovi na Nebílovech. Od té doby se staly Želčany součástí Nebílovského panství a prodělávaly své vnější osudy společně s Chválenicemi až do konce feudalismu.
        Želčany nebyly nikdy příliš velkou obcí. Dá se říci, že počet selských usedlostí byl od prvé zprávy o obci stále stejný. První soupis poddanských usedlostí se po Třicetileté válce dělal v roce 1654. V obci v té době bylo sedm selských statků a dva pusté. Hospodářská situace poddaných se nelepšila a ti, pokud to šlo, z gruntu raději odcházeli, aby se vyhnuli tíživým povinnostem vůči vrchnosti. V roce 1677 měly Želčany dle chválenického faráře asi 32 obyvatel, v roce 1700 pak 80 a v roce 1713 kolem 81 občanů. Roku 1678 se berní rulou prováděla nová kontrola stavu. V Želčanech v té době ze sedmi osazených usedlostí zbyly pouze 4, zbylé z původních sedmi byly už neobsazené.
        Starý katastr a berní rula během let zastaraly, a tak bylo potřeba vypracovat soupis nový. Původní dva brzy nahradil takzvaný katastr tereziánský, jež byl pro Želčany sestaven v roce 1716. V té době už bylo všech devět usedlostí obsazeno. Hospodáři byly značně bohatí a vlastnili velké výměry polí. Do konce 18. století se počet obyvatel téměř zdvojnásobil, počet dvorů zůstal stejný, přibyly však podružné chalupy bez pozemků. V Josefském katastru se uvádí, že v roce 1787 bylo v Želčanech již 17 usedlostí.
        Želčany byly hlavně zemědělskou obcí s převahou selské vrstvy. Od poloviny minulého století obec už téměř nerostla. Přibylo několik domů, ale stav obyvatelstva zůstal stejný. V roce 1846 zde bylo 20 domů a 140 obyvatel, v roce 1924 domů 27 se147 obyvateli, což svědčí o skutečně mírném vzestupu.
        Teprve poslední čtvrtstoletí minulého věku vneslo jisté změny do celkového způsobu života obyvatel Želčan. Týkaly se hlavně způsobu obdělávání půdy. Tento rozvoj pokračoval až do období před první světovou válkou, kdy byla v obci založena organizace zemědělské agrární strany, a pak strany sociálně demokratické. V roce 1929 byl v obci založen i Sbor dobrovolných hasičů.
        Komunikace s obcí byla dobrá, neboť jí v té době procházela okresní silnice, jejíž stavba byla započata již v roce 1878. Železniční a autobusová doprava se však Želčanům po dlouhá léta vyhýbala.
        V osmdesátých letech minulého století se obyvatelé odkázaní na zemědělství nemohli již uživit a masivně odcházeli za prací do Ameriky. Rovněž hospodářská krize třicátých let a nacistická okupace měly na život v obci stejně neblahý vliv.
        V únoru roku 1947 byl, po dohodě zdejších, v obci postaven obecní dům, družstevní prádelna a 2. února pak založeno strojní družstvo. Po začlenění strojů do zemědělské výroby bylo v Želčanech 29. ledna 1950 založeno Jednotné zemědělské družstvo. Na schůzi občanů se v tomtéž roce projednávalo sloučení Želčan a Chouzov, k němuž však došlo až o 10 let později v roce 1960 současně se spojením tamnějších JZD. O čtyři roky později se pak spojily Želčany s Chválenicemi. V roce 1973 se JZD "Rozkvět" Želčan,, Chouzov a Chválenic sloučilo s JZD Šťáhlav a Nezbavětic v jeden velký ekonomický celek.
        Od roku 1945 obyvatelé Želčan vykonali mnoho pro rozkvět svojí obce. V letech 1952 - 1953 byl postaven most, v roce 1965 bylo zřízeno veřejné výbojkové osvětlení a v letech 1968 - 1969 byla vystavěna kanalizace. V roce 1999 byla pod patronátem Obecního úřadu ve Chválenicích provedena celková plynofikace obce a v roce 2000 oprava Želčanské kapličky, která zdobí samý střed obce a slouží na odiv nejen 63 stálým obyvatelům Želčan.
Chouzovy
        Historie obce Chouzovy je poměrně chudá. Prvé zprávy pocházejí z roku 1379, kdy byla obec součástí vlčtejnského panství. To zahrnovalo 12 vesnic a bylo majetkem mocenského rodu jihočeských Rožmberků. Chouzovy byly jednou z největších vsí tohoto statku, neboť zde bylo celkem osm dvorců.
        Své osudy prodělávaly Chouzovy s obcí Vlčtejn, kterou v roce 1421 dobyl Jan Žiška.V létech 1587 a 1589 prodal Kryštof z Roupova vlčtejnské panství Janu Hradišťskému z Hořovic, který je připojil k Hradišti u Blovic. Součástí byly také Chouzovy a ve svazku s okolními obcemi prožívaly podobný osud až do konce feudalismu roku 1848. Ačkoliv byly Chouzovy v těsném sousedství Želčan a Chválenic a školou i farou byly s nimi spojeny, život zde byl poněkud otěžší. Například k uzavření sňatku musela být přizvána vrchnost, která jen nerada dávala svůj souhlas, jelikož šlo o cizí panství. Ještě po roce 1848, kdy byly položeny základy k obecní samosprávě, byly Chouzovy s bývalým hradišťským panstvím svázány, neboť tvořily s Vlčtejnem a Chlumánky jednu obec.
        Hned od první historicky doložené zprávy mají Chouzovy již osm dvorců, kterých pak během doby už jen ubývalo. Způsobovala to pravděpodobně odlehlost obce od hlavní silnice, která procházela obcí Želčany. Z doby po třicetileté válce se zachoval v berní rule z roku 1654 soupis poddaných hospodářů, kde jich bylo zachyceno pouze šest. Dle tereziánského katastru z roku 1715 bylo v Chouzovech 6 značně velkých usedlostí, z nichž každá měla od 30 do 60 strychů pozemků. Od roku 1829 počet obyvatel v obci už jen stoupal, v roce 1930 měly Chouzovy 24 domů a 124 obyvatel.
        Vzhled obce se začal měnit až po světové válce. Před tím zde podle záznamů byla jen stará dřevěná stavení krytá slámou. Obce byla téměř ve všem závislá na Želčanech.
        Rovněž zemědělství nebylo v Chouzovech tak pokročilé jako v blízkých obcích. Rozvoj uspíšila až elektrifikace v roce 1923. Obyvatelé byli závislí především na zemědělské výrobě a řemeslníci museli dojíždět za prací do okolí. V roce 1952 bylo v Chouzovech založeno JZD, které se později spojilo s Želčany a Chválenicemi. Ještě později pak i s JZD Šťáhlavy.
        V současné době náleží obec správou pod Obecní úřad ve Chválenicích. V roce 1999 byla v Chouzovech provedena celková plynofikace a v roce 2000 pak generální oprava kapličky.   

• Kostel svatého Martina
• Fara