Významný francouzský režisér Alain Corneau pochází z nevelkého starobylého městečka Meung-sur-Loire ve střední Francii;od mládí jevil sklony k umění a vystudoval režii a střih na prestižní filmové škole IDHEC (Institut des hautes études cinematographiques), než však začal pracovat pro film, původně se živil jako jazzový hudebník (hrál na bicí). Mezitím absolvoval také vojenskou službu a se světem
Významný francouzský režisér Alain Corneau pochází z nevelkého starobylého městečka Meung-sur-Loire ve střední Francii;od mládí jevil sklony k umění a vystudoval režii a střih na prestižní filmové škole IDHEC (Institut des hautes études cinematographiques), než však začal pracovat pro film, původně se živil jako jazzový hudebník (hrál na bicí). Mezitím absolvoval také vojenskou službu a se světem filmu se znovu potkal až koncem šedesátých let.Začal pracovat jako asistent režie a pro jeho další profesní vývoj měly význam především kontakty s takovými jmény jako Marcel Camus nebo Costa-Gavras, začal psát i scénáře, spolupracoval také s režisérkou Nadine Trintignant, která se později stala jeho manželkou. Jako režisér debutoval celovečerním titulem FRANCE SOCIÉTÉ ANONYME (1973); toto nesnadno definovatelné podobenství mu sice zjednalo přízeň kritiky, k řadovému divákovi si ale umělecký pojatý film hledal cestu jen těžko. Ve svém dalším projektu vsadil Corneau na všeobecnou oblibu témat zločin, policie a korupce. Film POLICEJNÍ KOLT VZOR 357 (Police Python 357, 1976) proto také zaznamenal mimořádný úspěch a v kinech jej vidělo bezmála půldruhého miliónu návštěvníků. Ve dvou kategoriích byl film nominován na Cézara. Hned v následujícím roce vytvořil Corneau další podobný film z žánru černých krimithrillerů, HROZBA (La menace, 1977), k němuž podruhé přizval Yvese Montanda. Marie Dubois za svou vedlejší roli v tomto snímku získala Cézara. Poslední Corneaův film ze sedmdesátých let, ČERNÁ ŘADA (Série noir, 1979), byl obohacen o psychologické prvky a podle mínění odborníků šlo o jeden z nejlepších francouzských filmů té doby.Do dekády let osmdesátých vstoupil Corneau dalším zdařilým krimi filmem, VOLBA ZBRANÍ (Le choix des armes, 1981), který kromě osvědčeného Yvese Montanda obohatili svými výkony takoví herci jako Gérard Depardieu nebo Catherine Deneuve. Tento film však zdaleka neměl takový úspěch na rozdíl od jiných režisérových titulů jej zcela minuly festivalové vavříny. Nového uznání od odborníků se Corneauovi dostalo s filmem PEVNOST SAGANNE (Fort Saganne, 1984), znovu s Gérardem Depardieu a Catherine Deneuve v hlavních rolích. Tento film byl v pěti kategoriích nominován na Cézara a v kinech překročil magickou dvoumiliónovou hranici návštěvnosti. Ve své době se jednalo také o nejdražší francouzský film a v následujících letech bylo zřetelné, že Corneau se snaží ve své práci více šetřit. Žánrové spektrum své režijní dráhy rozšířil pak Corneau s melodramaticky zabarvenou road-movie INDICKÉ NOKTURNO (Nocturne indien, 1989), která režisérovi vynesla tři ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Montrealu.Pro svůj další významný film VŠECHNA JITRA SVĚTA (Tous les matins du monde, 1991) vybral režisér historickou osobnost z uměleckého prostředí a osud slavného hudebníka Saint-Colomba zaobalil do velkoryse pojatého historického příběhu. Sám Corneau si za tento titul odnesl dva Cézary (nejlepší režie, nejlepší film), stejnou cenu pak film získal v dalších pěti kategoriích, nominován byl i na Zlatého medvěda v Berlíně. Dalším úspěšným titulem z Corneauovy tvorby bylo kriminální drama UDAVAČ (Le cousin, 1997), jímž se režisér po delší době vrátil k žánru, kde cítil pevnou půdu (opětovné nominace na Cézara v pěti kategoriích zůstaly tentokrát neproměněny). I v našich kinech byl pak o pár let později uveden film PRINC Z TICHOMOŘÍ (Le prince du Pacifique, 2000), který spadá do kategorie dobrodružně laděných komediálních snímků. V poslední době se pak Corneau poměrně zdařilým způsobem pokusil o remake slavné gangsterky ze šedesátých let, kterou natočil pod stejným názvem – DRUHÝ DECH (Le deuxi?me souffle, 2007).Za svou kariéru natočil Alain Corneau necelou dvacítku filmů, řadou z nich ale výrazně přispěl do zlatého fondu francouzské kinematografie a právem tak dnes patří k nejvýznamnějším francouzským režisérům. V roce 2004 obdržel prestižní Cenu René Claira, mezitím také zasedal v porotě na festivalu v Cannes (1998), pro podobné čestné úkoly jej následně oslovily a oslovují i další festivaly. O jeho pracovní a životní dráze pojednává biografie Projection privée (Soukromé promítání), která vyšla v roce 2007. Ve stejném roce byl pak Corneauovi věnován filmový dokument Alain Corneau, du noir au bleu.Alain Corneau byl ženatý s režisérkou Nadine Trintignant (*1934); při práci u filmu se setkali počátkem sedmdesátých let a jejich intenzívní pracovní vztah časem přerostl v osobní. V roce 1976 se pak Nadine Trintignant rozvedla se svým prvním manželem, slavným hercem Jean-Louisem Trintignantem a provdala se za Corneaua. Její dcera Marie Trintignant pak následně hrála v několika jeho filmech.(zdroj: CSFD.CZ, autor: Pavel "argenson" Vlach)