Jacques Perrin začínal jako herec před kamerou již v pěti letech, později si u filmu vyzkoušel i další profese, prosadil se především v 60. a 70. letech jako producent společensky významných snímků a dnes patří již k legendám francouzské kinematografie, což dokládájí i četná prestižní ocenění. Narodil se v Paříži do umělecké rodiny Jacques André Simonet, jeho otcem byl divadelní režisér Alexandre
Jacques Perrin začínal jako herec před kamerou již v pěti letech, později si u filmu vyzkoušel i další profese, prosadil se především v 60. a 70. letech jako producent společensky významných snímků a dnes patří již k legendám francouzské kinematografie, což dokládájí i četná prestižní ocenění. Narodil se v Paříži do umělecké rodiny Jacques André Simonet, jeho otcem byl divadelní režisér Alexandre Simonet. Příjmení Simonet užíval zpočátku i Jacques, později ale přijal jméno Perrin po své matce Marii Perrin, která byla herečkou Comédie Française. Jacques Perrin se před filmovou kamerou objevil poprvé v rámci titulu BRÁNY NOCI (Les portes de la nuit, 1946).Po dokončení školní docházky vystřídal Jacques Perrin několik zaměstnání, nakonec ale nastoupil ke studiu herectví na Národní konzervatoři dramatických umění v Paříži, kde jej jako pedagog vedl Jean Yonnel. Ještě před absolutoriem dostal první příležitost v Théâtre Edouard VII. ve hře Maturitní rok, následně vystupoval na scéně Bouffes-Parisiens. Mezitím přišly i filmové role v zajímavých počinech režisérů Françoise Villierse nebo Marcela Carné. Stejně jako jiní francouzští herci točil Perrin také v Itálii, kde zaujal hned svou první rolí po boku Claudie Cardinale ve filmu DĚVČE SE ZAVAZADLEM (La ragazza con la valigia, 1962). Stejný režisér Valerio Zurlini pak Perrinovi poskytl další zajímavou příležitost vedle Marcella Mastroianniho v RODINNÉ KRONICE (Cronaca familiare, 1962).Následovalo několik dalších rolí v Itálii i Francii, v nichž Jacques Perrin střídal polohy romantických citlivých hrdinů, ale brzy i uniformovaných důstojníků. Za svou kreaci novináře Michela ve filmu POLOVIČNÍ MUŽ (Un nuomo an meta, 1965) režiséra Vittoria de Sety získal Volpiho pohár pro nejlepšího herce na festivalu v Benátkách (1966). Následovaly nabídky do dalších francouzských i italských filmů, objevil se například ve slavných SLEČINKÁCH Z ROCHEFORTU (Les demoiselles de Rochefort, 1967), v polovině šedesátých let navázal spolupráci také s režiséry Pierrem Schoendoerfferem a Costou-Gavrasem, s nimiž slavil úspěchy i v následující dekádě.V roce 1968 založil Jacques Perrin vlastní produkční společnost Reggane Films, která se následně podílela na vzniku Oscarem oceněného politického dramatu Z (1969) režiséra Costy-Gavrase. S tímto režisérem pak Perrin produkoval i další výrazné filmy se společensky závažnými tématy jako STAV OBLEŽENÍ (L'était de siege, 1973) a ZVLÁŠTNÍ ODDĚLENÍ (Section spéciale, 1975). Jako majitel autorských práv ke zfilmování slavného románu Tatarská poušť Jacques Perrin obnovil po letech spolupráci s Valeriem Zurlinim, který pak s mezinárodním obsazením natočil stejnojmenný film TATARSKÁ POUŠŤ (Il deserto del Tartari, 1976), na němž se Perrin podílel i jako herec. Film však neměl velký úspěch a Perrinova společnost skončila v dluzích, jen chabou útěchou mohla být Velká cena francouzského filmu, kterou obdržel jako producent. O rok později byl pak úspěšný v oscarovém klání Annaudův satirický film VÍTĚZSTVÍ SE ZPĚVY (resp. Černobílý prapor, Noirs et blancs en coleurs, 1976), který Perrin rovněž produkoval. Z jeho dalších kreací mužů v uniformě stojí za zmínku titulní (nikoli ovšem hlavní) role v oceněném filmu KRAB BUBENÍK (Le crabe-tambour, 1977).V následujících letech se Perrin představil ve výrazných rolích po boku Annie Girardot v justičním dramatu ČERNÝ TALÁR PRO VRAHA (Une robe noire pour un tueur, 1981), s Alainem Delonem pak hrál v kriminálním thrilleru SLOVO POLICAJTA (Parole de flic, 1985). Podle svého scénáře a ve vlastní režii pak produkoval seriál LÉKAŘI LIDÍ (Médecins des hommes, 1988), spíše si ale zmínku zaslouží další výrazná role v italském filmu BIO RÁJ (Cinema Paradiso, 1989), v němž hrál s Philippem Noiretem. Mezitím začal točit také v televizi a jeho práce se stále zhruba rovným dílem odehrávala ve Francii a Itálii.Z pozdější Perrinovy práce vynikají dokumenty s přírodopisnou tématikou MIKROKOSMOS (Microcosmos: Le peuple de l'herbe, 1996) a PTAČÍ SVĚT (Le peuple migrateur, 2001). Za první z nich získal jako producent Césaza, druhý byl pak v kategorii dokumentů nominován i na Oscara. Na festivalech a filmových soutěžích pak zaujal i jeho další producentský počin, SLAVIČÍ KLEC (Les choristes, 2004). Před televizní i filmovou kamerou se nadále objevuje jako herec, z jeho posledních vystoupení stojí za zmínku menší úloha ve filmu PEKLO (L'enfer, 2005).Jako výrazné osobnosti kinematografie se Perrinovi dostalo i významných ocenění ze strany Francouzské republiky, je nositelem Řádu za zásluhy (1985) a důstojníkem řádu Čestné legie (2003). Jacques Perrin je podruhé ženatý; syn Mathieu Simonet (*1975) z prvního manželství je hercem a režisérem, z druhého manželství s Valentine Perrin (od roku 1995) pocházejí synové Maxence (*1995) a Lancelot (*2000). Umělecký profil Perrinovy rodiny doplňme zmínkou o jeho sestře Evě Simonet, která v minulosti byla též herečkou, později se věnovala mediální prezentaci řady filmů, mimo jiné těch, které produkoval Jacques Perrin. V oblasti filmu se pohybuje také Evin syn, režisér, scénárista a producent Christophe Barratier (*1963).(zdroj: CSFD.cz, autor: Pavel "argenson" Vlach)