Našemu čerstvě narozenému kulturnímu webu to nedalo a rozhodli jsme se podívat, co zajímavého nabízí současná česká muzikálová scéna a zároveň vám přiblížit, možná i trochu netradičně, co vlastně takový muzikál obnáší, jak o něm mluví tvůrci a představitelé, kolik úsilí se musí takovému dílu věnovat a jakou radost poté přináší divácká spokojenost, když se dílo podaří.
Po hlasování v redakci padla volba na původní český muzikál autorů Jiřího Škorpíka, Pavla Vrby a Jiřího Hubače Antoinetta – královna Francie.
Poté následovala hromadná návštěva představení a po kolektivní chvále hned telefon producentce muzikálu Emě Krahulíkové, byli jsme mile překvapeni vstřícným a velmi rychlým jednáním, když jsme požádali, jestli by bylo možné sejít se a popovídat si i s představitelkou Marie Antoinetty Monikou Absolonovou. Obě dámy nám věnovaly dvě hodiny a povídání to bylo skvělé a inspirující. Musím přiznat, že to, s jakým nadšením a zápalem o muzikálu mluví, je nakažlivé a nejraději bych šel na představení znovu, hned jak schůzka skončila.
Proč myslíte, že Antoinetta stále tak baví?
E.K.: Před čtyřmi lety, kdy vznikla moje společnost Musical Production, jsme si řekli, že muzikál je vlastně nejtěžší, co se dá na jevišti předvést, a proto celá 28 členná company, což je v českých muzikálech už sám o sobě unikát, hraje, tančí i zpívá. Tady jde o opravdové divadlo se vším všudy a divák tomu, co se děje na jevišti, věří. Za celý tým mohu s hrdostí říct, že každý článek pracuje na 100 % a divák to ocení a pozná. Proto také Antoinettu vidělo už přes 40 tisíc diváků od premiéry 9. 4. 2014 a zájem je stále velký.
M.A.: Já si myslím, že je to právě o tom poctivém přístupu ke všem maličkostem, představení není jen o jedné, dvou hvězdách, ale o celé naší takové muzikálové rodině, kde i menší článek je natolik důležitý a představení ho stále baví, že to prostě divák vidí a cítí. Já se třeba přiznám, že můj přítel, než viděl Antoinettu, nebyl na žádném muzikálu, a když se šel poprvé podívat na představení, tak mi povídá: "Mončo promiň ale já asi tři hodiny v divadle nevydržím," dopadlo to tak že dokoukal až do konce a teď pokaždé, když má čas, jde se kouknout.
To je vaše první spolupráce?
M.A.: Ale vůbec ne! Moje první spolupráce s Emou byla vlastně na Mary Poppins. Do smrti jí budu za tuhle roli vděčná, protože to bylo jedno z nejhezčích představení, které jsem hrála. Já se sama od té doby držím věty, kterou Mary s oblibou používá: "Stačí chtít a vše je rázem možné." Antoinetta je zase úžasná tím, jak vám to po představení nedá a chcete si zjistit další fakta o tehdejší době a událostech. Je vlastně skvělé, že naši dětští diváci se tak úplně nenásilnou formou třeba začnou zajímat o dějiny a jestli to tak tedy opravdu bylo.
O vás je známé, že nekoukáte při obsazování na jméno, je to pravda?
E.K.: Jestli je pravda, že se nebojím dát šanci mladým neokoukaným tvářím, tak ano. Společně s režisérem vždy hlavně dbáme na to, aby obsazení role odpovídalo charakteru postavy. Je radost vidět nadšení z nabídnuté role, když si nakonec všechno dobře sedne jako nyní v Antoinettě.
Mnohé čtenáře by jistě zajímalo, jak vypadá váš běžný pracovní den…
E.K.: Můj pracovní den je v podstatě stále stejný. Vstanu v šest ráno, zaběhnu s psíky ven, na hodinku si zacvičit, poté překontrolovat vše okolo představení. Okolo oběda pracovní schůzky, odpoledne řešení problémů kolem firmy. Večer pak představení, a když dojedu domu, jsem ráda, že řeknu manželovi dobrou noc a spím.
M.A.: Já jsem na tom podobně jako Ema, můj pracovní týden má někdy i více než 70 hodin. Je to hodně práce, ale ta radost, když nám na konci představení vestoje aplauduje vyprodané divadlo za to stojí a neskutečně mě to nabíjí.
Ten poctivý přístup k tvorbě Antoinetty je vidět i u kostýmů...
E.K.: Kostýmy jsme si nechali navrhnout u slavného Josefa Jelínka a ušít v dílnách Národního divadla a rozhodně jsme na nich nehodlali šetřit. Už jen proto, aby divák viděl i pompéznost té doby. Celkové náklady převyšovaly dva miliony korun, ale fakt, že se to podařilo, oceňují diváci při každé repríze.
M.A.: Já bych jen doplnila, že Pepa Jelínek má Thálii za celoživotní dílo a je to opravdový mistr svého oboru a úžasný člověk. Třeba před premiérou jsem za ním šla, že náhrdelník, o kterém se v jedné scéně zpívá, že stál 180 tisíc, by měl být patřičně vidět! Na premiéře jsem měla na krku šperk, který by určitě měla ráda ve své sbírce i Marie Antoinetta.
K tomu náhrdelníku, náročnost a záliba v krásných a drahých věcech s Marií Antoinettou čistě náhodná?
M.A.: Tak určitě - smích, spíš to bude ale tím, jak jsem chtěla a každé představení chci dát divákům co nejpravdivější Marii, než že by Monika byla zase tak náročná.
Antoinetta není ale jen muzikálem o ní, že?
M.A.: Naprosto přesně, první polovina je hlavně o té době a v druhé polovině je o problémech královské rodiny, o ztrátě dětí, o popravě krále až dojdeme k samotné popravě Marie. Druhá půle je krásná a hodně dojemná.
Co gilotina, to byl záměr hned od začátku, udělat to takto reálně podle skutečnosti?
E.K.: Já vlastně ze začátku příprav, kdy mi řekl režisér Radek Balaš, že potřebuje gilotinu, byla proti. Doma už na mě koukali, jestli nemám nějakou úchylku, jak mi v každém muzikálu na konci někdo umírá. Nakonec mě ale “realizační tým“ vedený Michalem Novotným, který tedy opravdu „kecal“ téměř do všeho, přesvědčil. Dnes jsem moc ráda, že jsme se řídili fakty a neudělali z muzikálu, jak to bohužel často bývá, pohádku s vymyšleným závěrem.
M.A.: Musím tedy říct, že vkládat hlavu do gilotiny není nic příjemného. Vlastně jsme si s Ivou Marešovou, se kterou se střídáme v roli Marie, říkaly, že asi nebude moc lidí, kteří ji tam dali více než jednou...
Jak prožíváte takto emocemi nabitý závěr?
M.A.: Závěr, přiznávám, prožívám vždy hodně a brečím. Když hraju s Michalem Novotným, tak mi donese kapesník, někdy mě obejme a sem tam mě po představení vezme na panáka do divadelního baru, ať se zase směju. A to je vlastně další super věc na tomto představení. Získala jsem nového fajn kolegu a kamaráda.
E.K.: Já jsem fascinována pokaždé reakcí lidí, kdy to jen zašumí. I když se podle historie dá závěr předpokládat, stejně přijde jen takové to: „ ježíš, oni jí vážně popravili“. To, jak ten závěr prožívají diváci společně s herci, je pro mne osobně skvělým zážitkem.
Máte nějaké ohlasy, které zvlášť potěšily?
E.K.: Zajímavá je třeba příhoda s jedním americkým producentem, který se přijel podívat na prostory Divadla Hybernia, kde chtěl uvést svou show, a zrovna se hrála Antoinetta. Omlouval se, že bohužel na celé představení nezůstane, málo spánku, únava atd. Jaké bylo pak moje překvapení, když na konci muzikálu stál a tleskal. Později prohlásil, že toto za trochu spánkového deficitu opravdu stálo a třeba z Bohuše Matuše byl doslova nadšený. Takové ocenění ze země, kde je muzikál na absolutní špičkové úrovni, velmi potěší.
A na závěr povídání o muzikálu Antoinetta?
M.A.: Já si myslím že se to prostě musí vidět, povídat si můžeme třeba ještě další dvě hodiny, ale stejně nestihneme ani malinkou část toho, co čeká diváka při představení.
E.K.: Za mě bych ráda pozvala diváky, protože, a to ve vší skromnosti, se nám prostě tento muzikál povedl a stojí za to ho vidět. A jako milý bonus pro naše diváky je po odpoledním představení každou sobotu připravena autogramiáda.
A co já k celému povídání o muzikálu Antoinetta – královna Francie? Mně nezbývá než vás pozvat a podpořit poslední větu Emy Krahulíkové, tento muzikál se vážně povedl. Další povídání s Monikou Absolonovou, nejen o Antoinettě, již brzy na Kultura.cz
Jiří Sádlo
Šéfredaktor Kultura.cz
Dáša Marhounová Horejsková
Fotografie
